Kdykoliv jdu ve Dvoře Králové po pěší zóně, číhají na mě cestou dvě nastražené pasti: knihkupectví a cukrárna. Oba tyto obchody mají hodně společného – člověk v nich dokáže najít něco, co pomáhá, když je duši těžko a svět nevypadá tak přátelsky, jak by si jeden přál.
Je zajímavé, jak je rčení „osladit si život“ skoro doslovné. Sladké pomáhá a vědci nám už osvětlili, jak je to s působením cukru a tuku na nervovou soustavu člověka. Nezapomenou však okamžitě varovat před jeho nadměrnou konzumací a vyhrožují návykem podobným drogové závislosti.
Na všechno řečené si svědomitě vzpomenu, kdykoliv mé kroky zamíří k cukrárně a většinou nabídce odolám. Ovšem s jednou výjimkou a tou je právě cukrárna Gloria. Proč? Protože jsem tam chodila už jako malá se svým dědou. Takřka vždy jsem chtěla indiána a netrpělivě jsem se na něj těšila.
Jenže děda byl známý a oblíbený dvorský učitel, takže cesta z Kotkovy ulice do cukrárny byla neskutečně zdlouhavá. Neustále jsme někoho potkávali, kdo zdravil a dával se do řeči. Pro malou mlsnou holčičku to bylo k nevydržení! Ale nakonec jsme tam došli, já jsem dostala indiána, nebo při slavnostnějších příležitostech jsme si s dědou dali pohár.
A tak se s postupem let stalo zastavení v této cukrárně sladkou náplastí na duši. Kouzlo není v množství cukroví, které si člověk koupí. Jde o ten pocit. Otevřu dveře, pozdravím a koukám do známé vitríny. Miluju všechno sněhové, tak důležitě dumám, zda to dnes bude indián, kornoutek, kremrole nebo laskonka. A vření v mém srdci se zvolna tiší, a na sladce zasněžené rty se vrací úsměv.
Rozhodně nejsem jediná, kdo to tak cítí. Minule jsem tam potkala starou paní, která si objednala vídeňskou kávu a harlekýna. Elegantní, drobná dáma jedla s tak zasněným potěšením, že mi to nedalo a popřála jsem jí dobrou chuť.
Příjemně se na mě usmála a utřela si ústa ubrouskem. „Víte,“ povídá, „já jsem dnes byla na kontrole u paní doktorky a cukr v krvi jsem měla naprosto v pořádku. Však jsem se taky snažila… a teď to chci náležitě oslavit.“ Věřte, že jsem ji naprosto chápala 🙂
Nice information, nice you posted it.
clarixusa.com
Zatím co jsem bojovala v mučírně a usínala tam při jízdě na kole (pořád v noci blbě spím) tak jste tu připomněli další neřest a to jsou nákupy látek. Já na tuhle moji třetí neřest zapomněla protože všechny obchody ve městě, které jsem dříve pravidelně navštěvovala, v posledních letech zmizely jeden po druhém. Do obchoďáků nechodím tam není z čeho se těšit, i když i tam by se sem tam něco našlo. A velký obchod s látkami, asi ve městě poslední svého druhu, kde nakupoval můj manžel pro divadlo, se stal příliš honosným a drahým a je pro mne trochu z ruky. Taky dobře, už mám dost jiných pokušení. 😉 Tímto příspěvkem jsem odhalila všechny svoje neřesti. Teda myslím že všechny …. (wasntme)
Milá Velká kočko, v zimě jsem velmi bojovala sama se sebou a svojí chtivostí krásných látek. Ocitla jsem se v malém obchůdku s hedvábnými látkami na sárí. Prvně jsem jenom koukala a vzdychala, pak chodila kolem a koukala a dotýkala se. Po nějaké chvilce jsem vytáhla foťák a udělala si aspoň fotodokumentaci. Ale obchody s látkami to je moje
Bylo mi tak 22 a při malé oslavě 25. narozenin měřiče nás napadlo, že mu uděláme opravdu pořádnou radost. On miloval indiány. Tak jich dostal 25 kousků. No, s první rundou jsme mu pomohli ( 6 ks). A pak to někoho napadlo. Oslavenci přistál první na hlavu. Šetrně ho sebral a umístil ho za krk kolegini. Další přistály mně na kolenou a …. Byla to neuvěřitelná psina. Polomrtví, ubrečení a uchechtaní jsme sečetli ztráty. 8 indiánů a jeden kafáč 😉
Kruciš, proč já po sobě nečtu 🙁
Oprava: KOLEGYNI 😛 (dance)
Zdeno! Netušila jsem, že máš v sobě duši Saturnina! :O (rofl)
😉
Děvčátka, děkuji za pochvalu, níže uvedenou. To ale já žasnu nad Vaší šikovností a organizačními schopnostmi a vůbec jste všichni dobří a taky čerpám energii z Vašich písání a fotek, vše hladící po duši. Díky ! (h)
Jo,když někdo pojedete kolem určo se zastavte, ráda Vás uvidím. (wave)
Milá Jenny, jsi obdivuhodná osoba a pro mě ztělesňuješ to nejlepší z pojmu „občanská společnost“ (inlove)
Tebe by bylo potřeba klonovat (h)
V Olomouci byla bezvadna cukrarna U Dejmala, firma jeste z prvni republiky. Moc dobra. Co si nejvic pamatuju je, ze k specialnim prilezitostem se tam chodila kupovat merunkova zmrzlina – pekne do termosky. To byla dobrota.
Moc pekny clanek a vzpominaci diskuse. 🙂 (inlove)
Jj, Hano, máš pravdu. Dejmal byl dobrej ještě chvíli i za totáče, pak už jsme tam nechodili ale teď se prý zase spravil, musím to někdy očíhnout. (^)
Není.Byla to cukrárna Maruška a místo ní jsou tam teď levné knihy.
(wave) ROZVERNÍČEK. (wave)
(*) Malý Móricek má ve škole problémy s matematikou. Když mu to otec vyčítá, hájí se: „Učitel je antisemita a proto mám špatné známky.“ Tak ho dají pokřtít a příští vysvědčení je ještě horší než předtím. Otec: „Tak jsme tě dali pokřtít a ty ses v matematice stejně nezlepšil!“
Móricek: „Víš, my křesťani nemáme na počty hlavu.“ (*)
(coffee) Vinšuju všem přítomným klidný večer a hodně sladkých pokušení. (coffee)
Jejda, JoVásku, že jsem to nevěděla už ve škole! :O Aspoň bych věděla, čím to je, že spočítám starou belu, a měla argument pro naše (chuckle)
(chuckle) (clap)
Uáááááááá! (rofl) JoVásku (inlove) , Ty vrahůni! (rofl) (whew) (rofl)
Tak „posezení v cukrárnách“ jsem si užívala až s manželem při našich toulkách Prahou. V mládí jsem samozřejmě mlsala kdykliv byla příležitost, ale tu zakoupenou sladkost jsem snědla buď u pultíku „na stojáka“ nebo jen tak do ruky a ven z cukrárny. A to buď v Domě potravitn, nahoře v Dětstkém domě, Bílé Labuti či Kotvě– prostě všude tam, kde se sladkosti daly koupit a mě zrovna honila mlsná při běhání městem. Když ale zrovna ve stejné prodejně měli humrové chlebíčky, tak ty kolikrát zvítězily před sebelákavější sladkostí. Po nějakém delším posezení u dortíků jsem kupodivu ani netoužila. Zato s manželem jsem si velice rádi sedali do různých cukráren odkud se od okna dal sledovat cvrkot venku. Jako třeba cukrárna v Obecním domě. Ta a řada dalších už nejsou,nebo se změnily na moc „nóbl“ (vzhledem i cenou). Velice rádi jsme ale měli třeba i obyčejnou restauraci nahoře v Máji, kde kupodivu podávali nejen dobré jídlo, ale i sladkosti a když se člověku poštěstilo sednout si ke stolečku u okna, mohl z „ptačí perspektivy“ sledovat ulici dole (už tam není, rest.která je na opačné straně už není ono). Během školní docházku jsem měla cukrárnu přes ulici – na ZDŠ jsem si před návratem domů zaběhla koupit třeba ta JanouBa zmíněná mejdlíčka, krachle, bombóny fialky, pendreky a jiné dobroty, tak jak drobné v dětské kapse vystačily. Později na SEŠ to byly především rakvičky a moje milované větrníky. Cukrárna (pod bývalým kinem Ilusion) byla hned u stanice. Když mi tramvaj ujela, zaběhla jsem si pro větrník a kolikrát jsem ho pak rychle cpala do pusy, když další přijela nečekaně brzy. Teprve když jsem byla v pracovním poměru,s kolegyní jsem se střídaly v nošení zabalených zákusků z odpo. přestávky, abychom si je daly ke kávě. V ranném dětství jsem také měli cukrárnu přímo dole v domě, tam jsem kupovala velké „želé kostky“ silně obalené cukrem, dnes bych je už sníst nedokázala. A naši tam na vyjímečné slavnosti objednávali dort s tlustou marcipánovou vyparáděnou plackou přes celý vršek velkého dortu. A z Domu potravin jsme si nosili velký polárkový dort (opravdu byl nejméně 2x tak velký než ty co se teď v Praze prodávají). Dali ho do papírové krabice a obložili suchým ledem, takže jsme ho bez problému donesli až domů do Žitné festovně zmrzlý. Led jsme pak s bratrem s gustem házeli do záchodu a sledovali, jak se z něho kouří.
Karolíno, dodatečně upřímnou soustrast nad ztrátou kamaráda.
A věci na aukci jsou překrásné, žasnu nad tolika talentovanými lidmi (a chechtám se u komentářů)
Moc hezké sladké vzpomínání. Moc. Jen z toho čtení mám
+2kg 😉 Ať to probírám, jak to probírám, tak pro mne byly v cukrárně některé věci dost nejedlé. Zejména krémové dorty 😛 Ale takové linecké kolečko, nebo kytička s krásným rybízovým očíčkem MŇAM. A úplně nej byla citrónová zmrzlina ve Slováči (Slovanský dům). Ta byla. A nějak mi takto směrované chutě zůstaly. 😀
Zdeno, se svou vášní pro ovoce musíš do Glorie zaskočit na zmzlinu – dělají si svoji a vedle klasických smetanových (mají v pravidlech, že smetana je u nich smetana a ne rostlinný tuk) mají i „vodové“, tedy dřeňové. A citronovou (moji nejblíbenější) mají taky bezvadnou 😛 (to je olizovací!)
Citronovou zmrzlinu jsem milovala jako dítě z cukrárny v Moskevké ulici v Praze 10. Byla za 2,00 nebo 3,00 káčé – menší-větší. Jen taková zmrzlá dřeň z citrónové šťávy, byla úžasně osvěžující, kyselá, rychle se roztékala, musela se honem sníst. Bez smetany, jen taková zmrzlá ochucená voda. Já to ale milovala.
Jinak mi moc chutnala jahodová a banánová z Václaváku. Opravdu z banánů a jahod.
To se takhle vezmou hooodně přezrálé banány, strčí se do mrazáku a po dvou hoďkách se rozmixují… mňamy!
Páni, to je ale sladkého čtení! (inlove) Děkuju za komentáře, on člověk nechává srdce na překvapivých místech a cukrárny patří k těm oblíbeným rodinným pomníčkům (^)
Milá Dede, opravdu krásné voňavé čtení, které při pošmourném pondělku osladilo život. Dík! (inlove) A dík i dalším za krásné vzpomínky, moc hezky se to čte!
Hmm, dortíky a poháry v Kontíku (Continental jaksi familierně tak zván) byly pověstné. Ale kupodivu, pokud jde o milou vzpomínku, spíš si vybavím Fidorku, kterou se babička „vykupovala“ za moje čekání, než přijde z práce. Vždycky jsme pak počítaly, kolik času jí ještě zbývá do důchodu, do bezfidorkova a obě se těšily a stříhaly metr 🙂 .
Jani (h) !
Tak a tuhle náhru už prošvihnout nemůžu. Navrhuji výlet na opačnou stranu. Z Doubravice nahoru ke hřbitovu. Já vím, že to je hroznej kopec. Ale pak už pohoda. Přes les na Zábřezí-Řečici a pak Trotina a Miletín. A tam na náměstí je cíl. Erbenovy Miletínské modlitbičky. Každý sokolský tábor (Osada Karla Ježka) jsme pravidelně vyrazili s omladinou na nákup a mls. Každý kupoval dvě balení, aby alespoň ukázku dodal mamince domů.
PS pro neznalé. Miletínská Modlitbička je perníček s ořechovou náplní, citronovou cukrovou polevou a navrch ozdobený mandlí. Děsně sladká kalorická atomovka, ale dóóóbrááá.
Mňam, ach jo 😉 .
Tohle jsou ty pravý krásy turistiky (clap) (chuckle) (clap)
Ahoj Jindřichu 🙂 to víš, že znám miletínské modlitbičky – kdo by je v okolí neznal 😀 Mnoho mých oblíbených cyklistických tras vede přes Miletín a tuhle zastávku jsem vždy považovala za nutnou – něco jako benzínová pumpa pro auta 😛
A kopec za hospodou jezdím zásadně opačně – tedy slétám dolů jako na křídlech a jen doufám, že mi na křižovatce u hospody neselžou brzdy! 😀
Miletínské Motlidbičky se dostaly i k nám do Polabí a prodávají je jednou týdně v našem vesnickém krámku 🙂
Sedím doma, čtu si a jím vienettu. Jak příhodné. K tomu si leduju opuchlou hu… tvář. Druhá osmička už to má za sebou. Tentokrát jsem dostala atb rovnou a pan doktor povídal, že asi budu mít podrážděný nerv v tváři. Hm.
Dede, tohle je článek i o mně :* . I když do knihkupectví už raději moc nechodím, je to marný trápení (takový knihy o umění třeba ;( ) Snažím se čtení řešit přes Kindle, to aspoń nezabere místo.
Ovšem cukrárna…
S babičkou jsem chodila na Dejvický ke Kotrbáčkovi. Znal jste ji někdo? Dost jsem nechápala, proč to krásný jméno nemá na krámě napsaný… časem jsem to přiřadila k záhadám jako už zmíněný Brouk a Babka, Baťa a Zlín…
Jelikož moje babička vždycky chodila k „Brókovi“ , tak s umístěním domu Brouk a Babka jsem jako dítě neměla potíž- zrovna tak jako místní obuv byla „u Batě“. Jen mě trochu mátly ulice, protože jsem si zaboha nemohla zapamatovat tehdejší názvy, zato kde je Masarykova jsem věděla přesně:)
S těma názvama ulic to máte těžké. Kolikrát si myslíte. že se stěhoval člobrdínek, který se narodil v Korunního prince Karla 23, do školy chodil z Focheho třídy 23 Vejšku začal z Goringovy 23, dokončil s adresou Stalinova 23 aby posléze povil potomka na Vinohradské 23.
Pomohu .Jednou. Z toho baráku naproti rozhlasu ho vyhnal až požár při Bratrské pomoci v r. 1968.
No jo, některé nebohé ulice si užily své. Je nevděčné je pojmenovávat po osobě a natož živé. I když i s mrtvými je to napováženou. Oni takoví komunističní hodnostáři…. zrovna dnes je na IDnes článek o komunistických plastikách v metru. Myslím, že Vinohradská už má ale vyhráno. To je tak neutrální a hlvaně výstižné, že už to nadlouho zůstane.
A ještě, když na tu vejšku začal chodit z Goringovy – to pak asi moc dlouho nestudoval 🙁 To vůbec musela být v té ulici těžká doba – ještě ke všemu naprosti rozhlasu … tam to nebylo o ústa jen jednou.
a v Praze jsme to měli ještě vylepšený o nádraží – jak já si pletla Wilsońák a Masaryčku… a kouknout se nebylo kam 😛
Jéé, tak tohle jsem byla cepovaná od mala. A ještě k tomu přidej Denisku (Denisovo nádraží = Těšnov) Tak tohle nádraží jsem obrečela. Já tam měla pravidelně rande s …. Prostě jsou to (devil) Já to nádraží měla ráda.
Achich ouvej, zano. Virtuálně klepu po rameni. Já jdu zítra opět k zubaři. Odnervovaný zub pod provizorním cementem a léčivými vložkami bolí. Tak se bude muset znovu otevřít. Přes víkend jsem se snažila léčit, slivovicí. Byla vynikají, domácí. Ale mírně jsem se unavila 😉 , tak jsem se raději nahlásila k lékaři.
Budu na tebe myslet… Ach jo, vynervenej zub nemá co bolet!
Hm, jedna moje vynervená šestka bolela tak dlouho (roky!) dokud ji nakonec nevytrhli. Alex (inlove) , držím palce, aby tvůj zub pochopil, že bez nervů bolet nemůže 😀
Mám bez nervu jeden zub snad patnáct let – a občas bolí, mrcha.
Ale Alex (inlove) činí dobře, že se objednala. (y) Takovej zubní alkoholismus se vypěstuje děsně rychle. (chuckle) A zub stejně nakonec zvítězí. 8-|
Jejda, kdo by to byl řek, že moudrost dokáže takhle natrápit. A to tě čeká ještě dvakrát? (wasntme)
Né, promiň! Není hezký dělat si prču z bolavého bližního svého. Ať seš brzo zahojená! (y) (inlove)
Zani, osmička? Fuj. A ještě k tomu už budeš jen 50% moudrá (hug)
Hele, nechte těch řečí s moudrostí, jo? Mně nevyrostla ani jedna osmička (zatím!!!) a cítím se kapku znepokojeně, když to čtu – ty možné implikace, jeden by se lekl! 😛
Zano (inlove) , fouky fouky, ať je to brzy dobrý a šťastně nelituješ teoreticky ubývající moudrosti (rofl)
ty nevíš, že jsi vývojově vyšší druh člověka (wait) (chuckle) ?? Já jsem taky vrozeně chudozubá (rofl) Nemám ani jednu osmičku – a nechybí mi
Milá Dede, mně taky nevyrostla ani jedna osmička a navrch ještě jedna šestka. O to prý mám krásnější úsměv, protože se tam všecky zuby v pohodě vešly.
A ti rejpalové ať si to s tou inteligencí popřemyšlujou…
Tak ja osmicky mam a nemam. Napred se zdalo, ze nemam. Pak mne zacaly bolet petky nebo sestky nahore – a hele, kuk – v celisti nad nema sedely krasne v plne velikosti osmicky, ale dotykaly se uz korenu. Tak to byl dost velky chirurgicky zakrok v Olomouci. Spodni osmicky mam taky presne proti tem puvodnim hornim zarostle v sanici. Ale protoze neotravujou, tak tam jsou. Divny, co?
Zano, tak jsem jen tak nakoukla ctu ze jis vinnetou. (rofl) Pak mi to doslo, nech si chutnat.
Zano, tak jsem jen tak nakoukla a ctu ze jis vinnetou. (rofl) Pak mi to doslo, nech si chutnat.
Hanko, já jsem v tom toho Vinnetoua viděla taky! 😀 Aspoň vidíš, kde nám zamrzlo podvědomí (chuckle)
Osmička je prevít, i když už to má za sebou! (whew) Zano (inlove) , ale zmrzlina je dobrá volba. Možná bys ji měla pro jistotu zalít koňakem – nebo tak něco. 🙂
Zano, to je mi líto – když bolí zub, bolí celý člověk. Tak ať je brzy zase dobře. Jinak pomáhá kloktat odvař z několika hřebíčků (na chuť ovšem hnus)
K poslednímu odstavci – Už jsem to tu jednou psala, ale neodolám. Táta kdysi v diabetické čekárně vyslechl, jak se jedna pacientka svěřovala druhé: „Paní, já jak mám pod sedum, tak jdu do cukrárny na kafe a dva kousky!“
Asi to své doktorce neříkala.
Teď nevím kdo říkal, že chodil do cukrárny na hřbitovní kombinaci – černou kávu, rakvičku a věneček.
A má vzpomínka – ani ne tak na Prahu, ale na první návštěvu Vídně těžce vybojovanou v listopadu roku 1986, tři roky před převratem. Dcera mámina bratrance (a já mu říkám Strýc Karel, protože je mi strýcem mnohem více než byl pravý strýc. Takže jeho dcera je něco jako má sestřenice přes koleno) nás vzala do staré vídeňské kavárny nedaleko Hofburgu – Café Mozart? Nevím přesně. Pro mě ze socialistické ČSSR to bylo úplné zjevení. Nejenže výborná káva, ale skvostné dorty a naprosto fantastické prostředí. Užívala jsem si to báječně a nikdy nezapomněla.
Indiánskej pohřeb – černý kafe,rakvička,indiánek a věneček (think)
Taky dobrý (rofl)
Tak to jste byly asi u Demela. Ach jééééé. Já chci být o osmnáct let mladší a mít všechny vídeňský kamarády živý a sedět u Demela na kafi.
Všechny moc zdravím, teprve dočítám.
U 17. listopadu mně dojala HanaW tím jak tatínek vyšel do hluboké noci a díval se na hvězdy s myšlenkou, že to děvče se konečně bude moci vrátit domů. Normálně jsem brečela. Tak tahle nesvoboda byla i pro mně nejhorší.To ostatní má své zákonitosti, trvá to ale časem to půjde, vsázím na mladé.
Dede, díky.
Také jsem četla krásné kočičičí povídání o nádherných kočkách. Viking, Yetti,tak to jsou kingové mezi kocoury, ten úžasný zjev. Paráda.
Viděla jsem krásné fotky koníčků a přírody,Alex a Ygo, vaše klasika nemá chybu.
Xerxová s Betynkou tak to je pro mne fenomén průletu přírodou po vlastních nohou.Titul zasloužilých turistek by Vám oc slušel.
A dnešní cukrárna mně připomíná tu či onu cukrárnu v mém rodném městě. K paní Genžové jsme chodili na bonbony všeho druhu, ty fialky krásně barevné ve skleněných dozach. K Sumům se chodilo na zákusky,k Obrátilům na zmrzku, taky můj strýček měl cukrárnu u malé pasáže a dělal půlmetrové kremšnity a když přišly do města Němci, cpali se jimi jak o dušu a za ušima měli žbuliny.. Díky přídělům mouky atd.přežila prý rodina válku v poměrném dostatku.
Po válce moje babička,kterou strýček zaměstnával oplácela strýčkovi každoměsíční finanční dotací neb tento kapitalista spolu s teničkou měli vyžít z penze ve výši cca 300 kč dohromady.
Pro brněnské sestry mám takovou špécii, moje maminka mne kdysi za totáče vláčela po Brně za účelem koupě už nevím čeho a pořád chtěla vědět kde je ten známý obchodní dům Brouk a Babka, chichi.
Tady vedle v Bystřici p/H je stále cukrárna „U Zrůbků“ mají vynikající domácí zákusky a karamelový dort je naprosto fňamózní. Mno a pak si nedej!
Moc myslím na Veram a ostatní marody,letím něco dělat. (wave)
Vánoce :
http://www.rajce.net/f428285199
Znovu a lépe :
Vánoce v malé m oravské vísce :
http://www.rajce.net/a5720213
Díky za krásnou dokumentaci
Jenny, já Tě tady prohlašuju násilně dosazenou absolutní panovnicí městské části Královo Pole a vyzývám Tě, aby ses okamžitě ujala funkce. My to chceme mít taky tak krásný, jako u vás!
Jenny, to jsou nádherné věci – paličkovaný betlém, nápaditý stromeček z flašky a stužek, voskové šišky, které by mě bylo líto zapálit, vyparáděné perníčky – prostě všechno, všecičko.
Jenny, taky obdivuju. (y)
Já bych si k zakázaným cukrárnám (i když ty z centra Ostravy v podstatě zmizely (devil) a knihkupectvím ještě přidala papírnictví a domácí potřeby (wasntme) , naposledy jsem zakoupila 5 různých plastových misek renomované značky a stálo mě to… no ani to nechci říkat (sweat) .
Hihi! (chuckle) Krabiček není nikdy dost, to je jasné. 🙂
Jedny z nejzakázanějších obchodů by ovšem měly být ty s látkami, kamenné i internetové. Tam když se člověk spustí, stojí to taky za to. (whew) (blush)
Mně o tom povídej! Hadrárny bych měla mít zakázaný pod pohrůžkou useknutí končetiny. Jenže jsem na sebe důsledně nedůsledná.
Nevím, o čem je řeč (angel)
Hadrárny? Tam bych měla chodit se zavázanýma očima asvázanýma rukama, abych nemohla ani osahávat 🙂
Tak to buďte rády, že tu nemáme Komolku: http://www.komolka.at/ – ono stačí se projít kolem Marlen nebo Kalců a už je peněženka o dost lehčí. 😉
Knihkupectví jsem si radši zakázala. Pokud mě něco zajímá, půjčím si to nejdřív v knihovně a kupuju až pak.
P.S. Knížky-dárky z loňských Vánoc ještě pořád nemám uklizené, jaksi je není kam nacpat, přitom knihovnu máme po celé délce obýváku až do stropu a děcka každý ve svém pokoji svou vlastní příruční knihovničku tak na 1-2 m3 knížek.
Jak psala Ada na Módním pekle – u Komolky koupit metr hadru, omotat kolem noční košile a absolutní jednička mezi bálovými šaty je na světě.
Baty, přesně odtud tu inspiraci mám, jinak bych to nevěděla. 😉 🙂 A ta peříčková látka tam na fotce, to je fantazie, co? Sice vůbec nevím, co bych si s ní počala, ale pěkná je, že? Kýč jak bič, ale pěkný.
A nový článek o hedvábí je taky moc zajímavý, je fajn, když je to sepsané takhle dohromady. Jsem přes tohle hrozný barbar, sice šiju už od 14, ale teorii neznám veškerou žádnou (dobré byly i ty články o úpletech, taky jsem spoustu věcí z toho neznala).
P.S. Když jsem po velvetu prvně vyrazila do Vídně, hádej, co jsem si přivezla? Přízi na pletení (žádný šunt, 50g klubíčko stálo 60 šilinků, to si pamatuju doteď). A bílé keramické květináče, tehdy tu žádné nebyly a já si zrovna zařizovala svůj první vlastní byt.
P.S. Baty, nemohla bys napsat něco o cukrárnách v Kénigu? Přeci jen je nás tu víc, co máme s Kénigem cosi společného a minimálně mě by to zajímalo moc (pamatuju, jak jsi kdysi psala o těch látkách naproti VFU, to bylo moc pěkné). Dík moc předem, byla bych ráda. Nebo třeba jaké (a kde) tam byly hospody…, teda jestli se Ti chce.
Popřemejšlím – od Skalníka k Přibylovi a tu malou nahoře na skoro rohu tehdy Moskvendy a Vodovy, tu si pamatuju už asi jen já…pomyslím. (wave)
Jéje, bezva, ještě jednou moc dík předem, moc. Tyhle věci by měly být někde napsané, svět se mění tak rychle. Jestli se toho ujmeš, budeš opravdu nejhodnější!
já si pamatuji hospodu na roku Tyršové a myslím Vodové. Byla jsem tam posílána v sobotu pro pivo do džbánku k sobotnímu obědu
Tak s látkovým pokušením se připojuji. V sobotu jsem se brouzdala do centru Portlandu a… narazila na obchod s látkami a dalšími potřebnostmi pro piškvorky. Zatím odolala, ale na dopisu Ježíškovi přibyla další stránka přání 😀
Chichi, další chycená! (chuckle) Připrav svého muže na život mezi nitěmi a odstřižky a s trvalým hladem po látkách. A to prosím vím jen z doslechu – u nás to fakt nehrozí (tmi)
Hihi, Epulka (inlove) už je naša! 🙂
A to Ti upřímně závidím, že jsi v piškvorkovém ráji – to musí být nabídka, až oči přecházejí. 🙂 Jsem zvědavá, jaké si odtud dovezeš látky a hlavně zkušenosti. Musíš napsat nějaký článek …. nebo dva! (nod)
Já jsem asi z přízemnější rodiny. Nepamatuji si cukrárnu k posezení, maminka na sladké moc nebyla. Ale zato si pamatuji nedělní husovou restauraci, kam jsme občas chodili na oběd. No a já jsem tam vždycky chtěla husu, proto to pro mne byla restaurace husová. Už taky neexistuje.
Jinak vzpomínám na cukrárnu na rohu, kam jsem si chodila pro zmrzlinu do hrníčku. Ty papírové mističky jsem nesnášela, i byl mi tedy přidělen hrníček bez ouška, zvaný zrmzlinový. Zmrzlina z něj malý holce chutnala náramně a než jsem se pomalu dotáhla domů, byl pečlivě vylízán (jsem jedináček, neměla jsem se s kým dělit), odevzdán a kontrolován, zda se ukládá na správné místo.
Také jsem si tam kupovávala mejdlíčka (proboha!) a sladké, ale ach, tak dobré, cukrové flaštičky. Byly velké asi jako malíček, vyvedeny ve sladkých růžových, žlutých a zelených barvách, zazávojované cukrem a s kapkou nějaké, opět sladké náplně. Asi to byl roztavený cukr a dnes bych to nevzala do hu..pusy. Ale tenkrát!!
Musím dodat, že až do svých asi 40 let jsem stabilně vážila 48 kilo a nemám tušení, kam se tyhle hrůznosti ve mmě poděly. A dneska? Vážím 60 a kolem cukráren chodím s okem, které je na straně výlohy, zavřeným.
Jani, Tvoje poslední věta mne dostala od smíchu až po kašel a to prosím nejsem kuřák!!! … chodím s okem, které je na straně výlohy, zavřeným (rofl) (rofl) (rofl) !!!
Šmarjá Jano, přestaň provokovat, jo? Prej 60 kg. O tom se mi může tak leda zdát!!! Právě jsem úpornou masochistickou dietou shodila ze 70 kg na 66 a to si gratuluju, jaká jsem hvězda. Já mít 60, oslavila bych to punčovým řezem, jedním pařížským dortíčkem se šlehačkou a koňakovou špičkou. A na konec bych to zajedla miňonkama. Cha, o tom si nechám leda tak zdát. Taky jsem mívala maximálně 58 kg, ale kde ty časy jsou. Až nebudou pomáhat diety, nechám se ořezat a hotovo 😀
Jo, kde jsou ty časy, kdy při 175 cm výšky jsem vážila pod 70 kg! Dneska při téměř stejné výšce (už taky „rostu do země“) mám pod 90 a nezbývá mi, než se s tím smířit.
Jé, Ty jsi tady a já Ti píšu příspěvek dóle 😀
OT prosba:
Milí Zvířetníčci, stále mám u sebe nějaké deštníky a kalendáře. Prosím, kdo bude na Mikulášské a přitom je právoplatným majitelem uvedených předmětů 🙂 , nechť se sem podepíše nebo mi písne mail. Nebo jestli někdo někomu tyto věci může vzít, budu ráda.
Porovnávání seznamů se minule úplně neosvědčilo, proto volím radši tuto cestu.
hlásím dvě mandaly 🙂
Hlásím jeden erární deštník.
Hlásím se o 2 kalendáře.
Děkuju a píšu si do notísku. 🙂
… a zapomněla jsem podotknout, že vzhledem k mé postavě v současné době chodím spíš „mlsat“ do Luxoru, v knihovně ještě trochu místa mám …
To je krásné povídání, já jsem z Prahy a tady bylo za mého mládí dost velice dobrých cukráren, člověk mohl chodit po paměti a podle vůně poznal, kde je. Takové máslové cukroví, co vonělo větrákem na chodník u Dětského domu už snad nikde nedělají (a to, co je nyní uvnitř, už s dětmi nemá nic společného), pak byl naší rodinou oblíbený starý Myšák (ten nový je krásný, ale až moc načančaný a ceny neodpovídají vzpomínkám) a naproti Štěrba, kam jsme chodili na karamelový pohár (dnes je tam lékárna). Sice je spousta nových krásných cukráren a kaváren, ale vždycky si vzpomenu na tu vůni „tenkrát“, když byl sníh čistší a tráva zelenější a tak podobně.
Jo, starý Myšák, tam jsme chodívali z práce – pracovala jsem v ulici V jámě 1, hned na rohu, z kanceláře jsem na tu cukrárnu viděla. Naštěstí nejsem na sladké a nikdy jsem nebyla, takže mně to tolik nelákalo, ale to kafíčko…….
A pak jsem doslova milovala obrovské sněhové dortíčky U Paukerta. To byla lahůdka. Já vůbec sněhové pečivo můžu v libovolném množství a v libovolný čas, to je snad jediné sladké, na čem „ujíždím“. A teď v poslední době nosí domů MLP vynikající pralinky s čokoládou a ořechy, plněné slivovicí, meruňkovicí, višňovkou a tuším malinovkou. Tak to je bomba, nejen kalorická!
Karolíno, ve Vodičkový bývalo hned naproti ulici V jámě lahůdkářství – bufáč. Byla to i cukrárna, ale sotva jsem tam vlezla, dostala jsem chuť na chlebíček. Měli tam skoro nejlepší, jaký jsem kdy jedla. Tak před dvěma lety to zavřeli, zrenovovali a nevím, kdo jim dováží chlebíčky teď, ale už to není ono…
Jo, tam jsme taky chodili! A vedle měli rozlévané víno, na to zase chodil náš šéf. Já tam měla procouráno všechno. To ještě existovala čínská restaurace, tam náš druhý šéf, obrovský gurmán, posílal pro jídlo, když se něco slavilo. A výborné knihkupectví. Tam jsem každý čtvrtek ve 14.00 stála frontu na nedostatkové knížky. Přímo naproti byla okna soudruha generálního. Já šla k lékaři. Měla jsem pravidelná čtvrteční sezení u psychologa. Byl by úplný vůl, kdyby mně v té frontě neviděl stát! Ale vždycky knížky, o které jsem měla zájem, byly! Taky mi pan knihkupec nadržoval.
Jejda holky, Vodickova a V Jame. To lahudkarstvi si mooc dobre pamatuju. Taky mne tam vic rajcovaly ty chlebicky nez sladky. Ja jsem totiz az do „odjezdu“ bydlela v Krakovske v baraku co mel hnusny dlazdickovy pruchod do Smecek a pracovala na Narodni hned vedle Reduty. Takze jsem to brala pruchodama, prohucet Jamou, pak jeste jedna zkratka a byla jsem tam. Paukert byl skoro naproti. 🙂 Ale te cinske restaurace je skoda, ta byla moc dobra a autenticka. Ted je tam tusim autenticky mekac. (headbang)
Jejda, to jsou pokušení. Do knihkupectví si zakazuju chodit, za prvé tam strávím hrozného času, za druhé utratím hrozně moc peněz a za třetí už to doma nemám kam dávat. Tak jsem se po letech zase zapsala do knihovny.
A cukrárna? Taky mám ráda sněhové kremrole a indiánky.
U nás na náměstí býval klasický „mlíčák“ se zákuskama, ale daleko raději jsem měla cukrárnu vedle. Černovlasá paní za pultem měla krajkovou zástěrku s přišpendleným laclem (měla malé stříbrné mašličkové brože) a kraječku v natupírovaném účesu. Neprodávala tam zákusky, ale čokoládu všech druhů, vážené bonbony, bonboniéry (taky je uměla krásně zabalit), gumové hady a pendreky, lízátka placatá malá i větší a žužu. Tam jsem chodila už jen pro tu úžasnou vůni. Kupovala jsem si tam žužu a čokoládové bonbony s kávovým marcipánem.
Když jsem byla naposledy v Praze a měla jsem hoďku čas – strávila jsem ji v Luxoru nad knížkama. Tam se tak krásně čeká. Nakonec jsem honem nic nekoupila a nahonem odložila knížku a utíkala, abych stihla domluvenou schůzku.
Mimochodem, jak Vás tak čtu,asi uděláme začátek Pardubického Dubení v Lázních Bohdaneč – v cukrárně Nella. Projdete si kolonádu, juknete se po krásném parku (já si vezmu prášek na alergii) a pak trojkou trolejbusem dojedeme do Pardubic…(chuckle)
PS: Beda a Karolína už tam byly….
V Bohdanči nebo u Bohdanče jsem měla příbuzné z tatínkovy strany. Dvě sestřenky jsem tam měla. Několikrát jsme tam autem byli. A jednou jsme si odtamtud vezli skleněné vánoční ozdoby. Jestli je vyráběli nebo co to už nevím. Nepamatuji si ani jejich jména, nepamatuji si vlastně nic. Ztracený svět. Copak asi s nimi je?
Výrobna vánočních ozdob byla v Trhový Kamenici,teď je celá na prodej i s mašinama a vším…kam to spějeme? RUČNÍ PRÁCE JE K NEZAPLACENÍ..A TAKOVÝ BYLY KRÁSNÝ….
http://www.volny.cz/cukrarna-nella/
Jo, v oddělení „zákusky“ položka č. 18 – ještě teď cítím tu úžasnou chuť na jazyku!!!! Mňam!
ve Dvoře měli jednu cukrárnu v patře nad podloubím, jestli si to dobře vybavuju,když mne jako malou holku brala maminka na výlety do ZOO a na Kuks. Prodávali tam obří hořické trubky,plněné poctivou šlehačkou..lidi,to byla lahoda..jedna byla za 3 kačky..psal se rok 1974-6.
Zdravím všechny z velmi, velmi inverzního brněnska. Venku šedohnědo, takže Dede, Tvůj článek přesně sedl. Vůně cukráren, v dětství jsem chodila s babičkou, ta si dala kávu se zákuskem, já zákusek, který jsem pečlivě vybírala, i když jsem neměla žádné favority (chuckle) . Mléčný bar na náměstí Svobody (dnes je tam mekáč ]:) ), tam jsem chodila s babičkou na ty níže, Vave zmiňované nanukové KULATÉ dorty. Ještě dnes cítím zvláštní chuť čokoládové tekuté polevy a vůni mléčných koktejlů kolem.
V mléčném baru na náměstí Svobody v Brně měla moje třída vystavené maturitní tablo. Já na sladké moc nejsem (mimo zmrzliny), tak jsem chodila , nejdříve s rodiči, pak s kamarádkami na grilované kuře do Sputniku (dnes prodejna HM) nebo do PiPi grilu. Při nedělních vycházkách do „města“ jak se u nás doma říkalo, rodiče chodili na kávičku do Nitry nebo k Sedláčkovi….
Ale je to nádhera, Dede naťukne článkem a z nás se hrnou vzpomínky…. Mějte se při tom vzpomínání krásně, prchám do vzdělávacího zařízení 😀
A ještě k aukci, když mám chvilku. Jste všichni moc šikovní, včera jsem si to prohlédla. Jenže mi dost zlobí Rajče, tak nevím, jestli se mi povede vůbec zůčastnit. Tak kdyby se mi nepovedlo přihodit, tak to není mou ignorací, nebo tím, že by se mi nic nelíbilo, jen mi nezbylo dost času a sil na to, abych Rajče přeprala.
Sladké a knihy, jedna neřest horší než druhá. Co je na knihách tak strašného? Stojí spoustu peněz a zaberou spoustu místa. Moje maminka to dělala tak, že než se šla kochat do knihkupectví, tak zkontrolovala, jestli má prázdnou peněženku. Jenže pak měla šekovou knížku, takže vlastně nikdy uplně prázdnou peněženku neměla. Dneska jejich dům praská ve švech a hroutí se pod tíhou knih, které už se ani do knihoven nevejdou.
A sladké? Já byla vždycky na sladké, ale v posledních letech se to zhoršilo. Mám totiž tendenci osladit si život vždy, když jsem unavená a nevyspalá. Co je mi platný, že Rysinka spí docela dobře, když Rysík se nenaučil spát v klidu do dneška? Takže kojím sice až nad ránem (obvykle ve 4), ale mezitím třikrát dojdu Rysíka přikrýt a rozehnat mu zlé sny. Případně mi vleze do postele (dnes ráno už v půl čtvrté) a to už se nevyspím vůbec, protože nás kope. Co na tom, že ho obvykle zase vyhostíme, když to spaní už je přetržené. No a tak se cpu sladkým. Musím toho nechat, nebo ze mě bude koule.
A žádnou vzpomínkovou mlsací cukrárnu nemám. Nějak mě žádná tak neokouzlila. Možná je to tím, že jsme nechodili do jedné pravidelně, ale prostě jsme šli tam, kde to zrovna bylo nejblíž. Teď mám jednu přímo přes ulici, ale nechodím tam ráda, obvykle jsem zklamaná tím, co tam koupím.
Ze svého dětství si cukrárnu pamatuju jen jednu a to ještě matně. Bydleli jsme v moderní čtvrti a tam cukrárna nebyla, jen velká sámoška, kde se daly koupit i zákusky. Cukrárna byla ve staré čtvrti u babičky, kde u kina se dalo jít přes křižovatku pro sladkosti, aby měl člověk v kině s tvrdými dřevěnými sedadly co mlsat. A mívali i pendreky, černé a v té správné chuti i konzistenci, takové jsem už dlouho neviděla, ty dnešní chutnají jinak.
Na poháry jsem ovšem chodila s maminkou do Mléčňáku na náměstí Svobody (mléčný bar), kde se daly za pár korunek koupit různé, v nichž barevné vrstvy pudinků, krémů a šlehačky lákaly k tipování, jakou budou mít příchuť. Hmmm, zvláštní, že do mého dětství zákusky až tolik nepatří….
Taky už si pendreky nekupuji. Ještě když sem byla na základce, chodila jsem si kupovat pendreky do jednoho ochůdku, kde mi je dali do papírového pytlíku. Dneska jsou divně měkké, vlhké a chutnají uplně jinak. Některé teda líp, ale stejně to nejsou ony. A buď jsou balené po jednom, nebo na váhu jsou sekané na menší kousky. Prostě to není ono.
Staré „dobré“ pendreky se dělali v Libereckých pochutinách (LIPO). Protože jsme bydleli blízko, čmuchali jsme zdarma sladké vůně linoucí se z fabriky (chuckle) . LIPO převedli výrobně na Moravu (nechápu) – dodnes se sice bombony v Liberci dělají (jiné – lipo a čočky nejsou takové, jako z přesunuté výroby) , ale pendreky a lekorky už nee
A tak jsem se na starý kolena dověděla, co to bylo Lipo. Kdyby mě honily všechny ty pastilky ve sloupečku v papírku s lipovejma lístkama, co jsem za mlada zkonzumovala,daleko bych neutekla!
hezký den všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
hmmm… dopoledne se budu připravovat na odpolední přednášky. Copak je asi doma sladkého?? Betky piškoty (shake) , výletové tatranky (shake) a … zbytek oříškové čokolády (nod) (chuckle) Už se těším, až si uvařím kávičku o desáté 😛
Milá Dede (inlove) , krásným voňavým povídáním (Renáta má pravdu!) nám sladíš tmavé pondělní ráno. (nod)
Měla jsem blízko cukrárny dvě: jedna byla přímo v domě a paní prodavačka byla v sněžně bílém s kraječkou ve vlasech a uměla vážit bonbóny, které nabírala malou lopatkou, a nádherně balila bonboniéry. Druhá cukrárna byla přímo přes ulici. Byly v ní plastové stolky a židličky a pult se zmrzlinou; celé dlouhé minuty jsou koukala na to, jak se ze zmrzlinové naběračky vylupuje jeden krásný kopeček za druhým. Také tu měli dorty, řekla bych že trochu obyčejnější než u nás v domě, a chodívala jsem sem pro nanukové dorty ve voskované krabici s eskymákem – byly krásně kulaté. Když přijela babička, kupovala jsem velký, když jsme byly doma samy, tak malý. Pak se objevily úsporné plastové krabičky a v nich hranaté nanukáče. Je to už desítky let, ale já mám stále pocit, že nanukáč by měl být kulatý. 🙂
Přeju všem krásný den. (h)
Bohužel se nezměnil jen tvar ale drasticky i chuť. Jinak v dětském domě dělali pohár – čtvrtka malého polárkáče, oříšky, karamel a šlahačka. Dodnes to mám na jazyku
Nejaky takovy „zmeneny“ polarkac jsem pred casem omylem koupil. Dobry nebyl ani trochu a kdyz jsem ho nechal na talirku na stole tak se neroztekl, ale jen se pomalu sesedal a vytekala z nej barevna voda. Brrr.
Milá Dede, také té paní rozumím. 😉 Ale paní na štěstí nemusela měřit cukr v krvi po té oslavě v cukrárně. 🙂
A víš co? Jako malá jsem trávila prázdniny u tety Anděly ve Dvoře Králové. Teta měla velký dům s velikánským dvorem a na zahrádce jahody. A chodili jsme s kačátky k potoku. vidím to všechno před sebou naprosto jasně. I ten velikánský strom na dvoře pod kterým jsem v kočárku spávala. Jednou se se mnou kočárek překlopil dozadu a to jste mě měli slyšet jak jsem ječela. Ale vlastně nevím, možná že jsem tam bylo jen to léto než se narodila moje sestra. Pak jsme jezdili za tetou Aglaikou do Brna, do Králova Pole. A jsem narozena v Chrudimi, královském věnném městě. No a nakonec jsem skončila v království švédském. To snad bylo předurčeno, nemyslíte? 🙂 😀
Pokud jde o sladkosti, těch jsme si my děti užily dost když se naši vraceli v noci z práce. Byli učitelé tance a měli kursy v Hlinsku a … jo kdybych já věděla kde všude. Někdy se nedostali domů pro závěje. Vláček prostě nejel. A později když měli auto, často uvízli někde na silnici. Ale z těch cest vozívali dorty a zákusky a my děti jsme se vždycky při jejich návratu vzbudily a těch dobrot se dožadovaly. (Já se omlouvám váženým čtenářům, jako babča mám neustále takovéhle vzpomínky a asociace.)
Když jsem z bolestí unavená mám silnou potřebu sníst něco sladkého, dostat rychle energii. To je ovšem velice klamné. Snažím se ze všech sil to nedělat a nenávidím svátky jako vánoce a velikonoce kdy je všude sladkostí hory, všichni nabízejí jenom sladké a já mám odolávat pokušení.
Knihy jsou pokušení sice jiného druhu ale ještě silnější než cukr. Do knihkupectví taky nesmím jako nesmím do cukrárny. Běžná knížka je za dvě-tři sta korun a nikdy nezůstane při jedné. Jeden čas jsem byla v knižním klubu, ale to často člověk koupil něco co vlastně nechtěl protože si myslel že jde o něco jiného. A pak vracet knížku a zaplatit drahé poštovné nebylo nic z čeho bych se radovala. Chodit po knihkupectví brát knížky do ruky a zalistovat v nich vonících novotou. A ve všech je spousta zajímavostí a napětí a veselí, je v nich zkrátka život. V knihovně je to jiná, knížky voní jinak, tam jsou knihy obtěžkány osudy těch kdo už je četli. Není to zápor, ale je to jiný pocit. Novou knížku si koupím a je moje, mohu ji někomu půjčit ale je stále moje. Knihy jsou přátelé kteří nezradí. Mohu se ke knihám vracet a nacházet v nich něco nového co jsem nezaznamenala před pár lety. Ale stejně jsem kluka odvedla do knihovny tak rychle jak se naučil číst. Což už uměl než začal školu a tak v první třídě dostal knížky do druhé třídy v jedné malé vesnické škole v místě které se jmenovalo Hjortsberga na jihu Švédska ve Smalandu (nad prvním „a“ má být kroužek ale to už si asi pamatujete, ne?) A jsem ráda protože mu zůstala ta „chuť“ na knížky a vědomosti. Jak říkám, horší než cukr. :O 😛 😀
Velká kočko, já jsem z Brna a bydlela jsem v části Královo Pole než jsem se přestěhovala do Černých Polí 😀
Milá epulko, já ti mám pocit že máme všichni styčné body a společné zážitky. Všichni jsme se někde střetli ať už skutečně a nebo ve zpoždění, chodíme si navzájem ve stopách a známe stejná místa a prožíváme stejná dění a nebo alespoň podobná.
To bylo nejhorší na odchodu z rodné země, s lidmi tady tu sounáležitost necítím. Oni mě nikdy nepřijali a já, po šikané které jsem byla vystavena v pro mne už tak těžké době kdy můj manžel zemřel, už ani o jejich přízeň nestojím. Jsem pro ně 43 let „ďábelský cizinec“ a už jím zůstanu až do své smrti. 🙁
Že pozdravuji Brno i s tetinými meruňkami. Ale půl její bývalé zahrady padlo na stavbu sportovního stadionu, nevím jestli tam ještě nějaké meruňky jsou. Byla jsem tam sice před lety, znám rodinu která v domku v Hutařově ulici č.46 bydlí. Znali moji tetu moc dobře a obývali jedno patro ještě za jejího života.
…..všichni jsme si v patách…..
Velká kočko (inlove) , vzpomínáš nádherně – moc ráda Tě čtu. 🙂 (f) 🙂
Ale ty jsi na mne tak hodná, milá Vave.
Už jsem ti to chtěla napsat dávno, hned jak jsem viděla tvé krásné deky. Ty jsi vlastně taková Jitřenka a Večernice najednou. Jitřenka která je plná energie, elánu a podnikavosti a dokáže každého povzbudit. A Večernice, která uklidní a ukolíbá k spánku. Všechno má svůj čas, viď? (*) (inlove) (*)
Děkuju Ti, milá Velká kočko (inlove) (hug) (h) , normálně jsi mě rozbrečela. Vidíš mě nezaslouženě krásně.
Milá Veklá Kočko – ty máš obrovský dar slova a krásnou češtinu. Tvé vzpomínky taky moc ráda čtu – možná by ses měla nad sebou zamyslet a napsat článek – do Člověčin.
Děkuji ti milá YGO, možná že se nad sebou zamyslím….. (wasntme) 🙂 😀
Já mám neustále 11, to asi že je stále ještě listopad či co….. :O
Velká Kočko, mávám k severu. Jsem z Brna, nyní od Brna, ale Královo Pole je mým městským, brněnským přístavem, když jdu za nákupy, lékaři apod.
Milá Alex, tak Brno a Královo Pole taky pozdravuj až pojedeš nakupovat. Přidělila jsem ten úkol sice -před chvílí epulce ale Královo Pole si vejskne když dostane pozdrav dvakrát. Domy si tam jistě vzpomenou na malou, hubenou a nohatou holku která tam ťapkala v doprovodu některé ze svých tetiček. (wave)
Jako Dede vzpomínáte mnozí na speciální cukrárnu, kde jste si při pojídání zákusků vytvořili krásné vzpomínky na někoho kdo byl ve vašem životě důležitý.
Z dětství takovou cukrárnu nemám. Moje cukrárna byla tady v Götebořicích, cukrárna Fruktus kde kraloval pan Linka. Už jsem tu jednou o něm psala. Byla to oáza naší rodiny a pravděpodobně všech českých rodin zde žijících. Ještě pár dní před svou smrtí mi odtamtud manžel přinesl malinový dort. Chodím tam dál ale jenom ve vzpomínkách, cukrárna Fruktus už neexistuje. 🙁 ;(
Velká kočko – moc hezké vzpomínání, vzpomínej častěji. (h)
Milá Dede, když čtu tvoje texty, tak mi v hlavě zní tvůj hlas. Přesně vím, kde se melodie zvýší a sníží, kde je pomyslný vykřičník. Máš velký dar slova, jak psaného, tak mluveného.
Byla v Kroměříži cukrárna a v ní vládla paní Nováková.
Chodila jsem tam s rodiči za vyjimečných příležitostí na zmrzlinu. Pro naše bylo nemyslitelné jíst na ulici, tutíž jsme vždy seděli u stolečku a zmrzlinu jedli z malých nerezových misek.
Jak já loudila zmrzlinu v oplatkovém kornoutku, jak já záviděla všem, kteří si slastně ulizovali před cukrárnou.