Ráno 3. září 1963 je stejně krásné jako předešlého dne. Počasí nám zatím přeje a tak urychleně provedeme ranní potřeby, abychom se záhy vydali na tůru. Jdeme dvě dvojky. Ježek s Járou Milionem a Venca s Yettim. Nedaleko tábora se napojujeme na chodník, kde po modré značce jdeme jako ke Zbojnické chatě. Avšak u Sesterského plesa uhýbáme po žluté značce, co vede do Priečného sedla a na Téryho chatu v sousední dolině.

Ta nás vede kolem Sterolesnianského plesa k Sivým plesům. U těch odbočujeme s cesty a stoupáme prudkým svahem, suťoviskem, do Javorového sedla. Z tohoto se dáváme jen trojkovým ale krásným a krajně exponovaným hřebenem na Malý Ostrý. Podle popisů to má být nejkrásnější hřebenovka v Tatrách. Každopádně to je cesta velkolepá. Odtud dále podobnou cestou dolů do Prielomu v Ostrom odkud vystupujeme stále hřebenem na Ostrý štít. Výhledy jsou cestou jako z jiného světa. Hřeben tvoří skalní bloky, které se nedají obcházet a tak skotačíme přes ně. Ke zpestření neschází ani přeskoky stovky metrů hlubokých mezer ve skále.

Místy tvoří hřeben ostrá hrana, kůň, po kterém je nejpohodlnější postupovat rozkročmo. No přece kůň, že ano. Ovšem zlatý hřeb této nadmíru inspirativní tůry nastává při sestupu hřebenem s vrcholu Ostrého štítu do sedla Bílé Lávky. Touto cestou nás čeká asi 15m dlouhé slanění s Jurzycova Zubu s přistáním na ostrém, asi 10 metrů dlouhém koni, na který je záhodno dosednout rozkročmo, čelem ve směru cesty a pak takto pokračovat k jeho konci. Jenže když trochu pofukuje a jeden se na konci lana při slanění houpá z jedné doliny do druhé a čumí do stometrových hlubin, tak není zrovna jednoduché takto předpisově na tohoto koně přistát. Ale zato se zase při tom zažije větší sranda. Celé posádce se tato akrobacie zdařila a pak už to byl jednoduchý sestup na Bílé Lávky, odkud jsme suťoviskem sešli na chodník a po něm do tábora. Zde za pěkného slunečného odpoledne si navzájem sdělujeme dojmy s jinými členy expedice, kteří byli na jiných tůrách, vaříme si dobroty a plánujeme cesty na další den.

4. září 1963 nás vítá opět sluníčko. Využíváme nám v horách málo známého pěkného počasí a vydáváme se co nejdříve na tůry. Jdeme opět dvě dvojky, Ježek s Čikim a Kazimír s Yettim. Máme namířeno na Malý Ostrý štít, jižní stěnou. Nástup probíhá podobně jako předešlého dne, jen závěr se trochu liší, kdy odbočujeme pod stěnu. Zde se navazujeme na lana a pak za střídavého vedení lezeme krásnou, pevnou, sluncem zalitou tatranskou žulou. Cesta není těžká, je to jen „čtverka“, ale místy trochu náročnější na orientaci. Klasické tatranské lezení v tom pravém slova smyslu. Jak pozvolna vystupujeme výš a výš, tak se před námi rozprostírá celičká Velká Studená dolina a četná plesa se třpytí jako rozhozená zrcadla.

Za půldruhé hodiny nádherného lezení jsme na vrcholku a těšíme se pohledy po kouzelném okolí. Popis cesty nelhal, jedna z nejhezčích v Tatrách. Také slupnem, co jsme si vzali k posilnění sebou a pak sestupujeme exponovaným trojkovým hřebenem do Javorového sedla, odkud pak jdeme suťoviskem k chodníku, který nás zavede zpět do tábora. Na obloze se začínají dělat mráčky a pofukuje, ale pohoda vládne táborem za všeobecného klevetění, vaření a pak pojídání dobrot. Zítra máme odpočinkový den, žádné tůry neplánujeme. Večer se zatahuje a je podezřelé teplo.

Kolem půlnoci nás budí první třesk hromu, jehož zvuk se odráží od okolních skalních stěn a tak je mnohokrát umocněn. Než se stačíme pořádně probrat tak vypuká pravá a nefalšovaná tatranská bouřka desátého stupně. První poryv větru málem odnese náš stan i s námi a naší výbavou do nedalekého plesa. Samozřejmě stačil urvat kotevní lanko stanu a tak Yetti vylézá ven a lanko navazuje. Ani baterku nepotřebuje. Temná noc je osvětlována křižujícími se blesky. Okolí tak vypadá jako z hororového filmu. Než stačí Yetti zalézt zpět do stanu, tak se otevřou nebeská stavidla a spustí se neuvěřitelný liják, pod kterým se celta stanu jen prohýbá. Do tohoto další poryv větru a další kotevní lanko je v háji. Teď je řada na Kazimírovi, který leze ven a lanko navazuje. Vrací se durch mokrý. Dorozumíváme se posunky, neustálé dunění hromu, bubnování přívalů deště do celty a vichr dělají takovou melu, že bychom se neslyšeli. Toto přírodní divadlo trvá dalších asi 20 minut, během kterých jsme ještě asi 5x navazovali urvaná kotevní lanka stanu.

Jak rychle bouřka přišla, tak i odešla. Hrom se ozývá ze sousední doliny, přestalo funět a my sčítáme způsobené škody, které nejsou velké. S okolních skalních stěn hřmí vodopády vody a míří si to do ples. Kratičká bystřinka spojující Horné a Stredné Zbojnické pleso se záhy mění v hučící, hluboký a dravý horský proud. Kolem jedné s půlnoci uleháme k dalšímu spánku.

Ráno 5. září 1963 nás vítá čerstvě umytou krajinou blyštící se v prvních paprscích sluníčka. Plesa už zase spojuje kratičká horská bystřinka, jen její břehy jsou jako učesané nočním vodním přívalem. Většina nás po částečně probdělé noci vstává později, stejně máme odpočinkový den, který přišel jako na zavolanou. Opravujeme bouřkou poničené části stanů, sdělujeme si zážitky uplynulé noci, vyvařujeme dobroty a bavíme se klevetěním. Je opět slunečno a relativně teplo.

Jak jsem se už úvodem zmínil, Kazimírův a Yettiho stan byl postaven nad skalní plotnou spadající příkře až na dno plesa. Na té jsme kousek nad hladinou seděli, požírali špagety s kečupem a sýrem a čuměli do chladných a průzračných vod. Kazimírovi jedna špageta upadla do vody, tady se jaksi sama narovnala, a po šikmé ploše plotny se jala velice pozvolna rolovat ke dnu plesa. Protože jsme prahli po zábavě, tak jsme okamžitě přišli na to, že tak můžeme rolovat špagety dvě vedle sebe a sázet se, která dorazí na dno první. Tato bohulibá činnost neušla kamarádům a tak za malou chvíli to byl pohled pro bohy. Tlupa horolezců sedí nad plesem, civí do vody a huláká hůř než diváci na hokeji. Zábava byla náramná a za těch několik špaget rozhodně stála. Navíc obyvatelé plesa měli pak co žrát.

Touto zábavou rozparádění jsme přišli s myšlenkou koupání. Bylo krátce po poledni a tak proč ne? Ale kdo by si do Tater bral plavky? Byly s námi i víly luzné a tyto jsme nemínili nemístně dráždit a cachtat se v rouše Adamově a tak jitřit jejich chtíče. Nezbylo nám než improvizovat tím co bylo po ruce. Vyhrál jednoznačně Luboš, který si vytvořil slušivé plavky ze šátku. Ovšem do tekutého ledu plesa se nedalo hópnót jen tak – 4 stupně jsou 4 stupně a tak bylo nutno se nejdříve osmělit. Pak jsme si do vody dokonce i zaskákali a tak jsme se také celí po několika dnech umyli, což na škodu také nebylo. Co se dělo je vidět nejlépe na fotkách na Rajčeti.  A tak i odpočinkový den proběhl ke všeobecné spokojenosti. Pobavili jsme se, vykoupali se a nacpali dobrot do zásoby. Večer nám pak už jen zbývalo naplánovat si výstupy na další den a odejít do hajan.

Ráno 6. září 1963 nás opět vítá sluníčko, i když obloha už není bez mráčku. Jdeme opět dvě dvojky, tentokrát ve složení Mirek Haňka a Čiki a další jsou Ježek a Yetti. Máme namířeno na procházkovou tůru, hřebenovku, z Prielomu přes Východnou Vysokou na Polský Hrebeň a zpět do tábora opět přes Prielom. Do Prielomu jdeme z tábora po chodníku, modrá značka. Ranní procházka na rozproudění krve. Cestou nám však padla mlha, a jak jsme se navázali a začali lézt z Prielomu na Východnou Vysokou, tak začalo i mžít. V tu ránu lezeme po mokré a občas i kluzké skále. Místy se však mlha trhá a tak se nám nabízejí pěkné pohledy do Bielovodské doliny zalité mračny co jsou pod námi. Na Polský Hrebeň dolézáme trochu mokří, ale už nemrholí. S Polského Hrebeňa scházíme chodníkem k Zamrznutému plesu a odtud se dáváme stále po chodníku vzhůru do Prielomu a přes něj zpět do tábora.

I přes částečnou nepřízeň počasí se túra ke spokojenosti posádky povedla. V táboře to je už rutina, vaření, jídlo a sdělování dojmů z různých tůr a také plán na další den. Ten den se nám však nepovedlo počasí a tak se povalujem v táboře, pospáváme ve stanech, cpeme se dobrotama a kecáme o všem možném i nemožném. Doufáme, že další den nám bude počasí příznivější.

A tak se i stalo. Ráno 8. září 1963 nás opět vítá sluníčko a my se urychleně chystáme na túru. Opět dvě dvojky, tentokrát Ježek s Jenisem a Kazimír s Yettim. Máme namířeno na Širokou Vežu jihozápadním žebrem. Nástup podobný jako na Ostrý štít, ale u Sivých ples pokračujeme po chodníku, co vede přes Priečne sedlo na Téryho chatu. Pod pilířem Široké Veži odbočujeme s chodníku doleva k „naší“ cestě JZ žebrem. Zase nám padá mlha, ale skála zůstává suchá a neprší. Dokonce se mlha placama trhá. Lezení to je krásné, klasické „čtverkové“ po pevné tatranské žule, prostě Motykova cesta se vším všudy. Cesty poprvé slezené tímto polským horolezcem jsou neobyčejně hodnotné, jak z hlediska lezeckého tak hlavně estetického. Prostě to je krása nesmírná.

Po dvou a půl hodinách lezení se ocitáme na vrcholu, kde jen krátce odpočíváme, trochu se posilňujem a pak JV hřebenem slézáme do Priečneho sedla odkud si to šupajdíme po chodníku do tábora, kde následuje už zajetá rutina. Jídlo, sdělování dojmů z různých tůr a plán na další den.

To jsme ještě netušili, že Manitou se na nás zle zamračí a pošle na nás naše obvyklé horské počasí ve formě deště, větru a všeobecné mizérie. Po další dva dny nám nezbývalo než vegetovat ve stanech a občas vylézt ven do nepohody uvařit si aspoň čaj a pak se ho zase zbavit. Takže potom jsme už nic nevylezli a 11. září ráno pakujeme mokré a těžké stany a odjíždíme domů.

I přes tento závěr byla tato akce úspěšná, vylezli jsme řadu pěkných a hodnotných cest a hlavně jsme si odnesli krásné zážitky na celý život.

http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Zari_1963_tabor_u_Zbojnickych_ples_Velka_Studena_Dolina/