Již dříve jsem se ve vzpomínkách starého zbrojnoše zmínil, že náš horolezecký oddíl měl přátelské styky s odboráři v podniku Ingstav Brno, kteří s námi i občas lezli. A právě těmito nám byla nabídnuta spoluúčast na jejich třídenním autobusovém zájezdu do Vysokých Tater za cenu, kterou nebylo možno odmítnout.

Navíc, měli jsme naplánovaný letní horolezecký tábor ve Velké Studené dolině od 1. do 11. září a tak to byla taková jakási aklimatizace na věci příští. Jelo nás osm. Kazimír a Dana Tichákovi, Jitka, Hanka a Honza Kúglovi, Aleš Bednařík, Mirek Haňka a Jura Yetti Švehla.

Z Brna vyjíždíme podnikovým odborářským autobusem od Ingstavu v sobotu pozdě odpoledne po práci, 17. srpna 1963. Pojedeme přes noc, abychom mohli v neděli ráno už něco v horách podniknout. Ano, tehdy se v sobotu ještě pracovalo, jinak by se ten blahobyt v socialismu nevybudoval.

Brzy ráno už jedeme pod Tatrami na Poprad, abychom pak zajeli rovnou do Starého Smokovce, kde nás vítá modrá obloha a zářivé sluníčko. V naší skupině jsme celí nedočkaví vyrazit nahoru do hor. To ovšem neplatí na ostatní účastníky zájezdu. Někteří z nich se rozhodují jít degustovat místní pivo do hospody.

My se vydáváme ranním vzduchem nejprve na Hrebienok jako rozcvičku a pak rychle dále do Velké studené doliny na Zbojnickou chatu, kde jsme kolem desáté dopolední. Jde se nám velmi lehce, neseme si jen rezervní oblečení a nějaké to jídlo, vody na pití teče po skalách všude dost. Rozhodli jsme se vylézt na Širokou vežu 2466 metrů vysokou.

Kousek za Zbojandou u Sesterských ples uhýbáme doprava a kolem Starolesňanského plesa míříme k Priečnemu sedlu. Je to vlastně cesta ze Zbojnické na Téryho chatu. Za pohody míjíme Sivá a Vyšná Strelecká plesa a docházíme k suťovisku kudy se chodník vine do Priečného sedla. Ze sedla se dáváme hřebenem na vrchol Široké veže. Zde ovšem už chodník není a tak skotačíme po sklaních blocích. Cesta to je nenáročná a lezeme na volno bez lan a zajištění, ale opatrně. Za půl hodinky jsme ze sedla na vrcholku, kde si dáváme voraz, a posilňujeme se na další cestu.

S vrcholku sestupujeme hřebenem dolů do nedalekého Sedielka. Tato cesta je trochu obtížnější a náročnější. Navíc nám začal funět silný vichr a tak si musíme dávat majzla. Cestou se nám otevírají nádherné pohledy na Javoráky a Ostrý štít. Na trojkový hřeben tohoto samého si děláme chutě na září, až budeme tábořit ve velké Studené dolině u Zbojnických ples.

Tento hřeben není obtížný, ale zato je krajně exponovaný s jedním krásným asi 15 metrů dlouhým slaněním na ostrý hřebínek, kterému se říká kůň. Na tomto je nejlepší postupovat rozkročmo, protože na každé straně zeje díra pár set metrů do doliny. No a při slanění je třeba se na něj trefit, což za ostrého větru bývá dosti zajímavé.

Za 45 minut jsme v Sedielku a odtud už chodníkem suťoviskem do dolinky pod Sedielkom a na Téryho chatu, kde se jen krátce zastavujeme a pak malebnou Malou Studenou dolinou jdeme dolů kolem chaty Zamkovského přes Hrebienok do Starého Smokovce, kde na nás čeká náš autobus.

Do Popradu, kde byl zajištěn nocleh na jakési ubytovně, dojíždíme už za tmy. Ubytování bylo čisté ale společné ve velké šalandě s dvoupatrovými železnými postelemi. Tuším, že to byla ubytovna nějakého učiliště. My jíme z vlastních zásob a chystáme se na zítřek, kdy díky autobusu můžeme přejít ze severu Vysokých Tater na jih.

V pondělí vstáváme záhy, rychle provedeme, co se ráno dělává a za východu slunka nás už autobus veze do Ždiaru a dále do Javoriny. Zde naše skupina vysedá a autobus se zbytkem výpravy jede zpět a veze je na Štrbské pleso, kde je hodláme k večeru ve střízlivém stavu najít.

My se vydáváme krokem jarým proti toku potoka Bielej vody do Bielovodskej doliny. Hraniční přechod do Polska, Lysá Poljana, je nedaleko. Bielovodská je impozantní a poměrně dlouhá dolina plná nevšedních krás. Dominantu na jejím konci tvoří hlavní hřeben Vysokých Tater se svými severními dolinami a po pravé ruce, než se začne stoupat do výšin, je krásná, téměř vertikální stěna vrcholu jménem Mlynár. Jdeme stále podél potoka a místy pěkně vzrostlým smrkovým lesem, kde rostou plantáže borůvek, na kterých se paseme. Jak stoupáme výše, les řídne, přibývají pastviny a vpravo se vypíná impozantní stěna Mlynára.

A tak se dostáváme ke skalnímu prahu co Bielovodskou dolinu uzavírá a nad kterým se tato dělí do menších dolin. Svišťová, Litvorová, Kačia, Česká a Spádová. My sledujeme stále potok, který vytéká ze Zeleného Plesa Kačieho a spadá přes práh Hviezdoslavovom vodopádom. U plesa si dáváme voraz, posilňujeme se, protože nás čeká příkrý výstup Kačiou dolinou, přes další skalní práh na Gerlachovské spády které jsou v horních patrech Kačiej doliny.

Regulérní chodník jsme už dávno opustili, ještě pod Hviezdoslavovom vodopádom, kde tento odbočuje doleva do Litvorové kotliny a do Prielomu. Jdeme nyní volně vysokohorským terénem a směřujeme do Východnej Železné brány, která tvoří v hlavním hřebeni jakési sedlo 2255 metrů vysoko. Vlevo máme Zadný Gerlach, 2630 metrů, před námi Batizovský štít, 2458 metrů a Popradský Ľadový, 2400 metrů. Funíme do příkrého svahu v suťovisku a pak i na skále. V závětří mezi kameny obdivujeme žlutě kvetoucí Kamzičníky.

Po náramném aerobiku na zdravém vzduchu dosahujeme sedla a po kratičké přestávce se spouštíme k Ľadovému plesu co je v horním patře doliny Zlomísk, kde jsme se toulali minulou zimu. Odtud to je stále s kopce podél Ľadového potoka k Popradskému plesu a odtud už jen necelou hodinku na Štrbské pleso, kde na nás čeká náš autobus a ostatní členové zájezdu. Sluníčko pomalu zapadá a my odjíždíme se vyspat do Popradu.

V úterý ráno se nám po včerejším záhulu těžko vstává a tak za různých komentářů se pakujeme a odjíždíme naším autobusem do Vyšných Hágů. Zde se naše skupina opět od ostatních odděluje a míříme si to procházkovým tempem do kopečka po žluté značce k Batizovskému plesu. Je opět azuro a naše ztuhlé nohy po včerejším výkonu se pomalu rozhýbávají. Cestou procházíme mezi modře kvetoucími enciány, tedy hořci.

Plesa dosahujeme poměrně brzo a tak se domlouváme, že bychom si mohli vyběhnout na Batizovský štít lehkou dvojkovou cestou od zápaného Batizovského sedla hřebenem. Toto se nám kupodivu lehce podařilo i bez lezeckého nádobíčka a lan a po chvíli na vrcholu se vracíme stejnou cestou zpět. Mažeme si to do Vyšných Hágů kde na nás čeká autobus a kterým odpoledne odjíždíme k domovu.

Počasí nám přálo a za necelé tři dny jsme vylezli na dva vrcholy a uskutečnili přechod Vysokých Tater ze severu na východ. Tedy jednoznačný úspěch.

Ještě za světla vidíme z autobusu hrad Strečno a Štefánikovu mohylu u Žiliny a loučíme se tak na 10 dnů se Slovenskem, abychom se tam 1. září vrátili. Do Brna dojíždíme po půlnoci, tedy ve středu 21. srpna 1963.

Fotky najdete zde http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Tri_dny_ve_Vysokych_Tatrach_srpen_1963