PSI: Velký pes – velký trapas

Mít pejska je radost a starost. Mít velkého psa je více starost. Mít obrovského, silného psa je velká starost. Mám takového psa. Jmenuje se Bak a je nádherným prototypem středoasijského pasteveckého psa. Obvod kolem hrudníku má 115 cm, hlavu větší než já, jeho špičáky jsou dlouhé tři centimetry. Po jistém úsilí a promyšleném testování dokáže „rozlousknout“ i ten největší hovězí kloub.

 

Jinak je milý, do jisté míry poslušný a přátelský k lidem. Nikoli však k „velkým jedlým psům“. Je podivuhodné, jak obecný pojem „jedlý pes“ je. Protože Bak se mnou žije od malička již téměř deset let na okraji Prahy 10 – nikdy tedy nepotkal rottwailera Barta páně Ondřeje Neffa, který by mu mohl onu definici sdělit. Přesto ji má naprosto stejnou. Velký, pokud možno černý, chlupatý – to je ON!!!

Abych předešel případným střetům, vodím ho na procházky na desetimetrovém speciálním vodítku, které podle potřeby zkracuji. Blížíme-li se k potenciálně „jedlému psu“ snažím se všemi dostupnými prostředky zjistit jeho pohlaví. Pokud bychom totiž potkali „velkého, černého, chlupatého“ mohla by být pěkná mela.

 

„Doprovodná informace: Kupírování uší je zakázáno zákony 77/2004 Sb. a 246/1992 Sb.“ Pes na snímku byl kupírován již v zemi svého původu.

 

A to já nesmím dopustit. Pokud však potkáme „velkou, černou, chlupatou“ je vše v naprostém pořádku, protože od psí dámy si Bak nechá líbit téměř všechno. Je galantní, úslužný, hravý, v případě „rozháranosti fenky“ přiměřeně dotěrný.

Trochu komické je jen jeho neustálé odbíhání a očůrávání všech dostupných a k tomu vhodných předmětů v okolí fenky, neboť on má patrně představu, že fenka nalézající se v dokonale občůraném kruhu, bude navždy jeho.

Ke zjištění pohlaví, zejména chlupatých psů, je nutný dobrý zrak, který už nemám. A tak se snažím prověřit tak důležitou skutečnost včasným dotazem u jejich páníčka či paničky.

Před týdnem jsem šel hostivařským lesoparkem a úzkou cestičkou v lese k nám směřovala mladá dívka s dosud nezjištěným chlupatým čtyřnohým tvorem. „Slečno, promiňte, je to pes?“ zavolal jsem svůj obvyklý dotaz již na vzdálenost tak pětadvaceti metrů.

Dívka se zastavila, podívala se na mne s údivem a obavou. „Né pane, je to veverka!“ odvětila po krátkém zaváhání se značnou dávkou opovržení ve hlase. „Pojď Baryku, pudeme už radši zpátky!“ A odkráčela i se svým psím kamarádem.

Podíval jsem se na Baka a ten jakoby říkal: „Proč jsi se ptal? Já jsem se mohl krásně poprat, a ty si se nemusel ztrapnit!“ V podstatě měl pravdu.

 

 

 

 

 

Aktualizováno: 5.12.2011 — 17:12

77 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Jo, jo, to se mě stává pravidelně, takže raději už z dálky provolávám: čubinká!!!!?????, a ono se třeba ozve : ne, kastrát, což je k ničemu, protože ten můj kastrát se rve jak o život s čubinkou, psem i s dalším kastrátem.

  2. Nejlepší, když narazíte na prvovenčiče. Tuhle jedna paní na na dotaz protivenčiče, pravila „To už jste asi dvacátej, co se mě ptá na pohlaví“ (blush)

  3. Ech, se přiznám. Některé užitečné návyky se neužíváním snadno vykouří z hlavy. Kupř. jsem v poslední době měla jen malé psy a k vlastní škodě jsem si pak při kontaktech s pejsánky normální velikosti zapomínala krýt bradu před rozjařenými výskoky. Několik pumelic do zubů mi pomohlo k rozvzpomenutí.
    No a takhle podobně i v jiných věcech. Ačkoli odjakživa psí, s babušou am. kokřicí jsme se vyhýbaly hlavním psím trasám, navíc to byla mini a nekonfliktní čubina. Pak delší pauza… A přišel Pedroník a s ním kulturně-společenské psí dění… a standardní, zdáli halekající, dotaz „máte psa?“ Zajímavý, že mě jako první napadlo stejné zviřátko jako slečnu v parku. Naštěstí jsem pouze v tichosti ucedila „né, veverku, deb…“ Nojono, někdy je jazyk rychlejší než rozum (blush) .

  4. Až se mě zase někdo bude vyptávat, jestli je Reny pes, tak je mi jasné, co mě už pokaždé napadne 😀 I když ono s těma fenama a psama to není zas extra spolehlivé. Zrovna v neděli jsme potkali bulteriérku, která se na Renyho celá třásla – ale touhou ho sežrat.

  5. To náš štěkavej to má jednoduchý. Všechno od velikosti 2,5 cm nad podlahu do velikosti zhruba 1m nad podlahu je skvělý kamarád na hraní a radostně se mu běží v ústrety. Tudíž pro jistotu odkládám otázku a Godrika držím na dosah dlouhého špagátku.

      1. Godrik je bonsai zlatý retrívr. Takový samorost kříženec retrívra a kokra. Doma se mu přezdívá Blonďáku.:-)
        Jak budu mít obrázky tak se pokusim udělat profil. 🙂

  6. Mám rád páně Husákova povídání a Bak je obrovský sympaťák. Ta slečna s psíkem zřejmě měla poněkud majetnější rodiče, takže jí mohli dopřát delší vedení. A nebo si na něm stála.
    Nedá mi to, abych tu nezopakovat jednu mou oblíbenou hlášku z dob, kdy byl ještě Tazík mezi živými, já bezdětek a chodili jsme spolu na procházky. Jednou takhle vedu Taze do luk, když potkáme pána s trpasličí černou kníračkou. „Vezměte si zpátky toho psa,“ volá pán zdvořile už z dálky. „Ona Lucka hárá…“ „My jsme kocour,“ odpovídám, „nám to nevadí.“ Ten pánův pohled vidím před sebou ještě dneska 😀

    1. No – když pán volal z dálky, a možná si nevzal brýle, a Tazík byl mimořádně chlupatý černý kocourek … tak se jeden nediví, když se druhý splete. (chuckle) Akorát se divím, že i na tak daleko poznal, že je to on a ne ona (rofl)

      A kynologická poznámečka: nikoli trpasličí černý knírač, pouze knírač malý černý. Vypadá jako zmenšenina středního, potažmo velkého knírače, a nemá na sobě trpasličí znaky. A když říkám, že vypadá, tak to vůbec neznamená, že je!!! Leda že jsi myslel, že patřil trpaslíkovi, tož to potom ja. (rofl)

    2. Drahý Terro (inlove) , tuhle Tvou historku miluju. (nod) Vždycky to vidím před sebou jakou film. (y) (chuckle)

    3. tuhle historku miluju!!! chtěla bych byla vidět obličej toho pána, když v očekávání dravého pesana spatřil hrdého huňatého Taze…zdravíme celou smečku od Cedru!!! na jaře se k Vám, terrovi, určitě vypravíme…:-) ( heart) ( cat )

  7. Sice denní chleba, přesto mě veverka rozesmála tak, že pejsové z pelechu nevěřícně zírali. Šmudla je provokatér, zřejmě se domnívá, že šílený trhač Dan a strakatý Argo něco málo přes 20kg s hlasem vzrostlého vlčáka jsou jeho bodyguardi tak se psům z dálky vyhneme a po kopcích se rozléhá „Dobrý den máte fenu nebo psa“ odpovědí bývá „Was?“ či „Suka!“

    1. Tak pozor, Ráďo, ZROVNA TEBE jsem nááhodou na vlastní oči i uši slyšela volat přes celou Chrudimku: „Nebojtéé, VON je hodnééj!“ – to když Argo samovolně přeběhl most a jal se ochutnávat ratlíka! 😀

        1. A hodnej byl. A vůbec. Negativum hor je, že se s psiskama sejdem natolik sporadicky, že jsou z toho Ti moji tumpachovatý, když jsme žili ve městě, na vodítku se šlo celkem v klidu byť jsou tři, teď jdeme-li do města jsem většinou po půlhodině zralá na psí pogrom.

        2. To je buřt, potvrzuji veřejně, že z Tvých čipsů je Argo ten nejhodnější. Akorát ta paní na druhém břehu to tehdy nevěděla… Žežejo?

          1. Ba jo.A to se ještě se pacholek řítil třetí kosmickou,aby to stihl než bude muset přestat dělat hluchýho.
            Je marný zapírat,dusím se zbrkle ukousnutým soustem.3 rozdílní psi,složitý vztah,teď už ex,finanční nerovnováha… S úsměvem to tedy moc často nezvládám.Výsledkem je třeba,že Dan se svým loveckým zatměním žijící pro pohyb se navolno proběhne jen s náhubkem jsou -li dva druzí na vodítku a potenciální zvěř plašená rádoby „štěkáním strážný srny“ což musí být pro zbloudilé turisty zážitek k popukání (party) .Zpovykanej Argo,jehož výchova snad na dobrý cestě nedokončena nedůsledností.Dobrák co se nechá zfanfrnět štěkotem druhých dvou.A u Šmudly jsem ani nebyla schopná se samostatnou standardní psí výchovou začít,co neokoukal není.Spousta radosti a taky spousta vzájemnýho zlobení.Většinou to jde,ale někdy bych si dala pár facek.

            1. Radu, vím, že to jsou velký starosti. Ale Ty ty pejsíky zvládneš a stejnak bys je nedala.
              Podiv na mne: původně jsem měla mít jednu mazlenou útulkovou kočku – a skončila jsem u třech. Prej pohlídám přes dovolenou na horách tu lékárnickou: a kde to skončilo? Mnohými antibiotiky, nerváky s Bětou, porodem, dalšími antibiotiky, dalšími nerváky s Bětou – ROK A TŘIČTVRTĚ hlídání a vztekání a bědování a zavírání v minibytě 2+1 mrňavá kuchyň i jen při odskočení na záchod. Rozbití drahých květináčů a váz, však nic vzácnějšího v bytě už nebylo.

              Dnes ráno Bětuš s ocáskem do vytrčena bafla na Pusinu taktéž s ocáskem do vytrčena. Mávaly na sebe chvíli packami, až jsem fakt litovala, že nemám kameru, pak si Puska skočila na stolek a Bětuš usoudila, že já pohladím a zamířila ke mně. Jestliže byl první rok s kočkama o nervech a na zabití a stokrát jsem měla chuť to vzdát, tak poslední rok je pohlazení. Jedna se mnou usíná, druhá budí, třetí mi hlodá palec, na záchodě a ve vaně nikdy nejsem sama a první ranní kafe ještě za tmy si také nevařím sama: zbytek kuchyňské linky je obsypán a svorně mňučí „Maťóó!! Mlíkóó! Kapsúú! Drbáát!!“- no kdo z vás to má?! 😀

  8. Jo tak tyhle situace znám důvěrně, jen z druhé strany, protože ač se moji psi neperou, patří do oné diskriminované skupiny velkých (dámy vlastnící obříky prominou 😀 ) černých chlupatých a tedy jedlých psů. (whew)
    Daník se nepral nikdy, Kazan rád provokoval – sice bez zlé vůle, ale provokace v sobě vždy skrývá potenciální průšvih, takže jsem byla i tak opatrná a důrazné Ka-za-ne! mu vždycky muselo připomenout, že se nenechám oblbnout a vím, kdo si chce začít.
    Oním tázačem jsem se stala až teď, s Berry, vůbec, co Berry hárala a Kazan ji uznal za dospělou. Což znamená, že kromě toho, že hlídá její bezpečí, navíc žárlí a do dálky signalizuje TA JE MOJE! Takže otázku „jste pes nebo fena“ (viz Yga dole) musím klást taky (rofl)

  9. Co bydlíme na vesnici, tak tento problém řešit nemusíme – všechny psí obyvatele známe a oni zase znají nás. Horší to bylo ve městě. Dotaz, jestli „je to pes“ mi z již zmíněných důvodů připadal divný, tak jsem ho modifikovala na „je to pes nebo fena?“ 😀 V našem případě proto, ať vím, jestli držet zkrátka Bertíka nebo Ravenku. Když se někdo ptal nás, většinou to bylo: „Jsou to psi nebo feny?“ Potom vysvětlit, že obojí nebo ukázat, který je který (na větší vzdálenost nebo přes hlasitý štěkot), bylo někdy docela o nervy… (whew)

  10. Cheche – „Slečno, je to pes?“ – to jsem četla už kdysi na blogu a skácela se u toho smíchy. Bak a zpozdilý páníček prominou, ale tohle na mne někdo zavolat, zareaguju asi podobně. Chichi. 😀

    1. No právě, Bětuláskovo, tak se rozezná od sebe psí a kočičí (potažmo nepsí) člověk.

      Nepsí člověk si klepe na čelo a nechápe, proč si ten řvoun pořídil psa, když evidentně nerozezná zvířecí rasy – a kdo ví, jestli mu doma nenakukali, že jde ven s fretkou.

      Kdežto klasicky psí člověk hned pochopí a jme se řvát že je to pes nebo fena a buď dodává, že se nepere nebo začne poutat (z čehož protivenčič pochopí, že se pere).

      Jo – a je normální, když se páneček jednoho pejska ptá pánečka druhého pejska: „Jste pes nebo fena?“ (chuckle) No, co bys na tohle odvětila? (rofl)

      1. Helé, mně se to nááhodou děsně líbí, co psaly dóle Zdena a Bubu a Vaví a kdo eště: „Jsme holkáá! Jsme Ankáá!“
        Fakt jsem kočičí, ale v mém vchodě bydlí kluk a ve vedlejším holka a okolo kavalíři a buldočci a podobně a NIKDO Z NICH (tedy z páníčků) NIC NIKDY NEVOLÁ!! Chňápeš? Jsem se to neměla KDE naučit!

        1. Jo a na konci ulice bydlí paní s třemi psíky a chodí i na volno i na TROJvodítku! a když jdou po chodníku, tak to je plno hemžení a člověk nestačí uskakovat, aby něco nepřišlápl(jeden prokazatelnej jorkšír, zbylí míchaní): bohužel panička nedosahuje kvality svých psů ani z půle a když jsem se jí kdysi přátelsky otázala, zda-li jsou to všechno ještě štěňátka, tak mi TAK odsekla, že co mi je po tom, že jí od té doby jdu z cesty. Škoda, bejvala bych si ráda podrbala (psíky, né s ní).

        2. Co by volali, když se znají! (rofl) Většinou se volá v neznámé krajině na neznámé psy, doma už své pappenheimské známe (wasntme) .

          1. Mnojo, mně už to taky nemyslí – co by volali, když vědí, co měli oba psíci včera k večeři, páč se o tom včera večer radili.
            Zvlášť v zimě, když mám putovní koště až lopatu a od páté ranní odhazuji sníh, je všechny potkávám. Přesněji projdou okolo… „Džimíčku, nech pani! (Ale to je dobrý, asi cejtí kočky, jen ať si čuchne – odpovídám a snáším na nártu jemně zakousnutého kadeřavého pejska.) Ronýčku, di z tý lopaty! Dayenko, uhni paničce nebo Tě zamete.“

      2. YGO! Protivenčič! Ty mi dáváš. Zrovna tady v kanclu načerno kouřím a málem jsem spolkla cigáro. (rofl)

    2. no já nevím – jazyk psí je zvláštní. Mě třeba i zaujala věta v zápisu z chovatelského kolégia: „Paní … (jméno vynechám) žádá o povolení krytí modrým psem, který má ve třetí generaci žlutého psa. Povoleno jednohlasně“

      (chuckle)

  11. Hm,normálně bych se při čtení smála, ale kazí mi to skutečnost, že Maxe už pokousal jeden velký černý nechlupatý pes a dva malí. A teď bych potřebovala ověřit, jak se vyvinul jeho vztah aspoň k těm malým. Dřív bych za jeho toleranci malých pejsků dala ruku do ohně, teď si tak jistá nejsem. Mluvím tedy o psech jako samcích, fenky jsou samozřejmě láskyplná záležitost. Jenže při frekvenci, se kterou tady potkáme nějakého psa (jednou za uherský rok) toho moc neověřím. Beru ho s sebou i do civilizace, jenže se tam ani já nedostanu moc často a on je navíc z těch psích značek ve městě hotovej a chová se jak ohluchlej dement. A tady ve vsích na něj malí psi akorát řvou za plotem, což štve i mně, natož psa.

  12. Pro Anku jsou velcí černí chlupatí psi také jedlí – samou láskou by je snědla. 🙂 Teď máme v okolí několik černých mladých labíků a Anka je z nich celá divá. Někdy předvádí tak výrazné divofenčí (divofenka podle vzoru divoženka) tanečky, že plaší chlupatí mládenci couvají a ukrývají se za své paničky. (chuckle)
    Jinak pejskaři většinou pokřikují na mě, zda jsme pes, neboť Anka moc nevypadá na jemnou fenečku. 🙂 Já pak odpovídám, že jsme Anka. (nod)

    1. No Anka sice trošičku vypadá jako generálka Armády spásy (chuckle) , ale jemnou psí duši má – to je jí vidět v očích.

      P.s.: Jo, jak jsem včera psala, že se Mikuláš smiloval a daroval mi do domácího PC háčky nad písmenka, tak opět novinka – tentokrát už nenapíšu ani háček ani čárku, ba dokonce ani písmeno. Počítač usoudil, že jsem moc ukecaná a umlčel mne – sice čtu, ale nekomentuju (teda doma, tady ještě jo ). Baba – život je změna (think)

      1. Milá YGo (inlove) , to vypadá, že budeš nutně muset navštívit drpřespecka. 🙂 Protože bez Tvých komentářů by bylo na Zvířetníku sakra smutno. (nod)

  13. Ste holká nebo péés? řvu na dálku a poutám přitom čubiznu.
    COŽE?!?!
    Ste – HOLKÁÁ —nebo PEÉS?
    Jo tak, dojde to tázanému doprovodu zvířete, který obvykle taky poutá.
    Je-li odpověď PES, řvu PUSTEHǑÓ, my sme holká.
    Máme-li oba čuby, projdeme kolem sebe, pokud má protějšek psa, nastává situace, kdy naše čubizna nejdřív poskakuje a pokřikuje, jakože je baskervillská, ale vrtí ocasem a kamarádí se. Psi na to obvykle reagují pozitivně, i když ta naše příšera strakatá huláká, že jestli si PES něco dovolí, tak ho přetrhne a půlku si zahrabe napříště.
    Já blbě vidím, čubizna blbě vidí, naštěstí nás obvykle PSI znají a poznají, takže odpověď na předchozí konverzaci obvykle zní:
    Vždyť my vás známe, vy jste ta strakatá!
    A to, prosím, nosím jednobarevnou bundu

    1. Co mi to jen připomíná!?! Že by nás dva s Oldou? (rofl) (rofl)
      Ale musím ho veřejně pochválit, že po dvou a půl letech tréninku svůj nelichotivý názor na velkého psa (kritéria jsem nepochopila dodnes), hlasitě projeví jen vyjímečně. (clap) (inlove)

  14. Mimimu bylo šumák, zda je to holčička nebo kluk, měl své tři třídní nepřítele a k ostatním pejskům byl milý. Majda nesnáší od pokousání ovčáky a neptá se, zda je to kluk či holka, raději rovnou hrozí. S ostatními je naprosto v pohodě a i některé známé ovčáky bere. Vzýhledem k tomu, že začíná odcházet puberta a přichází poslušnost, nechám ji si pohrát a dokonce se dá odvolat pokud vztahy nejsou zcela v pořádku!!

  15. Já se setkávám s jiným druhem problému- mám dvě malé feny a stává se mi, že když potkáme psa, ten si se dvěma fenami neví rady. Raslík vyzařoval silné rozpaky a nakonec začal na ně ze strachu vrčet, erdel nevrčel, ale byl podobně na rozpacích.

  16. jojo – taky se často ptám (nod) I když Beta se nepere – pokud se nechce kamarádit, vrčí. Ale bojím se, aby její vrčení nevyprovokovalo druhou stranu k útoku, tak raději kontakt se stejným pohlavím jistím.
    Jen máme potíž, že je Beta opravdu dobře narostlá s velkou hlavou… takže si všichni myslí, že máme psa. Občas jsou i dotčeni, když na nás „vyštvou“ obří fenku, ať si jde pohrát… a já pak ječím a kopu kolem sebe – jakto že je ten obřík čubička… když vypadá jak pes…

  17. Bak by si jistě pochutnal i na této „veverce“. Příště by asi bylo lepší zeptat se:“vážená, je to fenka a nebo pes?“ a tato by se pak necítila dotčená a nebo v rozpacích…

    1. No při určité inteligenci by měla pochopit i tuto otázku. Bak úplně malé psy (potenciálně zaměnitelné s veverkou) podle článku nežere. Leda by si ho spletl s kočkou…
      I když já se naučila inteligenci ostatních nepřeceňovat a taky se radši ptám, jestli je to fena nebo pes. Jenže my se musíme ptát jen krátce, když se některá z holek hárá (abychom nápadníka neodvedli – psů mám dostatek). Na jídlo se podle našich holek psi nehodí. A prát se je hloupá zábava – co kdyby je někdo kousl?

      1. Já se na to ptám taky, protože pes+pes není někdy dobrá kombinace. Vím z vlastní zkušenosti, Don moc rád ostatní psy neměl do té doby než jsme si vzali Luxíka, teď na stará kolena se snáší dobře. Nevím zda na to má vliv Lux- ten má ostatní pejsky moc rád až ho musíme omezovat protože nikdy nevím zda se setká se vztřícným protějškem nebo jestli ho má chuť jiný pes zakousnout. U Dona to bylo asi tím, že jsme si ho brali jako 4 týdení štěňátko a neměl možnost se sžít se smečkou. Byl vychováván jako člověčí jedináček 😉 a byla to chyba.

Napsat komentář: Dede Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN