Místní nimrodi byli vznešená kasta. V hospodě měli samostatný stůl, vůkol kterého posedávali v kamizolách a vedli řeči. Hlavně o zdatnosti a hrdinných skutcích jak svých, tak svých psů. Většina z nich měla doma tlupu podvraťáků jménem Pajda, ale psi lovečtí se vesměs zovali vznešeně, Lesan nebo Zik nebo Brita.

Náš pes, německý ovčák s nejvyššími tehdy dostupnými služebními zkouškami, byl považován za bájnou bytost, protože jsme mu nikdy neveleli, pouze konverzačním tónem žádali, aby přinesl nebo odnesl to či ono, šel k sousedům a vyřídil, že se jim k nám zaběhli kačeny, případně zakousl toho vobejdu, co támhle leze přes plot na meruňky.

Domorodci se ho báli, ne proto, že by byl zlej, ale protože si nebyli jistí, jestli jim neodpoví lidskou řečí. Občas mě žádali, jestli ho směj pohladit a pak ho opatrně poplácávali a říkali – no, to je holt kapacita. Jediný, kdo před ním žádným ostychem netrpěl, byl Míra, řečený Harýk, zvaný tak dle svého psa, českého fouska. Tomuto on ale říkal Daktyloskop. Na otázku proč, hbitě vysvětlil – protože, radí, pátrá, informuje.

Míra moc myslivec nebyl. U něj šlo o prestižní záležitost, spojenou s pobytem u mysliveckého stolu, tj. s pravidelným přísunem fernetů. Podezírala jsem ho, že v životě na nic nevystřelil, což se potvrdilo, když k nám jednou vyčerpaně doklopýtal a pýtal si lahváč, protože byl „celej den na liškách“. Když s Bytomským vypili půl basy, doznal, že „bejt na liškách“ u něj značí válet se celej den za mezí a koukat se na liščata jak si hrajou. „Vy to na mě neřeknete, že jo“, kvílel a doprošoval se, „jsou malinký, nemohl jsem je zastřelit.“

Nicméně Míra byl Calamity Jane. Pokaždý, ale pokaždý, když nás přišel navštívit, což bylo šestkrát v týdnu, dvakrát denně, způsobil si nějakej strašlivej úraz. Bytomský celý den rozvážně lezl po žebříku nahoru a dolů a přitloukal něco na střeše. Míra, dvě minuty po příchodu iniciativně vyběhl na žebřík podat kladivo, zřítil se, odřel si obličej a ruce a žebřík prolomil.

Jindy se vyšvihl na korbu náklaďáku, bohatýrsky si přehodil pytel brambor přes rameno, uklouzl, spadnul na psa, kterej ho kousnul, protože se vyděsil a brambory vysypal. Když jsem ho požádala, aby mi vyvrtal vrtačkou (ruční!!!) díru do kýble, vrtal, vrtal, kecal a provrtal kýbl sice taky, ale sobě botu i s nohou.

Jednou ráno jsem mu plačtivě ukazovala pohromu v kurníku, povražděný kuřata, všude krev, peří, ukousaný hlavy. Míra několikrát oběhl kurník, zapátral v blízkém okolí, usoudil, že je to lasice, a s vidinou napjatého ticha u mysliveckého stolu procedil mezi zubama: „Já tu svini dostanu!“

Odpoledne přivlekl pasti, úplně praskal vzrušením a odmítal mi vysvětlit, kde k nim, v tomto medvědo a vlkoprostém kraji, přišel. Nalíčil je vzadu u borovic a třistapadesátkrát mě důrazně varoval, abych tam nechodila –“Je to nebezpečný, fakt nebezpečný, to ti přerazí nohu jedna dvě.“ Evidentně věděl, o čem mluví, protože když si tam večer po osmi pivech odskočil, nohu mu to vskutku přerazilo.

Od té doby kdykoliv, když se zjevil na obzoru, nezaměnitelná silueta v kamizolce, s puškou přes rameno a psem po boku, varovali jsme se táhlým – pozóóór, Harýci jdou – a jeho návštěvu jsme proseděli s rukama připaženýma. Protože kdybych třeba chtěla loupat brambory, Harýk by se určitě vymrštil, aby mně pomohl a škrabkou by si probodl plíce.

No, nemilovali byste ho?

Dalším mým mysliveckým oblíbencem byl Bohouš. Dva metry měřící a asi tunu vážící místní kovář a řezník. Jednou se mi galantně pokoušel líbat ruku a málem mi ji zlomil, bolela mě tři dny. Tomu se říkalo Star Crimson, podle té odrůdy fialových jablek, kteroužto barvou se vyznačoval na všech viditelných místech, o nosu nemluvíc.

Kromě dalších špecifík vlastnil úplně malinkej traktůrek vlastní výroby, kterej pod ním nebyl vůbec vidět, takže to působilo značně démonicky, když se strašlivou rychlostí, měl v tom motor ze škodovky, řítil obcí.

Jednou jsem k nim šla vyřizovat něco ohledně šrotu a Jana, jeho žena, mě směřovala do stodoly. „Je u beranů, je tam furt, to je u boha co tam furt dělá.“

Bohouš ležel v seně a na jedný lopatě, co měl místo ruky, choval slepičku liliputku. „Seš slepička, viď, malinká slepička“, sděloval jí překvapivá fakta a druhou lopatou ji hladil. Opatrně jsem vycouvala neb Bohouš, který dle místních legend opravdu zabil krávu pěstí, by patrně nestál o to, být přistižen kvokaje.

O pár týdnů později jsem se ráno vydala do hospody pro chleba. V prázdném lokále ležel na stole s hlavou v rozlitém pivu Bohouš. „Co mu je?“, ptala jsem se hospodský Bohunky. „Nevím, nechoď k němu, je agresivní. Chlastá kořalku od sedmi ráno.“

Nedalo mi to a zatřásla jsem s ním. „Umřela“, vzepřel ke mně krhavý oko. „Šišmarjá kdo umřel?“, vyděsila jsem se, protože Jana byla „na srdce“. „Slepička, slepička mi umřela“, vzdychnul zoufale a srazil půllitr se stolu.

No, nemilovali byste ho?