Kdo prožil se psím kamarádem život „od plenek do plenek“, tak mi dá za pravdu, že to psí „přítelíčkování“ je ze psí strany pěkné využívání a někdy až vydírání. Oni ti hajzlíci vědí, že to naše vyhrožování „dietou“, nebo útulkem, je jenom „jako“ a o to víc jsou pak „oprsklí“.

Ten náš Freďák si už dovoluje, že to začíná hraničit s „uzurpací“. Tak první co si vymohl, byl kabátek. Kabátek ne pro legraci, ale pěkně vyteplený a obepínající co největší část těla. Dřív si ho vyžadoval při teplotě nižší než bod mrazu, teď při každém chladnějším počasí a dešti.

Další věc je místo pobytu. Nestačí mu, že má naši adresu, vymínil si, že bude mít místo na spaní v naší ložnici, ne v koutě, ale u radiátoru. K tomu má ještě svojí peřovou přikrývku, kterou ho musíme dvakrát za noc znova přikrýt, když se „odkope“. Protože je starý má také stařecké neduhy, které náležitě zdůrazňuje a dožaduje se řádného ošetření s náležitou rehabilitací, formou hlazení a „kocání“.

Nejhorší je neustálé „ocáskování“ když jsme doma. Celý den chodí buď za jedním, nebo za druhým, a kontroluje co děláme. Samozřejmě přes něho padáme a vykazujeme ho „někam“. Jestli si myslíte, že je zábavné, když vám „čučí“ velké „tele“ do trouby při pečení cukroví, tak si to někdy vyzkoušejte. Když zrovna nic „nehlídá“ tak hlídá skříňku na potraviny, kde jsou piškoty.

Nejvíc má radost z návštěv. Já jsem hluchý, takže neslyším zvonek, on ho slyší tak zotvírá všechny dveře až ven a mlátí ocasem do branky, až přijdu otevřít. Návštěvy úspěšně děsí různým postrkováním a tlučením ocáskem a pak se dožaduje pozornosti. Nedá si vysvětlit, že návštěva nejde za ním, ale za námi.

Včera jsem se bavil pozorováním, jak on sleduje manželku, kdy půjde spát. Byli jsme již se psem oba v „pelechu“, on mě „vykuřoval“ po večeři, po nových konzervách. Jo to je taky něco, protože už nemá moc zubů, nejedou mu ani drahé granule a musím je vylepšovat drahými masovými konzervami. Jeho spokojenost se projevuje vypouštěním střevních plynů, což je mnou hodnoceno jako „yperit“.

Manželka má „naštěstí“ po těžké autonehodě ztrátu čichu, tak jí to nevadí. Třikrát za noc musím vyvětrat, protože mě slzí oči. Včera jsme tedy oba leželi v ložnici a Freďák vykukoval z pelechu, kdy manželka přijde. Stále byla v koupelně, tak chodil zjišťovat, kdy jako přijde. On si totiž něco udělal s nohou a čekal na ošetření.

Když se nic nedělo, praštil sebou mezi dveře a dělal děsně nemocného. Při mazání nohy mastí chrochtal blahem a honem nastrkovali druhou, která byla zdravá. Večerní „obřad“ skončil uložením“mimina“ do pelechu, pokocáním“ a přikrytím. Tak a teď mi řekněte, kdo se má líp.

Když jdem nakupovat, já mám jídlo za dvě stovky, velký paša za tisíc. Když se mi nechce ven, musím, protože „pán“ musí čurat. Když na něho zařvu, jsem ihned okřiknut, že on je zvíře a za nic nemůže. Že mi prý stejně nerozumí. A to je ten největší blud. Ne že mi rozumí, ale on má ze mě ještě „psinu“.

Doufám, že mě ten můj přítel nepřežije, docela bych si na stará kolena chtěl užít stejných výhod, jako má on dnes. Už zas na mě kouká kam, co píši, tak jdu raději do postele, nebo bude něco chtít. Jasně piškoty.

Přeji vám všem milovníkům pejsků, aby vám přinesli hodně radosti a nedejte se jimi ochočit.

Ladislav Fröde  (Aster)