Dveře z pokoje na zahradu jsou prosklené. Brzy ráno a několikrát během dne za nimi vidíme našeho černého kocourka, jak se dívá do bytu a dává tak najevo, že by chtěl dovnitř. Vyhovíme mu vždy a celkem rádi, náš černý, chlupatý kamarád je milý, a pro svou přítulnost, dávanou okázale najevo, je miláčkem všech v domě.
Když pootevřeme dveře, kocourek se protáhne dovnitř do pokoje a jemně mňoukne, což je jeho tradiční způsob pozdravu i poděkování. Někdy se ráno trochu opozdí. V tom případě se díváme sklem dveří ven, zjišťujeme, že obvyklá černá silueta za dveřmi není, a v té chvíli máme tak trochu strach. Nestalo se něco našemu drahouškovi? Snad ne, nechodí nikam daleko a dobře slyší, kdyby přebíhal silnici, kde občas projede auto, slyšel by je a stačil by odběhnout…
V létě necháváme dveře nepatrně pootevřené, a tak se stává, že kocourek, který se kdesi venku opozdil, s nenucenou kočičí elegancí vpluje do pokoje a právem předpokládá, že ho v chodbě nebo v kuchyni čeká snídaně. V zimě ovšem nemůžeme nechávat dveře pootevřené, a tak jsme za denního světla odkázáni na milý a očekávaný zrakový vjem. Tak to je, dokud nepřijde večer, což bývá v zimě dokonce dost brzy. Pak se nám černý kamarád ztrácí ve tmě.
Někdy přijde, když večer pouštíme naší fenku na chvíli na zahrady, někdy až později. Zda je za sklem dveří zjistíme snadno: posvítíme přes celou místnost ve směru do zahrady baterkou. Pokud se zalesknou v proudu světla odrazky kočičích očí, jdeme otevřít. Kocourek rád přijde do tepla bytu, ač to není jeho jediná možnost jak strávit poměrně pohodlně noc. Nemají to u nás naše zvířátka zařízeno špatně… Přejeme jim to, vždyť jsou to hýčkaní členové rodiny, a já se nestydím to přiznat. Ostatně co je na tom divného? Mám přátele, jejichž pes, krásný černý kokr, je uznávanou a respektovanou hlavou rodiny…
S fenkou chodíme ven. To se musí, pejsek se má projít a udělat všechno to, co k jeho procházce patří. Kocourek se v tomto směru obslouží nenápadně sám, často ale čeká na návrat fenky a svých lidských přátel venku před zahradními vrátky. Zahrada je pro obě naše zvířátka kouskem hřiště i místem rekreace a odpočinku, místem, kde jsou ještě venku a přece už doma…
Před prosklenými dveřmi z pokoje do zahrady je kameny dlážděný chodník, za ním záhon, na němž od konce jara do začátku podzimu stále něco kvete, zjara tulipány, později jiřiny nebo hledíky, za záhonem kousek rovné plochy a na ní trávník, dále pak svah s růžemi, skalkou a drobnými křovisky.
Když se setmí, svítí pod tím svahem malé světélko dvou světloemisních diod, zvečera intenzivně, pak světlo slábne a nakonec zhasne. Je to malá zahradní lampa, kterou nám poslala jako pozornost jedna zásilková firma. Denní světlo pomocí malého fotovoltaického článku nabíjí akumulátorek, a ten pak za tmy lampu, umístěnou pod svahem a nahrazující svíčku, rozsvítí.
Zahrada totiž není pro nás jen prostor pro květiny a několik mladých stromků. Tak jako u mnohých našich sousedů, je to pro nás i Svaté pole. V zemi tu spočinulo tělo zesnulé fenky Giny, která s námi žila téměř patnáct let. Měli jsme ji rádi a ona měla ráda nás. Smutní, ale smířeni s nevyhnutelností času a osudu, pochovali jsme ji zde už před dvaceti léty. Je zde pohřbena fenka Ťapinka, milé a nezapomenutelné stvoření, jemuž osud dopřál jen devět let. U jednoho trsu květin, které se samy každé léto obnoví, je pochována kočička Mourečka.
Pod svahem jsou v zemi i urny s popelem našich blízkých. Vyzvedli jsme je ze hřbitova, který se pro nás během let stal příliš vzdáleným. Kdysi jsme ke hřbitovu jezdili autem. Stárlo auto a stárli jsme i my, až přišel den, kdy bylo zřejmé, že auto nemůžeme využít a že je pro nás zbytečně drahé.
Cesty na hřbitov byly stále obtížnější a vzácnější. Přestěhovali jsme tedy kousek hřbitova na zahradu, na zahradu, kterou naši blízcí znali a měli ji rádi. Zda se to smí? Zda není nějaký předpis, který takové jednání zakazuje, jsme se neptali. Nepředpokládáme to, je mnoho lidí, kteří mají urny s popelem svých blízkých doma, jsou také rozptylové loučky, je také citát „Člověče, prach jsi a v prach se obrátíš…“
Nedávám nikomu návod k jednání, nenabádám k tomu, aby v době, kdy i hřbitovy jsou ohroženy bezohledností zlodějů a vandalů, nás kdokoli napodobil. Jen jsem napsal něco o tom, jak zahrada, v létě zabarvená květy a v zimě zakrytá sněhem, je pro nás i Svatým polem…
A tak počátkem noci svítí diodové světélko pod svahem s růžemi, kde máme v urnách své zemřelé. Světélko, nahrazující svíčku, připomíná mně víru, hraničící s jistotou: naši zesnulí spočinuli kdysi na hřbitovech, ale bez ohledu na nápisy na hrobech, nejsou tam. Žijí v nás, v našich vzpomínkách, připomínají se někdy tiše ale skromně, a vstupují občas nečekaně a nelogicky do našich snů. Připomínají se slovními spojeními, jež jim byla vlastní, předměty, jichž se dotýkali, tím, co kdysi udělali pro nás. A bez zbytečných slov nenápadně upozorňují na to, že i my budeme jednou žít v něčích vzpomínkách…
Víc jak týden jsem byla za bukem, ale články jsem četla.
Matyldo, je mi líto Polárky a dětí. Nu, tak jak píší ostatní, CD jistě zaúřaduje.
Pane Milane, krásné vzpomínání na ty, co už jsou za duhou. Také máme na zahradě jednu naši pejsku a jednoho kocourka.
Zahrada je velmi krásná (dovedu si představit té práce na ní).
Jestli mohu poradit, do spodní části dveří si můžete nechat zabudovat kočičí dvířka a kocourek se dostane domů, kdykoliv bude potřebovat. Aby je nepoužívala celá okolní kočičí populace, mohou to být dvířka na otevření čipem, který má domácí kočka na obojku.
Děkuji Vám, ale i když očičí průlez ze zahrady není realizovatelný, máme obmyslnou prolézačku pro našeho kočičího drahouška do prádelny, která je vytápěná, takže se tam kocourek může dostat a hojně toho využívá…
OT – ještě jednou nemocné kočičky: No, tak jsem pobrouzdala na netu a zjistila jsem, že do skupiny koronavirů patří taková roztomilost jako je FIP, jestli ještě něco dalšího, nevím, nejsem veterinář. Přenašečem může být klinicky naprosto zdravé zvíře, tudíž na té výstavě mohlo vypadat naprosto fit. Jestli ty nebohé kočičky takhle akutně onemocněly opravdu tímhle, tak je mi chovatelky upřímně líto, protože to by byl totální průšvih.
(h) Apino, moc držím – to musí být katastrofa (h) (h)
Pane Milane, krásný článek doplněný fotkami Vaší překrásné zahrady a “zátiším s kocourkem“. Kdysi dávno, když jsme jeli do českého městečka Vilber ve státě Nebraska. Nad branou tamního (až dojemně) českého hřbitova jsem prvně viděla nápis „Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy“. Od té doby jsem ten nápis viděla víckrát, ale tenkrát na mně tyhle dvě věty silně zapůsobily. Takže zahradní světýlko na Vašem „svatém poli“ je skoro to samé, jako tenhle nápis na bráně hřbitova – bolestně uklidňující, myšlenkově spojující „je a nás“ (lidi i zvířata), připomínající nevyhnutelnost běhu života pro nás pro všechny
Vaše zahrada je velmi krásná. A své mrtvé má každý mít tam, kde chtěli být či kde by se cítili dobře – v srdci, v hrobce, na loučce, v řece ….
Milý Milane, tvoje vyprávění mě uklidňují. Je v nich taková tichá intenzivní radost ze života i akceptování toho co bylo. Vzpomínky na ty kteří odešli nedrásají, jsou to úsměvné vzpomínky. Cítím tvou naprostou rovnováhu, vybalancovaný jing a jang. Po přečtení tvých článků mám v duši hebko, heboučko. Dík!
Mám ráda světélka i jako upomínku na někoho i jako světlo které mě vede kupředu. Kéž nás světélka vedou tím správným směrem! (sun) (*) (cat)
OT – palcodržna. Podržíte palečky? Teď jsem si přečetla strašně smutný mail od chovatelky mé Amálky. Nejen, že jí z naprosto neznámých příčin asi před měsícem zemřela její roční leonbergřice Ajša, ale přivezli z výstavy nějaký hnusný coronavirus, po kterém onemocněly všechny ostatní kočky – venkovní i vnitřní. Už to zabilo Amálčinu maminku (mladá kočička – ani ne dva roky), ale je tam pořád její tatínek, který se z 9 kil propadl na 6, je tam Amálčina sestřička a dalších 8 nových koťat (mladší bráškové a sestřička) a okolo 8 venkovních kočiček. Nemocné jsou všechny. Chovatelka je úplně v krizi, píše mi, že tohle prostě nezvládá. Je nešťastná a trpí, protože ty své kočičky a vůbec ostatní zvířata miluje nade všechno. Já jsem si Amálku vzala právě od ní, protože její přístup ke zvířatům se mi vždy velmi líbil a tohle je čiré neštěstí – pro chovatelku i pro její kočičky.
No výstavy prostě nebudou mé hobby. Nebudu riskovat, že by Amálka něco chytila na hromadné akci. Stačí, co jí nachystám jinak.
Apino to je strašně smutné (u) ;(
Držím palce, aby se to zastavilo (y)
To je hrůza! ;(
Tohle je fakt hrůza… Držím palce, ať se zdecimovaná smečka rychle uzdravuje!!! (h) (y) (y) (y)
To je síla! Pokud vím, mají rozhodčí i nosiči povinnost desinfikovat si ruce po každém odložení kočky. Rozdočí to dělají tak z půlky, nosiči skoro vůbec. A chovatelé se třesou, ale nepráskou to ani je neupozorní. Zajímavé je, že zahraniční rozhodčí jsou v tom úplně stejní.
No, já mám evidentně výstavní kočku s vynikajícími předpoklady (i když rodokmen je do kastrace u chovatelky, protože jsem si ji od začátku brala na mazlíčka), byla jsem trochu nalomená právě kvůli chovatelce, která by asi ráda svůj chov zviditelnila. Amálčina méně vzrostlá sestřička na té inkriminované výstavě svou kategorii vyhrála. Sama chovatelka mi navrhovala, že si to do kastrace ještě mohu rozmyslet. Ne, Amálka nikam nepůjde, zvláště, když čtu, že si všichni mají desinfikovat ruce a nedělají to. Těch zvířat je prostě moc a veterinární prohlídka může odhalit pouze evidentně nemocné zvíře. Koček je všude dost, a tudíž i vynikající kočka půjde na kastraci. Nebudu riskovat, že o Amálku přijdu takovým hloupým způsobem. Ono i tak je dost jiných možností, jak přijít o kočku.
S Tebou naprosto souhlasím!!!! Nevystavuj Amálku žádnému nebezpečí, stačí to, co si domů člověk donese na botách nebo jinak z ulice. Proti tomu jsou snad očkovací látky účinné, ale jeden nikdy neví! Váhala jsem, jestli kocourky očkovat, když stejně jsou jen v bytě a nikam nechodí. Už neváhám. Po prostudování různých příspěvků na internetu se dozvídám různé příběhy, raději nebudu riskovat. A výstavy jsou stejně pro ta zvířátka zátěží. Je mi jich vždycky moc líto. Oni to neberou jako zábavu, stresuje je to a nijak jejich zdraví neprospívá, to jen páníček má potřebu se zviditelnit.
No, někdy se stane, že Amálku pohladím po příchodu domů ještě předtím než si umyji ruce. Nebezpečí, že něco přivleču něco na botách a vlastně i na rukách jsem si vždycky byla vědoma a do koupelny mířím po příchodu domů úplně automaticky, ale ode dneška před koupelnou na Amálku nesáhnu, i kdyby se přede mnou kroutila samým potěšením jak chtěla.
Může se stát cokoli kdykoli, já sama předpokládám, že Amálku budu v domečku později občas opatrně v naší přítomnosti pouštět ven a riziko tam bude.
Ale alespoň udělám všechno pro to, aby se zbytečně nenakazila nějakou chorobou, kterou nemusí dostat. A vakcinovat ji budu furt, ať bude doma nebo ne.
Ať se brzo uzdraví…. Tohle je riziko výstav, bohužel. Když jsem byla se Světluškou na výstavě, chovatelka mi přímo ukázala jiné psy, od kterých loni její fena dostala psincový kašel…
Já chápu, že čistokrevné zvíře, na kterém se má správně chovat, na tu výstavu prostě musí, přes všechna rizika. Ale nemusím chovat ani na vynikající kočce, když vyloženě nechci. Budu ji mít pro radost a dost. Nebrala jsem si Amálku kvůli výstavám, titulům a nějakým kokardám.
Mimochodem, vrátila se ti kočička?
Ne. Prostě zmizela. Chybí nám, ale už s tím nic neudělám. Ptala jsem se po okolí, ale tady jsou koček spousty, všechny chodí a ven a občas některá prostě nepřijde domů. Chtěla bych jinou, ale k nám třeba nemůže jít bytová kočka nebo kočk z příliš klidného prostředí.
Tak krásná kočka.Ach jo.
Matyldo vydrž!
Ona si CD poradí!
Jednou se přitoulá na zahradu vyhublé, špinavé, možná nemocné, možná jen zasvrabené cosi, co bude zpovzdálí škemrat o kousek jídla a už zůstane a z vyhublého, špinavého, možná nemocného, ale určitě zasvrabeného cosi se po čase vyklube krásný kocourek nebo kočička, zůstane, seznámí se se psinami a bude s nimi všemi psina… neboj, Polárky je strašná škoda, ale snad se jí nic nestalo, jen se zabydlela jinde.
Třeba… loni před Vánoci se tu takové kotě potulovalo, pak si ho asi někdo vzal domů. Letos bych to byla já 🙂 Na zahradu přijít může, ale momentálně opravdu přijímáme jen kočkovité tvory- Světluška začala dneska hárat…. (whew)
Pokud bys nutně potřebovala, kamarádka má tříhlavou demoliční četu – jejich britka se venku zapoměla s nějakým pruchovatým krasavcem
To je mi líto, stát se mohlo cokoli, ale tohle už je na nějaké rozumné naděje opravdu hodně dlouho. Pořád ale mohla odejít někam, kde usoudila, že se také dobře bydlí. Třeba ti náhradou přijde na zahradu nějaké kotě a bude prosit o bydlení…
Naděje jsou marné, dneska jsem se třemi oklikami dozvěděla, že doplatila na svůj adrenalinový sport- přebíhání před auty u retardéru.
;(
Matyldo to je mi líto, moc moc (u) ;(
Matyldo, to je mi převelice líto (u). Na Polárku jsem myslala a nevěděla jsem, zda jsem nepropásla zpráva, zda se vrátila, či ne. „Útěchou“ ti snad může být to, že teď jsi si jistá, že kočička není někde zavřená ve sklepě a trpí, nebo se dostala do špatných rukou. Ale bolet vás to všechny musí hodně. Taková krásná číča to byla (u)
Je jí škoda, byla moc hezká
to je mi moc líto (u)
To je mi strašně líto… (u)
;( Polárko, teď už si přebíháš za Duhou… a tebe Matyldo (hug) , dopřála jsi jí volnost a svobodu, dala jsi jí něco,co já svejm nedokážu dát..ten strach je moc silnej… moc na Tebe myslím.
Tolik marodů! (y) (y) (y)
Ale to je smutné. Doufám že se zbylé kočičky vyléčí. Nemám ponětí co je to za chorobu, ale snad tu je ta možnost. Držím palce!!! (y) (y)
Apinko (hug) , mně se z toho dělá úplně zle – jsem asi nesmírně naivní, ale spojit výstavu šířením nemocí mě nikdy nenapadlo.
Držím palce, achbože, tolik nemocných kočiček! ;( (y) (h)
Apino, to je hrůůůza. Chudák paní chovatelka. Vždyť to musel být snad nějaký kočičí mor ?!?! Když jí takhle onemocněly všechny kočky, jak dopadly kočky ostatních účastníků výstavy – ptala se po tom ta chovatelka? Aby se nějak mohlo zjistit, od koho ta nákaza přišla? Držím palce, aby zbývající kočky (včetně Amálčina tatínka) přežily. Pokud to dopadne zle (a chovatelka to v takovém případě zcela nevzdá), možná bude Amálka „poslední z rodu“ a chovatelka tě požádá o jeho záchranu. Uvažovala bys o tom? Jinak samozřejmě s kastrací Amálky souhlasím a mačkám palce, aby se ta nákaza dala zastavit a chudinky nevinné kočičky vyléčit.
No Amálka má kromě té nemocné sestřičky ještě další tři sestřičky, i když myslím, že ona s ještě jednou byly ty nejlepší z vrhu. A z druhého vrhu je ještě jedna sestřička, ale ta asi také bojuje o život.
Jinak trojbarevné mainky jsou na Slovensku v chovné stanici, odkud pochází Amálčina maminka. Její maminka zrovna letos měla skoro samá strakatá koťata, jenžek chovatelce stejně nic nemůže, dokud nepospraví tuhle pohromu.
Jinak pro uchovnění bych se 1) musela dohodnout na změně smlouvy s chovatelkou – smlouva a cena byla za mazlíčka; 2) absolvovat výstavy a nechat ji uchovnit – viz tohle riziko nemoci a to nepočítám šílené kočkařky na výstavách, byla jsem se na výstavě kdysi jen podívat a byla jsem úplně konsternovaná, nic pro mě; 3) najít vhodného kocoura; 4) ta koťata také odchovat – může jich být třeba 8 a to kočka bez pomoci nezvládne, pak musí být někdo doma a pomáhat krmit; 5) udat je do dobrých rodin, přičemž by mi nikdo nebyl dost dobrý.
Ne, chovatelky je mi upřímně líto a jestli bude chtít, budu s ní v kontaktu, aby se z toh mohla vypovídat, ale Amálku na výstavu nepošlu.
No já Apino nemyslela, aby ses ty sama stala chovatelkou – vidím, že je to velice složitá záležitost (třeba už hned ta cena za kotě). Já to myslela tak, že kdyby bylo třeba, že bys paní chovatlece třeba jen podala s Amálkou pomocnou ruku na založení nového chovu. Tedy že by kočka „zaskočila“ pro jeden vrh, který by si chovatelka odebrala. Ale holt jsem ten návrh nedomyslela – nedošlo mi,že by se Amálka musela nejprve povinně uchovnit, povinně s ní chodit na výstavy,pak shánět kocoura a vše ostatní, cos popsala. Tak odvolávám, co jsem prve napsala 🙂 a opakuji palcodržnu pro chovatelku a její kočičky. (h)
Spíše by asi bylo rozumnější začít znova z toho Slovenska, kde se letos narodily sestřičky Amálčiny maminky, tedy vlastně její tetičky, ale jestli ty kočičky onemocněly takovou hrůzou jako je FIP, tak k nim stejně hodně dlouho žádná kočička nemůže. Tam bude nutná karanténa, bohužel. Já normálně brečím, protože tohle moc fajn mladá paní a tohle si nezaslouží.
Apino, to je strašný…
Nejhorší je,že se na to těžko přijde,kdo je přenašeč…taky bych nevystavovala a jestli se nedodržujou předpisy, tak k čemu jsou?
Krásná zahrada pane Milane. Dálkový ovladač baterkový na zjištění čekatele je nápaditý.
To je nádherná zahrada… krása a klid. A ten černý kocour ! (h) Děkuji (f)
A teď jsem si vzpoměla – včera jsem byla na skok v městečku kousek za Brnem, a tam jsem – čekaje (čekaja, čekajíc, … ) na Jendu – navštívila místní hřbitov. Trošku jiný než znám od nás – a některé hrobky byly spíš hrobčizny – pro celou rodinu a rozvětvené příbuzenstvo. Holt jiný kraj jiný mrav jiné hroby.
http://yga.rajce.idnes.cz/2011_Letovice_8._12./
Čekajíc. 🙂
Ty nejsou nijak velké, jestli najdu fotky z lesního hřbitova v Abertamech tak uvidíš hrobajz. Nevešel se na fotku ani z pořádného odstupu.
Četla jsem včera, ale neměla čas na psaní. Milý Pů, držse a na tu potvoru ošklivou pořádně zavrč. Vrčím s tebou, na hřbitov a takové záležitosti máš furt ještě čas. Ať si počká, a to hodně dlouho.
Náhodou, Pů umí o hřbitovech a tajemnu krásně povídat. (y) Tak ať co nejdýl fotí a povídá a třeba ty hřbitovy přejde na Půa chuť!
to je milé vyprávění – živí i mrtví, vzájemná blízkost… zahrada se světélkem… i se světélky – těmi v kočičích očích… děkuji (h)
Zahrada se světýlkem. To je krásný nápad.
Dříve byla tahle samonabíjecí světýlka docela drahá legrace, ale dneska v JYSKu, KIKA, MÖBELIXu a tomu podobných řetězcích prodávají tyhle lampičky už okolo 50,- káčé, mám jich na chalupě ve skalce a různě jinde pozapichovaných asi 10. Je to krásné, když se setmí a ta světýlka se rozzáří. Teď mám políčíno na trochu dražší legraci, není tak nápadná – umělé kameny, ve kterých jsou světýlka zabudována. Vypadají přirozeně a svítí.
Hlavně na ně může pršet, nic jim nevadí, jsou z plastu, ale tváří se jako nerezové.
Teď jsem zmatlala vše dohromady (headbang) : ty kameny se netváří jako nerezové, to ty předchozí, zapichovací lampičky.
Dík za info. Na Sázavě svítím hvězdičkama (*) , ale pro místní faunu by to byl hit. (heidy)
Mně se to osvědčilo i jako milý dárek pro kamarády: když slavila sousedka kulatiny, tak jsem jí udělala dárkový koš, kde vespod byly mlsky, z každé strany čouhala lahev šampáňa, nahoře na mlscích byl mech a na něm houbičky z marcipánu, marcipánové hovínko pro štěstí a okolo zapíchané 4 lampičky. Dobroty se sežr…… i s tím hovínkem, vypilo se šampáňo, v košíku spí jejich kocour a lampičkami svítí do dáli.
Totálně vytěžený dar. 😀
Karolíno jak se světýlkama v zimě?Před sněhem odebrat?
Ano, před sněhem nutno odebrat.
Také potřebují občas zkontrolovat dobíjecí baterii a žárovičku. Někdy se tam dostane déšť, takže je zapotřebí občasná kontrola a je-li to mokré uvnitř, vysušit, znovu zašroubovat a dát pozor, kudy se tam voda dostává.
Mám některé lampičky od svých kulatin a už se mi blíží další, takže výdrž mají opravdu velkou. A mám je venku od jara do podzimu, zatím je nikdo nekrade – z cesty nejsou tolik vidět a i když jsou plastové, vydržely dlouho. Jsou trochu opršelé, ale to na světélku nic nemění.
Odebírání není nezbytné před zimou, mrazy sice zkrátí život, ale funguje to i pod sněhem (když přes den svítí (sun) ). Odebírání je ale nezbytné před naší milou Cindy – ty 4, co byly v záhoně sežrala během 2 týdnů, dala si dokonce tu práci, že ožvýkala i nerezové nohy. To bylo kdysi. Přesně před týdnem si pohrála se slepicí. Prostě jí skalpovala vzadu krk až na páteř. Slepice skončila v polívce a psina měla kliku, že na to MLP přišla přede mnou. Nějak si nejsem jistý, na koho bych vzal sekeru dřív… :@
Díky za upřesnění, že se nemusí lampičky před sněhem odstraňovat. Já to teda dělám, protože ten metr, co tam u nás občas bývá by jim určitě nesvědčil! Krom toho by pod ním asi moc nesvítily, i když by venku to (sun) zářilo celý den (mm)
Ale tam, kde je na nich jen poprašek to sněhem rozptýlené světlo může být moc hezké.
Pane Milane , díky. Takové krásné povídání je nade všechny smutky a stráze, hladí dušičku a nabíjí energií. (h)
Krásné vyprávění, krásné obrázky, máte nádhernou zahradu. Kde jinde by se tak dobře odpočívalo živým i těm co odešli za duhu… (h) Jsem z toho trochu hodně na měkko.
Krásné, moc krásné povídání, ze kterého vyzařuje láska ke všemu živému, ale také úcta k těm, kteří už mezi námi nejsou. Takhle si přesně představuji místo odpočinku svých drahých rodičů, ale nějak si stále netroufám pro ty urny dojet. Místo na zahradě u chalupy, kterou měli oba tolik rádi, by bylo!
Proč by sis netroufala, pokud máš místo pro odpočinek svých rodičů a současně někoho, kdo po Tobě převezme štafetu… My jsme se s rodiči už dávno dohodli, že ten prach ve který se obrátíme vrátíme zemi, takže mou babičkou začala éra rozptylů. Zjistila jsem , že pro vzpomínku na tatínka nepotřebuji mít místo, kde je ten prach uchován, stále mám i po deseti letech pocit, jako by tu někde byl s námi. Ale každý jsme jiný a každý asi prožíváme sounáležitost s těmi, kteří odešli jinak.
Bohužel pokračovatele rodu nemám! O tom to právě je. Zatímco já sporadicky na hrob rodičům jezdím, mně už na hrob jezdit nikdo nebude! Tak proč na něm lpět? Na zahradě pod kytičkami mi bude líp a občas nějaký ten soused si vzpomene, že tam kdysi žila bláznivá Karolína, co všude sázela kytky a hrabala se věčně v hlíně a na to místo nějakou přinese. A chodit za mnou budou zajíci, srnky, ptáčci, myšky a spousta jiné havěti… Na co hrob?
Naprosto souhlasím! My dva také skončíme na zahradě na chatě, stejně, jako naši dva kocourkové (Honzík a Ferdík). Aspoň to k sobě nebudeme mít daleko a co se časem s chatou a zahradou stane už nám bude naprosto šumafuk.
Ba právě,zdědili jsme vlastně starost o hrobku, děti už mi slíbily, že se o to postarají, jsou tam moji prarodiče, praprarodiče a jejich ostatní děti. To už snad bude spadat do starožitností….
Jemné,laskyplné k živým i mrtvym.Ako vždy Vaše myšlienky
ma nútia premýšľať,evokujú spomienky nostalgické na mojich blizkych-ale už nie bolestivé,ale tak nejak nádejné-asi to robia tie živé tvory,ta čierna kočenka.
Ó pane Milane, dneska to bylo milé a nezné. Vase zahrada je prekrásná a urcite se tam vasi blízcí cítí dobre – a to jak ziví skutecne nebo jenom ve vasich srdcích.
P.s. – fotka s kocourkem se mi moc líbí.
OT pre YGU:
Ja musím-zarábam si na chlebík s maslom a so salámkom-ale preboha, prečo Ty bdieš?Alebo si na navšteve u Georga?Ak je toto ranné vstávanie len z roztopaše,tak sa upokoj a vrať do únosnej spoločenskej normy,budeš mať vrásky a vôbec: pôsobí to depresívne
Milá Verenko,
já se už roky v tuto dobu budím (no, od té doby, co naše Terka coby robě ve čtyři ráno vyžadovala kakajíčko (chuckle) ) a odcházím zjišťovat, jestli jsem stále holčička (wasntme) .
No a někdy už nemůžu zabrat, tak hodím oko na net … a když trochu vyzmrzám a pak se zakutám do duchen, tak ještě do šesti něco naspím (někdy … někdu už ani ne).
Vrásky nemám (kde by se na melounu vzaly vrásky?!), ale při pohledu do zrcadla mne někdy lehká depka přepadne (rofl)
Samozřejmě že vrásky nemáš- ksichtíky lehce polstrované sádlem mají totiž vrásek minimum. Až si to uvědomí módní znalci, tak plastičtí chirurgové přijdou o část práce a moje velikost oblečení bude konečně ta správná! 😀 (rofl)
YGO,toto nie je sranda,ale pravda pravdúca.Mam v byte viac zrkadiel-ale to hlavné-v predizbe je kúpené mierne zostíhľujúce.Sklenár bol mojou požiadavkou prekvapený,ale splnil ju-Len mierne zoštíhlovacie,len tak-také pohladenie po duši a zvýšenie sebavedomia,keď rán odchádzam do hnusného sveta hemžiaceho sa nastajlovanými opuchnutými niťami,ktoré vzdychajé,že sú prež.até-presýtené,pretože zjedli celú bebe sušienku a „vieš neviam ako to strávim,som taká PLNÁ!!!“No tož tak-vrelo to doporučujem
verenko, Ty perlíš často, ale ta charakteristika nastajlovaných opuchlých nití…já nemůůůůžu. 😀 😀 😀