Pravda, pravda, i když mě to láká napsat, že jsou momenty, kdy není skoro zač děkovat… ale to je jenom tím, že mám blbý období.
Ačkoli možná, že když si konečně stěžuju, tak to znamená, že by mohlo skončit? Bylo by načase. Pak bych si s nějakým tím díkem směrem k Univerzu asi to. 🙂 Poradila. Jo, to je to slovo.
Vlastně jo, Penny ještě žije, staruška moje.
Nenápadně mávám zpoza buku, ahojte všichni.

Dede, timto tematem jsem se intezivne zabyvala celou nedeli. A nasla jsem spoustu dobrych veci, za ktere jsem neuveritelne vdecna. Takto naladena vyrazime za par minut do Raleigh, Sev. Karolina k neurochirgum na Duke University. Krcni obratle njeak narusili michu….

Jak mě Evelín dostal – by se to mohlo jmenovat 🙂
Že se mnou spí v noci v posteli mi naprosto nevadí. Že si mi sedá na ruce mi už poněkud vadí, ale chvíli vydržím. Když si mi sedne na klávesnici, hudruju. Ovšem to vše není nic proti tomu, co mi provedl minulý týden.
Jsem potřebovala kamsi vyrazit a tedy taky si namalovat na ksicht obličej. Evelín se zúčastnil – to on moc rád!
Prošel se po poličce u zrcadla a už to začalo lítat. Vylovila jsem tuby, kartáčky a lahvičky z umyvadla, sundala kocoura a chopila se tužky na obočí. HOP, udělal Evelínek na moje záda a já si málem vypíchla oko!
Setřepala jsem pachatele a chopila se stínů. „Duc, duc, paničko“ udělal Evelínek do mého lokte a stíny skončily kdesi za vanou. „Evelíne!“ pronesla jsem vážné varování.
Upřely se na mne oddané oči: „Copak paničko? Něco se děje?“
Vzala jsem do ruky rtěnku, nasadila ke rtům, když v tom se Evelín rozhodl, že si mne musí udobřit a zatím účelem se vtyčil na zadních a objal mne kolem krku.
„Hergot“, zařvala jsem hlasem velikým a vyhodila zločince za dveře. Otočila jsem se k zrcadlu a jaksi jsem se nepoznávala – snad Irokéz na válečné stezce, nebo možná klaun Ferdinad. Obočí končilo mi kdesi za uchem, nos perleťově promodrával a přes bradu táhl se rudý šrám. A to, co se mi bimbalo nad uchem nebyl piercing, nýbrž štěteček ke stínům.
Ještě hodinu po té jsem zaznamenala několik udivených pohledů kolemjdoucích, kteří se nemohli pochopit, čemu že se to tiše pochechtávám.
(rofl)

Taky děkuju, každý den před spaním..nějak automaticky. Přijde mi to normální…vždyť děkuju i kočkám 😉 a ve dne občas taky, za hezký počasí, za to,že není zácpa na mnou zvolené cestě, za krásnej pohled do krajiny…za všechny, co mi jsou drazí…a on někdo neděkuje? :O

Milá Dede, hezké připomenutí a souhlasím na 100%. Tentokrát se ale nemusím červenat hanbou, protože já též (jako dole Velká kočka) děkuji. Tedy nedělám to furt dokola, ale přeci jen často – někdy se mi ty průšvihy opravdu nahromadí a těch maličkostí, které si též zaslouží dík je nepočítaně. Jak už jsem kdysi psala, podle vzoru mojí sestřenice už léta večer před spaním hledám něco hezkého na právě skončeném dni. A to je vlastně takový zakuklený dík.

Ale nejvíce děkuji (v mém případě Bohu), když vyváznu z nějaké nepříjemnosti nebo situace, která mohla skončit špatně. A že jich bylo skoro až moc. Když jsem si jednou na konci roku schválně vypsala průšvihy, které mě ten rok potkaly – sama jsem se divila a říkala si, zda jsem já takový blbec, nebo zda mě má tam nahoře někdo opravdu rád. Asi to druhé.

Uvedu tři.

1)Kdysi, ještě v Německu jsem jela navštívit sestřenici, která tam žije. Měla tenkrát velkého psa (fenku) a šly jsme s ní na procházku – já jí vedla. Došly jsme na louku, já odepnula vodítko a asi, abych měla volné ruce, mrskla jsem si to vodítko přes rameno – karabinkou na konci. Jenže jsem se k tomu hodu moc rozmáchla, vodítko se mi setrvačností obtočilo kolem krku a ta těžká silná karabinka na konci mi vlítla do obličeje. A praštila mě jen pár cm od levého oka do spánku. Byla z toho jen velká modřina a bolest, ale být to o ždibec vpravo, tak jsem mohla přijít o oko. Měla jsem za co poděkovat.

2) V začátcích údržby našeho bazénu jsme ještě do vody sypali chlór v granulích (dnes lijeme tekutý). Byla to moje práce během dne, manžel chodil do práce. Abych nemusela vždy otevírat ohromný válec s děsně čpavými granulemi, měla jsem jich část odsypanou do menší nádoby. Jenže to byla asi dvou litrová prázdná nádoba od jedlé sody, která se do bazénu také přidává. A já blbec to neměla označené s tím, že když s pixlou zatřepu, tak to jasně poznám (granule byly větší). No a jednou jsem si nebyla jistá (oboje bylo bílé a sypké), tak jsem se chtěla přesvědčit čuchem. Otevřela jsem pixlu a zhluboka se nadechla. Myslela jsem, že jsem si právě spálila plíce. A vlastně tak trochu ano. Ta bolest byla šílená, nemohla jsem skoro dýchat. Letěla jsem do domu a vyžunkla hrnek ledového mléka. Uvažovala jsem o pohotovosti, ale tenkrát jsme měli jen jedno auto. A protože jsem „žila“, řekla jsem si, že snad to bude dobré. Bylo, ale pár dnů jsem měla pocit, že mám místo plic rozedrané cáry. Následky nebyly, plíce se zahojily. Měla jsem za co děkovat.

3)A ano, chybami se člověk učí. Já mívala v kuchyni u dřezu dvě stejné 2 litrové láhve. V jedné bílý ocet, ve druhé čistý čpavek. Čpavkem jsem čistila bílé skříňky v kuchyni, zrcadla atd. No a jednou jsem dělala zálivku na okurkový salát. Sáhla dolu, popadla láhev, přilila k cukrové vodě a pro zjištění, zda je to jak má být jsem si bez nejmenšího zaváhání lokla. Jistě tušíte, že jsem sáhla po špatné láhvi. Naštěstí jsem nějakým zázrakem nestačila polknout a tekutinu rychle vyplivla. Další štěstí bylo i to, že jsem tu zálivku vůbec dělala. Normálně totiž přidávám cuk a ocet přímo k okurkám. A zrovna jsme měli hosty a asi jsem chtěl tu zálivku mít extra dobrou – no hosté by si byli pošmákli ! Čpavek používám dále, ale láhev mám v garáži a nejsem líná si pro ní dojít. Měla jsem za co děkovat.

Takže děkování je nutné a na místě.