23. 7. 2008 12.45 Jsem rozrušenej kocouř. Prožívám významnou chvíli. Poprvé pracuji na spisu, který bude někomu věnován. Spis jsem nazval „Komu není rady, tomu není pomoci aneb Jak předcházet spáleninám u hrochů“. Podstatou spisu bude obsáhlý rozbor podmínek, za kterých se dá vlézt na kamna.

Doba, kdy je v kamnech zatopeno, k nim nepatří. Vědom si zodpovědnosti za úroveň spisu, zainstaloval jsem se do nejklidnější spisovny. Ve svém rozrušení nemohu vyrušení potřebovat. Musím se soustředit. Vzhledem k tomu, komu chci spis věnovat, nepůjde o obvyklé vědecké dílo. Bude to návod jak pro blbý. Kruci. Slovo „jak“ jsem mohl vynechat.

13.15
Slyším holku. Blíží se. Není sama. Slyším další kroky a hlasy. No jo. Holka říkala něco o návštěvě. To bude ona. Asi jde dovnitř. Holka říká, ať se posadí. Na lavici. Že kafe bude hned. Nevadí. V téhle spisovně mne nenajdou. Tady jsem v bezpečí. Nevyruší mne. Mohu pokračovat v tvorbě.

13.17
Jsem v šoku. Mohl jsem být zabitej. Na placku. Ještě teď se klepu. Klepu se nerad. Není to důstojné. Ale pořád se klepu méně, než ten vyděšenej návštěvní starší kluk. Vyděsila ho deka na lavici, která po jeho dosednutí šíleně zaječela, do dosedajícího lisovacího zařízení zasekla drápy a pak přes stůl vystřelila dobře mířenou pruhovanou střelu typu Kafe-cukr-na zem.

17.10
Myslím, že už vím, jak se cítí zneuznaný vědec. Cítí se jako já. Dopsal jsem svůj spis. Pro jistotu už ne pod dekou, ale na dece. Pak jsem vyčkával na chvíli, vhodnou k předání spisu. Vyčkal jsem, až holka zatopí a v kuchyni bude příjemné teplo, aby se hroch prokrvil a lépe mu to myslelo. No. Předal jsem slavnostně hrochovi svůj návod. Poděkoval. Řekl, že si ho půjde hned přečíst. Šel. Na kamna.

24. 7. 2008
Jsem chápavej kocour. Pochopil jsem, že s teorií u Hrocha neuspěju. Rozhodl jsem se, že mu půjdu příkladem. Vlastním. Názorným! Obětuji se a ukážu mu, že na kamnech se může ležet, když v nich dohoří a jsou teplá, vlahá, příjemná. Zkušenosti z tohoto rozhodnutí posléze využiji k diplomové práci, kterou nazvu „Verba movent, exempla trahunt neboli Slova mluví, příklady táhnou a jestli se zeptáte, odkdy umí kocour latinsky, tak vám jednu natáhnu.“

Domnívám se, že tento spis by mohl získat nějaké významné ocenění za ojedinělý celosvětový přínos… Nejsem sám, kdo si to myslí. I holka, když mne viděla, jak realizuji praktickou část, řekla, že tohle svět ještě neviděl a pes to nežral a jestli okamžitě neslezu z těch kamen, tak mě sundá sama a nadělá ze mne deset malých chlupatých koláčků… To mne tedy vypekla. Budu ji muset zas srovnat. Moc si dovoluje. Asi s pomocí chlupů nakynu na dvojnásobnou velikost a kousnu jí. Tss. Tss. My vědci nejsme žádné bábovky!

25. 7. 2008
Dnes žádný spis. Nebudu plýtvat časem. Musím sepsat žádost. O přejmenování. Mě. Nejsem ochoten být důvodem, proč návštěvy, sotva přijely, zas rychle odjíždí. S pocitem, že navštívily odloučené pracoviště léčebny choromyslných. Nedivím se, že odkvačili. Byli tu pár minut. Byli tu poprvé. Neznali se s holkou moc dlouho. Nevěděli, že nás má a kolik nás má. Zrovna jsem poskytoval hrochovi další názorný příklad. Občas jsem kouknul oknem po návštěvě.

Stáli venku. Chtěli jít k venkovnímu stolu. Velká holka na něj donesla kafe. Pak velká holka řekla menší holce: „A Piškot je kde?“ A menší holka řekla: „No, na kamnech, přece! Mám už pro něj dojít?“ A velká holka odpověděla: „Ne, on za chvíli přijde sám.“ A návštěva si vzpomněla, že vlastně vůbec nemá čas a musí okamžitě odjet. A odjela. Kvapně. Holka sice říkala, že z okénka auta mávali, ale já dobře viděl, že to nebylo mávání. Klepali si na čelo.

Piškot Pišutka v.  t.

Kam ta návštěva tak rychle prchá. Ty lidi dneska nic nevydrží!