Úžasná je síla vyprávění. Dobrý příběh nás donutí ke skutkům téměř heroickým. Jak jinak vysvětlit, že Dášeňka Karla Čapka poseděla, když ji pan spisovatel fotografoval, malá holčička spucla s velkou chutí polévku, kterou prohlásila za „ee-ble“ a moji malí, tehdy dvouletí špuntíci ušli ještě celý dospělácký kilometr, ač předtím naříkali, že už neujdou ani krok (když to přepočteme na počet kroků, nebyl to jeden kilometr, ale dva, protože se s dvakrát kratšími nožičkami dvakrát více našlapali).
Mohu-li citovat z klasika, „Skutečná pohádka, pohádka ve své pravé funkci, je povídání v kruhu posluchačů. Rodí se z potřeby vypravovat a rozkoše naslouchat. Vynález písma a knihtisku nás odcizil této původní a prastaré rozkoši; už nesedíme v kruhu, abychom viseli na rtech expertního povídače; čteme své noviny nebo svou knížku, což nás zbavuje pralidského puzení sesednout se a nechat se ukolébat mluveným slovem. Proto skutečná pohádka žije jenom tam, kde ještě nepřevládlo cářství písma: u dětí a primitivů.“
A právě ty děti jsou kamenem úrazu. Jaké pohádky jim předkládat? Výchovné, ze kterých čpí více či lépe zaobalené ponaučení? Heroické, kdy kladný hrdina vítězí a jde za svým cílem přes mrtvoly, a to leckdy doslova? Národní klasiku? Nadnárodní klasiku?
S poslední citovanou kategorií jsem tvrdě narazila. Otevřela jsem si takhle navečer Pohádky bratří Grimmů, že si něco přečtu a druhý den převyprávím. Dobře jsem si pamatovala na krásnou knížku svého dětství, kde hned na první stránce kralovala Sněženka a Růženka, které svou láskou proměnily medvídka na krásného prince. Ale ouha! Začetla jsem se do knihy z manželovy knihovny a měla celou noc neklidné sny. Násilí, incest, kanibalismus… proboha, co to je? Horory pro dospělé?
Naštěstí naše zeměpisné šířky zpracovávají podobnou látku s menší mírou surovosti: Hänsel und Grätel strčili ježibabu do pece a ještě za ní dali troubu na závoru. Moje děti znají verzi českou, kdy Jeníčka a Mařenku honí ježidědek, je posléze umořen přednáškou o textilním průmyslu (no, spíš manufaktuře) a s časovým hendikepem odeslán na opačnou stranu. Otesánek pro ně upadl přes napřaženou motyčku babičky, dopadl na nacpané bříško a poblinkal se (to známe z reality taky moc dobře, protože jeden z potomků je „bl..í typ“). „A z břicha vyskočil ovčáček s jehňaty, pasáček s prasaty, vyjel sedlák se senem a děvečka s jetelem a nakonec šli máma s tátou a nesli si bochník chleba.“ „A co Otesánek?“ „Otesánek???“ „Otesánek!!!“ „Otesánek … Otesánek šel za panem doktorem, ten mu spravil bříško a od té doby jedl jako ostatní děti.“ Tož tak. Hlavně když je spokojenost.
Ovšem pohádka, jejíž průběh mě nepříčetně vytáčí, je Červená Karkulka. Mám podezření, že je taky původně z dílny bratří Grimmů, ale protože podobné příběhy se stávaly i u nás na Vysočině, mohla by být i chovu domácího. Co je na této povídce podle mého nejhorší, je nesmírná a hlavně zbytečná krutost. Vlk sežere babičku a Karkulku. Je to tragické, ale pro vlka je to nejpragmatičtější rozhodnutí: má hlad a ulovit si něco rychlého a ostražitého v lese je mnohem složitější. Pak ale udělá chybu: Zůstane v špatně zamaskovaném úkrytu a chrápe na celé kolo.
Navíc chrní tak tvrdě, že do něj myslivec stačí vrazit dranžírák dřív, než se vlk probere. Ku podivu vyskočí z břicha celá babička i Karkulka (vlci a Otesánci kořist nekoušou?). A teď přijde opravdu zbytečná krutost vůči zvířeti: myslivec mu neprořízne krk, aby byl od něj navždy pokoj, ale zašije do něj kamení a vrátí ho zpět do života. Chudák vlk je žízniv a jde se napít ke studni, kam spadne a utopí se. Kruci, to přece měl myslivec předvídat. Takže zbytečné trápení zvířete a ještě kontaminace vodního zdroje, což je hřích s předchozím skoro srovnatelný. Na takovou srážku se zlým světem mají moje děti dost času.
A tak vznikla jiná Červená Karkulka, salónní a uhlazená tak, že by z ní měl radost i sám pan Guth-Jarkovský. A světe div se – líbila se. Dokonce se stala počátečním dílem seriálu, jehož další díly se nazývají „Jak se Červená Karkulka učila plavat“, „Jak šla Červená Karkulka na houby“, „Jak šla Červená Karkulka s vlkem pro ovčí sýr“ a „Jak jely Karkulka a babička s vlkem na Petrov“.
Protože jsem se rozepsala až příliš, vložím Červenou Karkulku jako samostatný příspěvek. Kdo se již předem bojí, že to bude příliš cukerínové, ať si spraví chuť povídkou uvedenou v titulu článku. Saki je v oblasti černého humoru nepřekonatelný.
Červená Karkulka – verze bez násilí
(autentický zápis pohádky vyprávěné dvouletým dvojčatům)
Žila byla jednou jedna holčička, a ta nosila…“červené botičky, červené punčošky, červené tričko, červenou sukýnku, červenou bundičku, červené ponožky…“ a hlavně červenou čepičku, a proto jí říkali Červená Karkulka.
Jednou takhle přišla za Karkulkou maminka a řekla: „Karkulko, dala jsem ti do tvého červeného košíčku pečené kuře, brambůrky, bábovku a šťávu, dones to prosím babičce, co bydlí za lesem. Ale dej pozor, v lese bydlí zlý vlk, on ti to bude chtít všechno sníst.“
A Karkulka šla a šla, až potkala vlka. Vyskočil z křoví a řekl: „Karkulko, dej sem košíček!“ Ale Karkulka se ho nelekla a odpověděla: „Dobrý den, vlku. To tě nenaučili pozdravit? Měl jsi říct: „Dobrý den, Karkulko. Jak se máš?“ A já bych řekla: „Dobře.“ A ty by ses zeptal: „Co neseš v tom košíčku?“. A já bych ti řekla, že „pečené kuře“, „brambůrky“, „bábovku“ a „pití pro babičku“, takže ti to nemůžu dát.“
„Dej, Karkulko!“
„Nedám.“
„Dej, Karkulko!“
„Nedám.“
„Dej, Karkulko!“
„Nedám.“
„Dej, Karkulko!“
„Nedám.“
Kluci, stačilo! … A tak se hádali, dokud vlk neřekl „Jak myslíš, Karkulko.“ a honem skočil do křoví a utíkal, aby byl u babičky první. Karkulka šla po cestě, takže vlk opravdu vyhrál.
Došel k babičce, zrovna když babička nesla koze do chlívku jídlo. A vlk se potichu přikradl, zavřel za babičkou dveře a zamkl na klíč. „To se nedělá!“ „To se nedělá!“ To se opravdu nedělá, babička totiž nemohla ven a volala „Pomoc!“. Ale vlk jí nepomohl, vzal si její brýle, její klobouk a její knížku, vlezl si do její postele a začal si číst.
Ozvalo se ťukání a vlk řekl „Dále.“
Vešla Karkulka a pozdravila: „Dobrý den, babičko. Cože ležíš v posteli?“
„Já jsem nějaká slabounká.“ „Mám hlad.“
„To je dobře, babičko, že ti maminka poslala jídlo, já ti to dám na stůl.“
A vlk koukal, jak dává Karkulka na stůl to jídlo a vykulil oči jak kola od vozu. Karkulka se zeptala:
„Babičko, proč máš tak velké oči?“
„Abych tě lépe… viděla.“
Vlkovi z toho všeho spadla čepice a Karkulka uviděla uši.
„Babičko, proč máš tak velké uši?“
„Abych tě lépe… slyšela.“
Pak se vlk podíval na stůl, oblízl se a Karkulka uviděla velké zuby, jaké babička určitě neměla.
„Babičko, proč máš tak velké zuby?“
„Abych tě mohla lépe… sníst!“, řekl vlk a skočil po Karkulce. Jenomže Karkulka byla rychlá holka a už chvilku jí připadalo, že je dneska babička nějaká divná, a tak couvala ke dveřím, takže vystartovala jako raketa, zavřela za sebou dveře, vyběhla na dvorek a tam viděla, jak se třepe kozí chlívek. To už babička moc chtěla ven. Karkulka jí odemkla, babička vyběhla ven, dala Karkulce velkou pusu, popadla koště, Karkulka lopatu, a když vlk vyběhl konečně na dvorek, viděl, že je zle: babička s Karkulkou drží koště a lopatu a babička říká:
„Vlku, tak a teď jsme na tebe dvě. Tady někdo dostane výprask. A hádej, kdo to bude.“ „Hádej!“ „Hádej!“ „Vlk!“ „Vlk!“
Vlk kouká a vidí, že je opravdu zle. Ten výprask asi dostane. Leda že by se babičce a Karkulce omluvil. A babička pokračovala:
„To se dělá, vlku, někoho zamknout do chlívka? Aby nemohl ven? A sníst někomu celé kuře, to se taky nedělá. Kdybys přišel a řekl prosím, dej mi kousek kuřete, mám hlad, babičko, tak bych ti dala, ale takhle dostaneš výprask, aby sis to pamatoval.“
Vlk řekl: „Promiň babičko!“, „Promiň Karkulko!“, „já už to víckrát neudělám. A když si tak povídáme, nemohl bych prosím dostat kousek kuřete? Já mám vážně hlad.“
Babička na to řekla: „Prima, vlku. Pojď dál, rozdělíme se.“ Babička ohřála kuře a brambory, vlkovi dala velký kus, Karkulce a babičce menší, protože neměly takový hlad, pak spolu snědli bábovku a vypili šťávu, a jak si pak povídali, vlk slíbil, že ode dneška bude hodný vlk, a ze všech se stali kamarádi.
„KONEC POHÁDKY!“
Citované prameny:
Karel Čapek, Marsyas čili Na okraj literatury, http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/34/75/46/marsyas.pdf
Hynek Jurman, Smírčí kameny na Vysočině, http://90.177.110.200/jurman.wz.cz/
Saki (Hector Hugh Munro): Nevhodná pohádka, http://ld.johanesville.net/saki-01-lecba-neklidem?page=23
A jak s těma pohádkama souvisí Jurmanovy smírčí kameny? Tento pseudospisovatelský (pseudo proto, že řádně necituje, třeba ty kameny jsou sebraným kompilátovaným plagiátem, který jen mírně poupraví a vydává za svůj) falus, kterého mají na TIC v Bystřici, nemají nikde, toho si už lidé povšimli. Parafrázuji jeho osobní stránky, plné nenávisti. Jeden egoistický exot dokáže netušené… Co komu ta hezká obec Štěpánov a to hezké město Bystřice udělalo, že vygenerovalo takového tupce a nasadilo si ho na pozici vedoucího TICu? Že by za tím byl opravdu Pomezián a jeho prokletí? Však všeho do času, jen Pán Bůh navěky! Kdo nevíte, o kom je řeč, stáhněte a přečtěte si následující soubor: http://mir.vesely.sweb.cz/Durman.pdf , kde jsou popsány zážitky s tímto největším křivákem, kterého mi život do cesty poslal. Protože jsem odmala nebojácně psal (ale nikoliv anonymně pod přezdívkami Bořivoj Bojsa, Aranka Dreveňáková nebo Leoš Konfršt) a vždy si stál za svým, potkal jsem takových mnoho. Skoro všichni dopadli velmi špatně, ale to může občas potkat i člověka dobrého…
K věcnému dotazu: z hlavy, bez knížky po ruce, si přesně na název příběhu nevzpomenu, ale nejméně jeden kámen byl prý vztyčen na památku malé holčičky, kterou těsně za dědinou zabil vlk.
Ke zbytku příspěvku se vyjadřovat nebudu.
Mám takový dojem, že sem začínají psár psychopati. Pan Veselý si psychiatra určitě zaslouží. Prosím, selektujme takové idioty,ať si píší jen pro sebe rovné.
Děkuji Jan Kamenický
spisovatel, básník, dramatik, herec, fotograf, cyklista, basketbalista, Bořivoj Nebojsa, Aranka Drevenáková, Leoš Konfršt, František Vavřík z Brodku u Přerova, atd., atd., to všecno je pisálek Jurman. Vůbec bych se nedivil, kdyby vystupoval též jako Miroslav Veselý. Kdo se podívá na jeho osobní stránky, pokoutně dělané v pracovní době, musí konstatovat, že je psychopatem taktéž.
jste se nevid¨ěli
(punch)
jooo Karkulkaaa? A tuhle znáte? 🙂
Pozval vlk Karkulku na večeři s babičkou prý si jí sní Karkulka naivně mu věří, neví, že bude chod poslední. Z babičky guláš jedli spolu, zapili pivem plzeňským Karkulka z výšin spadla dolů když vlk řekl „já tě láskou sním“ 🙂 No a jaký je rozdíl v tom být sežrán hlady nebo s láskou? :-)))
Když mi bylo pět jeli jsme z Kroměříže autobusem do Dubrovníku. Cesta daleká, dostihl nás večer. Lidi se začali skládat k spánku. Vstoupila jsem do uličky a na celý autobus oznámila: „Budu vám vyprávět pohádku. Pejsek a kočička šli spolu na procházku. Zatleskejte.“ Vystoupení skončilo.
Moje oblíbené pohádky byly takové ty výpravné, mnohoslovné. Třeba Bílá kočička.
a Čapkovo Devatero pohádek.
Krásná pohádka. Malej mě teď zašel při mém marodění potěšit do postele pohádkou: „Byla jedna lampička a měla tatínka budíčka. A budíček zazvonil a to je konec pohádky.“
Je to :* .
Z epiky se nám ku podivu hodně zalíbila jedna výpravná, myslím, že je od Němcové a dost neotřelá.
Císař Josef chodil po světě v přestrojení a navštívil jeden mlýn. Mlynář si z něj tak dlouho utahoval, až se císař nechal poznat a pozval ho za rok do Vídně, aby mu tam správně zodpověděl na tři otázky. Když ne, půjde žebrotou (to samozřejmě nemínil splnit, ale vyděsit ho chtěl). Mlynář měl naštěstí bratra dvojče, který nebyl humorista, ale hloubalík, a vypravil se místo něj. Nikdo záměnu nepoznal, hloubalík zodpověděl správně všechny tři otázky a vysloužil si císařovu přízeň pro sebe i pro bratra.
A teď otázka pro znalce pohádek: Jaké byly ty tři otázky a odpovědi na ně (blush)
Taky jsem měla dilema. Jako dítěti mi to nevadilo, ale číst horory dětem? Vlka jsme nějak odpravili, ale největší problém byl tatínek z Perníkové chaloupky. Nechal úmyslně děti samotné v lese – hajzl jeden (punch)
Tak jsem musela svést všechno na neposlušné děti, které neposlechly, utekly a zabloudily.
Skvělý rozbor pohádek a pohledů na ně. Taky jsem nejdřív mírnila kruťárny a pohádky jsem spíš volně vyprávěla. A časem moje vyprávění dostalo ráz telenovely. Prostě „Veverka Zrzečka“ tisíckrát jinak. Časem to byla docela fuška. Zrzečka si nechtěla čistit zoubky a měla spoustu dalších necností, které moje holčička svižně opouštěla. Jak já na to vzpomínala se slzou v oku, když se mi z princezny stala paličatá puberťačka 😉
Dík za chválu, vždy potěší.
Pred par lety jsem koupila sebrane spisy Grimmu. Ne, ze bych toho byla velky priznivce coby ditko, ale znala jsem nektere. Lidi, v dospelem veku na mne po precteni par pohadek prisel pocit deprese a jakehosi temna. Asi jak takovy koncentrovany Dostojevsky. :^)
Ty pohádky bratří Grimmů, které u nás vyšly asi před patnácti lety jsem si prohlídla, pár jich přečetla, na smrt se vyděsila obrázky a založila velmi hluboko do knihovny. Ještě tam někde jsou. Dětem jsem jejich existenci zatajila 🙂
Stejně, podle našich mládat, se nejlepší knižka na světě jmenovala „Kudy chodí malý lev“.
Vidíš to. a já bych si Grimy možná i přečetl. 🙂
Nesouhlasím. Děti jsou krvežíznivé a utopený vlk jim nevadí. Ale chtějí vidět, že velké zlo (a ony o něm vědí ), bude okamžitě a tvrdě potrestáno.
Na hyperkorektnost mají času dost. Nejprv se učí rozlišit dobro a zlo.
Ano, děti nevědí pořádně, co je smrt a bolest, tak to tak vůbec neberou, naopak chtějí, aby dobro zvítězilo a zlo bylo rychle a pořádně potrestáno.
Jak už jsem psala níž, na Červené Karkulce mi ale vadila nelogičnost – jak to, že rozpáraný vlk je stále živý? Jak to, že ho myslivec nezastřelil, když byl rozpáraný stále ještě živý? Proč do něj dávali kameny a kde je v chaloupce vzali?
Asi jsem byla dítě – prevít. (chuckle)
Přeju všem krásný den. (h)
Vave, to dá rozum, přece. Už jsi viděla, že by se utopil rozpáranej vlk? Neviděla. Toho museli vycpat kameny, aby náááhodou neuletěl a hezky šel ke dnu, víš 😛
Kde vzali v chaloupce kameny … hm kdekoli, ve sklepě, venku … A zatížit vlka – krásný případ aplikované fyziky, a ještě poučení … nelezte děti ke studni, je tam na dně zlý vlk
😀
Já byla divné dítě. Mně bylo líto vlka… :O
„Děti jsou krvežíznivé a utopený vlk jim nevadí. “
Řekla bych, že hodně závisí na věku. Minitosca ve 2 letech nesla krutosti v pohádkách velmi těžce, byla z nich nešťastná a nechápala, proč si lidé vzájemně ubližují nebo proč ubližují zvířatům. To, že vlk spolkl babičku nebrala jako ublížení, to, že by mu někdo páral břicho už ano. Červenou karkulku naštěstí dostala jako maxileporelo, s krásnými obrázky, bez krutých detailů. Vlk sice babičku spolkl, ale Karkulku už ne, tu myslivec zachránil. Babičku vysvobodil a vlkovi vyprášil kožich. Pro naše dvouleté dítě dostatečná varianta. Nepídila se po podrobnostech, byla spokojená. Verze pohádek, kde se páralo a topilo se jí až zhruba do 3 let silně nelíbily. Teď má téměř 4 a párání a topení jí už tolik nevadí. Zato se ptá právě na ty detaily … jak mohou být kůzlátka celá, to ten vlk nekousal? A to se neprobudil, když mu šili to břicho?
Jejda, to je téma pro mě jako dělané! Nedávno jsem dumala nad tím, jakou pohádku vyprávět nebo číst tříapůlleté holčičce. Naštěstí jsem si vzpomněla na Mlsnou mašinku Lízinku od Dede, ujistila jsem se, že Anička ví, že auta, potažmo lokomotivy musí načerpat pohonné hmoty, aby mohly jezdit, a měla jsem úspěch! Nenásilná verze Karkulky se mi moc líbí a s dovolením ji taky použiji.
Kruťárny a nespravedlnosti v pohádkách mě štvou a vyhýbám se jim. To jsem si takhle jednou připravila na dobrou noc Budulínka, jen jsem si nebyla jistá, jak přesně babička a dědeček vyřídí celou záležitost s liškou. Nahlédla jsem do knihy a hrůza hrůzoucí! Dědeček hrál u nory na housličky a jak vylézala lišky, babička je odchytávala a každé usekla hlavičku. No chápete to, i těm malým lištičkám! Zvolila jsem jemnější verzi, že jako babička lišky odchytla do pytle a pak jim na pamětnou vyprášila kožich. I když přísně vzato je i ten výprask vůči malým liškám nespravedlivý, poněvadž byly v Budulínkově únosu naprosto nevinně.
Milá Hančo, jen do toho, ať se Karkulka líbí. Kluci milují Budulínka z vyprávění paní Havelkové, kdy dostala prutem jen dospělá liška a Budulínek se s liščátky pěkně rozloučil. Zato když totéž vyprávím já, dožadují se podrobností o reaktivním pohonu, který liška získala po konzumaci hrášku (rofl) .
OT, ale zviretnicke. Myslim na sestru Zuzku. Nastala ta rocni doba, kdy do Columbie se sjede rada kamaradu muzikantu. Zdrave jadro je kapela, ve ktere Chet hral, a ktera ale skoncila nez jsem ho poznala. Jsou kluci rozeseti na ruznych mistech, ale tuhle nedeli je opet jednorocni setkani kapely a kamaradu. Pred nekolika lety jsem k tomu ucelu pripravila zelne zavitky podle Zuzky madarske babicky a kluci se toho kazdorocne dozadujou. Loni jsem odolala, ale co ted delam? Roluju male zavitky a ukladam je do pradelniho hrnce. Takze Zuzko ahoj, bude ti zitra blahorecit z ruznych koncu jihovycodnich USA.
Mňam Hani, tohle jídlo miluju!
Tak ať se Ti podaří a ať se podaří celé setkání.
Jede Karkulka na koloběžce, nabourá se a zlomí řídítka. Vtom jde okolo vlk a nabídne se, že jí je svaří. Karkulka souhlasí, vlk vytáhne svářečku a svaří je. Karkulka poděkuje a jede dál. Vlk mezitím sežere babičku a čeká v posteli. Když dorazí Karkulka ptá se: „Babičko, proč máš tak velké uši?“ „Abych tě lépe slyšela…“ „A proč máš tak červené oči?“ „To mám od tý svářečky, ty káčo!!!“
(clap) (chuckle) (clap) a to je právě taková nevýchovná verze – kde je bezpečnost práce ??? :O
Mírně erotická Karkule dle mojí maminky. Synátor v postýlce, nemocen, vyžadoval asi po milionté Karkuli. Přišla jsem tenkrát ze zaměstnání a slyším z pokojíku babičku.
…Karkuka potkala vlka a prosí ho. Milý vlku vyveď mne z lesa ven, jdu k babičce a zabloudila jsem. Dobráá,říký vlk, Karkulko chyť se mne za ocásek a já Tě vyvedu. Vyjdou z lesa na paseku před babiččin domeček. Vlku,vlku, jak já se Ti odměním. Karkulko polib mne a je to. Karkulka vlka políbila a z vlka se stal krásný princ. Princ se obrátí na Karkuli a říká, no, Karkulko už bys mi mohla ten oásek pustit. Zazvonil zvonec a to je konec. Ach ta bábí jedna ! Co se ji to v té hlavě urodilo. (rofl)
JJ, to je tak hezky a chytre napsane. (y) My jsme meli pohadky taky vetsinou prevypravene, z duvodu spise praktickych nez vychovnych. Tata u predcitani usinal a pak hovoril z cesty. Takze v puli pohadky o princezne se mu do toho pletla nemocnice, kde pracoval a jine veci, co zrovna mel na mysli. Takze nam pohadky vypravel a prehraval a prizpusoboval dobe. Obcas nam takhle vypravel i starozakonni pribehy a Stare povesti ceske. A to v jehopodani opravdu stalo zato. (inlove)
Ta svářečková je nádherná, i ta o ocásku.
Můj tatínek má o Karkulce celý erotický seriál, ale ten je fakt na po 22,00. Před kluky se zatím krotí a dal k lepšímu jen tuhle:
Šla Červená Karkulka lesem a vidí, že za pařezem dřepí vlk, bradu opřenou na pařezu, zubiska zaťatá. A ptá se: „A vlku, proč máš tak velké zuby?“ Vlk něco zamručí a zaleze za rázek dřeva, ale koukají mu uši. A Karkulka povídá: „A vlku, proč máš tak velké uši?“ Vlk ještě popoleze, ale Karkulka obejde rázek z druhé strany a ptá se: „A vlku, proč máš tak velké oči?“ „Zatrápená Karkulko, NERUŠ, KDYŽ TLAČÍM!!!“
Myslim, ze nasili v pohadkach vic resi dospeli nez deti 🙂
Hm, s tím bych souhlasila. Dokud děti přímo neupozorníme, jaký je to horor a násilí, berou zabití šestnáctihlavého draka za spravedlivé, protože předtím byl na princezní dietě a to se, jak známo, nedělá. Mám v rodině přímo odstrašující příklad tohoto, kdy matka před dětmi stále vyprávěla, jak jsou pohádky děsivé a násilnické a jejich dcery na druhém stupni ZŠ pak nejsou schopny zvládnout ani Kytici od Erbena- což, pravda, při výuce poněkud vadí.Nemluvě o dějepise, případných fotografiích koster z nalezišť a tak. Všeho moc škodí. Některé pohádky jsem taky lehce poupravovala, ale jistý stupeň násilí v pohádkách by z těchto důvodů zůstat měl. Byť nízký.
Jj, děti to vůbec neřeší – náš Honza byl krvelačnej, pohádku o Karkulce končil slovy – nacpali mu do břicha kamení a zašili červenou nití (rofl)
Zabití příšery nevadí, to je správné. Stejně jako by nevadilo, kdyby byl zabitý zlý vlk. (No, mě to vadilo už jako malé – to je u mě jako zabít psa a ten není příšera nikdy! Byla jsem zarputile psí a koňská od prvního uvažování 😀 )
Jenže ten myslivec vlka nezabil, on ho týral. (devil) To byl rozdíl, který jsem vnimala jako malá a proto ten konec nesnášela. I proto jsem to tak nevyprávěla svým dětem (blush)
Jinak si pamatuju, že nejlepší pohádky pro mě byly rytířské, protože tam byli… koně 😀 Nikdy jsem netvrdila, že jsem normální (shake)
Je pravda, že dnes jsou některé děti doslova vedeny k přecitlivělosti. Vidím to nejen v pohádkách, ale i v práci. Poté, co tam asi pětiletá holčička předvedla hysterický záchvad poté, co agama zbaštila cvčka a její maminka mi ještě vynadala, dělám výchovné přednášky s názornou ukázkou. Téma je užitečnost plazů – hubí hlodavce a hmyz, co by za chvíli pohltil planetu. No a musí si to ulovit – pochopitelně živé. My lidi přeci taky jíme maso…
Že ptáci žerou hmyzáky je nám známo, hůř jsme rozcházeli polykanou žábu — ale studovali tu užovku spíš vědecky, jak je to vůbec možné protlačit skrz. Jak bychom reagovali na likvidaci teplokrevného tvora, bůh suď (nejsem si jistá ani sebou). A přitom je to pořád to samé …
Teď už taky násilí tak stoprocentně nefiltrujeme. Ale pořád se snažím držet pravidla „nutného zla“ — násilí používat pouze jako odpověď na násilí či v případě, kdy selžou mírové prostředky, a užít ho v nejnižší možné míře (kde stačí vyprášit kožich, či zavřít do vězení, není třeba stínat, věšet a upalovat – že by člověk člověku mohl udělat to poslední, to ani nezmiňuji — opravdu času dost a dost a dost).
Takže už došlo i na Mlynáře a učitele (myslím, že Němcová to pojmenovala jako Noční hlídka nebo tak nějak), kdy učitel brání mlynářovu kůži (košili?) v noci na hřbitově před čerty, Spravedlivého Bohumila téže autorky, Bajaju se zamordovaným drakem,… ony z nich přehnané citlivky nebudou.
Dneska mě nasířili tak, že jsem je napřed sjela jak Alíky na místě, pak to odešla chvíli vydýchat (abych na ně ruku nevztáhla tak, až by mě to mrzelo, oni to zatím rozdýchali taky) a pak jsme to dořešili v relativním klídku. Odpoledne, když mi vlezli tradičně do postele a chtěli pohádku, vytáhla jsem na ně dosud nepovídaných Sedmero krkavců. Dost jsem se rozpitvala v tom, jak chlapci urazili chleba (oni mi provedli něco hodně podobného, byl to přečin proti cizí práci a já vandalismus strašně špatně nesu) a maminka je v návalu zlosti proklela, a pak toho všichni litovali, ale už bylo pozdě. Bylo vidět, že jim v makovičkách něco šrotuje. Místo svačiny zmizeli a došli zamotaní v nějakém šátku přes hlavy (jednom dohromady) a prohlásili: „My jsme Bohunka a jdeme vysvobodit své bratříčky, abychom se všichni na sebe nezlobili.“ Po tomhle je miluji, jsou to dva (angel) (angel) .
Jako dítě jsem oblibovala „výpravný pohádky“ – ano, třeba Sedmero krkavců (nod) . Jako matka jsem si hrozně moc užívala Ladu – kocoura Mikeše, Bubáky a hastrmany… (inlove)
Mikeše milujem na všechny způsoby. A další v pořadí bude Chytrá kmotra liška.
Jééé, to je hezkýýýýý! (clap) Ještě ještě! Že bude ještě? 🙂
Je pravda, že Karkulková pohádka je děsně nelogická, to mě rozčilovalo už jako malou holku. A navíc, jak Karkulka, tak babička udělaly chybu, jedna se bavila s cizíma lidna na ulici … eh, v lese, druhá pouštěla cizí lidi do bytu, a to se nesmí! (nod)
Renato, Zano: pohádka o Červené helmičce je dobrý nápad, která z vás ji napíše? Počítám, že bude buď ze stavebnictví nebo ze sportu, chicht.
je to psina, nevím, jestli jsem někomu kdy řekla, jak mě některé pohádky iritují a Karkule kvůli vlkovi dvakrát 🙂 Těší mě, že je to obecnější jev – tvoje děti, milá JJ, si svoje pohádky užijí a nebudou se bát. Horory stejně přijdou, ale to má ještě čas. Taky jsem si pohádky vymýšlela za pochodu, ale jn dočasu – později děti, stejně jako kdysi já, milovaly povídání o tom „jak to bylo“, tedy rodinné zkazky a pověsti více méně založené na pravdě 😀
Dede, my jsme take doma stravili spoustu casu povidanim otom, „jak to bylo.“ Jednak historek na povidani byla spousta, ale take jsme nemeli televizi az do jara 1968, a to mne uz bylo skoro 16 let. Loni v lete jsme sedeli v sirokem rodinnem kruhu (vcetne mamy) u sestrenice na verande dlouho do noci a vzpominali na vsechny ty historky, aby ta mladez z toho taky neco mela. A nejlip si to vsechna pamatovala babicka, veku 84 let, s neuveritelnou pameti.
Milá Zano, díky za chválu,
Milá Hanko, také dík za příspěvek chválivý, ty mají autoři nejradši (rofl) ,
Milá Dede, tobě budiž mimořádný dík za krásnou šéfredaktorskou práci a moc pěknou editorskou úpravu textu pro Zvířetník.
Děkuji všem, kdo chválili a diskutovali.
Milá Dede a Hano W a vůbec všichni, kdo máte rodinných historek plnou almaru, nechcete něco spáchat a dát k lepšímu v podobě článku? Možná, že by to bylo možná i bezzvířátkové povídání, tak nevím, co by na to řekla šéfredaktorka 🙂 , ale určitě jsou to perly, které by neměly zůstat v archívu. Mám po té Karkulce chuť na něco ze života.
Ze svého můžu dát k lepšímu to, jak jsem párkrát aspirovala na Darwinovu cenu (v pitomém chováním jsem hodně nápaditá), ale na toto téma válí mnohem lépe první manžel a kamarádi (Brutální) Abyt. Nějak jsem si při tom čtení o rodinných příbězích vzpomněla na vyprávění své babičky, která zdrhala po vyhlášení protektorátu ze Znojma do Brna na kole — a dobře udělala, protože ona byla vždycky … jak to napsat … nebyla hrdinka bez bázně a hany, ale kdo ji zkoušel zastrašit, ten nikdy neuspěl právě proto, že ji chtěl zastrašit. Mohlo by se to jmenovat O osobní statečnosti.
Tak nevím, Dede, mám?
Samozřejmě, že máš! Od čeho tu jsou Člověčiny? (nod)
Už se těším 🙂
Tak díky za povzbuzení 🙂 . Až budu mít čas (choroba, nespavost, v hrobě (rofl) ), dám se do toho.
Jojo, nekrvavý pohádky… Vždycky si vzpomenu na Broučky – ne ty televizní, ale na tu ošoupanou knížku, ještě někde bude, kde – poslušna přírodního výběru – každou chvíli půlka osazenstva pomřela (chuckle) .
Už se těším na další díly (chuckle)
A hlášení o počasí: venku je spoře pocukrováno a chodníky se jen lesknou ledem (punch)
Máš pravdu, milá Zano – skoro bych zapomněla, díky za připomenutí 🙂
jééé – pohádka (nod) A další Karkuly budou (nod) To je moc dobře.
Taky jsem pohádkovala – když jsme jednou jeli vodu (složení 4 malé deěti, tři dospěláci) a bylo dost ošklivo, tak jsme v jednom kempu na Otavě (Katovice) vymýšlela pohádku o Červeném Karkulákovi… smotala jsem všechny známé pohádky do sebe, vždy, když malí posluchači mysleli, že ví, jak to bude dál, plynule jsem hrdinu poslala do jiné pohádky… kde jsem změnila základní fakta…
Co mě překvapilo, když nedávno, asi o 20 let později, si „dítka“ citovala celé pasáže, přesně věděla detaily, které já už dávno zapomněla. Ne nepamatuju se, co jsem jim v tom stanu vyprávěla. Oni z toho vědí víc 😉
Milá Xerxová,
taky díky za chválu, a prosím, co to znamená „další Karkuly budou“? Mám to pojmout jako úkol a závazek 🙂 ?
Musela bych to sepsat, neb žijí pouze v ústním podání a přiznám se, že vcelku na ně s láskou zapomínám. Karkulka ráno, ke svačině, po obědě, ke svačině, po večeři, na dobrou noc, ráno, ke svačině, po obědě, … no, řekla jsem si, že to chce nějakou změnu a tak jsem začala po způsobu režisérů televizních seriálů posílat známé hrdiny do neznámého prostředí. A jako v každém seriálu mají další díly horší a horší kvalitu. Nakonec jsem začala chápat Sira A.C.Doyla a použila jeho metodu. Vlk sice neletěl do Reichenbašských vodopádů, ale získal práci na salaši a součástí smlouvy bylo volno jen v neděli. A podobně jako angličtí čtenáři si mladí vydupali pokračování: aspoň ten výlet na Petrov.
Takže varuji: další Karkulky pouze na přímé vyžádání a na vlastni nebezpečí (rofl). Přiznám se, že raději sepíši něco jiného.
Milá JJ, prosím, sepiš Karkulky, ať zůstanou i dalším generacím (a za nás už delší dobu mladé se přimlouvám, aby to bylo brzy (wasntme) ). A na pohádky s jinými hrdiny se těším také (clap)
Milá MaRi,
díky za podporu, tak já se teda dokopu. Ale upozorňuji, že je to opravdu čím dál blbější … tímto jste byli varováni. 🙂
Jiné hrdiny mám, ale bohužel dost převzaté z jiných knih. Momentálně nejvíc zbožňujeme slezskou pohádku O chlapovi, který vypil všechnu smetánku ( a narodilo se mu tele). Jsou to věci úžasné, ale je mi trapné se chlubit cizím peřím … takže holt Karkule.
No vida, ještě mám v záloze Silný Moped! Ale taky intelektuálně nic moc…
V tuto podivnou hodinu mezi psem a vlkem jsem četla …“červené botičky, červené punčošky, červené tričko, červenou sukýnku, červenou bundičku, červenou helmu“ – já vím, že tu helmu tam přičarovalo Vílino vyprávění o školení BESIP… (chuckle)
Jo, pohádka o červené helmičce (clap)
2x po sobě jsem četla „o červené ledničce“ a pořád jsem přemýšlela, o čem ta pohádka tak asi může být!
Chi,chi, to se hned pozná mlsný jazýček. (chuckle)
Jééé, pohádkýýý…a pozitivní, neděsivé. To je hezké.
Si dovolím přidat taky trochu jiné ztvárnění pohádek…po kočičím :
http://www.modrykocour.cz/stranka.php?id=1075
A všem vám Zvířetníčci milí přejeme hezký víkend a Piškot posílá pusu čumákovku holkám.Svým.Oblíbeným.Zvířetnickým.
Kočky sobě (clap) (clap) (clap) (clap) (rofl)
Výbornéééé,kočičí národní umělci a umělkyně ! (clap) (cat) 🙂
Milá Luci,
díky za chválu i potěšující odkaz na sqělé (cat) stránky. Bravó a (clap)