Tak jsem se rozhodl, že se vám představím. Jmenuju se Bárt, je mi pět, jsem skvělej společník a jsem no.., řekněme jezevčík. Hlídám jeden domek se třema paničkama a jedním pánečkem. Myslím, že tři baby jsou tak akorát na jednoho psa, jedna je totiž „MOJE“, druhá je náhradní, no a třetí je náhradní té náhradní a hlavní plnič misek.

Jen je třeba baby oddělovat, neboť jsou-li pohromadě, stávám se já terčem jejich vtípků, a někdy se mi dokonce i smějí 🙁  Co je asi tak k smíchu na tom, když se jeden malej, ale dlouhej pejsek otřepe? Já nemyslím takové to lehké oklepnutí bláta po návratu z procházky, kdy se bílá zeď předsíně změní v maskovací plochu pro statného dalmatina.

Ne. Já myslím pořádné psí otřepání po koupání, či jiné ponižující činnosti. My dlouhotělnatí míváme otřepání typu „mexická vlna“, no a co je na tom, že když zadní půlka těla dokončuje „mexickou vlnu“, tak přední packy s čumákem už sviští po kuchyni a loudí něco dobrého?

I když si toho baby neváží, já jsem psík hodný a pomáhám, kde se dá. Například udělá-li se jednomu nevolno a je nutné ukázat ostatním obsah žaludku, tak to přeci neudělám na dlažbu či plovoucí podlahu. Tam se to nehezky rozstřikuje a ty zvuky… Já to radši na chvíli zdržím, běžím nahoru a tam je jediný pokoj s kobercem, kde to padá tak tiše a spořádaně…

A když baby cvičí nějaké rituální tance s hadrem za zpěvu písní o debilovi chlupatým, tak já už jako nenápadný rezatý přízemní oblak opouštím prostor.

Mám ještě spoustu skvělých dovedností. Například zrychlení mám jak Ferari. Nejlépe se to projevuje, jsem-li s „velkou“ babou sám doma a koukáme na napínavý film. Tu se kolem prosklených dveří na zahradu něco mihne a já jsem v setině vteřiny zhmotněn u dveří a štěkám a štěkám a štěkám (drmolení typu debilejámáminfarkt mne nerozhodí).

Jó zahrada, ta se musí hlídat. Potloukají se nám tam kuny, kočky, ježci a dokonce i žábu jsem tam našel. Někdy dokonce jedna sousedovic „žirafí“ kočka natahuje krk a nakukuje do MOJÍ kuchyně!!! Když mně vypustěj ven, hned valím udělat pořádek a kočky řádně prohnat.

Malá změna situace nastává ve chvíli, kdy kočka přestane utíkat, naježí hřbet, zezadu vystrčí štětku na prach a začne syčet. To je čas na záložní plán. Předstírám kočkoslepotu a věnuju se důkladnému studiu okolorostoucí flóry. Přitom nenápadně opouštím nebezpečný prostor. Však já jí příště ukážu!

No nejsem skvělej?

Bárt