Nedělní ráno oznámilo místní ptactvo svojí serenádou. Při tom nejde se nevzbudit. Je to řev až uši zaléhají. Navíc bylo ve vzduchu cítit, že bude opět horký, prosincový letní den, a tak jsme se jen nasnídali, sbalili si fidlátka a vydali se na zpáteční cestu.

Měli jsme v merku projet nejdivočejší úsek staré Gerat Northen Road, kterou postavili trestanci v letech 1826 – 31. Tato část už hodně let není průjezdná, je otevřena pouze pro chodce a cyklisty. Je to historický monument bílého osidlování pátého kontinentu. Avšak většina této 264km dlouhé cesty slouží dodnes motoristům, kteří mají smysl pro romantickou a pomalou jízdu krajinou.

Takže cestou zpět k Wisemans Ferry, za osadou Bucketty, jsme nepokračovali rovně, po Wollombi Road ale odbočili doleva na historické zbytky Old Great Northen Road. To jsme ještě netušili, že těchto 43km pojedeme skoro 10 hodin v pekelném horku cestou povětšině připomínající tankodrom nejvyššího stupně obtížnosti. Tato cesta měla ve svém času zajišťovat spojení Sydney s úrodným krajem v okolí Wollombi , Muswellbrooku a Maitlandu. Cesta ale vedla divokou kopcovitou krajinou a doprava po ní byla velice obtížná. Byla brzy vytlačena dopravou lodní.

Ve stejný rok, kdy byla tato dopravní spojnice Sydney s úrodným severem dokončena, přesně 12. června 1831, parník „Sophie Jane“ vyplul ze Sydney do přístavu Morphet na řece Hunter. Svého cíle dosáhl za jedenáct a půl hodiny. S rychlostí a kapacitou lodí nemohla doprava na nově zbudované cestě absolutně soutěžit a tak obchodní význam Great Northen Road okamžitě klesl na nulu. Takže veškeré úsilí, utrpení a životy co zbudování této cesty stálo, bylo téměř k ničemu. To nám však nebrání si něco povědět o tomto malém zázraku stavebního inženýrství.

I za relativně malé přestupky, jako třeba krádež kapesníku, byli odsouzení provinilci koncem 18. a v 19. století ve Velké Británii odsouzeni k deportaci na 7 let do trestaneckých kolonií Jeho Veličenstva. V těchto koloniích tak nebyla nouze o pracovní síly zdarma. Každý trestanec musel tvrdě a neustále pracovat. Navíc, zde mezi klokany, v prostředí jako z jiné planety a krajně nehostinném. K tomuto přibyl i malý bonbónek. Ti, kteří se dopustili nějakého přestupku po dobu výkonu trestu, byli ze Sydney deportováni do kriminálu v Newcastle, asi 100 km na sever a zde pak použiti k neobyčejně tvrdé práci v okovech, jako na příklad stavbě Great Northen Road.

S organizační schopností tehdejším pánům vlastní, byli trestanci určení na tyto galeje rozděleni do pracovních skupin a zde pak pod velmi přísným a mnohdy krutým dozorem dřeli více jako kdysi v Egyptě ti, co stavěli pyramidy. V zimě mnohdy za mrazu a v létě za nepředstavitelného horka pod pečícím slunkem.

Jen tak bylo možné, že od roku 1826 do 1831 byla v krajně nehostinném terénu postavena tato cesta. Skupina 380 trestanců rozdělených do sedmi pracovních skupin započalo se stavebními pracemi v Castle Hillu, nyní předměstí Sydney. Tito pracovali na části cesty mezi Hawkesbury a Castle Hillem. Druhá skupina, 119 trestanců, rozdělena do dvou pracovních skupin, pracovala na dvou částech. Jedna z Newcastle do Wallis Plains, a druhá mezi Wallis Plains a Wollombi. Po dokončení, pak byly nasazeny veškeré síly k dokončení zhruba 50 km dlouhé spojnice započatých prací v tom nepředstavitelně obtížném, kopcovitém terénu. Z Wollombi k řece Hawkesbury.

Že to zde nebyla procházka růžovým sadem, dokazuje fakt, že po dokončené silnici jezdci na koni trvala cesta tři dny. První den ze Sydney k Wisemans Ferry, 79 km. Druhý den k blízkosti Wollombi, 64 km. A třetí den zbytek cesty, 58 km do Patrick’s Plains. Odtud to bylo pak ještě 39 km do Newcastle, ale Patrick’s Plains byly v centru úrodné oblasti, kde je nyní vinařská oblast Hunter Valley.

Podél nové cesty vyrostly v úměrných intervalech jako houby po dešti tolik potřebné osvěžovny. A tak v počátcích let čtyřicátých devatenáctého století to byl Solomon Wiseman’s Inn u přívozu, nynější Wisemans Ferry, Richard Wiseman’s Inn ve Wollombi Valley, Rising Sun Inn v Millfieldu, Governor Gipps Inn ve Wollombi a Cock Inn u potoka Cockfighter Creek.

My zpočátku jedeme po relativně dobré cestě po hřebeni. Zastavujeme, jen abychom si prohlédli zbytky starého kamenného mostu přes potok. Ke stavbě celé této cesty byly těženy a používány kvádry z místního pískovce a to vše manuálně pomocí s ručních nástrojů. To se navrtala řada děr asi 20mm v průměru a pak se blok od skály pomocí klínů a kladiv odlomil. Vrtání se dělo také tak, že jeden trestanec držel ocelový vrták na kameni a druhý do něj bušil perlíkem. A těch kvádrů, některé až 600 kg těžké byly použity nepřehledné tisíce. Po vytěžení byl každý pečlivě opracován na požadovaný tvar a míru a tak vlastně každý kvádr je ručně vyrobený originál.

Jakmile cesta opustila hřeben, tak se zakousla do svahu a povrch se změnil tak, že místy jsme jeli pomaleji než krokem. Bylo třeba opatrnosti, byli jsme sami a za chybu bychom zaplatili několikadenním táboření na místě a dlouhou procházkou pro pomoc. V Honzíčkovi byl hic jako v peci a Míla musela vzít Waldemara na klín. Obyčejně jezdil na podlaze Míle pod nohama, ale Land Rover měl zrovna pod tou podlahou, byl to jen aluminiový plech, rozžhavené výfukové potrubí, které tu podlahu ohřálo tak že se na ní dala smažit vajíčka. Klimatizace byla tehdy v takovém vozidle neznámá, i když Honzíček měl docela slušné větrání. Klapky pod předním sklem, otevřená posuvná okna a hlavně tři klapky na střeše, která byla zevnitř celá tepelně i zvukově izolovaná. Ovšem toto vše pracovalo jen tehdy, když se tento zemědělský stroj pohyboval. Když jsme jeli krokem, tak se skoro nic nedělo a vevnitř nám teploměr ukazoval 49°C. Prostě lahůdka cestování v buši v létě v prosinci.

A tak jsme se kolébali opravdu pomalu, až jsme po devíti hodinách dojeli k závěru tohoto úseku cesty. Nyní nám už jen zbývalo sjet prudký kopec dolů k řece Hawkesbury a přívozu Wisemans Ferry. Tento kopec, jménem Devine’s Hill, představoval také největší, nejnebezpečnější a nejnáročnější nasazení při budování cesty. Byly zde postaveny opěrné zdi a odvod srážkové vody, vše z kamenných kvádrů, které zde také těžili. Toto ohromné dílo je možno spatřit i nyní, i když se tam už nedá dojet autem. Podrobnosti a spousty fotek, ilustrací a skenů je v angličtině zde. http://www.convicttrail.org/ Povrch cesty byl zde už opět dobrý, ale často jsme stáli a obdivovali, co se vše dá vytvořit jen ručními nástroji a lidskou silou.

Ovšem udržet hordy trestanců v pracovním tempu v nelidských podmínkách nebylo také jednoduché. A tak přestupky byly tvrdě trestány a mnohdy i smrtí. Dodnes je ve skále pod převisem, který má ve stropu krásnou, přírodně vytvořenou díru, vidět ve skále trestanci vytesanou lavici, kde seděl vrchní dozorce. Pěkně ve stínu a průvanu, jak jsme si to vyzkoušeli, díra ve stropu odvádí vzduch jako komín, zatím co trestanci v potu tváře na slunci dřeli jako barevní. Dokonce i schodečky ve skále si nechal vězni vytesat, aby k té lavici nemusel šplhat po skále. A tak toto líbezné místo posloužilo i k trestům nejtěžším. Nad skálou rostl pěkný silný eukalypt. Provinilci svázali ruce a nohy, přes větev eukalyptu přehodili oprátku, kterou měl ten jistý už kolem krku, a pak toho jen postrčili do díry ve skalním stropu, takže se zhoupl a měl po starostech a dřině. Proto se dosud tato skála jmenuje Hangman’s Rock. Tedy skála toho, který věší. Takže při sezení na vytesané lavici, ze které je pěkný výhled do kraje, se v hlavě honí podivné myšlenky.

Pak to už byl jen závěr zajímavého výletu, sjeli jsme k přívozu, přepravili jsme se na druhý břeh a za půl druhé hodinky jsme byli doma. Sice napůl uvaření ale spokojení. Waldemar se natáhl na chladný beton v garáži a slastně usnul.

Fotky najdete zde http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Vylet_na_Devils_Rock_prosinec_1978/