Již dříve jsem se ve vzpomínkách starého zbrojnoše zmínil, že náš horolezecký oddíl Spoj Brno prošel tento rok na jaře fundamentálními personálními změnami. V dříve, pouze mužské a jinošské společnosti, se začaly vyskytovat odvážné Rusalky, víly to luzné a oddíl tak začínal dostávat trochu jiný charakter.

Aby snad nedošlo k omylu, lezecké výkony nijak neklesly, ale jinak se aktivity členstva staly jaksi jemnější. Drsná mužská zábava ustoupila do pozadí a kratochvíle mimo lezení postupně dostávaly civilizovanější charakter. Tento úkaz by se dal nazvat, „podíl ženy na polidštění chlapa.“

Tímto nemíním, že by snad tyto luzné víly byly ušetřeny fyzické námahy. To ani omylem! Naopak, my jsme tajně doufali, že tahání ruksaků na zádech a mnohdy i delší pochody ke skalám, či noci pod širákem a v lepším případě pod stany tyto děvy odradí. Neodradilo. To jsme ve své tehdejší naivitě a nezkušenosti s tímto podivným plemenem ještě netušili, že ženská, když to považuje za nutné nebo potřebné, vydrží víc jak tři chlapi dohromady.

A tak jednu sobotu odpoledne, po práci, v září LP 1963, se na roli, tedy brněnském hlavním nádraží, sešli tito účastníci. Jarka Škorpíková, Jana Hesová, Miroslav Miška řečený Žebro, bratři Jiří a Pavel Trnkovi, jinak Čiki a Pitrys, Honza Rusňák, Luboš Novák a Jiří Švehla, zvaný Yetti.

Nalodili jsme se do vlaku jedoucím směrem na Blansko a tak jsme projížděli malebným údolím řeky Svitavy a tunely až do Adamova, kde jsme vystoupili. Po poměrně krátké cestě vlakem přecházíme most přes řeku Svitavu a pak procházíme pár ulicemi městečka, abychom se záhy ponořili do malebného Josefovského údolí. Silnička po které jdeme sleduje bystrý Křtinský potok. Jsme zde v Moravském krasu, nynějším CHKO Moravský kras. V době kdy se tento výlet udál, nebyla tato oblast tak přísně ekologicky spravována a tak náš pohyb a činnost byly daleko volnější.

Cestou docházíme ke Staré huti, jinak historickému místu, kde se už od osmého století tavilo železo z místních rud. Na přelomu 15 a 16 století vznikl zde nedaleko železářský hamr, aby zde v roku 1746 byla založena huť s vysokou pecí jménem Františka. Toto vše pohánělo dřevěné uhlí, které se pálilo ze dřeva okolních lesů v milířích. Provoz této hutě byl ukončen v roku 1877. V roku 1971 byl tento areál vyhlášen technickou rezervací a nyní celý komplex spravuje technické museum v Brně. Věřím, a fotky na internetu tomu dosvědčují, že dnes je v lepším stavu než v době kdy jsme tento komplex procházeli na tomto výletu.

Zde také opouštíme silnici a přecházíme Křtinský potok po mostku, abychom pokračovali dále lesní cestou po modré značce. Cestou necháváme po pravé ruce jeskyni Jáchymku a tak se dostáváme k cíli naší cesty, do areálu Býčí skály. Proč areálu? Není tu jen proslulá Býčí skála, ale i jiné skalní formace a také jeskyně, jak už je v Moravském krasu dobrým zvykem.

K naší oblíbené činnosti nás tu mimo Býčí skály zve i skála Krkavčí a Riviéra. Nedaleko zde je i bývalá průtoková jeskyně, nyní průchozí, zvaná Kostelík. Touto kdysi protékal Křtinský potok a nyní je tvořena vysokým dómem s pobočnými chodbami. Nebýval oblíbeným místem jen spisovateli Rudolfu Těsnohlídkovi, ale i četným trampům, horolezcům a jeskyňářům, kteří zde strávili nejednu noc. Sice zde sklaními chodbami táhlo jako v tunelu, ale nepršelo zde.

My jsme se ale rozhodli postavit naše stany nedaleko Křtinského potoka. Sobotní odpoledne se zcela nepozorovaně proměnilo v sobotní večer a tak jsme začali uvažovat o tom kterak naše tři stany obsadit. Čiki, Pitrys a Žebro do jednoho, to bylo jasné, ale luzné víly Jarka a Jana odmítly sdílet stan s Lubošem nebo Honzou. Snad cítily stav ohrožení, tito junáci byli tehdy už po vojně a tedy trochu starší než ostatní a také ženského protějšku jaksi žádoucnější.

Po menším dohadování byla situace vyřešena tak, že tito dva spali ve stanu spolu a luzné víly rezolutně nastěhovaly Yettiho mezi sebe, takže si připadal jako růže mezi trním. Byl uznán jako naprosto neškodný, jejich šarmu nevšímavý, a jen na skály myslící mužský jedinec i přes to, že mu bylo už 22 roků a teprve před vojnou, kterou měl o 4 roky odloženou ze studijních důvodů. Jako vždycky, měly ženský pravdu. Yetti mezi ně zalezl do svého spacáku a záhy usnul mysle na zítřejší krásné lezení na okolních skalních stěnách.

Nedělní ráno a dopoledne bylo ke všeobecné spokojenosti věnováno sápáním po okolních skalách, abychom po poledni sbalili naše saky paky a vydali se zpět na vlak do Adamova. Výlet se vydařil, počasí přálo a také to byla poslední akce Yettiho před odjezdem na vojnu, kde pak strávil dva následující roky na krásné Šumavě. Ne, nebyla do něj vložena důvěra socialistického státu a nestřežil západní hranici bašty míru a socialismu, ale zato přišel na chuť moku značky Gambrinus v hospodě U kulaté báby v Janovicích nad Úhlavou. Takže se po dvou letech vrátil z vojny coby celý muž.

Fotky najdete zde: http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Vikend_na_Byci_skale_zari_1963