Jako už několik předešlých let, koncem října přiletěla z Virginie manželova sestra pohlídat naše zvířata. Švagrová k nám jezdí ráda, ale i tak je to od ní velice milé. Umožní nám tím opustit na pár dnů dům s klidným vědomím, že o zvířata bude dobře postaráno.

Letošní volba padla na národní park Everglades, nejjižnější část Floridy. Nikdy jsme v parku nebyli a návrh padl ode mne. Manžel by býval asi raději zase na Západ, ale časově nám to nestačilo a mně se tam letos nechtělo. Nakonec byl choť s mým výběrem stejně nadšený jako já.

Florida je úzký, dlouhý stát a dojet až na jeho jižní cíp je docela štreka (z našeho domu v Alabamě kolem 1 200 km). Když už jsme měli namířeno tímto směrem, spojili jsme cestu se dvěma návštěvami. Do Everglades nám tak jízda trvala čtyři dny. Nejprve jsme se na den zastavili u manželovy sestřenice a pak na tři dny u čerstvě ovdovělé kamarádky jižně od Sarasoty. Zpět jsme cestu zvládli na jeden zátah.

Floridské „Wetlands“ (mokřady) se rozkládají na úplném jihu státu. Prapůvodní indiánský kmen Calusa tuhle bažinatou oblast pojmenoval „Pa-hay-okee“, River of grass (Travnatá řeka či Řeka z trávy). Jejich zdrojem je opravdu řeka jménem Kissimmee. Začíná jižně od města Orlando a vlévá se do mělkého jezera Okeechobee. Odtud se přetékající voda rozlévá pomaloučku a zeširoka až na dolní cíp a do Mexického zálivu. Nízkou polohou Floridy pak v bažinách dochází k míšení říční vody s mořskou – tzv. „brackich water“, což se odráží ve fauně a floře. Někdy stačí pouze několik centimetrů rozdílný poměr a mění se i okolní porost.

Dnešní Everglades mají rozlohu 97 km na šířku a 160 km na délku. Přesto jsou poloviční, než byly před sto lety. Navíc do nich odtéká méně než třetina původní říční vody. Ta bývá často znečištěná chemikáliemi a jinými škodlivými látkami, které mají tragický dopad na rostliny i živočichy. Ostatní voda je odčerpávána pro jinou spotřebu, především megaměsty na východním pobřeží. Everglades jsou ve stálém ohrožení, obzvláště v dobách velkého sucha a o dodávku alespoň té třetiny vody musí doslova bojovat.

Původní bílí osídlenci považovali tuto ohromnou část Floridy za bezcennou oblast, ladem ležící pod vodou, kterou je třeba vysušit a přeměnit na úrodnou půdu. Z velké části se jim to postupně podařilo. Na odvodněné půdě jsou dnes úrodné farmy, celoročně zásobující zeleninou nejen Ameriku, ale i další části světa. Ale také na ní vyrostla města a velkoměsta, které narušují křehký ekosystém tohoto jedinečného přírodního útvaru. Ovšem právě vysušením mokřadů se jih Floridy stal obyvatelným. Jinak by tahle její část sice zůstala krásnou přímořskou divočinou, ale nikdo by jí nemohl obdivovat, protože by se tam nedostal. Takový začarovaný kruh. Jenže osidlování a tím i nevyhnutelné ničení přírody pokračovalo (a pokračuje) až příliš rychlým tempem. Nebýt toho, že v roce 1947 prezident Harry Truman svým podpisem zachránil alespoň část Everglades pro národní park, dnes by z původní přírody už moc nezbylo. Později stát odkoupil (nebo dostal darem) další pozemky při hranicích národního parku. Z nich jsou dnes národní přírodní rezervace a chráněné oblasti.

Když dojedete do Everglades, z dálnice si zpočátku ani nevšimnete, že je okolní krajina na vodě. Z auta vidíte po obou stranách vlnící se trávu, která dělá dojem prérie či savany. Teprve při bližším pohledu, nebo, když zastavíte, zjistíte, že kam až oko dohlédne, všude je voda. Sice mělká, ale voda, samá voda.

Dojeli jsme tam k poledni, tedy ještě příliš brzy na ubytování v motelu. Tak jsme si udělali naši první procházku jedním z několika státních parků – Collier parkem. Hned kousek za vjezdní branou stojí ohromný „Walking Dredge“. Chodící bagr, železný svědek z r. 1924, s jehož pomocí byla postavená část nejznámější Floridské dálnice „Tamiami Trail Highway“. Bez bagru nebyla stavba možná a byl specialně pro tuto práci sestrojen. Dálnice propojuje napříč Everglades město Tampu na západním pobřeží s Miami na východním.

Zaparkovali jsme a šli se projít po vyznačené přírodní stezce. Měla délku něco přes deset kilometrů, byla velmi zajímavá, ale my jsme prošli sotva třetinu. Jednak se začínalo šeřit, ale hlavními vypuditeli byli komáři. Takový nájezd bzučících prevítů jsem ještě nikdy nezažila. Jak jsme si přečetli, v Everglades jich žije 60 druhů a na nás tam musel útočit nejméně jeden od každého! Byla to ta nejzamořenější stezka, kterou jsme v Everglades prošli. Sice jsme byli z brožůrek varováni nenosit šortky a byli jsme postříkaní, ale na tyhle komáry prostě nic neplatilo.

Bzučeli kolem uší, lezli do nich i do nosu, v mračnech poletovali kolem celé hlavy a lepili se na holou kůži. Kupodivu jsme nebyli pokousaní, ale tahle muka se dlouho vydržet nedala. Zvýšené procento komárů asi způsobilo i počasí. Bylo horko, pod mrakem a občas i krátce sprchlo. A část stezky byla opravdu „divoká“ navíc místy hodně bahnitou a mokrou cestou. Tak jsme došli jen k první vyhlídkové zastávce a vrátili se zpět. V autě jsme pak museli chvilku hrát paci paci pacičky, než se nám podařilo vyhubit komáry, kteří se do auta procpali na našich oděvech. Přesto nám i tahle kratší procházka stála za to.

Ubytovali jsme se a následující týden jsme strávili v krásném národním parku a jeho okolních rezervacích. K večeru jsme se vraceli do motelu. Na východní straně do města Florida City, na západní do Napels. V samotném národním parku je vlastně pouze jedna hlavní okružní silnice. Od ní pak vedou odbočky k několika jezerům a řadě stezek „trails“. Některé jsou jen krátké procházky, jiné delší. My jsme za tu poměrně krátkou dobu stačili projít všechny, i když některé pouze ve zkrácené formě. V Everglades je i řada kempinkových osad, některé otevřené celoročně. Většina jich nabízí všestranný komfort, některé jsou pouze „primitivní“ pro pocit přežívání v divočině. Prohlédnout si Everglades je možné pěšky, na kole, proplout říčkami a vodními kanály na kanoi, nebo se s průvodci brodit hustým porostem po kolena ve vodě.

Hlavní sezóna je zde od listopadu do jara. Je nejmírnější počasí, není tolik komárů a v národním parku je největší koncentrace vodního ptactva. Zima je suché období, léto mokré. V mokrém období je v Everglades pro ptactvo a zvířata vody dost. Mohou lovit široko daleko v hloubi divočiny a v parku nebývají turistům tolik na očích. Naopak v zimě skoro neprší a vody ubývá. Brodiví ptáci, aligátoři a jiná zvířata se proto stahují více na jih, do parku, kde jsou mokřady (a tedy obživa) nejjistější. My jsme tam byli na samém začátku sezóny, první týden v listopadu. Mělo to několik výhod.

Hned první byla ekonomická – hotely nebyly ještě plné a byly podstatně levnější než o týden později. V parku bylo téměř liduprázdno, když už tam někdo byl, převažovali cizinci – Angličané, Němci, Francouzi. Ale ani těch nebyl nával, největší seskupení jsme zažili pouze jednou, v Shark Valley, jinak spíše nárazově. Většinou jsme na lesních stezkách chodili úplně sami. Zapršelo pouze jednou, při první procházce v Collier parku. Další dny bylo počasí přímo ideální. Teploty tak k třicítce a mírně zataženo. To jsem ocenila hlavně já. Nemusela jsem si při focení stále sundávat a nasazovat sluneční brýle.

Všechny stezky byly krásně udržované a přístupné i vozíčkářům. Byly to buď dřevěné chodníčky nad hladinou (boardwalks), nebo na sušších místech jen upravená lesní cesta. Některé trails byly jednosměrky, končíčí u vyhlídkového bodu, jiné tvořily kratší či delší okružní smyčky s několika vyhlídkovými zastávkami. Na jednom místě – „Shark Valley“, byla možnost prohlídky okolí z vláčku na kolech, nebo se mohly půjčit jizdní kola. Vláček by nás byl dovezl až k 14m vysoké vyhlídkové věži. Přesto jsme ho zamítli, i když cestou nabízel několikerá zastavení. Já jsem prostě chtěla mít možnost fotit podle vlastní chuti a zdržet se na tom kterém místě dle vlastního rozhodnutí.

A z jiné dřevěné vyhlídkové věže jsem se rozhlédli později. Sice mnohem nižší, ale byl na ní silný dalekohled, což bylo vzhledem k placatosti terénu zcela dostačující. Zapůjčení kol nás chvíli opravdu lákalo. Jenže vyznačená, 24 km dlouhá okružní trasa by nám s fotícími zastávkami trvala dobře tři hodiny, déle, než nám časově vyhovovalo. Stejně nám šlo více o koukání, než o ježdění. Snad se tam projedeme někdy příště. Takže jsme si udělali pouze hodinu a půl dlouhou procházku podél vodního kanálu.

Dvakrát jsme se „turisticky“ svezli po vodě. Nejprve z Everglades City, na severozápadním rohu parku. Jeli jsme lodí mezi částí tzv. „Ten Thousand Islands“ (10 000 ostrovů). Malé i větší mořské ostrůvky v převážné většině z mangrovníků. To jsou v Everglades vlastně jediné stromy, které dokáží žít ve slané a smíšené vodě. Druhá jízda byl takový zlatý hřeb cesty. Poslední den jsme se projeli na malé loďce – „air boat“, která jezdí po mělkých mokřadech. Je to spíše vznášedlo či kluzák, na zádi poháněné velkou vrtulí, tedy bez ponorného pohonu. Může dosáhnout rychlosti až 70 km/h.

Má ploché dno, pokryté tvrdým plastem, který loďce umožňuje pohybovat se v několika centimetrové mělčině, nebo jen vodou nasáklé trávě. Je také schopná otočit se téměř na místě dokolečka. Bohužel vrtulový pohon dělá děsný randál, takže při zakoupení lístku jsme dostali i silné ušní chrániče. V samotném národním parku je pro rušivý hluk jízda zakázaná (což je dobře), projížďky jsou možné jen při jeho vnějších hranicích (v Safari parku). Ale mimo park je spousta jiných možností k projížďce. Skoro výhradně jí nabízí potomci indiánských kmenů Miccosukee a Seminole, žijících v rezervacích na státem přidělené půdě.

Rezervace tvoří mokřady, kde si indiáni mohou dělat co chtějí. Jedno takové místo nám bylo doporučeno. Projížďka na air boat patří (vedle návštěvy parku) k největším turistickým magnetům v Everglades. Přiznávám, že i my jsme se nechali zlákat, vlastně jsme projížďku měli v plánu hned od začátku. A stála za to. Na osmi místné loďce jsme byli jen my a jeden Kanaďan. Náš kapitán byl velice milý, připraven zodpovědět všechny otázky a nejméně třetinu z těch 45 minut opravdu „přidal plyn“, abychom si tuhle zvláštní jízdu patřičně vychutnali.

Velké shluky ptáků jsme v parku neviděli, ale ty které jsme zahlédli nám stačili. Želv moc nebylo a hada jsme viděli jen dvakrát. Jeden černý se mihnul v trávě při okraji stezky, druhého ulovila volavka. Nejprve stála ve vodě jako zkamenělá, pak do ní ďobla a už se jí nejméně půl metrový had třepal v zobáku. Jenže než jsem stačila zapnout a zamířit foťák, volavka pro jistotu i s kořistí uletěla. V Collier parku jsme zase viděli spoustu velkých, krásně zbarvených kobylek – Lubber grasshoppers. Dočetla jsem se, že žijí i u nás v Alabamě, ale dosud jsem je tu nikdy neviděla. Tyhle kobylky jsou kupodivu dost pomalé, navíc se právě pářily a vůbec neměly naspěch. Pohybovat se po chodníčcích, rozhlížet se nebo s foťákem u očí a zároveň nešlápnout na kobylky – to vyžadovalo kreace hodné baletky. Bohužel jsme jich cestou i tak viděli dost mrtvých.

Velmi nás překvapili aligátoři („gators“ jak se jim zkráceně říká). Těch jsme naopak viděli opravdu hodně. Věděli jsme, že běžně na Floridě žijí, ale že jich uvidíme tolik a takhle zblízka, to jsme nečekali. V národním parku jsme si říkali, že je to přeci jen chráněná oblast. Ovšem narazili jsme na ně i mimo park, na normálních lesních cestách. Slunili se tam u kraje, polehávali na vyvrácených kmenech ve vodě. Jednoho obra jsme dokonce viděli ležet jen kousek od zavřených vrat na soukromou parcelu. Dodatečně nám někdo řekl, že jim běžně dělají společnost i na golfových hřištích.

Největšího aligátora jsme viděli u domku kanceláře s air boats. Pravidelně několikrát za den jim už řadu let připlave těsně k terase. Jeho věk odhadují na 80 let. Chvilku návštěvníky nehnutě pozoruje, pak se otočí a zmizí, aby se třeba po hodině zase ukázal. Několik jsme jich viděli i při projížďce. Asi po deseti minutách jízdy kapitán zastavil a jeden aligátor si připlul „pro pohlazení“. Musel mít v hlavě zakódovaný jízdní řád, už tam na travnatém kopečku čekal. Zamanévroval k loďce, kapitán ho několikrát pohladil po hlavě a dokonce mu otevřel tlamu, aby nám ukázal jeho zuby (nestihla jsem vyfotit). Pak ho přátelsky poplácal, aligátor se otočil, nechal si od kapitána „zavrtět“ ocasem a v klidu odplul. Kapitán se dušoval, že ho nejezdí tajně krmit, aby se v těch místech držel.

Ukazovat aligátory turistům je součástí atrakce projížďky. A tihle predátoři by si na krmení mohli zvyknout a od turistů pak své sousto nebezpečně vyžadovat. Možná jsou to prostě společenští a zvědaví tvorové. Na malém jezeře, do kterého jsme později zajeli, nás obkroužilo dokonce šest aligátorů, což upřímně udivilo samotného kapitána. K nim se ale neshýbal, poznal mezi nimi dva agresivní a tak jsme si je jen v klidu prohlédli a pokračovali v jízdě.

Strávili jsme opravdu krásný týden v přírodě, kvůli které jsme tam jeli. Někdo by mohl namítnout, že krajina je jednotvárná. A měl by určitou pravdu. Ale jen při běžném, prvním pohledu. Nevím přesně, kolika stezkami jsme prošli, bylo jich hodně, a přesto byla každá jiná. Někdo je musel v té neprůchodné, močálovité divočině navrhnout tak, aby se klikatily pokaždé trochu odlišným seskupením stromů, travin a bažin.

Nejvíc fascinující byla procházka stezkou u „West lake“, která vedla skrze mangrovníky. Jak tam se jim podařilo vtěsnat dřevěný chodníček mezi mohutnou a nekonečnou splet kořenů mangrovníků, se mohu jen domýšlet. Na všech stezkách muselo dát ohromnou práci zatlouci kůly do bažin, postavit na nich kilometry dřevěných chodníčků, zpevnit nebo vyasfaltovat ostatní cesty. A navíc u nich rozmístit naučné cedule, které jsme ocenili a při procházkách poctivě četli.

Fotila jsem jako divá a vybrat doprovodné fotky nebylo lehké. To, co vidí oči, se málokdy podaří věrně zachytit na fotografii. A už vůbec nelze nafotit tu zvláštní vůni subtropického vzduchu, který vás při vstupu na stezku ovane. Jemná nasládlá vůně titěrných kvítků a aromatických keřů, mísící se teplým, vlhkým vzduchem prosyceným vůní tlejících kmenů, větví a listí. A k tomu téměř posvátné ticho rušené jen „hlasy přírody“. Krásný zážitek a dokonalá spokojenost.

Tady je odkaz na kratičké video pro ukázku, jak air-boat vypadá za jízdy.

http://www.youtube.com/watch?v=UwdSekSSfdc

A kdo máte chuť a hlavně trpělivost prohlédnout si moje fotky, tak jsou zde. http://marickac.rajce.idnes.cz/Narodni_park_Everglades_na_Floride/

(Pozn. red.: Jsou úžasné, určitě si je nenechte ujít – i proto jsem dala článek na sobotu 🙂  )