Stalo se, nedlouho po té, co jsme museli k naší lítosti nechat utratit naší 14letou foxlici (měla rakovinu konečníku a všude z ní kapala krev), že se manželka Míla vracela z nákupu a skoro před naším domem uviděla shluk děcek (prcků) shromážděních kolem nedávno dovedené hromady písku.

Uviděla, jak ti haranti za nadšeného jekotu pouštění po dráhách z písku malé štěně, které se bezmocně kutálelo z vršku. Když dorazilo dolů, zas ho některé děcko zvedlo a koulení se opakovalo.

S neradostí je žena pozorovala, když jedno harantě chtělo propasovat štěně tunelem z písku, který ho zasypal, přetekla míra její psomilnosti. Rozčíleně prohlásila: „Tahle ne, já to štěně vezmu domu, snad ještě není po něm.“

K nelibosti děcek jim utahané a pískem se dusící štěně zabavila, vzala ho domů a dalo mu misku mléka, aby se ještě jednou před smrtí dobře napilo. Pak ho položila na kanape, aby tam v klidu a příjemně zemřelo.

Štěně bylo od těch děcek utahané a snad hodinu nehnutě spalo, a pak přišlo k sobě. Přišlo k vedle sedící paničce, zvedlo tlapku a chtělo si hrát. Panička pochopitelně neodolala, vzala ho do náruče, pohladila, ale co s nalezeným štěnětem?

Jakmile se vrátil desetiletý Honza ze školy, byl nadšený, lehl si nadšeně ke štěněti na kanape a v tu chvíli byli nejlepší kamarádi. Štěně s nadšením přivítalo nového pána.

Co však s novým podvraťákem ve starém, malém a přebydleném bytě, ve třech generacích na jednoho bydlícího přišlo přesně9 metrůčtverečníchmísta? Manželka tedy rozhlásila po okolí, že našla štěně, které hledá nového pána.

Skutečně se za několik dní přihlásila jedna slečna, že by si štěně vzala, i když se neví, co z něho vyroste. Rozhovor však zaslechl Honza, který už byl ze štěněte blázen a nechtěl se ho vzdát. V podstatě ne příliš jemnými slovy psažádoucí slečnu vyprovodil z bytu. Samozřejmě k nevelkému potěšení silně penzi podléhajících dospělých.

Pejsek tedy zůstal, dostal jméno Filip, petovsky Filipes, a přežil u nás mnoho psích dobrodružství a dožil se 14 let.