Dnes probíhala na Zvířetníku diskuse o významu přísloví Každý je svého štěstí strůjcem. Ukázalo se, že každý přísloví vnímá jinak, zajímavý názor nakonec zazněl z úst Baty. Přemýšlela jsem cestou domů, proč se neshodneme, a napadlo mě, že to možná bude v tom, že každý máme jinou představu o tom, co je to štěstí.
Tolik by mě zajímalo, jak to kdo má. Kdybych tak jen mohla poprosit každého o jednu větu nebo o deset slov o štěstí. Nebo kdyby tak o tom každý napsal malé povídání, něco jako sto pětku. Jenže sto pětka je vlastně trest a tak bych ji měla napsat já, protože jsem zase jednou odmlouvala. Dobrá, zkusím to.
Štěstí (úvaha)
Možná za neshodu může čeština, jindy tak barvitá, že má jen jedno slovo pro různé věci. Štěstí, to je především emoce, pocit, stav duše. Slovo štěstí se ale také používá pro situaci, kdy se stane něco nečekaného a dobrého, co nám pocit štěstí umožní prožít. Někdo měl štěstí – nebo také kliku. Byla to Fortuna, Štěstěna, bohyně náhody a osudu, která dokázala lidem dopřát šťastné návraty z cest, šťastná setkání, šťastné výhry nebo vítězství. Vzývat Štěstěnu a čekat na náhodu bylo vlastně docela pohodlné.
Možná se ale nakonec lidem nechtělo čekat jen na milostivé nálady paní Fortuny, možná časem seznali, že Štěstěna je vrtkavější než dubnové počasí, a proto začali hledat zdroj svého štěstí jinde. V sobě. Ono přísloví mluví jasně: Každý je svého štěstí strůjcem … je tam aktivní prvek, ať už to znamená vnitřní schopnost prožít štěstí, nebo kus práce, která se musí udělat, nebo „jen“ schopnost se zamyslet a poučit.
Štěstí! Je to ale zatraceně složité, s tím štěstím. Možná přece jen, kdybychom každý napsali deset slov, že by se u každého většina slov opakovala, že bychom se na definici štěstí shodli.
A navíc, člověk někdy musí mít kus štěstí, aby zažil štěstí.
Protože …
Štěstí! cо je štěstí?
muška jenom zlatá,
která za večera
kol tvé hlavy chvátá;
oblétá ti skráně,
rusé vlasy kryje,
v dlaně hlavu skládáš,
ruka utlačí je.
Poněkud se zpožděním, ale myslím, že by se sem mohl hodit citát z Harryho Pottera, o zrcadle z Erisedu:
„Doufám ale, že už jsi pochopil, co to zrcadlo dělá?“
„Jak bych to řekl – vidím v něm svou rodinu –“
„A tvůj kamarád Ron v něm uviděl sám sebe jako důležitého žáka, s odznakem. … Takže si už dokážeš domyslet, co nám všem Zrcadlo z Erisedu ukazuje?“
Harry zavrtěl hlavou.
„Vysvětlím ti to. Nejšťastnějšímu člověku na zemi by Zrcadlo z Erisedu mohlo sloužit jako docela obyčejné zrcadlo; kdyby se do něj podíval, uviděl by sám sebe právě takového, jaký je. Teď už chápeš?“
Harry se zamyslel a pak pomalu řekl: „Ukazuje nám to, co chceme, ať je to co je.“
„Ano i ne,“ řekl Brumbál tiše. „Neukazuje nám ani víc ani míň než nejhlubší a nejusilovnější tužby našeho srdce.
Ty jsi nikdy nepoznal vlastní rodinu, a tak ji vidíš, jak stojí kolem tebe. Ronald Weasley žije celý život ve stínu svých bratrů, takže vidí sám sebe, jak stojí sám a je ze všech nejlepší. Zrcadlo nám ovšem neposkytuje ani vědomosti ani pravdu. Byli už lidé, kteří před ním promarnili celý život, uchváceni tím, co v něm viděli, nebo zas zešíleli, poněvadž nevěděli, jestli to, co jim zrcadlo ukazuje, je skutečné nebo aspoň možné.“
Jedna ponekud morbidni poznamka k uvaze o stesti. Prave jsem se vratila z pohrbu manzelky meho byvaleho kolegy a kamarada; zname se uz 21 let. V sobotu vecer meli u nich doma obe dcery s rodinama a pratele, dobre jidlo a neco k piti, koukali na fotbal, kolem pulnoci sli spat a Anne za par hodin umrela ve spanku na aneurismus. Byla to takova vesela dobrosrdecna zenska plna zivota a jednou pred par lety na pohrbu kohosi jineho co jsme znali rikala, ze kdyby si mohla vybrat, tak by chtela umrit naraz bez predchozich problemu ve spanku. Tak se ji to splnilo, i kdyz predcasne. Mela Anne stesti? A pokud to bylo stesti, bylo jeji stesti nestestim pro zdrcenou rodinu?
Hani! (h) (hug)
Nějak mi vypadl z původního textu odkaz na celou báseň, kdyby se ji snad někdo chtěl naučit:
http://cs.wikisource.org/wiki/Z_%C2%BBD%C4%9Bdova_odkazu%C2%AB_ze_zp%C4%9Bvu_II
***
Poslední dobou jsem zachytila dotazy na Veram. Nevím o ní nic. Trochu se ostýchám psát paní Miře, myslím, že kdyby měla pro nás nějaké zprávy, že je napíše sem, případně Dede nebo mně. Každopádně také na Veram myslím a moc mi tady chybí. (h)
Vaví,ale aby ten tvůj ostych nevypadal,jako náš nezájem…. ;(
PS: Veram mi moc chybí… (h)
V blízké vesnici se na sedmnáctého chystal výlov rybníka. Jenže dnes ráno jsme dostaly echo, že včera utekla z rybníka voda a výlov bude hned dnes. Místo oběda jsme naskákaly do auta a uháněly pro pět kaprů. Rychle, aby nás fronta moc nezdržela. Fronta se nekonala. Bylo vyprodáno, až na posledních pět ryb. Další byly ještě v louži a trvalo by to dlouho. Nakoupily jsme teda ty čtyři velké a jednoho malého kapra, tak jsme to měly původně i v plánu a uháněly zpátky do práce. Cestou vylezlo sluníčko z mlhy a udělala se modrá obloha.
Pokud to všechno nebylo štěstí, byla to určitě klika 🙂
😀 Dnes jsem byl za strýce Podgera. Kapr doma v zahradním sudu, nevhodně, je hluboký a blbě se v něm loví. Po cestě domů jsem zakoupil nový sud, takový ani ne do pasu, ale široký. Kapři v něm budou akorát, i na vánoce se bude hodit a příští rok na vodu na zahradu. Spokojeně jsem jej odvláčel k autu a hele, neprojde zadními dveřmi. Je asi o 15 cm vyšší. Půl hodiny jsem běhal kolem auta a přemýšlel a zkošel jak jej dostat dovnitř, nebo aspoň přivázat na střechu a nakonec jsem jej vrátil do obchodu a oni mi vrátili peníze 😀 😀 😀
(whew) Chudáci kapříci, mají úzký sud! Třeba kdybys koupil auto s většími dveřmi ….. (chuckle)
Milý Jakkeli (inlove) , živě jsi mi připomněl chvíle, kdy jsem se potila na parkovištích před obchody. Nejhorší bylo nacpat do Clia nařezané a začistěné dveře na linku a vestavěné skříně do kuchyně za účasti čumilů na parkovišti před Bauhausem. Dokonce mezi sebou uzavírali sázky, aniž by kdokoli nabídl pomoc. Myslím, že právě to mi pomohlo to tam nacpat navzdory všem fyzikálním zákonům. (whew) (y)
IKEA je taky dobrá 🙂 Mockrát jsem se jako spolujezdec krčila pod lištami, okapy, deskami … ani matrace na dvojlůžko není nejskladnější, ale sud je první nepochybný vítěz 🙂
No co, o víkendu to může zkusit znovu. s vozíkem 😀
Koukám, zážitky podobné. Tohle ještě jde, ale jedna nezapomenutelná nákupní akce. Tři baby, vánoce za chvíli a v MAKRO nákupy pro 4 domácnosti. Za obvyklého zpěvu:“My skladoví inženýři“ jsme byli vítězi nad hmotou. Já na klíně krabici s kolečkovým křeslem, pod nohama 3 kapry a šáňa, kamarádka zavalená papírem na WC a drogerií. A v tomto stavu věcí si velitelka zájezdu a majitelka drožky vzpomněla, že se musí mezi nás vejít vánoční stromeček. No, stromeček. Byl sice cepovaný sítí, ale stejně vyplnil poslední zbytky volného prostůrku v autě. A nebylo co dýchat. 😛
Teď jsi mi připomněla tu opravdu nejhroznější cestu, Zdeni. Kdysi dávno jsem kupovala v DBK synkovi na válendu matraci v celku, místo stávajících tří dílů. V podzemním parkovišti jsem ji tak dlouho ohýbala, až jsem ji do škodovky nasunula. Jenže ona se tam zase narovnala a mě nezbylo než jako řidič sedět nakloněná k okýnku, ruku na šaltpáce jsem měla pod matrací, skoro nikam jsem neviděla. Chtěla jsem tam matraci nechat, ale nešla vyndat. (whew) Tak jsem musela těch cca 7 km odjet skoro naslepo a bez řazení. Doma pak vyndaval Vašek tu matraci se sousedem nejmíň hodinu za stálé hrozby, že mi škodověnku rozřeže a bude. (whew) Ještě teď se celá opotím, když si na to vzpomenu. Eh, víra, že všechno musí nějak jít, když se chce a člověk se snaží, je někdy velmi nebezpečná. (chuckle)
Ri! (rofl) Ano, IKEA je tuze dobrá. Jedna z posledních cest z ní by se dala nazvat Alenka v kraji pod zrcadlem. (whew) (chuckle)
Hi hi. A přitom máme vozík i tažné zařízení. Jenomže nákup je dílem okamžiku a kdo plánuje, že povleče kredenc, když původně jel pro povlečení a sušenky, že.
Dodnes vidím zamyšlený výraz té paní, která vyšla z Plusu s taškou potravin v jedné ruce a ve druhé měla ratanovou tříšuplíkovou komodu, která byla zrovínka v akci. Jak tam tak stála nad tím bicyklem ….
Tašku pověsit na řídítka, komodu postavit na sedadlo, nebo štangli a pěšky domů. S motorkou by to bylo horší; kolo je naštěstí lehké.
No tak jsem příspěvek o štěstí napsala a odeslala ale skončil pod Starostlivým psem. Můžete mi někdo říci čím to že moje příspěvky jaksi přeskočí pod jiný článek? Už se mi to stalo několikrát. :O (wasntme)
Štěstí je třeba to, že mi už jde internet a že vám mohu poděkovat za vaše slova o štěstí. A také napsat, že jsem včera v úvaze udělala chybu. Není to nebo-nebo-nebo, ale:
„Každý je svého štěstí strůjcem … je tam aktivní prvek, to znamená vnitřní schopnost prožít štěstí a kus práce, která se musí udělat, i schopnost se zamyslet a poučit.“
V tomto jsme se – myslím – nakonec sešli, vaše i mé úvahy. Stejně jako v dalších náhledech na to, co je štěstí. YGA před chvílí napsala jasně, se svým osobitým úsměvem, že je šťastná žena. Přesně to mě napadlo, když jsem se vaše štěstí při čtení postupně „přivlastňovala“. Jsme – dokážeme být šťastni a to je velké bohatství.
Ještě vám dlužím svá štěstí.
Že mám své doma, to rodinné i to zvířetnické. Když jsou mí blízcí i já draví a spokojení. Že mám práci, která mě živí, i koníčky, které mě naplňují. Že mohu psát sem na Zvířetník, protože mě to obohacuje. Že mám přátele a kamarády. Že mohu sdílet život se zvířaty. Že jsem prožila to, co jsem prožila, protože bez toho bych to nebyla já.
A pak ještě všechna haiku, která dokážu vidět.
***
Děkuji Vám. S úctou, pokorou a láskou. (h)
Eh! Dokážu zkomolit úplně všechno: ne že jsme draví, ale zdraví. (blush) (chuckle)
ŠTĚSTÍ???????????
Rok 1989!
Ano, dneska je vše poněkud jinak, ale v podstatě to ŠTĚSTÍ bylo, je a i bude. Protože je to SVOBODA.
Tak nevím, je to zvrhlost, nebo jen hloupá provokace? Tahle svoboda je totiž, pro většinu obyvatel ČR, zboží velmi podřadné kvality. Raději bych tu tzv. totalitu a jistotu, že nepřijdu ze dne na den o práci, že mne na ulici neukradou, že u lékaře zaplatím max. korunu za recept, že z podprůměrného platu ještě ušetřím… Jenže kdo nezažil, asi neuvěří, zejména pokud je odkojen snůškou nesmyslů v současných učebnicích dějepisu. (vnučky chodí do školy a to, co jim tam lijí do kebulek je prvotřídní humus!)
Hele ty bolševiku, co nám asi tak komouši lili v mládí do hlav??? To humus nebyl??? Počítám, že jsme věkově tak skoro shodně, takže paměť máme snad stejnou, ne?
Piš raději o Čertíkovi.
Děcka, přečetla jsem si – několikrát – co je pro koho štěstí. A víte, že u každého příspěvku jsem si říkala – jó, no to je ono, to je taky moje štěstí. A s lehkou závistí (ač se dušuju, že já závistivá nejsem) si povzdechla – proč jsem to taky nenapsala – o těch uších v dlani a cestě a zutých botkách a přátelech a teple domova aaaa a to všecko – protože jsme stejné krve, vy i já a cítíme to stejně. A když se tak rozpomínám na ta svá drobná štěstíčka a skládám si z nich mozaiku … krucinál, nejsem nakonec ta … šťastná to žena?!
Seš! (h)
Hmm, připomnělas mi teď babiččino životní krédo, tak ho sem šoupnu, když je k tématu a mám kecací:
„Nejsi na světě proto, by jsi šťastným byl, ale druhé šťastnými činil“.
Se přiznám, že mi tohle krédo dlouho nešlo pod fousy. Než mi došlo, že je to vlastně možná ten nejlepší recept na vlastní štěstí. A právě ty, milá Ygo, to dobře víš!
Ygo, ten pocit, že s každým výčtem štěstíček a velikých štěstí souhlasím jsem měla taky. Vlastně jsem jen hledala příspěvek, který to napsal náramně stručně a na 100%. A to jsem našla u Zany. Ale ona jen udělala mistrovský „výcuc“ našich štěstí. 😉
Teda Zano, na to, že máš chcípa seš podivuhodně ve formě :* . Náramně zajímavý nadhozy – ať už zmínkou o cestě (jak jinak u tebe) či úvahou nad okamžiky a spokojeností (často bohužel prošustrovanou, v přítomném čase nepovšimnutou).
Dobře si umím představit úlevu z dohnaný lanovky. Chi, za množství endorfinů v těle ovšem možná může i námaha vynaložená nezvyklým tryskem 😀 . Jedno s druhým. Stále mám v živý paměti pocity po kvapném prolezení tunelu na slepo. To bylo úlevy a radosti, že nás vlak nepřejel a ještě dovezl domů. A plíce šly tehdy taky napřed.
Kupodivu, když už byla řeč o Saturninovi, nebyla ještě zmíněna metoda vyhození na mráz. Taky velká moudrost. Když pak pominou velké obavy a starosti a nepohodlí, to si jeden jinak váží zdánlivých obyčejností. Aspoň chvilku, než mu zase otrne 😛 .
Jo a příklad s poloprázdnou či zpola plnou sklenicí je sice otřepaný, ale naši svobodnou volbu přístupu ke každé situaci ukazuje dost názorně.
Sáfra, pardon, začínám bejt ňák podezřele epická (whew) .
Štěstí je,je,je….. nó třeba, že ještě žiju,že tu můžu být s Vámi, že mám doma dva kožíšky kočičí a jednoho hafušu,že ležíme všichni pěkně spolu a funíme si a předeme do uší, že můžu ležet s vnučkou pod jednou dekou a povídat si historky z mládí,že přednosta snáší už přes třicet let mé rozmary,moje děti mají dobré manželství,mám střechu nad hlavou, mám co jíst,když chci někam jít nebo odjet mohu se svobodně rozhodnout,mít dobré přátelé, jít v krutém větru za deště a mít se kam vrátit,mít teplé boty v zimě a těšit se z Vánoc, žít každý den pro tuto chvíli, která je teď a už nikdy potom nebude,pozorovat cvrkot světa s trochou nadhledu a pokory a sem tam se ohlédnout co za mnou zůstává,jestli nejsem slonem v porcelánu. Žít jak žít se má,to je má touha odvěká,nikomu neškodit,nebát se a nekrást. Tak takhle bych to chtěla aspoň ještě chvíli. (h)
Snad proto, ze se poslednich 30 let vyjadruju prevazne anglicky, vidim, jak ceske slovo stesti je mnohovyznamove. Po vzoru anglictiny si odlisuju „luck“ – to je ta Fortuna a nad tim nemam moc kontrolu, a „happiness“ – pohoda, radost. A cim jsem starsi, tak ta pohoda je v drobnych, na pohled bezvyznamnych vecech. To jen v mladi ma jeden obcas pocit ze Stesti je neco opravdu ohromnmeho, velkolepeho, a pokud se to nestane, tak budu nestastna…
Je to pekné čítať si a dozvedieť sa ako veľa druhov šťastia je.A každé je pekné a niečím výnimočné.Definícia Zany ma veľmi oslovila,šťastie Bedy vyvoláva dojem úžasnej pohody,vyrovnanosti,spolupatričnosti,šťastie Joaniny s Penny je dojemné….ale presvedčiva je i definícia o děvce prodejné….asi si dám za pohárik suchého červeného.
„Štěstí je to, o co můžu přijít. Živé bytosti, vztahy i některé věci..“
Zajímavá definice. Zano, souhlasím s tebou.
Štěstí je to, o co můžu přijít. Živé bytosti, vztahy i některé věci…
Píšu už z domova, protože mi bylo tak bídně, že jsem si vzala půl dne dovolenou. Mám ŠTĚSTÍ, že to můžu udělat).
Ono kolikrát k bezmeznému štěstí stačí zout si po celém dni těsné boty. Anebo zavčasu dorazit k dabljůsí. Což je kolikrát i velká klika (chuckle) .
Jj, kdybys věděla, jak neskonale šťastná jsem byla, když jsme doběhli tu lanovku, co kdyby nám ujela, tak nám ujel i autobus do Prahy. Plíce tou dobou leželi někde pár set metrů za mnou, ale byla jsem neskonale adrenalínově šťastná…
ježkovovko…plíce leželYYYYY (think)
jaký ježkovovoko 🙂 Já jsem se jednou dočetla ve svých vlastních poznámkách z přednášek z fyziologie o výměně plinů v plycích (blush) – štěstí taky mimo jiné je, když člověk občas sám sebe nebere moc vážně a dokáže se sám sobě zasmát.
Teďka nějak nestíhám moc číst, taky po mě leze nějakej chcíp a taky mám štěstí, že už nemusím sedět v práci a můžu jít do hajan.
Tak brou noc (wave)
(chuckle)
Dobrou (y)
HCHO! (y) (rofl)
Ať seš brzo fit! (wave)
Já se připojím HCHO a Zano, uzdravte se brzo !!! Chcopa je nutni řádně zničit ! Jděte na to ! (h) (wave)
Šmánkote, co jsem to napsala. Chcípa je nutno zničit. Sorry.
Ach ano, před časem jsme s maminkou potkaly slovutného pana proferora K. Chvíli jsme spolu mluvili i o tom, jak se daří. Načež pan profesor K. s noblesou jemu vlastní řekl, že vše je v pořádku, protože „… moč ještě udržím…“.
Měl hlubokou pravdu.
Milá Louk, tak tohle je přímo štěstí i s výhrou. (rofl)
Moc se vám všem omlouvám, že nemohu reagovat, doma mi nejde internet a v práci nejsem dnes ani zítra, až v pondělí ráno. Mějte se krásně, přeju vám krásné dny a děkuju za komentáře, které si bohužel nemohu přečíst.
(h) (h) (h)
Štěstí jsou Penyniny chlupatý ouška v mojí dlani.
Pohled na domalovanou mandalu.
Nebo když ji uvidí někdo druhej a řekne třeba: „Jé, to je zapadající slunko!“ – a já uvidím, že to fakt může být i zapadající slunko, i když jsem původně myslela, že je to koruna stromu.
Neštěstí je, když vidím lidi, co je mám ráda a vážím si jich, jak na sebe pokřikujou zabetonovaný každej ve svojí neprůstřelný pevnosti jedině správnýho pochopení mnohoznačnýho tvrzení. A hlavně, když vím, že říct jim, že dole jsou přece dveře, znamená, že se tam pro tu chvíli zabetonujou ještě o něco víc…
Nechtělo se mi, ale když už jsem se přimotal do diskuse včera, přimotám se i dnes – je třeba býti konsekventní 🙂
Zaujalo mě to „dvojí štěstí“ – z čehož jednou je to slovo výrazem pro kliku, tedy cosi co třímá v rukou Fortuna či Štěstěna, a rozhodně s tím nic nenaděláme.
Podruhé je to (alespoň pro mne) onen stav ducha, kdy jsme vyrovnáni se vším, čím procházíme, víme, že jsme udělali, co bylo v našich silách, že jsme při tom nikomu neublížili… a na tomhle druhu štěstí můžeme mít zásluhu nemalou. Napadá mě (protože není nic jednoduššího než ve slohové práci řádně vybrakovat osvědčeného klasika), třeba R.Kippling a jeho „If…“, nebo v mnoha mutacích používaná modlitba, původně připisovaná snad sv. Augustinovi:
Pane, dej mi dost síly, abych mohl změnit věci, které změnit mohu, dost pokory, abych dokázal snášet ty, které změnit nemohu, a dost moudrosti, abych rozeznal jedny od druhých…
Já vím, bylo to víc než deset slov a navíc si nejsem jistý, jestli jsem to napsal alespoň trochu srozumitelně, ale vy už si s tím nějak poradíte, Zvířetníci. V nejhorším to přeskočte… 😀
Pěkně jsi to, Terro, vytesal a já se připojím. Pro štěstí je jedno slovo málo, proto se o něm dá tak dlouze a třeba i vášnivě diskutovat.
Já bych dodala jen toto: snažme se štěstí poznat, když ho máme a děkujme za něj. Není samozřejmé a nikdo na něj nemá nárok (inlove)
Nojo, na If… jsem málem zapomněla! I když smysl jsem si pamatovala a slohově (také v útvaru delším, než požadovaný) zpracovala
Velice výstižné, jako většina toho, co napíšeš.
Jedna věc je „okamžik štěstí“ – jeho kvalita příliš nesouvisí se způsobem, jakým jsem si ho pořídila (fakt, že jsem dohonila lanovku, mě rozradostnil dost podobně jako synkova promoce 😛 ). Pro tento fenomén platí, že je velmi krátkodobý.
Pak tu máme něco, co bych viděla jako spokojenost. To můžeme v lepším případě prožívat v přímém přenosu, nebo na to přijdeme tak, že o to přijdeme. Obávám se, že b) je častější…
Štěstí je podstatné jméno, které se dá časovat. V čase minulém znamená vzpomínku, v čase budoucím naději. Ale nikdy nemá času přítomného.
CH.L.Montesquieu
i pro mne je štěstí stav duše, jen je pravda, že v některých podmínkách se snáze a v jiných obtížněji nalézá – a sem patří třeba právě už zmiňované zdraví… a je to pocit většinou nedlouhý a navíc si ho až příliš často uvědomíme až dodatečně… takže štěstí je i to, své štěstí přítomně zažít, prožít, uvědomit si, procítit – tady a teď
štěstí – sedím jen lehce oblečená, je teplý den, kolem mne leží mé kočičí holčičky, pozoruji je jak dýchají, jak se jim rytmicky pohybují kožíšky a vím, že jsme spolu, skoro si na to mohu sáhnout, jak moc cítím, že prostě JSME
štěstí – sedím s dcerou a povídáme si, v poklidném hovoru se dostáváme třeba i k niternějším tématům, cítím to pouto mezi námi, přichází porozumění a BLÍZKOST
asi tak něco (h)
Hezky jsi to napsala (inlove) .
Ještě bych za sebe přidala, že štěstí je cesta. Jdu a starosti mi většinou nestačej.
Myslím si, že štěstí se nedá lehce definovat. Na rozdíl od spokojenosti, která může být trvalá, je štěstí jenom omezený okamžik intenzivního pocitu z ojedinělého prožitku. Ted’a nyní! A za ty okamžiky – díky.
Pro nás oba je vrchol štěstí, když se ráno probudíme a nic nás nebolí. A když potom přijde kocourek, řekne Mňaaaau a chce mazlit, tak už nic víc nepotřebujeme. Navíc máme už 26 let jeden druhého! 🙂
Kamarád odpovídá na přání pevného zdraví: „Přejte mi štěstí, na Titanicu byli všichni zdraví, ale to štěstí neměli“.
Zdraví je štěstí, tak to všem přeju.
A možná to bude znít pro někoho zvláštně, ale pro mne jsou teď štěstí největší moje tři vyvzdorované barevné kocouří kožíšky! A šťastné chvíle prožívám také s rukama zabořenýma do kypré hlíny, pozorováním, jak z ní na jaře pomalu vystupují rostlinky, jak se jim daří, jak se rozrůstají, kvetou a dělají mi radost.
Peníze štěstí nejsou, ani ho nepřinesou. Jsou jen, bohužel, hodně důležité a tak je s nimi někdo šťastný, tedy alespoň si to myslí.
Když už tu poletují ty citáty 🙂 tak tuším O. Wilde (pokud to nebyl G.B.Shaw, že) prohlásil asi tohle:
Jsou zajisté mnohem důležitější věci než peníze, ale jak se k nim dostat – bez peněz… Nicméně souhlasím, že okamžiky, kdy je štěstí opravdu, ale opravdu podmíněno penězi, jsou velmi ojedinělé. Posílám podrbání kožíškům a mávám jménem smečky.
Kožouškové děkují a mávají zejména akční Rubišce. Ráno čekali u záchůdku na Zrzíka. Důstojně vykráčel a oba na něj vystartovali a vyhnali ho bleskurychle až na horní poličku. Pak se začali pokojem procházet stylem: „Kam ten kocour tak spěchal, nevíš Meldo?“
Štěstí?
..že mám práci která mne nejen živí, ale i baví
..že mám vedle sebe partnera který nevidí má přibývající kila a je mi s ním stále lépe a užívám si že jsme zase sami dva
..že mám děti které se postavily životu čelem
..že má Batman už tři kila a popelnice zůstala někde hrozně daleko
..že gerontíci mají stále radost ze života i když jim už trvá trochu déle, než se najedí
..že Majda dneska poslintala souseda a on se tomu jen usmál
Ach – to zpropadené štěstí! Kolikrát ho už držíme za pačesy, ale zjistíme to až potom, kdy nám z ruky uklouzne. Štěstí je totiž strašně vrtkavé a nestálé – jsou to jenom okamžiky, ale člověk za ně musí být vděčný.
Pro mne je štěstí druhý svátek vánoční, kdy se celá rodina sejdeme u našich, štěstí je Brooke, která se na zapískání ke mně vrátí ze začátku pole, štěstí je Terka, když dojede svůj první závod, štěstí je první ráno u moře, štěstí je setkání s Moravskými sestrami v Thálii, štěstí je dobrá fotka a její pochvala od Zvířetníků, štěstí je krásný den, štěstí je ten prchavý pocit u srdce, kdy se sevře nad krásou a nechce se ani mluvit.
To ostatní je obyčejný život – někdy je to dobrý a někdy to stojí za prt.
P.s.: No – a taky je štěstí, když natrefím na hezké a levné botky nebo když mi přijdou dividendy z kuponové privatizace cca 327 Kč (chuckle)
YGO, tys mně rozplakala, to je tak hezkýýý. Úplně mně to dojalo. (inlove) Takhle vypadá štěstí. (wave)
k tomu je ještě jedno přísloví:
„štěstí je jako duha, vidíme ho jen nad hlavami jiných“,
většinou si šťastné chvíle nebo i celá období uvědomíme,
až když skončí a je nám líto, že jsme si to neuvědomili dříve a neprožili lépe
štěstí má schopnost indukce, protože když vidím spokojeného a šťastného Čertíka, jsem šťastný také. A také platí, že čím menší potřebu hmotných statků mám, tím častěji a déle jsem šťastný. (V Asijských kulturách tohle vědí už dávno).
Jen se to nesmí přehnat, protože pak přijde zima a ejhle … krmte mě! … mě hmotné statky nezajímají, nehromadím je, když jste se dřeli na poli, tak jsem pozoroval vlastní pupek a kázal vám o nedůležitosti hmotných statků, je vaší lidskou povinností mě nakrmit, vždyť jsme lidi. A nepočítejne, že bych vám snad byl vděčný, byla to vaše povinnost, vy mamonáři.
Vave, štěstí – to je pro mě to, že mám svou rodinu a kamarády, to mi úplně stačí, nic víc nepotřebuju.
P.S. Ale to teplé moře, jak dole píše Renata, to bych taky brala, pak už by mi nescházelo vůbec nic.
Pro mě je štěstí chvíle klidu bez průšvihů, kdy všechno funguje jak má a má rodina je zdravá a spokojená. Tohle mi přišlo na mysl loni, když jsem skládala v kuchyni cukroví na tác, u toho mě pozorovala Borůvka s Polárkou a vedle v pokoji na mě čekal můj muž s dětmi a jen si tak povídali. Nikam jsme nespěchali a to pro mě byla chvíle štěstí, kdy jsme si to i uvědomila. Myslím, že často vlastně šťastní jsme, ale až tak si to neuvědomujeme, protože to štěstí se nám skrývá za závojem drobných starostí. Velké starosti nechají štěstí jen tu a tam problesknout. A to si pak člověk začne to štěstí pracně hledat v maličkostech.
Tak jsem přemýšlela,co napsat…a najednou jsem si vzpomněla na jeden zapomenutý „pohádkový“ příběh, velkého pohádkáře H.CH. Andersena – jmenoval se Přezůvky štěstí a v roce 1986 ho natočil Juraj Herz. V databázi ČSFD je vedený jako Galoše šťastia, já si ho pamatuji pod tím mnou uvedeným názvem. Když jsem ho viděla prvně, byla jsem plnoletá a přála jsem těm, co si kouzelné přezůvky obuli, že se jim splnilo to,o čem nejvíc snili. A nebylo to jen příjemné. Byla jsem trochu zlomyslná. Teprve za několik let,jsem se nad tímto příběhem zamyslela a sklonila se před vyprávěním pana Andersena, ve kterém je skrytá moudrost a myšlenka,že splnění přání nevede vždy ke štěstí člověka,jemuž se splnilo….
(hug)
…v dlaně hlavu skládáš, ruka utlačí je…
V úrovni pocitů jsme nejčastěji ničitelé svého štěstí my sami. Je těžké „neskládat hlavu“, když je člověk zavalen starostmi. Ale… Na druhé straně nikdy nebyla bezpečnější doba, nikdy nebylo obecné bohatství větší. (Bezpečí – podle dochovaných statistik některých anglických hrabství bylo ve 13. století 20x více vražd na počet obyvatel, než nyní. Bohatství – na to se stačí jet podívat např na Ukrajinu, ani člověk nemusí do Indie nebo do Afriky). Přesto si naříkáme nad naším těžkým životem. Ale život nikdy nebyl lehký. Nejsme trochu jako ta rybářova žena z pohádky?
No a pak je štěstí dalo by se říci fyzické. Nalezená bankovka, ale také když kamarády těsně minul ten šílenec, co usnul za volantem a jen jim škrábl zadní blatník (což ho naštěstí probudilo).
Potřebujeme oba typy štěstí. Ale jen toho prvního jsme strůjci.
Štěstí je nespolehlivá děvka, bez které se člověkem ovšem neobejde!
Takže přeju každému tu jeho „kapičku štěstí“! (sun)
http://www.youtube.com/watch?v=0FfWKHyJk7U
Milá Vave,
obávám se,že definici štěstí bude těžké získat!Pro mně je v podstatě pocit štěstí emoce,která se mění v závislosti na momentální situaci.Dá se to lehce zaměnit se spokojeností.Šťastná bych byla,kdybych tu měla ty,kteří mě opustili (zemřeli,nebo odešli).Pro mně je štěstí mít někoho,komu se můžu svěřit,spolehlivého a pozitivního člověka.Fakt nechci podlézat,ale někoho jako jsou Zvířetníci ( (inlove) …
Štěstí? Co je štěstí?
Je to „muuuška jenom zlatá“, jak napsal před drahně lety A. Heyduk, je to stav mysli, či způsob, jak byla vyřešena určitá situace. A je to také SLOVO. Slovo jako mnoho dalších nejednoznačné, u kterého si lidé představí každý něco jiného. Ach, ta naše mluva! Totéž slovo, tentýž shluk hlásek či znaků, může znamenat něco naprosto odlišného.
Řekněme třeba „pes“ nebo „kočka“, když už jsme na Zvířetníku. Slyšíme li slovo „pes“, mnozí z nás si představíme kamaráda, parťáka, mazlíka, ochránce… A přitom se toto slovo použije i ve spojení „Náš kapitán je pes“, jak vyslechl Fík námořníky. Ten kapitán určitě nebyl pro svou posádku kamarádem či mazlíkem radostně je vítajícím 😉 .
George, tehdy ještě Yetti,svého času jistě prožíval okamžiky štěstí, toho prchavého, když se mu podařilo v náročných(pro mne tedy nepředstavitelně krutých) podmínkách zdolat výstup na skály. V těch letech si pravděpodobně dostatečně neuvědomoval, že jej při jeho výpravách provázela ona paní Štěstěna, dáma velmi vrtkavá.
Ve včerejší diskusi bylo napsáno mnoho slov. Když jsem tak přemýšlela nad jednotlivými příspěvky, uvědomovala jsem si, jak dnešní doba se slovy neuvážlivě zachází. Myslím tím, že mnohdy nepřemýšlíme nad tím, zda zvolené slovo není možné pochopit jinak, než bylo zamýšleno. A to ani tehdy, jsme-li autory, ani tehdy, jsme-li příjemci daného sdělení. Včera jsem si uvědomila, jak často nevnímám podstatu sdělovaného, ale nechám se ovlivnit svou momentální náladou či indispozicí. Ne vždy dokážu také postihnout pravou podstatu vysloveného nebo napsaného.
Ještě že nejsme ve škole 🙂 . Nevím nevím, jestli by moje úvaha byla shledána jako splnění zadaného tématu. Zdaleka se mi ovšem nepodařilo vyjádřit vše, co se mi od včerejška honí hlavou.
(A mám to za pět)
Máš pravdu, že se slova používají lehkomyslně. Ale nejen dnes (vzpomeň na Willa Shakespearea, kolik ten popsal her se slovy…) Slovo může být mocná zbraň a měli bychom je používat uvážlivě. Ale slovo vylétne rychleji než myšlenka. Kdo z nás je mistr slov? Kdo je dokáže vždy zkrotit? Proto je důležitá tolerance. Neurazit se pro slovo. Hledat za ním myšlenku. Nebo na ním někdy jen slyšet volání o pomoc. (Slovo může lhát, když není v souladu s řečí těla. Proto nerada řeším důležité věci po telefonu. Proto zvířata lžou daleko méně často – řečí těla se lže obtížněji, i když i to jde)
Milá MaRi, včerejší diskuse mi určitě bude vězet v hlavě dlouho. A Tvé včerejší i dnešní příspěvky také.
Včera napsal Jenda: *** „Na každou otázku existuje jednoduchá, snadno pochopitelná, špatná odpověď.“
A dav ze špatných odpovědí neomylně najde tu nejhorší.***
Síla slova je obrovská. Některá slova jsou ale příliš nebezpečná. Jako je třeba nebezpečné škrtání sirkou ve stohu. Proto je třeba (podle mého přesvědčení)odmítnout některá slova ze zásady, aniž by člověk zkoumal, proč byla vyřčena.
Neuvážené či nebezpečné slovo v řeči nebo i v internetové diskusi je vždy dílem okamžiku a člověk třeba v rychlosti neuváží, jaký bude mít dopad. Stalo se mi to mnohokrát a pak jsem ho (někdy těžce)vysvětlovala a omlouvala se, protože zpět už vzít nešlo.
Slovo použité v dopředu připraveném článku pro mě má vyšší závažnost. Autor ho volil s rozmyslem, s úmyslem něco sdělit, něčeho dosáhnout. Pokud použil slovo nebezpečné a použití takového slova dodatečně neosvětlí, zůstává pro mě slovem, proti kterému je třeba se ohradit.
Vave, poslední odstavec tvého příspěvku vyjadřuje přesně totéž, co jsem měla na mysli.
Můj šéf, člověk, kterého si velmi vážím,rád používá jedno přirovnání (nepatrně je ale upravím).
Slovo (on říká „jazyk“) je horší než meč. Posekáš jím mnohem víc a rány se déle hojí.
Slovo však naštěstí také umí hojit. Kéž v našich životech ubývá těch zraňujících a přibývá těch hojivých.
MaRi, děkuju, jsem velice ráda, že si rozumíme, vážím si toho. (h) Snažila jsem se svůj protest vysvětlit; pro někoho možná až příliš. Není mi lhostejné, když si někteří myslí, že jsem malicherně hádavá či bezdůvodně zlá. Ale když se dnes podívám na to, co napsal pod pana Pavla Krakonoš, jsem ráda, že jsem nemlčela. Já to vlastně v některých případech ani nedokážu.
Měla jsem napsat „co všechno napsal“, těch vstupů je tam víc.
Vave,tak malá prosba a ja neviem,či budem vedieť vtesnať do limitu svoj pocit šťastia.To každodenné sú malé čriepky,že som,že čítam dobru knihu,že som stretla kamaratov,že som natrafila na výbornú akciu,že som bola lepšie oblečená a vyzerajúca ako iné baby/no fuj,ale je to tak/,proste to je také štístko…
Ale to zásadné šťastie pre mňa je,že som sa narodila dvom veľmi múdrym ľuďom,že som mala vynikajúcich učiteľov a že som v živote stretla výborných a múdrych ľudí,ktorí sa stali mojimi priateľmi.Tc.je to patetické,robí to tato skora hodina po prebdenej noci,ale je to pravda.A viac ako 10 slov.
Ano, Renáto a Akden, vidět radost i těch mému srdci blízkých – zvířat či lidí – rozhodně moje štěstí umocňuje.
Štěstí?
To jsou pro mě okamžiky v životní sinusoidě, kdy si všechno „sedne“. Kdy mí blízcí ,já sama,kamarádi jsou spokojení, zdraví, zaměstnaní, dosaďte co každému libo. Tento stav nikdy netrvá moc dlouho,život mě naučil….
A proto si každý takový klid duše nesmírně užívám (nod)
Hmm, neumím psát ani mluvit stručně, tak se mi chápání „mého štěstí“ asi nepovede napsat deseti slovy.
Štěstí bývá často taková prskavka, která jak rychle zazáří, tak stejně rychle pohasne. A místo radostného pocitu po sobě zanechá bolestné zklamání (které často přetrvává déle, než prvotní štěstí). Při tom bych mohla vyjmenovat spoustu životních situací (někdy i zdraví či životu nebezpečných), kdy jsem opravdu „měla štěstí“, že situace dopadla, tak jak dopadla. Své osobní štěstí vnímám opravdu jako stav duše – když ta se cítí spokojená a vyrovnaná, k pocitu štěstí mi to stačí. Jenže docílit tu spokojenost a vyrovnanost (s určitou situací, životem vůbec) dá někdy pořádnou fušku. Tohle je pak na nás, ale když se to (nemusí ani dokonale) povede, stojí to za to. Já jsem nikdy nebyla (a už nebudu) ctižádostivá, možná proto, že jsem natolik sebekritická, že vím, že na „velké cíle“ prostě nemám ani hlavu, ani náturu. Někde jsem četla, že každý má možnost docílit toho, po čem touží, záleží jen na tom, co je pro to ochoten obětovat. Nevím, zda je to pravda, možná jsou to jen taková další „slova do pranice“ Moje životní příčka ku štěstí není nasazená nijak vysoko (tedy ne, že bych v mládí nesnila, jako snad každý, ale realita je realita, že). Opravdu mi k němu stačí málo, více mi záleží na stabilitě takového „štěstí“, než aby to byla ta muška jenom zlatá .
Jednou jsem měli kalendář, kde u každého měsíce bylo nějaké „moudro“. To, které se mi nějvíce líbilo znělo „Make a great big deal out of little pleasures“ (snad „mohutně si užívej malých radostí“, či takové kladně převrácené „udělej z mravence velblouda“). A víte, že ono to někdy ku štěstí úplně stačí? Já pak večer v posteli nemusím nijak dlouho hledat, co mi ten den udělalo radost.
Štěstí? Mám úplně přízemní představu. Všichni se rácháme v teplém řeckém moři a děti vůbec netuší, jaká to byla šichta, abychom tam byli.
Štěstí? Další jednoduchá fotka. Na krásném mostě Rio-Antirio jsem ve velmi větrném počasí našla 5EUR bankovku. Dodnes si představuji, jak letěla 🙂
Štěstí? Štědrovečerní stůl se všemi prarodiči mých dětí.
Už jsem překročila limit zadání, pokračujte! 🙂
Štěstí si vzájemně přejeme společně se zdravím, radostí, spokojeností a dalšími příjemnostmi.
Chceme, snažíme se, aby naši blízcí byli šťastní a k tomu měli trochu toho štěstíčka.
Na štěstí se dobře zvyká. Tak nám přeji, aby nám nezevšednělo, stále jsme si ho vážili, aby se na nás nenamíchlo a neodstěhovalo se jinam.
Já si hned vzpomněl na pana Peška a jeho utrápené „můškajenomzlatá“.
😀
Je to taky věc k zamyšlení.
Aneb jak říkají pavouci:
„Muška jenom zlatá naní žádný štěstí, štěstí je pořádná masařka!“
😉
Štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš…
Když se nad tím zamyslím, beru ve všem pro a proti, vychází mi, že jsem vlastně šťastný člověk.
1)bydlím v bytě v osobním vlastnictví, s mámou, mám zaměstnání a jsme oba takříkajíc zdraví (myslím bez závažných nemocí)
2)mám svou životní partnerku, která má taky byt a nenutí mě nějak se měnit (spíš já jsem jí dost zreorganizoval žití…)
3)dětí nemaje, můžu si kupovat „hračky“ pro sebe
4)mám zopár Přátel, u kterých vím, že si v nouzi vzájemně vypomůžeme
a to nejdůležitější
5)všichni naši kočičáci jsou zdraví a netrpí hlady ani nedostatkem přízně.
Jmenovitě:
Bobeška, Bruna, Žanda, Mates, Amiška, Činda, Pacík, Čilina, Krtek, Kadel, 3 Šmihuláci (Očík, Ušák a Proužek), Pijavec, Felix, Zrzek a půlkočka Miňonka.
Jak říkám, jsem šťastný člověk.
Netoužím po luxusu, ani po exotické dovolené, krámy s oblečením míjím obloukem s myšlenkou „tolik???tosistrčteněkamkolikjezatokonzerv…“
Ano, jsem sice jen kočičí posluha, krmič, hladič, ale jsem jím rád.
(cat) (cat) (inlove) (cat)
Teda Dane, ty kdyby ses večer modlil a měl přidat přímluvy o ochranu za… tak bys asi dříve usnul, než bys vyjmenoval všechny vaše kočičí miláčky 🙂 (h) Tak ať se tě všechna popsaná štěstí ještě dlouho drží.
a to vynechal ty dvě, no,tu jednu a půl, co mi z Prahy dovezl 😉
a Maričko, kdyby ještě u každého jména uvedl i jejich přezdívky, tak mu nebude stačit ani těch 5 motliteb denně 😀
😀 Maričko, nespavci by měli místo počítání oveček, počítat plyšáky u Dana (sun)
(whew), na podruhý už jsem to přečetla dobře – nenutí mě se měnit…záměna M za Ž…. (chuckle)
(rofl)