Borderkóliják Brit by měl ve svých pěti letech vědět, co se smí a co ne. Jenže znáte borderky – to je plemeno proslavené vymýšlením lotrovin. Jeho panička, paní D., si domů přinesla úplnou zbytečnost. Roztomilé, teplé domácí bačkůrky s mašličkama a bambulkama. Prostě si udělala radost. Nebo Britovi?

Donesla bačkůrky, obula bačkůrky a těšila se z nich. Pak si zašla ven na cigárko, bačkůrky na ní čekaly, jak je zanechala, pes si hrál se svým plyšákem, domácí pohoda. Pak si zase zašla na cigárko – a ouha. Po návratu našla dvě bačkůrky a čtyři bambulky, všechno roztahané po předsíni. Pes? Ten ležel spořádaně na svém pelechu, vzorné zvíře. Paní D. se začala vztekat a psovi pomalu klesaly uši i hlava, rozplacatil se na pelechu a splynul s dekou.

Nasadil výraz Já-tady-už hodinu-spím, co je to za kravál? Bylo mu to houby platné. Musel se dostavit na místo činu, dostal bačkorou přes čumák, panička si bambulky přišila a tak uvidíme, jak dlouho si té nádhery užije, pokud si příště zapomene uklidit bačkůrky do botníku, chichi…

Naše čubizna, česká strakatá slečna Bony, se ve svých sedmi letech dokonale naučila, že zahrada je její, ze zahrady se neutíká a ven se chodí páníčky.

Jenže zahrada je veliká, plot chatrný, a co chvíli si pod ním vyhrábne díru nějaké divé zvíře, které naší zahradu používá jako průchoďák. Když byla Bony malá, pečlivě jsme díry utěsňovali a dbali na to, aby zahrada byla psotěsná. Pak jsme s tím přestali, protože Bony – viz výše.

Jenže naše čubizna taky dobře ví, že místní sousedi nad námi mají králíkárnu a nemají plot a na dvorku mají spoustu zábavných věcí, třeba kosti od oběda a polospálené na ohništi. Neptejte se mně, proč to likvidují tímhle děsivým způsobem – prostě to tak je. Do kontejnerů daleko, za popelnice se platí… Tož tak. A u sousedů se zabíjelo a jejich vlastní čubička dostala pár kostí na hraní a okusování. To už bylo pro naši Bony moc silné lákadlo.

A tak najednou poránu pes nikde. V baráku bylo pár lidí navíc, takže Bonynka mohla být kdekoliv, ona je taková společenská, že jakmile někdo projeví vůli vstávat a otevře dveře svého pokoje, má tam nadšeného psa, který se se těší z nového dne a nových tváří. Tak jsme to neřešili. Pak se za plotem objevila sousedka, na SVÉM vodítku NAŠI Bony. Jasné – prostě čuba zdrhla za králíčkama a lákadly na dvorku.

Čuba dostala vynadáno, sousedka kafe a bylo. Sousedka odešla, čubizna zmizla za chvilku po ní. To už páníček vyrazil s vlastním vodítkem a přivedl provinilou Bonynku. Nadávejte psovi, když máte kolem sebe rozchechtané lidi, kteří vám kazí výchovu tím, že psovi laskavě vysvětlují, že je moc šikovnej, když našel další díru pod plotem… Pánové nějaké ty průchody vyspravili, za chvíli zase čubizna zmizela.

„Kde je pes?“ táži se zběsile. „U králíků“ zněla lakonická odpověď. Zpražila jsem vtipálka pohledem, což vyvolalo další záchvaty smíchu přihlížejících, a vyrazila k sousedů. A co nevidím: naše čubizna chvíli doráží na králíkárnu, chvíli s nenažraným výrazem luxuje z trávy oštěpky kostí, které sousedovic čubince odpadly od huby – prostě Sodoma a to druhý město!

My tady platíme drahý peníze za léčení jejího poškozeného zažívání, držíme jí na dietě a ta bestie neuznalá se tu láduje jedovatostma! Ulapila, sprdla, přivázala, přivedla domů.

Páníček reagovat typicky: „To není možný, dyť jsem to spravil“. No tak jo, tak asi sublimovala přes pletivo, ne?! „Tak pojď, ukážeš nám, kudy prcháš“ rozhodl nakonec. Pustili jsme čubiznu a vyrazili za ní. Čuba v rozpacích. „Máš volno, no běž“, pobízeli jsme jí. A, lidičky, ono to vyšlo. Chvilku rozpačitě přešlapovala a chodila s námi kolem plotu, pak se rozběhla a začala se cpát pod plot na místě, kde to páníček opravdu spravil. Jenže málo.

Čubizna tam objevila škvírku, packama si odhrábla nastraženou překážku a už byla třetina psa na druhé straně plotu. Tak jsme oba zařvali, odvolali ji zpátky a chudák čuba opravdu poslechla, vycouvala a chlapi to vyspravili pořádně. Jak dlouho to asi vydrží?

Ještě že ta naše čubizna je taková trubka upřímná, bezelstná a přizná se.