Kočka Hanička moc na zahradu nechodí. Ale když už tam je, nelze ji přehlédnout. Tedy spíš přeslechnout. Pořád mňouká, čímž dává vědět, kde se zrovna nachází.

Kočka Hanička moc na zahradu nechodí. Ne, že by nechtěla, ale je až příliš vynalézavá a některými svými „vynálezy“ by mohla být nebezpečná především sama sobě. Takže ji nepouštíme ven tak často.

Kocouří veličenstvo Calibos alias Kalíšek je, co se pobytu venku týče, poměrně neškodný. Obejde si zahradu, nakoukne na slepice, uloží se pod některý ze svých oblíbených keřů a je spokojený. Občas sice zvědavě obhlíží místo pod plotem, kudy se protahují místní venkovní a toulavé kočky, ale mainský mývalí obr se do takové škvíry zkrátka nevejde. Kalíšek zaboří svou tygří tlamku mezi plaňky a ani ho nenapadne, že kdyby chtěl, mohl by celý plot pohodlně přeskočit. Kdyby Hanička chodila ven tak často jako Kalíšek, dřív nebo později by na to přišla. Hanička je koumák.

Jedno teplé letní odpoledne celá naše rodina uklízela dřevo ze zahrady do stodoly. Bylo krásné počasí, Kalíšek se vyhříval na sluníčku a čas od času si přišel před vrata stodoly pro pohlazení a pár obdivných slov. Hanička seděla za oknem a svého kocouřího strejdu toužebně pozorovala. Není to fér, pomyslela jsem si. Šla jsem Haničku taky pustit.

Opatrně vkráčela do zahrady, jako by tomu ještě nemohla uvěřit a směrem ke mně vyslala jedno děkovné „mňáu“. Vrátila jsem se k ostatním, zatímco kočka se – zatím ještě rozvážně – procházela kolem. Průběžné mňoukání se různě vzdalovalo a přibližovalo podle toho, jak se vzdalovala a přibližovala Hanička.

„Mňáááu,“ ozvalo se najednou trochu tlumeně ze stodoly. Hanička se zrovna šplhala na obrovskou hromadu dřevěných špalků, která zasahovala až k trámům pod střechou. V naší stodole nahoře na trámech jen tak leží spousta desek různých rozměrů, neurčitého původu a stáří, a stejně tak dole na zemi se nachází mnoho všelijakých špalků, špalíčků, klacků a nařezaných či naštípaných dřev. Prostě plno věcí, ze kterých (a taky do kterých) by se úžasně padalo.

„MŇAU!“ Hanička zněla rozhodně a vydala se z hromady přímo na trám. To už byla celá rodina rozmístěná kdesi dole pod kočkou a všichni jsme se ji snažili nalákat zpátky.

„Mňau, mňau, MŇÁÁU,“ hlásila nám svou aktuální pozici neustále někam pochodující Hanička. Každý z nás tu a tam vylezl buď na žebřík, nebo na nějakou hromadu dřeva, a volal: „Hani, Haninííí, pojď sem!“ Většinou se ale dočkal pouze odpovědi v podobě přívětivého „rrrmňau“.

Hanička pomalu začínala vypadat, že by ráda dolů nebo k někomu z nás, ale nevěděla, kudy a jak. Chvíli byla blízko, skoro na dosah osoby balancující na žebříku, ale za neustálého mňoukání přeskočila na jiný, vzdálenější trám či desku. Objevovala se na různých trámech v různé výšce a zase mizela z dohledu. Několikrát se ocitla povážlivě na kraji nějakého odloženého prkna, div že se s ní nepřevážilo. A stodolou se v jednom kuse neslo její pronikavé „MŇÁU“.

V době našeho i kočičího zoufalství, kdy už i tatínek, který má strach z výšek, vylezl na žebřík, nechala se Hanička konečně ulovit. Tiskli jsme ji v náručí, protože jsme byli rádi a taky proto, aby nám třeba znovu někam neutekla…

„Mňáááu.“