Počítám, že jste už někdy zaslechli tenhle vtip. Přijde domů tatínek s malým synkem. Maminka není doma a tatínek přemýšlí, kam mohla jít. Ve chvilce přiběhne synek a hlásí: Maminka nemůže být daleko, telefonní sluchátko je ještě horké!

Tak přesně tak si někdy připadám. Jen na tom sluchátku netrvám – pro klábosení radši používám skype nebo e-maily. Nemyslíte, že by se dalo povídat přes elektronickou poštu? Tak věřte, že to jde velmi snadno. A pokud si nedopisujete jednotlivě, ale v rámci klevetící skupiny, tak je to navíc velmi efektivní.

Než začnete litovat mého muže, tak se vám to pokusím vysvětlit. Jsme šťastná rodina. Máme sebe navzájem, máme přátele a kamarády. Potíž je ovšem v tom, že jsme všichni rozprsknutí nejen po Čechách a Slovensku, ale i v dalších evropských zemích.

Mám ráda svoji rodinu, své přátele i kamarády a nerada je ztrácím. Jenže žádný vztah netrvá jen tak, sám od sebe. O vztahy – ať už přátelské nebo partnerské – je nutné pečovat. Je třeba se zajímat, umět podporovat v problémech, stejně jako sdílet radost. Potom zůstávají ona tak důležitá vlákna spojující blízké lidi pevná a životaschopná.

A já potom vím, že když mi osud šlápne na nohu a ještě si dupne, tak mám komu zavolat, komu si postěžovat, zakvílet, jak mi nic nejde, nikdo mě nemá rád a navíc bych měla zhubnout. A dostane se mi přesně toho, co potřebuju: politování, pochvaly nebo taky třeba důrazného napomenutí, abych neblbnula.

Copak kamarádky v sousedství – ty buď zaběhnou ke mně, nebo já k nim. Ovšem co s těmi, kdo jsou stovky nebo také tisíce kilometrů daleko? Potom nastává čas mailů, čas skypu i telefonu. Někdy mám pocit, že to všechno prostě nemůžu stihnout, že ten čas nutně potřebuju jinde. Ostatně, o čem pořád mluvit nebo psát?

Pokud chcete, vždy se něco najde. Podstatné nejsou informace, ale zájem o ty druhé. Snaha nezhasínat ona přátelská světýlka vytvářející sociální kapitál, který je podstatou skutečného bohatství člověka.

Hm. Když nad tím tak uvažuju, tak jsem velmi bohatá – jsem vlastně sociální kapitalista