Pro začátek část první – přílet, New York a seznámení s Providence.

Sobota

Odlétám před polednem z Ruzyně. Volila jsem přímý let Praha – New York, protože nechci riskovat problémy s přestupy. Přeci jen jsem angličtinou skoro nepoznamenaná a letím úplně sama. Hanka W. mě varovala, ať si vezmu do letadla raději housku – let je dlouhý a jídlo na palubě nic moc. S ohledem na to, že jsem byla při odbavení „přebookována“ z plné economy do poloprázdné business class, tak hlad během letu rozhodně nehrozil.

Od šampaňského na vstupu do letadla, až po zmrzlinový pohár před přistáním. Začátek výborný… Sice jsme Prahu opouštěli s hodinovým zpožděním (hustý provoz nad Evropou), ale na letišti JFK jsme byli jen o pár minut později oproti řádnému času (chvilku po čtvrté odpoledne). Byla klika, že u imigračních úředníků nebyly fronty, a tak jsem poměrně rychle byla vpuštěna na americkou půdu.

K té imigrační kontrole – na povinný pohovor s úředníkem jsem se necítila. Existuje však seznam otázek, na které se ptají – a tak jsem poprosila Dede a mlaďasku o překlady… a napsala si vlastní rukou jednoduché věty (neumím anglicky, do USA jedu poprvé, jedu tam a tam, letenku zpáteční mám, pracuji tam a tam…) a úředníkovi jsem papír předala. Přelétl ho očima, pravil „good idea“ a bylo po pohovoru.

Vilík se na mě v příletové hale smál, ale na častý dotaz, zda mě po více než dvou měsících poznal, odpovídám – „nevím“. On se stejně směje na každého, kdo mu věnuje i jen letmý pohled. Takže jestli se směje na bíbu a nebo na statného černocha v metru… není rozdíl :o)

Hotel jsme měli zamluvený v Queensu. To je část New Yorku na Long Islandu, kde se nachází i letiště. Bylo to fajn – pokud bych měla velké zpoždění, měli by to pro mě na letiště kousek (nebo se dalo skoro až k hotelu dojet letištním vláčkem). Na pokoj jsme jen hodili kufry a vyrazili směr večerní Manhattan.

Newyorské metro nemá tu nejlepší pověst. Ano – je staré, tmavé, špinavé, ne zrovna voňavé… no a Vilém byl za ty dva dny jediné bílé dítko, které jsme v metru (mimo vlastní centrum Manhattanu) viděli. Byli jsme tam výraznou rasovou menšinou :o) Ale třeba celý vagón metra zpíval… to se v Praze nestane. Pocit strachu jsem rozhodně neměla.

Večerní Broadway byla zážitek. Hudba, neony, reklamy, žluté taxíky a davy a davy lidí. Často neproniknutelná hradba těl – dojem obří demonstrace. Přiznám se, že jezdit kočárkem po přeplněných chodnících nebylo úplně jednoduché. A najít místo, kde by člověk mohl povečeřet, taky nebylo snadné. Nakonec jsme vlezli do obyčejného Burger Kinga… na hamburger s Coca-Colou. Není to stylové?? Koneckonců jednou za čas mi to vůbec nevadí.

Dlouho jsme se nezdrželi – přeci jenom mladík je mrňous a já měla za sebou dost výrazný časový posun. V hotelovém pokoji jsme utrpěla šok. Sedmnáctiměsíční prťavec si vzal iPada a začal „pracovat“ . Zapnul, odemknul, přeroloval na správnou stránku s odkazy na jeho soubory dětských písniček, vybral si, pustil si, upravil si hlasitost… Hmmm – to mě trvalo mnohem déle, než jsem se pak na stejném stroji dostala do vlastní pošty :o)

Neděle

Vstáváme do slunného dne. „Letištní“ hotely podávají snídaně (pokud vám přijde divné, že to zmiňuji, tak vězte, že většina hotelů snídaně zdarma nepodává – další rozdíl mezi starým a novým světem) a tak po snídani vyrážíme směr metro a cílem je pochopitelně opět Manhattan. V hotelu jsou vstřícní – i když pokoje musíme opustit ráno, tak auto může zůstat na hotelovém parkovišti až do večera.

Chodíme centrem, obdivujeme mrakodrapy, zastavíme se na Penn Station (vlakové nádraží), abychom se podívali, kde přesně mi staví autobus pro zpáteční cestu na letiště. Nakonec jsem jela ne vlakem, ale autobusem a ne na Penn… ale to nevadí :o) teď jsem byla klidná, že budu vědět za týden, jak přestupovat.

Metrem jsme popojeli do Battery parku na jižním cípu ostrova Manhattan – že pojedeme lodí na Ellis Island a pokocháme se výhledy na Sochu Svobody. Fronta na lodní lístky byla kratičká (často se čeká velmi dlouho), i odbavení šlo docela rychle (bohužel odbavení na výletní loď je stejné jako na letištích – bezpečnostní rámy, osobní prohlídka, zout boty, rozebrat kočárek…). Z lodi můžete vystoupit na ostrůvku se Sochou Svobody – nevystupovali jsme. Socha je v rekonstrukci, na vyhlídku se nesmí a z lodi je na ni hezčí pohled než z malého kousku pevniny kolem ní.

Další zastávka je na ostrově Ellis Island. Tam jsme vystoupili a navštívili památník imigrace. Právě na ostrov Ellis Island – na dohled od Manhattanu přivážely lodě v devatenáctém i dvacátém století tisíce a tisíce přistěhovalců. Tady konečně po několika týdnech strávených na palubě lodí vstoupili na půdu Spojených států. Tady jsou zachovány obří noclehárny, jídelna, vyšetřovny, koupelny…

Tímto ostrůvkem prošli předkové mnoha nynějších obyvatel Ameriky. V parku před budovou jsou kamenné tabule s miliony jmen – můžete hledat, kolikrát se vaše jméno v seznamu ukáže (jinak v muzeu jsou i počítače se soubory jmen pro ty, co raději techniku…) Z ostrova jsou krásné výhledy na New York. Počasí nám přálo, bylo překrásně.

Po návratu do města jsme zašli na pozdní oběd a vyrazili do finančního srdce světa – na Wall street. Škoda – snad kvůli demonstracím posledních dnů byl slavný býk – symbol prosperity – zavřen v ošklivé ohrádce a před burzu jsme se vůbec nedostali – neboť se tam točil film a vše kolem bylo uzavřeno. Ještě jsme nakoukli na kraj Brooklinského mostu, na radnici a pomalu se s NY loučili.

Bylo kolem šesté večer, když jsme nasedli do auta a vydali se směr Providence. Jede se po pohodlné dálnici a já v autě spokojeně usnula. Ty tři hodiny večerního spánku mi srovnaly vnitřní hodiny… neměla jsem pak už žádný další problém s šestihodinovým posunem.

Poznámka zvířecí: Spousta veverek. Spousta vrabců, holubů, racků, bernešek a hrdliček. Ze psů vedou krátkohubci – grifonci, mopslíci, buldočci a buldoci (tato plemena jsem potkávala opakovaně). Všichni štíhlejší a pohyblivější než v evropském vydání. Z ostatních plemen výmarák, retrívr, naháč, pudlík. Na množství lidí psů málo – ale ono centrum velkoměsta není nejlepší pro psiska.

Pondělí

Tak trošku klidový den. Dopoledne jsme obhlídli nejbližší okolí domu, došli na nákup (parádní výběr – hlavně ovoce a zelenina), vlezli i do zvířecí prodejny – zklamala mě, všechny oblečky a vodítka a obojky končily na velikosti retrívrů… a šli domů vařit oběd.

Tady musím napsat, že už jsem přestala nadšeně pozorovat šedé americké veverky, protože i mně totálně zevšedněly. Jsou všude, na každém trávníku, v každém kontejneru, na každém stromě. Nedá se větrat otevřenými balkonovými dveřmi – hned nakukuje návštěva… Vilík hlásí „hophop“ už jen když sedí veverucha těsně před kočárem nebo se jich hodně pere třeba na kontejneru a shazují se dolů.

Za dopoledne jsem asi stokrát přečetla Kuřátko a obilí!!! kdy já mám celý text až na dva Vilémovy oblíbené vstupy „pííípapíííípa“ . Po obědě šel mrňous spát a my si mohly s mlaďaskou pořádně podrbat. Odpoledne jsme vyrazili na Brown University.

Vilík už přesně ví, kde sídlí slavistika a kde si má taťku vyzvednout. Následovala exkurze po starých kolejích, historických budovách, parcích. Nevynechali jsme brownského medvěda, viděla jsem „školní“ bránu, kterou student smí projít jen dvakrát za život – při slavnostním vstupu ke studiu a o promocích.

Dozvěděla se řadu zajímavostí – od těch nejstarších – proč se univerzita jmenuje Brown, kdo byla paní Hope (co se totiž nejmenuje Brown, je Hope… kolej, škola, ulice…). O jejich otevřenosti a modernosti – první univerzita, která se nezabývala náboženským vyznáním studentů, brzy povolovala studium ženám i černochům, dnes má nesmírně „volné“ studijní plány – k medicíně můžete přihodit češtinu… a přesto má jedny z nejžádanějších a nejlepších absolventů.

Patří do šedesátky (aktuálně 58.) nejprestižnějších škol světa, je soukromou školou s vysokým školným (ale prý skoro všichni studenti pobírají různá stipendia), má obrovské základní jmění, patří ji mnoho budov a pozemků města. Současná rektorka, Ruth Simmons, je žena a černoška – i to svědčí o otevřenosti školy.

Co mě překvapilo, že žádný vysokoškolský pedagog nepůsobí na škole, kterou studoval – říkají tomu akademický incest – a prý to je na škodu oboru. Prostě učitel musí být z jiné školy, aby se neuzavírala změnám. To v Čechách rozhodně neplatí.

Studovala a studuje tu řada slavných osobností – od Rockefellera (škole vystavěl obrovskou knihovnu) až po Hermionu Grangerovou (Emma Watson) :o) A jako drb – učí tu třeba i Sergej Chruščov („junior“, syn Nikity). A taky jsou tu slavné koleje s řeckými písmeny v názvu (např. kappa delta pí) – kam se dostat je kolikrát těžší než na studium…

Dozvěděla jsem se o starých „přijímačkách“ do kolejního společenství (např. uchazeči musí přeběhnout nazí přes centrum), o stravování a ubytování… prostě je vidět, že toho mládežníci o svém nynějším působišti vědí hodně.

Večer jsme chvilku poseděli a naplánovali program dalších dní. Počasí je stále skvělé – krásné babí léto.

… pokračování jindy…