O politicko – hospodářsko – společenské situaci, kulturu a umění nevyjímaje, jak v rozvinutém světě, nebo chcete-li na západě, či v české kotlince, nemám žádné iluze. Akorát, že v té kotlince to je ještě o něco horší než ve zbytku světa.

Díky neposlušnosti mého těla, mé, jak doufám, přechodné nepohyblivosti a hlavně vývoji světových událostí, mě napadaly pochmurné myšlenky a tak jsem začal dosti zlobit svoje nejbližší okolí. Abych se trochu odreagoval a tolik nezlobil, tak jsem začal datlovat do klábosnice notebooku v poloze ležícího střelce a tyto chmurné myšlenky takto sdílet s vámi, případnými čtenáři. Jak mnozí víte, těmito tématy se zcela úmyslně nezabývám. Za prvé nemám zapotřebí si zvyšovat krevní tlak, který je už beztoho dosti na výši a za druhé jsou nepřeberné tisíce mladých chlapů i přestárlých dědků v hospodách, kteří tato témata provětrávají dnes a denně. No, a protože mi je jasné, že blábolením se nic nespraví, náprava chce konkrétní činy, na které mně už fyzicky nezbývá, tak se ve svém psaní raději věnuju tématům jiným, přívětivějším a mně také blízkým.

Takže, pokud se mě nepodaří zavčas umřít, či koncem prosince tohoto roku nenastane konec světa, nebo (podle další předpovědi) nespadne na Čínu obří meteorit, který způsobí rozbouření geologických desek s následnou tektonickou činností a výsledkem stejným, potom odkazuju ctěné čtenářstvo na své doporučení v posledním odstavci tohoto blábolu.

Všechny současné negativní společenské jevy mají historické souvislosti. A tím nemyslím jen posledních dvacet let, ani sto let, ale musíme jít zpět, třeba až k Johnovi Wyckliffovi-Viklefovi (1320 – 1384) a dále pak historií k Husovi, kdy byla následnými konflikty a husitstvím narušena tehdejší stupnice hodnot, odpovědnosti a morálky. Stejné, i když ne v tak značné míře, platí o době reformace ve zbytku Evropy. Toto narušení hodnot, odpovědnosti a morálky se s českým národem a celou Evropu táhne staletími a nikdo se zjevně z historie nepoučil a nechce poučit i nyní. V současné společenské atmosféře by takového jedince jako Hus nebo Viklef měli asi za blázna. Navíc byla pro český národ zhoubná husitská doba mylně v naší nedávné národní minulosti glorifikována, ke všeobecné škodě. Na lži se nedá vybudovat slušný a fungující stát či společnost s právními jistotami, ať už v kotlince nebo kdekoliv jinde na světě.

To, co se děje ve světě, ztráta odpovědnosti a morálky, se v bývalých zemích koruny české (potažmo ve všech postkomunistických zemích) několikrát umocňuje. A to proto, že ve zbytku světa ještě donedávna morálka a odpovědnost existovala a fungovala, kdežto v bývalém komunistickém bloku, v čele s SSSR, se po druhé světové válce vytratila a v zemi, kde zítra již znamená včera, zmizela dokonce už po světové vojně číslo jedna. Navíc, v té zemi nikdy demokracii nepoznali. Ta tam byla při svém zrodu zardoušena bolševickou revolucí a předtím tam byl národ ovládán nagajkou. Ostatně tento nástroj by se dnes výborně uplatnil v diskusi se světovými bankéři, kapitány globálních společností, byrokraty z OSN či EU a v neposlední řadě s politiky všech stupňů a odrůd té které země.

Soumrak či rozklad naší civilizace není v historii ani první a ani poslední. Byly civilizace zvučnějších jmen a déle trvající než ta naše a přesto zanikly v propadlišti dějin. Společným jmenovatelem těchto zániků byl pohodlný, rozmařilý, nenasytný a lenošný životní styl tehdejších středních vrstev. Hrabivost a morální zkaženost vrstev vládnoucích a v neposlední řadě i nechuť, apatie nebo strach s těmito zlořády něco udělat. Vše to dovršil zánik potřeby být zodpovědný té, či které autoritě. Autorita buď vymizela, nebo se nekonala, ať už to byl král či církev nebo tradice. Totalitní režimy se snažily zmíněné autority vymýtit a nahradit nadvládou státu a diktátem správnosti své strany. Ať už nacistické nebo komunistické, obě byly levicové a hlásaly socialismus. Jak hrůzně to v těch socialismech dopadalo, to známe z nedávné historie.

Už před pár tisíci lety, ve starém Řecku, se v tehdejší společnosti vyskytly podobné problémy. Jejich filozof Plato o tom napsal: „Jsou-li lidé indiferentní k veřejným otázkám, jsou za to potrestáni vládou zlých lidí“. O trochu později, tedy před pouhými 400 lety, William Shakespeare napsal tento sonet:

Znaven tím vším,

já chci jen smrt a klid,

jen nevidět, jak žebrá poctivec,

jak dme se pýchou pouhý parazit,

jak pokřiví se každá dobrá věc,

jak trapně září pozlátko všech poct,

jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,

jak lidskou slušnost korumpuje moc,

jak zchromlá vláda na nás bere bič,

jak umění je pořád služkou mocných,

jak blbost zpupně schopným poroučí,

jak prostá pravda je všem jenom pro smích,

jak zlo se dobru chechtá do očí.

Znaven tím vším, už chci být, lásko, v hrobě,

jen nemuset tím sbohem dát i tobě.

Takže neprožíváme žádnou krizi identity, kultury, vztahů a čehokoli jiného. Lidé jsou stále stejní. Proto také nemohou fungovat scestné fantazie komunismu. Jsou proti lidské nátuře oportunistického druhu homo sapiens sapiens.

Zrovna tak bylo v devatenáctém století ve Velké Británii, kde anglický filozof a politik Edmund Burke napsal: „Aby zlí lidé vítězili, stačí, aby ti dobří mlčeli“.

Budeme li považovat za civilizaci i kulturu australských domorodců v Klokánii, tak jistě získá světový primát co do dlouhověkosti. Trvá nepřetržitě už déle než 50 000 let. Háček je však v tom, že v době příchodu bílého muže na tento kontinent žilo jeho zhruba 300 000 domorodců ve společnosti prvobytně pospolné, v době kamenné,ve více než 500 kmenech, které mezi sebou urputně válčily a vzájemně se vybíjely. Jakási přirozená kontrola populační exploze a přirozený druhový výběr v jednom. Měli však bohatý spirituální život, spjatý se zemí a přírodou, se kterou žili v naprostém souladu. Spirituální život je všechny stmeloval, měli stejnou víru nebo chcete-li mytologii. Jejich Dream Time je vlastně mytologie o vzniku života a lidstva.

Polonomádský způsob života byl nutností, kmen se přemístil, kde bylo co lovit a sbírat. Pohyboval se za potravou. Po celé Austrálii nám zanechali nesčetné kresby a malby na kamenech a skalních stěnách pod převisy. Ty nejstarší mají být přes 50 000 let staré. Tuto dlouhověkou civilizaci se podařilo „ohněm a mečem“ rozložit až bílému muži, který na tento kontinent zavítal před necelými 250 lety. Takže na rozdíl od „vyspělých“ civilizací, co zahynuly na vnitřní rozklad, byla tato nejprve ničena zvenčí a násilím. Nyní jsou její zbytky rozkládány tím, že domorodci dostávají od státu tolik, že k pohodlnému životu nemusí hnout ani prstem. Jejich spiritualita a tradice umírá na úbytě. Morální devastace domorodců je tak dokonána. Jejich dlouhodobá civilizace zaniká.

Vraťme se však k dohasínající civilizaci bílého muže. Chybí morálně kvalitní elity, respekt a loajalita k čemukoliv, co má nějakou slušnou a kvalitní hodnotu. Kam se poděla víra, naděje, láska, skromnost a soucit? Byly nahrazeny cynismem, egoismem, krutostí, závistí a nenávistí. Navíc, hodnoty byly narušeny či deformovány a schází slušný řád věcí. Ohlédneme-li se zpět do historie, tak lidé vždy elity potřebovali, potřebovali kladný vzor, potřebovali se k něčemu upřít, upnout v něco věřit. V neposlední řadě potřebovali spiritualitu, která je od nepaměti vedla či provázela životem.

V nedávné historii se člověk stal svobodným, ale také nejistým a zmateným. Neví, co si se svou svobodou počít. Pokud nabytá svoboda nemá řád, vzniká chaos. Skutečná svoboda musí být podřízena řádu. Kdo jej ale nastolí? Jistě ne ti, kteří dnes vládnou světu. Jsou to všehoschopní hochštapeři, bez skrupulí, morálky a svědomí. Docela obyčejná lidská slušnost je pro ně pojmem neznámým, i když ta je všude na světě mezi lidmi zhruba stejná, zrovna jako podstata všech světových náboženství – jak mě jistě dají za pravdu ti, co se světem trochu toulali s otevřeným srdcem a očima.

Chybí morálně čisté, silné a kvalitní elity, jež by měly jasnou vizi a dovedly za ní jít a třeba i za ni bojovat. Pouze naivní jedinec může věřit, že současné prohnilé, morálně zkažené hospodářské a politické špičky se vzdají svých výhod dobrovolně a bez boje. Státy či národnostní celky postupně ztrácejí či už ztratily autoritu a státní moc v porovnání s mocí globálních společností hrají jasně druhé housle.

Donedávna byly elitami národa či státu církev a šlechta. V těch lepších případech šlechta osvícená a svých povinností vůči svým poddaným a svěřeným majetkům dbalá. Fungovala odpovědně jako správce toho, co zdědila, a snažila se to vše předat příští generaci v lepším stavu než když přebírala otěže ona. Navíc, byla-li osvícená, podporovala i vědu a umění. Byla zářným vzorem a příkladem svým poddaným. Ovšem takové osvícené šlechtice aby špendlíčkem kopal a prstíčkem hrabal. Bylo jich poskrovnu, protože i šlechta byli jen lidé se svými chybami. O kladném vzoru církví, historických nositelek kultury a vzdělání, v celosvětovém měřítku stejně jako místních elit, jako například vesnických farářů v bývalém mocnářství, netřeba hovořit. Škoda, že jen v času minulém.

Katolická církev prochází nyní také svou vlastní krizí, kdy mnoho kleriků a věřících oveček s nimi volá po reformě. Poukazují na to, že církev „zamrzla“ a současného člověka neoslovuje tak jako v minulosti, že mu moc neříká. Počty duchovních i laických příslušníků církve klesají. Neznamená to však, že také klesají počty věřících křesťanů; hledají však svého křesťanského Boha mimo tuto zkostnatělou církev. Volá se po změně struktury vedení Vatikánu. Ostatně každá organizace, a církev je organizace tradičního vertikálního stylu: když se postupně nereformuje, tak zkostnatí, jaksi zatvrdne a přestane plnit svou původní funkci.

Toto je vnitřní nebezpečí církve samotné, a je nesnadné najít správnou střední cestu mezi požadavky ultraortodoxních katolíků, lpících na starověké a středověké tradici, a těch ultraliberálních, kteří mimo mnoho jiného dávají v potaz povinný celibát kléru a prosazují svěcení žen do úřadu kněžského. Poukazují na to, že současná papežova vystoupení na veřejnosti působí jako pompézní, dobře režírovaná show, a že postrádají tolik potřebnou křesťanskou skromnost a přátelský humanismus. Volají po obnovení církevní struktury po vzoru evangelia.

Zmíněné proudy v katolické církvi nemusí být v České republice tolik zřetelné, věřících katolíků je v republice v porovnání s okolními státy daleko méně, díky historickým událostem od Žižky až po Jakeše. Ovšem v Rakousku, Německu a jiných evropských zemích jsou tato ožehavá témata na denním pořádku.

Po první světové válce nastal v Evropě úbytek šlechtické elity a začala se rychle rozmáhat sekularizace, a to jak v národech, tak i ve státech. Vliv církve a všech kladných hodnot, které s sebou přináší, se začíná ze společnosti vytrácet, spolu s judeo-křesťanskými hodnotami a tradicemi, z nichž naše civilizace vznikla a na nichž byla založena. Z každodenního života společnosti se vytrácí člověku nutná spiritualita. Elitou se stali zvolení politici, hrdinové odboje a jiní, kteří se zasloužili o rozvoj nového demokratického státu, jako byl v Československu Baťa nebo v USA Ford. Také ti, kteří se dostali do čela státu vlastním a hlavně poctivým přičiněním a prací pro národ a ne dědictvím po předcích.

S touto změnou národních elit však s počátečním rozkvětem i současnou krizí demokracie vzniklo dilema. Postupně upadly hodnoty, představující národní soudržnost – ať už vlastenectví nebo společná víra v Boha. Upadly hodnoty, představující soudržnost sociální a kladný poměru ke státu. Vznikly internacionální myšlenky, kde národní státy jaksi ztrácejí význam. Měrou nemalou k tomuto jevu dnes přispívá globální ekonomika. Když lidé necítí národní sounáležitost a nejsou spjati se svou vlastí, stávají se kosmopolity. Své vzory a elity si hledají někde jinde ve světě a třeba i za mořem. Demokracie v tomto stadiu pak není založena na národní identitě, nýbrž jen na prospěchu, a tak přestává vlastně fungovat. Současné demokracie tak nesoudržností občanů pod kosmopolitními vlivy spějí k zániku. V poslední době to umocňuje naprosto scestný multikulturalismus.

Tato chmurná situace však nahrává různým nedemokratickým proudům, ať už diktatuře, oligarchii nebo vládě nevoleným byrokratům, jako třeba EU či OSN. Jen v Evropě nám to historie jasně potvrzuje vznikem komunismu a nacismu.

Ale zpět k událostem relativně nedávným a čtenáři bližším. Před Vánocemi 2011 umřel Václav Havel a národ, potažmo celý kulturní svět byl z toho úplně vedle, jak smutnil. Sice se říká: o mrtvých jen dobře, ale to bychom pak museli dobře i o Stalinovi, Hitlerovi a jiných výtečnících. Havel byl klíčovou postavou, která komunistům umožnila „seamless“ – tedy bezešvý a nerušený – přechod od totality k dravému kapitalismu typu, jaký vládl v Evropě na počátku 19. století. Havel nebyl jen alkoholik, ale byl i nástroj komančů a tehdejší mafie. Navenek se tvářící jako zásadový jedinec a humanista. Buď ho musíme politovat, že netušil, co činí, nebo odsoudit jako jedince s narušenou morálkou. Měl zůstat dramatikem, tam by příliš neuškodil. Naučil se s vlky výti, jinak by mezi nimi tak dlouho nevydržel. Kázal vodu a pil víno. Zrovna jako Klaus, který, i když je ze zcela jiného těsta, způsobil snad ještě větší škody.

Oba se zasloužili o ožebračení republiky a jejich občanů tím, že se zasadili o kontinuitu komunistického právního systému a justice, která (jak se ukazuje) byla a je úzce propojena s mafií. Nepostižením partajních špiček, propojených, jak jinak, s tehdejší mafií. Tak umožnili těmto stvůrám stát se, díky nakradenému majetku ze společné kasy, současnými špičkami ekonomickými. Nepotrestané zlo se vždy vrací – jenže ono se nevrátilo, ono nikdy nezmizelo, ono zde zůstalo. Zde se stala zásadní a kardinální chyba a proto to dnes v kotlince vypadá tak, jak to vypadá.

Klaus se navíc zasloužil o rozdělení Československé republiky, které bylo jeho dílem. Tehdy k tomu Mečiara nevybíravým způsobem dotlačil. Silně pochybuji, kdyby tehdy došlo na dané téma k referendu, že by k rozdělení došlo. Doporučuji vám si někde půjčit nebo koupit knihu Jiřího V. Kotase Klaus a jeho éra. I když beru to, co Kotas napsal, s VELKOU rezervou a jen 10 % by byla pravda, tak by to stačilo. Kotasova minulost a nakonec i původ je také patřičně zamlžen, zrovna tak jako Klausův. Takže tuto jeho knihu jako bibli neberte.

Takže v současné, rychle chřadnoucí demokratické společnosti, jsou v jistých – zemi ovládajících – kruzích tradiční hodnoty či vlastnosti považovány za nežádoucí. Víra, naděje, láska, soucit a nezištnost či skromnost jsou nahrazeny hodnotami novými, kterých je třeba k prosazení se v těchto kruzích. Takže cynismus, lež, nezodpovědnost, prospěchářství, hrabivost, sebestřednost a arogance s egoismem jsou vlastnostmi a společným jmenovatelem nynějších vládnoucích kruhů, jak je patrno například na jejich představitelích v Česku, dědu vševědovi, prezidentu České republiky Václavu Klausovi nebo australské ministerské předsedkyni Julii Gillardové. Ono totiž nestačí být odborník ověnčený několika akademickými tituly, ale především je nutné, aby onen jedinec měl zmíněné tradiční vlastnosti, aby to byl vysoce morální a charakterní člověk. Jinak společnosti nic, i přes svou odbornost, nepřinese – spíše jí uškodí.

Díky výše zmíněným úkazům zůstává nevyužit úžasný lidský potenciál. Ať už ve světovém nebo pouze českém měřítku. Všude žijí lidé slušní, pracovití, chytří a šikovní, ochotní podle svých možností přispět svou troškou do společného mlýna. Navíc, protože jsem optimista, věřím, že těchto lidí je ve společnosti většina. Problém je v tom, že na řídicí funkce, ať už v bankovnictví, globálních korporacích, byrokracii OSN či EU nebo v politice, se vedrali ti nejhorší, co lidská společnost vyprodukovala. Jedinci bez skrupulí, morálky, odpovědnosti a staré dobré slušnosti. Vytvořili mezi sebou jakousi mafii a slušný člověk ji nemá nárok nijak ovlivnit, natož se na tato místa dostat nebo ty zrůdy povolat k zodpovědnosti. Pokud se o to pokusí, může být i fyzicky zlikvidován, jak se už nejednou stalo.

Z předchozích vývodů je snad patrno, proč nastal soumrak naší civilizace. Co ji nahradí? Další středověk? Další doba temna? Islám? Ten má jisté atributy, které jsou podle historických ukazatelů nutné pro dobře fungující lidskou společnost. Elitu a autoritu představují imámové, potažmo jejich šlechta s králem v čele jako v Saudské Arábii. Vizi i společenskou a národní soudržnost zaručuje společná víra a korán, zrovna tak jako tradiční hodnoty, morálku, odpovědnost a lidem tolik potřebnou spiritualitu. I když se vyznavači islámu dovedou mezi sebou navzájem úspěšně rvát a vybíjet, stále je jejich model více životaschopný než naše civilizace, chřadnoucí na úbytě. Že by to bylo tou jejich každodenní spiritualitou?

Takže se, vážení, nedivte, že islám je na celém světě na postupu. Zajeďte si na exkurzi do Saudské Arábie, kde se stále vládne středověkým způsobem, abyste viděli, jak to bude v Evropě a zbytku světa brzo fungovat.