Nejmladší kocourek Pepito je nejhodnější a nejtrpělivější, troufám si tvrdit, ze všech našich zvířat. A co mu taky jiného zbývá. Tento mainský mývalí kocour totiž asi trpí potravinovou alergií.

Modrá mainka byla vždycky můj sen. Takže když přišla zpráva, že chovatelka, od které máme obě předchozí kočky, ruší chov a stávající koťata levně prodává, byla jsem nadšená. Mezi koťátky byl, ne sice čistě modrý, ale modrý mramorovaný, plyšově vypadající kocour Pepito. Tou dobou jsme už bydleli v domě na vesnici, takže i místa bylo dost.

Při nejbližší příležitosti jsme se jeli na koťata podívat. Byla kouzelná, hravá. Chtěli jsme si prohlédnout i jejich otce, který na fotkách vypadal impozantně – velká tlamka, rysí štětičky na uších, zkrátka šelma, jak má být. Paní chovatelka nám ho tedy přinesla ukázat, ale jen tak rychle mezi dveřmi a pak ho zase vrátila do jiného pokoje. Zdůvodnila to tím, že je to „asociál“, že je „divnej“ a že do chovu se nehodí a čekala od něj víc. Koťata se vůbec netvářila asociálně nebo divně, tak nám to bylo jedno.

Na otázku, proč ruší chov, odpovídala vyhýbavě, že ji zklamali lidé. Po roce jí někdo vrátil kočku, kterou si od ní dřív koupil. Tenkrát jsme se neptali, proč tu kočku vrátil. A i když vím, že já bych po roce zvíře už nikomu nedala, dnes bych se na ten důvod zeptala.

Když k nám Pepitek přišel, proběhlo nějaké to kamarádění se zbývajícími členy naší smečky. Pak dostal kapsičku, jakou dostával i ve svém původním domově, napapal se a hned se vydal na záchůdek. Radši ani nebudu popisovat, co tam zanechal. Průjem jako hrom.

Prvních několik dní jsme se uklidňovali tím, že je to ze stresu. Změna domova, spousta cizích zvířat… Dalších několik dní až týdnů jsme do kocourka, který sice rád a hodně papal, ale díky špatnému trávení příliš nepřibýval na váze, cpali všechno možné od Smecty po Probican. Bez výsledku.

Obrátili jsme se na veterináře. Pepi dostal odčervení a potom dokonce i antibiotika. Bez výsledku. Na veterině navrhli ještě poslední možnost. Hypoalergenní granule pro kočky, které jsou alergické na normální krmivo. Moc jsme nevěřili, že by to mohlo zabrat, ale světe div se – brzy jsme v kočičím záchůdku našli důkaz, že to opravdu zabralo!

Protože naše kočky jsou více méně pořád spolu, začali jsme kupovat hypoalergenní granule pro všechny tři. Veterinární dieta nepatří zrovna mezi nejlevnější, ale hlavně, když pomůže.

Z Pepitka vyrostl krásný, milý, hodný, mazlivý kocour. K dietním granulím začal občas dostávat šunku nebo jinou dobrůtku a jeho střevo už to zvládalo. Mysleli jsme, že je po problémech.

Ale… Už dřív se stalo, že jsme Pepiškovi našli sem tam malou oděrku v kůži, většinou v oblasti krku nebo kohoutku. Často skákal a běhal po verandě, takže se nebylo čemu divit. Odstranili jsme veškeré trčící hřebíky z trámů a další předměty, o které jsme si mysleli, že se kocour poranil. Nestačilo to. Nějak si ty „díry v kožichu“ dál dělal. Navíc jeho nenechavá zadní tlapa – drápalka dokázala z malinké oděrky v okamžiku udělat díru minimálně dvakrát takovou.

Situace se vyhrotila letos koncem léta, kdy si Pepito vydrápal celou zadní část krku mezi ušima až dolů po kohoutek. Podle veterináře za to mohl i zánět v uchu.

Svědění a neustálé nutkání se škrábat deptaly kocoura i psychicky. Celé dny byl zalezlý v koupelně za bojlerem a vylézal jen, když potřeboval jíst, pít nebo na záchůdek. Stranil se ostatních koček, stranil se lidí. Tehdy jsem si vzpomněla na paní chovatelku, která nám neochotně ukazovala Pepitova otce a říkala o něm, že je asociál. Co když byl asociál zrovna proto…?

Zalézáním do těch nejtemnějších koutů si kocourek přivodil další nepříjemnost. Do rány si zavlekl ošklivou infekci a dostal antibiotika až do doby, než se z větší části zahojí. Bral je šest týdnů. K tomu dostal kortikoidy, aby ho krk tolik nesvědil a poté konečně vylezl ze své skrýše a začal se zase chovat jako náš starý dobrý Pepišek. Několikátým týdnem má na sobě límec a tudíž se nemůže poškrábat.

Pepito je trpělivý kocour. Skoro svatý kocour. Nechá se ošetřovat, nechá si nasazovat límec, poslušně polyká tablety (pravda, ovoněné něčím dobrým)…

Na límec už si zvykl, jako by k němu odjakživa patřil a dokáže s ním dělat všechny lumpárny, které dokázal dělat bez něj. Otázkou zůstává, jak dlouho ho ještě bude muset mít na sobě a co udělá, až mu ho sundáme. A co by nás zajímalo nejvíc – proč se vlastně začal škrábat? Bylo to kvůli nemocnému oušku a pak už jen kvůli nenechavé tlapě? Nebo to bylo v důsledku alergie? Nebo ještě něčeho jiného…?