Černé lesklé sametové kožíšky, propletené tak, že nerozeznáte konec jednoho a začátek druhého, osm bílých tlapiček, sem tam svítící rozesmáté očko, zvuky jak ze zápasu pumy a medvěda… to jsou prosím dvojčata Fred a George, kosí bratři z Hostíku, v jejich nejstandardnější nespící poloze 🙂

Černé lesklé sametové kožíšky, propletené tak, že nerozeznáte konec jednoho a začátek druhého, osm bílých tlapiček, sem tam mžourající spokojeně ospalé očko, zvuky jak když z dálky přichází bouřka, to jsou kluci chrnící, uondaní vzájemným vražděním, pošťuchováním, dorážením, blbnutím a mazlením. Moje osminohá terapie, můj Jing a Jang, moji černobílí čertíci, na první i druhý pohled téměř k nerozeznání, ovšem každý tak zcela jiný, až je to občas k nevíře…

Na Štědrý den, tedy téměř před rokem, mi je CD přes jednu svou zástupkyni, paní vetku Sedlákovou, doručila tak říkajíc až do domu 🙂  Koťata vyskočila suverénně z košíku, prozkoumala tehdy polozařízený obývák, vdechla historicky první misku dlabance a za chvíli mi už s plnými bříšky spokojeně hnípala na klíně. Seděla jsem tam a snad ani nedýchala, myslím, že ani návštěvu už jsem nešla ke dveřím vyprovodit 😀

Klučíci si tímhle entrée nastavili životní přístup snad ke všemu, dodnes marně přemýšlím, co by je mohlo vykolejit. Nerozhodil je Pedro de la Kšanda, který je přijel schválit o týden později spolu s Louk a protrpěli s námi novoroční petardy.

Nerozhodila je těžkotonážní moskevanda Nastěnka od JarkyF, která, když si chtěla udělat pohodlí v předsíni nebo v obýváku, svou něžnou postavičkou zcela zablokovala důležité křižovatky, a kluci předváděli neuvěřitelnou akrobacii při cestě k záchůdku a ke granulkám. Ehm, druhý den i k těm jejím… 😀

To vám byl zážitek, vidět totálně vyplesklou Nasťu, jejíž hlava byla asi tak trojnásobně větší než obě koťata dohromady, jak nešťastně hledí na ty dva černobílé ďáblíky, plenící jí misku s určitě lepším dlabáním. Ani se nepokusila zakročit B-)

Kluky nerozhodilo ani opakované propichování kožíšku na veterině, kde jim po svátcích diagnostikovali herpes virus a kde od jejich druhé návštěvy visí fotka na nástěnce (kotě, které oběma pacičkami drží injekci, právě vytaženou ze zadele brášky, a přetahuje se o ni s drvetkou, protože ji přece musí prozkoumat!).

A když naprosto stoicky prošli domácí kastrací od naší CD zástupkyně, pasovala jsem je na rytíře Splachovadla.. Nikdy nezapomenu, jak zatím neuspaný George proklouzl do blízkosti právě vykastrovaného Fredíka na našem stole a s jeho – citlivější povahy prominou – právě vypreparovaným varlátkem začal hrát fotbálek.. Jen tak tak se z něj nestal i kanibal, brrr…

Ale jinak jsem si nabídky paní vetky moc cenila, protože už při zamlouvání dvojčátek v listopadu mi jako bonus ke klukům dala jejich kastraci v domácím prostředí. Vidět ji a jejího manžela, oba moc milé lidi a sice nepraktikující, ale moc šikovné vety, jak se sklánějí nad těmi malými tělíčky a dělají z nich kočkoury… pohled pro bohy 🙂 Kluci se díky velmi šetrné a jemné anestezii a profi zákroku vzpamatovali neskutečně rychle a druhý den řádili jak černá (pardon, černobílá) ruka na tom samém stole, který byl den předtím přeměněn na bílý operační „sál“. Naprostá pohoda.

Jak asi většina z vás ví díky tomuto článku http://naszviretnik.net/2010/11/25/kocky-tri-bratri-hledaji-domov/, kluci jsou původně trojčata. Celočerný Samíček šel k další Zvířetnici Leny a podle toho, co jsem o něm četla, se společný čertíkovský jmenovatel nezapře 🙂 Kluci jsou zkrátka rarášci a nikdy s nimi není nuda, fakt nikdy. Ani tehdy, kdy bych to docela i ocenila 😀  Jejich pojmenování podle báječně ztřeštěných dvojčat z Harryho Pottera se jeví od první chvíle jako naprosto případné a výstižné (díky Louk).

Přestože jsou moje „dvojčata z trojčat“ vzhledem skoro identická, povahami se liší velice velmi.

Fredík, s bílou bradičkou a zadními podkolenkami místo krátkých ponožek (což je to jediné, čím se od George navenek liší) je citlivá duše, submisivnější povaha a filosofický mozek, no spíš mozeček… Každý den musí alespoň pár minut strávit na každém ze svých několika studijních míst v bytě.

Pokaždé, když ho nemůžu najít nikde v bytě a je pootevřeno na záchod, je víc než jisté, že ho tam najdu dumat nad záchodovou štětkou. Sedí nad ní, kouká dolů a je naprosto v transu a zároveň těžce spokojený. Kolikrát už jsem chtěla přijít na to, co ho tam tak fascinuje.. Po špičkách jsem se třeba úplně potichu připlížila za ním, sedla si tiše vedle něj, opřela se o dlaždičky a čekala.

Fred zvedl hlavičku, vrknul na mě, jako že ví, že tam jsem, a zase hypnotizoval. Koukám dolů, jestli se tam třeba nemihla taková ta potvůrka, co někdy vyleze ze stoupaček, nebo nějaké smítko, vlas, co by se aspoň hýbal v průvanu.. Ne, nic, prostě čumí na štětku, nebo spíš někam mimo štětku, jako kdyby to byl hologram. Dokonce jsem ji zkusila vyměnit, koupila jsem novou (jakože rezervní). Za 10 minut po instalaci nové štětky ve stojánku už ji zas fixíroval očima..

Další místečko má hned vedle, pod zavěšenou umyvadlovou skříňkou v koupelně. Ten stísněný prostor miloval už jako prcek, ovšem tehdy se tam mohl královsky rozvalovat. Teď, když je víc jak čtyřnásobně velký, se tam souká jak přerostlá anakonda. Nacpe se dozadu ke zdi, hoví si na teplých dlaždicích a já poznám jeho přítomnost jen podle bílých ťapiček, vyčuhujících zpod skříňky, a v naprostém tichu i podle tiché cirkulárky, linoucí se jakoby z umyvadla. Vůbec netuším, co tam dělá, ale podle článků od Piškotka už asi začínám mít představu.. :))

Další trucovnu má pod želvami, tedy pod velkou konstrukcí, která nese velkorysé želvárium pro 4 dnes už jedenáctileté vodní želvy. Tam už se taky prakticky nevejde, takže kolikrát vidím je zadní nožičky a vytrčenou prdelku s ocáskem jak vykřičníkem. Co dělá zbytek těla, nemám ponětí.. Ale dokáže takhle strávit i desítky minut a vypadá pak děsně spokojeně, tak bych asi měla začít být nervozní 🙂

Fredík je celkově něžný kocourek, kterého chytne rapl jedině nákazou od bratříčka. Ovšem pak to stojí za to, tady matika nefunguje. Rovnice 1 + 1 se v žádném případě nerovná 2, ale minimálně 11… Pokud se nenechá můj černoušek s bílou bradičkou zvlčit a strhnout, je to citlivá osůbka s krásným smyslem pro humor, 1000% mazel, co by za podrbáním pod bradou, foukáním na bříško a nošením v náruči šel světa kraj… Gumový medvídek, co mi usne na ruce na zádech hlavou dolů a ještě si u toho vrní. Vysoce kontaktní, návštěvy i z řad Zvířetnic by mohly vyprávět.

Z dob začátků, kdy ještě nebyla dodělaná ložnice a já spala v obýváku na gauči zvaném Fidel (zasvěcení a jejich záda znají důvod pojmenování), byl zvyklý usínat mi na krku, břiše, obličeji, ve vlasech.. Takže si asi dovedete představit průběh každého nynějšího spočinutí na pohovce 🙂 Do 5 vteřin mám felinoterapii v praxi.

Do ložnice kluci nesmí a Fredík, závislák s bezelstně přímým přístupem ke všemu, se od té doby snaží do ložnice prohrabat skrz skleněné tabulky ve dveřích. Téměř každé ráno mě budí tenhle specifický zvuk a pohled na jeho bříško za sklem, protože se vždycky pověsí za horní okraj dveří (neptejte se mě, jak se tam dostane), jednou packou se drží a druhou šmrdlá po skle… Tuhle tam takhle viseli oba. Jak netopýři, ovšem ne hlavou dolů. A bohužel taky ne tak tiše 😀

Taky je to zatím jediný mně známý kočičí zástupce, který dá přednost člověku před granulkami, i když je sebevíc hladový. Přijdu z práce, nasypu dláboš, Georgíno si to přihasí k miskám jak měsíc tejranej podvyživeneček – a Fredík? Sedí, kouká na mě, natahuje pacičku i krk, hlad sice evidentně má, ale dokud jsem v dosahu a nejdu se třeba zavřít do ložnice či jinam, kde bych byla z dosahu, nedá se do jídla, dokud nedostane svůj alespoň základní přísun mazlení a hlazení a špitání do ouška.

Georgino, černobradý kočkourek a pro rozeznání jen s krátkými bílými ponožkami na tlapkách, je povahou vůdce. Kdekoli je nějaká neplecha, strůjcem a mozkem všeho bývá George, Fredík se sice nadšeně, ale přece jen veze. Taky je Géčko vždycky vítězem téměř všech bitek, přestože Fred má váhovou převahu.

Prostě si to tak kluci poskládali a ať začne provokovat kterýkoli z nich, nakonec vždycky vidím Georgina, dvouocasého, osminohého a véélice mohutného břichomluvce, zakouslého někam sám do sebe s výrazem šíleného lovce, a zároveň se z té obludy line vzteklé mručení a bručení, ve kterém poznávám přeskakující hlásek Fredyho. Pak „se“ George přestane žvýkat, zázračně se rozdvojí, pustí z pod sebe Fredíka, učeše mu rozvrkočenou srst jazýčkem, aby nedělal ostudu, a sejme ho znovu..

George aportuje. Vím, dělá to hodně koček, ale George je snad první mně známý přinašeč, kterého to nepřestane bavit ani po 4 hodinách. Změřeno. Pak jsem umdlela.. Kdyby tak existoval mini odpalovač tenisových míčků, upravený na kočičí hračky! Ale musel by umět nastavit ruku na přinesený aport… Většinou nám Géčko nosí plyšmyši, které napinká pod lednici, my je horko těžko taháme ven, večer strávíme házením, házením a házením, v noci vedle v obýváku řádí poltergeist (odmítám věřit, že ty příšerné zvuky a pazvuky provozují moji dva miláčkové) a ráno jsou všechny myši, třeba i deset, patnáct kousků, opět pod lednicí…

Když George aportuje, vyžaduje precizní součinnost na vysoké úrovni; myšku pouští zásadně do správně nastavené dlaně a pokud tomu tak není, neváhá si tu dlaň přidrápnout, otevřít, nastavit, přidržet… Jen ve chvíli nejvyšší nouze a tuposti nahrávače klučík aport znechuceně vyplivne vedle a zazírá káravým pohledem, až kysne mlíko.. Hu, člověk si příště dá radši fakt bacha :))

George má v předcích veverku. Zrovna včera mi zbylo pár piškotů, jeden jsem mu pinkla na podlahu. Za chvíli koukám, Georgino sedí uprostřed obýváku na zadních (pravda, lehce se kýval), mezi předními ponožkami piškot a ohlodával ho jak veverka z reklamy.. Fred ho pozoroval ze stromu pohledem „kámo, ty už to vážně nehul…“.

Což mi připomíná – strom. Kluci dostali vánoční dárek, pravda lehce předem, ale když ta krabice byla tak neskladná a panička tak neukázněná a natěšená, znáte to.. 🙂 Cože kluci? Že vy sami?? No prosím, stejně mě už od ťukání bolí ruce, poslužte si.

G: Tsss, konečně jsem se dostal ke slovu, to by jeden vážně nevěřil, kolik dá práce se v týhle smečcce prosadit!

F: No že zrovna ty si stěžuješ, bráško…

G: Tichoooo, teď mňoukám já! Tož tedy, milí Zvířetnící, mé širší poddanstvo, měl bych na pravou míru uvíst některý mylný informace, co tu zazněly.. Já nejsem povahou vůdce, JÁ JSEM VŮDCE!

F: Aby ses z toho nepo… mňAAAUUU!

G: Ta sedla, panečku.. mám direkt jako Garfield, to bude tréninkem. No, tak k věci! Jsem vůdce a vládnu packou spravedlivou, pádnou, …

F: Levou… AU! A vůbec, jdu pod želvy!

G: To to trvalo! Takže – prostě to tu mám na povel a mé nejužší poddanstvo poslouchá jak hodinky. Skoro pořád. Většinou. Teda aspoň někdy, ale snažej se, to zas jako jo.. Můj zástupce, bráška Freďoš, je takový trošku nemehlo, no trubka je to trubkoidní, ale aspoň mě neohrožuje na špici, víme? Myslím, že na zástupce má ideální povahu. Ovladatelnej, přiměřeně natvrdlej, dobře se do něj kouše, ale dokáže při troše snahy i spolupracovat a, co si budeme povídat, někdy jsou ty čtyři další tlapky taky potřeba.. A báááječně se na něm chrní 🙂

S paničkou jsme už asi rok, teda aspoň to tvrdí. Já za sebe můžu říct, že jsem tu co se pamatuju a neměnil bych. Sranda tu je, pravidelný přísun granulek, masíka, mlsků a návštěv, co se ze mě můžou po…

F: Snad z nás, ne???!!!

G: Kušuj na záchod ke štětce… Ale jo, má brášule recht, z nás. Já totiž nedělám (teda ne že bych neuměl, ale odmítám) takový ty laciný gesta, ze kterých se širší poddanstvo pravidelně rozšišlá. Na to je expert Freďas, vždycky hodí záda, vytrčí tlapky a břuch do vzduchu, nastaví bradu a zavrká jak pošuk… no a už jsou na lopatkách. Pak se dostavím i já a šábnem se o ty ňamky, co z nich padaj, a o hlazení. To si taky nechám líbit, jen kvůli tomu tolik neexhibuju. Ovšem když ho to baví…

F: Baví, a jak! Mazlení je přece žůžo, jen bráška ho má až na druhém místě za granulkama.. Tsss, neví, co je v životě důležité. Já si nemůžu pomoct, když zahlídnu paničku, jak se na mě usměje a něco hezky řekne, hned se k ní začnu vlnit..

G: Jo, kroutí se jak Olgoj Chorchoj..

F: Heleee, ani nevíš, co to je!

G: To nevim, ale jednou to panička řekla, a uznej, že je to lepšejší než říkat nudně jako doteď, že se kroutíš jak žížala.. I když se teda přesně tak kroutíš, tu jsem jednou viděl! Akorát tak růžovej a oslizlej nejsi.. No i když, když si tě vezmu do parády.. 😀

F: Ehm, tak kde jsme to skončili… Ano, nemůžu si pomoct, hned se k ní rozběhnu a přivlním se k ní, začnu vrkat a příst a lísat se a nejradši bych se úplně přilepil.. je to žůžo 🙂 Nejradši na ní usínám, to je vrchol blaha, jakmile hnípu na paničce, můžou venku lítat blesky i petardy, skákat po balkonu ptáčci, zobat lojový koule, všechno šumák, ani se nehnu a blaženě chrupkám.

G: Jo, pod to se můžu podepsat.. Co máme v noci šmytec s ohřívací matrací (to jako s paničkou), a to už je od jara, tak si ji přes den taky snažím užít. Čekáme, jen co si sedne na gauč, a už nás má na klíně, za krkem, na hlavě.. Snažíme si lehnout tak, aby jí bylo vyloženě blbý a trapný vstát, a docela to už máme vypilovaný. Kolikrát nadává, jak už fakt musí, že doprala pračka, že ještě nevečeřela, nebo že FAKT musí, ale my na ni jen vždycky mrknem, zatrsáme mléčnej krok a zavrníme, a ona zas o chvíli dýl vydrží.. Chce to jen cvik.

F: Náhodou já myslím, že panička si to užívá taky. Vždycky jí chytnu tlapkami ruku, položím na ni hlavu, koukám jí oddaně do očí a oba víme, že víme a že se máme.. 🙂

G: Jasně jasně, to víš že jo.. A kdyby se náhodou cukala, ještě mám trumf – žužlám. To si třeba vezmu záhyb trička nebo tkaničku z kalhot, sroluju do tlamky a dělám, jako že jsem kotě a že cucám mlíko.. To byste nevěřili, jak to všechny vždycky rozněžní, a paničku samozřejmě spolehlivě ukotví na sedačce zas o chvíli dýl. Tak co, ještě tu někdo pochybuje, že to mám pod palcem?

F: No ano, my víme, že jsi kápo, že nám všem velíš a jsi nejvýš, ale stačí, aby na tebe panička zacukrovala a podrbala na zádíčkách a je z tebe ten nejmazlivější rozklepaný kočkour na světě..

G: Nááááhodou to teda..

F: To neokecáš, děje se to pravidelně a je to i zdokumentované. Tak se nesnaž. Ale teď už je ta naše frustrace, že nemáme paničku u sebe i v noci, o trochu menší. Představte si, my dostali strom!

G: No strom, on teda nevypadá moc jako ty stromy, co rostou pod balkonem, zelenej nejni a už jsi někdy viděl na stromě kožíšek??

F: Ááále, panička říkala, když ho stavěli, že je to strom, tak je to strom. Ona nikdy nekecá.

G: Ale kecá, a občas pořádně. Pamatuješ, jak k nám přišli ti dva, co si je matně pamatujem ze začátku, a panička říkala, že nám přišli ulevit? Teda nevim, ale hlava mě pak bolela mnohem víc než předtím a dole mi něco chybělo a tahalo to tam! To jí dlouho nezapomenu!

F: Ale ulevilo se ti, nebo ne? Předtím jsme pořád jen chodili a něco chtěli, kňourali jsme na ni a nevěděli proč..

G: No to nakonec jo.. a taky byla sranda koukat, jak tam chrápeš na prostěradle a tahaj z tebe nějaký míčky..

F: Míčky??

G: No jo, chtěl jsem jeden i ochutnat, vypadal docela masově, ale čapli mě a za chvíli jsem byl taky v limbu.. No to je fuk, už je to dávno. Ale ten strom, ten panečku je, co!

F: To ano, co ho máme, ani nemám nutkání prohrabávat se v noci tolik do ložnice. Ne že by mi tedy panička nechyběla..

G: Páč seš citlivka. Ale teď máme v noci o zábavu postaráno. Nechápu sice, jaktože máme strom, když panička furt mlela něco o tom, že není padlá na hlavu, aby nám na Vánoce dávala stromeček, že jsme škodná a uděláme z něj bonsai.. A teď rovnou strom, a jakej!

F: To je fakt, je až do stropu, a je úžasný. Má spoustu plošinek, pak dvě takové visuté závěsné lžíce, tunýlek, škrábací tyče… Mám ho skoro tak rád jako štětku na záchod!

G: Páni, to už je co říct! Cvoku… Ale abych nekecal, strom je to fakt parádní. Už když ho pánečci dávali dohromady…

F: Ano ano, mohutně jsme asistovali, aby to celé bylo dřív hotové.

G: Ale prdlajz, já se jim tam pletl, páč jsem byl zvědavej a snažil jsem se stopit nějaký šroubky, aby byla sranda… krásně rachtaj na podlaze a na dlažbě v kuchyni! Ale nechal bych to fikaně až na noc.

F: Hm a strom by nestál.. To jsem rád, že se ti to nepovedlo, páč takhle stál za půl hodiny v obýváku náš úžasný strom až do stropu a..

G: A já tě z něj každej den fackuju a shazuju, jo to je bžunda.

F: Nooooo… ale vlastně jo, je.. 🙂

Tak klucánci, to by stačilo. Myslím, že už si Zvířetníci udělali jasný obrázek, co vy dva jste za čísla 😉

Řekla bych, že první rok kosích bratří v Hostíku lze zhodnotit s uspokojivým výsledkem, Chocholouška jsem ještě na plný úvazek nenajala, byt i barák stojí, kluci rostou před očima, bohužel fikanost jejich praštěných nápadů taky.. Někdy si říkám, kam až tohle může gradovat? :)) Ať už kamkoli, tiše si to užívám…

Krásné, klidné, šťastné a otlapkané Vánoce vám přejeme! 🙂

Hostíkovská smečka