Jsem veskrze zvířecí člověk. Jen k ptactvu jsem původně příliš nepřilnula. Zřejmě proto, že chovat ptáčky v kleci se mi příčí a tudíž jsem s nimi nikdy zblízka nenažívala. A tak jsem léta žila v přesvědčení, že jsem o nic nepřišla, a že, hm, ptáci jsou vlastně takoví dost jednoduchý.

Ale avšak až. Můj manžel, zvaný Brehm Druhý, Veliký, který se nestal Geraldem Durellem jenom proto, že v rozhodujícím věku čtrnácti let ukradl měděnou vaničku a byl umístěn do pasťáku, přestože vyhrál jakýsi celostátní zvířecí konkurs, mě seznámil s fenoménem zvaným STRAKA. Možná, že s tím celostátním úspěchem trochu kecal a možná to nebyla jenom měděná vanička, ale všechny sousedky, pamatující si ho za mlada, si rvaly natáčky při vzpomínce na to, jak hrdinná byla jeho matka, žijící v bytě ucpaném a natlačkaném zvířenou všeho druhu.

Kromě toho byl také Bystrozrakým a tak, postupně navyklá sběru hub za jízdy z náklaďáku, jsem se nad prudkým přibrzděním a nadšenými výkřiky ani nepozastavila. „Ano, ano, vidím ho zcela přesně“, říkala jsem automaticky po vzoru Betty MacDonaldové, protože nevidím nic, natož v lese za šera. Trochu mě překvapilo, že leze na strom, ale u něj mě nepřekvapovalo už téměř nic. Třeba tam má nějaký druh úžasně jedlého choroše nebo hlíznatky, nebo co to furt sbírá.

Složil mi do klína ten nejhnusnější hnus, kterej jsem kdy spatřila. Vypadalo to jako čerstvě zabitý, špatně oškubaný kuře, ale fialový, ještě teplý, hýkající, s epileptickým záchvatem a klovající. Oči v sloup a se strašnejma obrovskejma nohama. „Přinesl jsem ti stráčátko,“ pravil s očima přetékajícím modrou něhou.

Ode mě se čekalo, že se toho budu dotýkat, budu mu cpát vařený vajíčka a kusy syrových myší dozadu do krku, budu na to mluvit a budu to milovat. Bylo to tak neuvěřitelně odporný na pohled a omak a odpudivý tím neustále rozcapeným zobákem a dikobrazím vzhledem, že jsem vážně uvažovala, že si mezi čtyřma očima promluvím s naší nejinteligentnější kočkou Rýmembrem II.

Pak to z ničeho nic, zřejmě během jednoho odpoledne, porostlo směšnýma peříčkama, sejmulo si to blánu z vypoulenejch bulv, které se rázem proměnily v lesklý, černý korálky a přestalo to hystericky vřískat a máchat pařátama. Sedělo to, pozorovalo to a nadšeně mě vítalo poskakováním a vzrušeným pištěním. Kusy myší oceňovalo iniciativně rozevřeným zobáčkem, slastně přivřenýma korálkama a láskyplným oďobáváním po každém soustu.

Už to nebylo to, byla to Džesika. To si sama vymyslela, protože to tak nejčastěji znělo, když se mnou konverzovala. Tedy já s ní také, většinu dne jsme byly samy. Plela jsem záhony, Džesy půl metru za mnou vybírala žížaly a každou mně přinesla ukázat. Myla jsem nádobí a Džesiku to tak zajímalo, že průměrně dvakrát denně spadla do dřezu. Šla jsem do vsi nakoupit a Džesy zavřená v domku tak vřeštěla, že jsem ji musela vzít sebou. Neuměla lítat a tak nám to její poskakování ty dva kilometry trvalo dvě hodiny. Později se přizpůsobila a jezdila Montymu na hřbetě.

(Dávej si pozor, říkal mě muž. Jednou tě tady zatlučou zvenku plaňkama a upálej. Povídaj si o tobě lidi v autobuse. Do vsi prej chodí nakupovat ženská s černým psem a tomu na zádech sedí černej pták. Zaparkuje je před krámem, něco jim řekne, pes neuteče, pták neuletí, čekaj na ni. Pak jim zase něco řekne a jdou někam k lesu. Tady na čarodějnice ještě věřej, strašil mě.)

Pak se lítat naučila a doháněla mě k šílenství. Pravda, jednou přinesla prstýnek, a mlátila s ním venku o stůl tak dlouho až mě probudila a musela jsem ji jít pochválit. Ale její hlavní vášní byly cigarety. Nevím, co s těma cigaretama dělala, ale hrozně ji zajímaly. Pohled na stráče, vesele mávající křídly a unášející poslední poloprázdnou krabičku směrem do polí, patří k těm nejdramatičtějším v mém životě.

My jsme byli její hnízdo, my jsme byly její rodina. Zamilovala se do největšího krocana, uháněla ho nedopřávajíc mu klidu, vrkala na něj jako krůta a jeho věrnou družku atakovala, častující ji nepochybně strašlivými urážkami vedených krůtí řečí. Náš hodný pes neměl rád prasata a oni jeho taky ne. Džesy to okamžitě zjistila a, ač se nikdy nenaučila po lidsky, což byla z její strany jen čirá zlomyslnost a vypočítavost, bleskurychle se naučila štěkat jako Monty. Tisíckrát jsem vyběhla podívat se na koho to ten pes tak řve. Džesy seděla na střeše, aby ji prasata neviděla, štěkala a prasata vzteky sípěla a bořila ohradu.

Jednou večer se schylovalo k bouřce, Džesy nikde, volala jsem ji, ale pak už lilo tak, že jsem musela zavřít dveře, jedinou přístupovou cestu, kterou znala do „hnízda“. Lehla jsem si až dozadu, do druhé části a po tmě čekala, až ta bouřka přejde. Mezi burácením se mi zdálo, že to zatlučený okno je zatlučený špatně, protože pořád něco klepalo. Džesy. Nikdy mi nikdo nevysvětlí, jak to věděla a jak věděla, že budu zrovna tam. Šla jsem jí otevřít a ona mokrá a rozčílená si ke mně vlítla, nelžu slovem, vecpala se ke mně pod peřinu a ublíženě mě ďobala do ruky.

Takže, ne ne, ptáci nejsou vůbec jednoduchý a straky obzvlášť. 🙂