Myslím, že to bylo právě na Zvířetníku, kde jsem se seznámila s tím příběhem. Nevím vůbec, zda to byla převyprávěná povídka nebo citace z něčího životopisu; už si nad tím lámu hlavu dobré dva týdny, a ne a ne na to přijít. A taky nemůžu dát ruku do ohně za to, že si vyprávění dobře pamatuji.

Byl to příběh člověka, který se ocitl v nouzi a potřeboval pomoc. Našel se dobrý člověk, který mu ji poskytl. Když se obdarovanému po čase začalo dařit dobře, chtěl dárci všechno vrátit. Jenže ten řekl, že nic nepotřebuje, ale že určitě je někdo, kdo potřebuje pomoc a že tedy onen člověk svůj dluh nejlépe splatí tím, když pomůže někomu dalšímu.

Ten příběh mi leží v hlavě, protože je tak silný a pravdivý. Někdy každý z nás potřebuje podržet nad vodou, ať už po stránce materiální nebo psychické. A myslím, že každému z nás se někdy stalo, se mu potřebné podpory dostalo – někdy povzbuzujícím či konejšivým slovem, darovanou svačinou, půjčeným svetrem, podanou rukou nebo materiální či finanční pomocí.

My všichni jsme někdy poznali, jaké to je, když si člověk zoufá nebo cítí bezmoc, beznaděj a strach z dalších dnů, nebo cítí bolest těla či srdce. A jakou hojivou náplastí je pak jakákoli, i sebemenší pomoc od blízkého, a někdy i od zdánlivě cizího člověka.

My všichni jsme dlužníky. Ale současně jsme i věřiteli – věříme, nebo bychom měli věřit, že nikdy nebudeme zcela opuštění a že nám někdo v tíživé situaci pomůže.

Často není vůbec jednoduché pomoc přijmout, nebo dokonce o ni požádat. Vlastně mnohem jednodušší je dávat, vždyť tím vlastně splácíme své dávné dluhy. A také je vlastně jedno, co bylo tím dluhem a co platidlem, protože stejně jako není větší a menší zlo, tak ani dobro není malé či velké.

Dluhy obecně jistě nejsou nic chvályhodného, ale svět plný dlužníků a věřitelů podle toho polozapomenutého příběhu se mi líbí, protože se v něm dobře žije.

Jsem moc ráda, že díky Zvířetníků a Zvířetníkům v takovém světě mohu žít.  Děkuju vám za to a přeji vám krásné Vánoce.

Mír a pokoj lidem dobré vůle všude na Zemi.