Zasněžená pláň, mrazivé ticho, kterým se rozléhají kroky. Přichází…
 

„Dovolte, abych se představil: jsem… Vlastně vůbec není důležité, kdo jsem. Pro náš příběh stačí, když řeknu, že jsem – člověk. Vydal jsem se v posledním dni roku, abych se hvězd nad obzorem zeptal, co přinese nový rok… abych se podíval, jak na noční obloze září vesmírná tajemství a kdo ví, možná i lidské osudy. A snad abych viděl padat hvězdu a řekl přání… mám jen jediné, nebýt sám, nebýt ztracený ve světě plném lidí…

Šel jsem dlouho hlubokým sněhem, chvílemi trochu ztrácel dech. Zastavil jsem se. Bojoval jsem s dechem a se zklamáním. Na obloze nebyla ani jediná hvězda. Jen jednotvárná šeď visela nad obzorem. Marně jsem napínal zrak ve snaze zahlédnout aspoň střípek, odlesk hvězdné záře.

Najednou jsem u svých nohou postřehl pohyb. Pohlédl jsem dolů. Stálo u mě malé, neznámé stvoření. Vzhlédlo ke mně vzhůru a beze slov se zeptalo: Kdo jsi?

„No, já jsem člověk, to snad vidíš. Ale co nebo kdo jsi ty??“

Stvoření se zatvářilo tajemně: „Představ si – já jsem štěstí!“

Snažil jsem se, vážně jsem se snažil, aby v mé otázce pochybnost nezazněla: „Ty? Štěstí?“

Fakt jsem se snažil, ale stvoření asi mělo dobré uši.

„Ano, já jsem opravdu tvoje štěstí. Ty mi nevěříš, vy lidé si myslíte, že štěstí, to jsou ty vaše peníze, hodně peněz, auta, šperky, drahé domy, luxus, plné skříně věcí, složitá a drahá jídla, pořád nové a nové věci. Hele, člověče, že ty si tohle taky myslíš, že jo?“

Zamyslel jsem se a kývnul.

Stvoření mělo zvláštně vědoucí a trochu pobavený výraz.

„Já vím, že si to myslíš. Možná ty věci máš, ale, řekni, jsi šťastný?“

Stvoření na mě kulilo oči tak dychtivě, že jsem nedokázal mu říci, co je ti do toho? A nedokázal jsem neodpovědět… to stvoření vypadalo, že mi čte předem každou moji myšlenku.

„No, šťastný… já nevím… asi ne.“

Stvoření spokojeně pokývalo.

„Vím, že nejsi šťastný. Protože nemáš mě. Máš peníze, auto, věci a stejně tady v mrazu a sněhu hledáš ve hvězdách odpovědi na otázku, jak žít, viď?“

Mlčel jsem. Přiznat pravdu by bolelo a lhát jsem tomu stvoření nemohl.

„Ani hvězdy ti neřeknou to, co vím já. Jsem tvoje štěstí, protože mohu do tvého života vnést to, co neznáš a nemáš. Svobodomyslnost, přítulnost a hravost. Smích, protože moje hry jsou bezelstné a mají v sobě vtip, nápad, eleganci a radost, velikou radost. Mohu do tvého života vnést nepoznané blaho z důvěrného přitulení, mohu ti dát neopakovatelný půvab a krásu mého těla.

Vnesu do tvého života řád. Naučím tě nelpět na věcech… jsou to jen věci a já dovedu zbavit tě těch nepotřebných, na kterých jen zbytečně leží prach. Naučím tě uklízet věci, které pro tebe úplně nepotřebné nejsou, a chceš je zachovat pro budoucnost a byl jsi zvyklý, že kam jsi je položil, tam ležely. Já tě naučím je dávat hezky tam, kam patří. Ozdobím tvůj příbytek nejen svou přítomností, ale také svými stopami, kterými světu říkám – tady bydlím já, štěstí.

A možná se někdy stane, že něco kolem mne ti způsobí starosti a strach o mne a bezesné noci, protože ani mně, štěstí, se nevyhýbají nemoci a trápení, ale o to víc si uvědomíš, jak vzácné a šťastné jsou zdánlivě obyčejné dny, ve kterých taková trápení a strach nejsou… a tohle pochopit a uvědomit si, to je veliké štěstí.

Pozvu tě k hledání tajemství v mých očích… nikdy to tajemství nenajdeš, to je jen mé a neprozradím ho, ale pro tebe i to hledání bude znamenat mnoho.

A jako střežím své, budu i tvé tajemství střežit. Můžeš mi říci a svěřit cokoliv, vyslechnu tě a neprozradím nic. Už nikdy nebudeš sám, budeš-li mít mne, budu připravené sdílet tvou radost i tvůj žal. Dokážu poznat, jak ti je, i když nebudeš mluvit, a dokážu vejít do tvé duše a léčit v ní, co bolí. Naučím tě, abys myslel ne na sebe, ale na mě… naučím tě vidět svět jinak, naučím tě návratu z tvého zmateného, složitého světa k poznání, že pro život stačí ty nejjednodušší věci: teplé místo, kde lze ulehnout v bezpečí a jistotě, místo, kde tělo dojde nasycení, a místo, kde je někdo, kdo ti dá lásku a pohlazení. Jsem velkorysé a umím přehlédnout a odpustit i tvoje chyby, i to, že ne vždycky mi budeš rozumět. Budu žít nejen v tvém příbytku, ale hlavně v tvém srdci… a možná, možná i tebe nechám vejít do srdce mého a to pro tebe bude největší štěstí… prosté, neokázalé, tiché a proto největší.“

Stvoření se odmlčelo.

Pořád jsem se na něj díval trochu nevěřícně: „Poslyš, to, co říkáš, zní moc dobře. Ale, nejsem dnešní. Co za tolik štěstí najednou budeš chtít?“

Stvoření se zatvářilo pohoršeně, a v odpovědi trochu zdůraznilo sykavky.

„To jsssem čekalo, že sse zeptáš, vy člověkové jssste prossssstě materialisssti. Co za to, co za to. Ssssskoro nic!! Vlassstně jen to, aby tvoje území se ssstalo mým územím. Trochu jídla a vody a taky potom abys uklidil, co ze sebe vydám. A když budu potřebovat pomoci v nějakém tom trápení, tak abys nelitoval peněz a času a pomohl mi. No a taky aby ses snažil mi rozumět a nikdy nezapomněl na to, že jsem tvoje štěstí, víš?“

Začínal jsem mít pocit, že tomu stvoření podléhám víc a víc. Stvoření to nepochybně tušilo, protože spokojeně mhouřilo oči. Pokusil jsem se naposledy vzepřít jeho neodolatelnému vábení.

„Hele, ty, štěstí… a když tedy jsi takové štěstí, proč jsi tady?? Proč nejsi někde s někým… my lidi přece pořád hledáme štěstí…“

Stvoření vypadalo pobaveně.

„Proč? Protože vy lidi sice pořád hledáte štěstí, ale vidíte ho úplně jinde, než doopravdy je. A nemysli si, já nejsem samo, štěstí, nás je víc… a někteří lidé už to poznali a pochopili a mají svá štěstí doma… a ty můžeš některé poznat a najít jejich přátelství a budeš tak mít dvojnásobné štěstí! Vážně… jedno štěstí vede nevyhnutelně k dalšímu, víš? A někteří to teprve pochopí… a někteří to nepochopí nikdy a celý život budou marně čekat a své štěstí nepoznají, protože ho budou hledat tam, kde není… v penězích, autech, špercích a věcech.“

Stvoření se odmlčelo a upřelo na mě vyčkávavý pohled.

Pokrčil jsem rameny.

„Tak… když jsi štěstí, byl bych blázen tě odmítnout. Tak jdeme… jdeme domů.“

Stvoření rozsvítilo oči. Udělalo vedle mne pět krůčků a pak se zastavilo. Lekl jsem se… přece mi v poslední chvíli neuteče, štěstí?

„Co se děje? Proč nejdeš dál?“

Štěstí nepokojně přešláplo.

„No… tedy… nemohl bys mne nést? Mě totiž… dost zebou packy, víš??“

Sehnul jsem se a překvapen lehkostí, ale i pevností svého štěstí, dal jsem ho pod kabát. A vydal jsem se sněhovou plání k domovu.

Po chvilce se z kabátu ozval zvláštní zvuk. Vyděšeně jsem nahlédl do kabátu.

„Co se děje? Co ti je???“

„Co by mi bylo? Vrním, přece, člověče, to my tak děláme, když je nám dobře.“

„Aha… a naučíš mě to taky? Naučíš mě vrnět?“

„To se člověk naučit nemůže… ale neboj, naučím tě, co máš dělat, abych vrnělo co nejčastěji, to ti mohu slíbit.“

Se zvláštním pocitem jsem pokračoval v cestě domů. V polovině pláně jsem se zastavil. Otočil. Díval se.

Na obzoru zářilo hvězdné nebe. Do daleka zářící hvězdy byly velké, zářily jasným světlem a zdálo se mi, že v jejich záři vidím… oči. Spokojené, vědoucí a trochu pobavené oči.

Zdá se mi to? Jsou to oči, nebo mne klame zrak? Neměl jsem možnost dívat se dál a zjistit, jestli vidím, co myslím, že vidím.

Štěstí v mém kabátě se nespokojeně vrtělo, hemžilo a vydávalo zvuky, ve kterých jsem brzy rozeznal jasné sdělení: „Chvátej trochu, začíná mi být zima a mám hlad, doufám, že máš doma kus dobrého masa a trocha smetánky by taky neškodila, a sice chvátat máš, ale ne tak nadskakovat, ještě mě vytřepeš, a ať tě ani nenapadne se ještě zastavovat, pche, hvězdy, to jako nevim, k čemu, když máš teď mě, jo, člověče, teď už to nebude žádné čekání na padání hvězd, teď to bude Padá kočka, přej si něco. No, doufám, že máš doma dost pořádně vysokých skříní…“

Náhle pohyb i zvuk v kabátě přestaly. Polekaně jsem nahlédl…

Spalo. Důvěřivě stulené, spalo. A pod fousky se mu zachvíval… úsměv. Takový, jaký dokáže mít jen štěstí.

Po pěti opatrných krocích jsem se přistihl, že se usmívám také.

Šťastně.

THE END

Milí Zvířetníčci, v novém roce – hodně štěstí.

Lucka a jihočičská kočkosmečka