Po roční pauze jsme zase na závodech Hanáckého musher klubu. Těší mne tady být. Popovídat si po té dlouhé době s Renčou. Potkávat staré známé, vést řeči o psech, obdivovat krásné seveřany a svalnatá ESPéčka. Nakazit se nadšením a očekáváním, jak lidičkové a jejich psí parťáci nejrůznějších ras nastupují ke svým startům. Počasí dělá, co umí, aby se víkend vyvedl. Jsme tady sami, jen já a můj blázínek Alík a když už jsme tady, budeme závodit…

Dvě minuty do startu. Vyrážíme na trať v minutových intervalech. Za závodníky midu nastupují sprinteři. Všechny kategorie hezky za sebou, žádné zbytečné zdržování. Poslední závodník ze SCO2, koloběžkář s štěkajícím chlupatým dvojspřežím, mizí v zatáčce. Na startovní čáru se posouvá dlouhonohý mladík s hnědobílou leopardí fenkou. Silné drápy dřou o asfalt, z hrdla se dere kvílivé vyštěknutí, jak se fenka nemůže dočkat pokynu ke startu. Nemám nejmenších pochyb, že na trati z ní nezahlédnu opět ani chlup.

Ztrácíme na tuto dvojici po sobotním kole osm minut. Aloušek, ten by šel, ten by byl pro fenku soupeřem! Ale panička mu to opět kazí, panička se rozhodla jet na jistotu a pohodu. Taky panička nemá natrénováno a vybíhání kopců ji včera činilo jisté dýchací obtíže. A paniččin nápad projít si včera svižným tempem před vlastním startem téměř celou trať v délce 6200m možná taky nebyl nejchytřejší. Jenomže bylo tak krásně a alespoň jsme zkontrolovali, jestli nejsou potrhané pásky a zničené značení. A Alí si volně běhal, užíval si procházky v lese a na nádherných voňavých loukách se tolik vyřádil při hledání a přinášení „ztracených“ klíčů! Až měl jazyk z huby…

Minuta do staru. Leopardka zmizela jako žíznivá čára. „Pojď Alí, pojedem za chvilku.“ Stavím se na čáru, Alí stojí před koloběžkou. Vodítko prověšené, vypadá klidný, naprosto nezúčastněný. Jen po mě občas loupne okem, jestli už. Ještě ne, ještě chvilku ne. Vím, jak čeká na povel, ale lidi okolo mají z Alího dojem, že ho nějaké běhání vlastně vůbec nezajímá. Je to náš nejklidnější start ze všech závodů, co jsme jeli. Jsem v nečekané pohodě, užívám si každý okamžik. Jiskřivé ráno po mrazivé noci, dění okolo.

Za náma už čeká Martin Vojvodík se svou grónskou fenkou. Náš častý spolubojovník. Včera startoval podle čísla před náma. Dojeli jsme ho v půli trati a hodný kus jsme se drželi u sebe a psi se hecovali, komu to líp šlape. Alí by pádil, ale v měkkém terénu a pro mě podezřelých sjezdech jsem ho zas brzdila v rozletu. Nakonec jsme jim utekli o dvě minutky. Vůbec toho předjíždění bylo včera až dost, ale Alík mě příjemně překvapil. Na nikoho nebublal, běžel si svou cestou, jen koukal. Radost mi udělal!

Odpočítávání a „Gou!“ „ Dopředu Alí, dopředů! Padéééj!“ Dvakrát se mocně odstrkávám nohou, abych Alímu pomohla dostat se do tempa a jedemééé! První metry trati vedou po asfaltce, lehounce z kopce. Na okamžik na kolobce zadřepávám a Alí letí jak vítr. Ve chviličce sjíždíme na lesní cestu. Někteří psi tady mívají problém s odbočením. Alí ne. Včera šel podle povelů, dnes ani nemusím nic říkat, už trasu zná. Mírně pravý a hned mírně levý po jedné ze tří lesních pěšin.

Za zády zůstali diváci a fotografové. Tiše ujíždíme přítmím mladého jehličnatého lesa. Měkká pěšina je dost podupaná od koní, ale díky nočnímu mrazíku je podstatně pevnější než včera. Snadno držím kraj, který jsem si vybrala. Vjíždíme do sluncem prozářeného okraje pásu bukového lesa. Míjíme výstražný terčík. Pěšina je suchá, pěkná, pro změnu na ní číhají kameny a kořeny. Pevněji stisknu řidítka a na své extra vysoké koloběžce hrkám přes kořeny bez jediného škrtnutí spodkem.

Alí běží. „Šikulka jsi, Aloušku, ššš…“ Projíždíme lesní křižovatku a pokračujem pěknou cestou mírně z kopečka. Vlevo buky, vpravo mladá smrčina. Je tady stín a chladno. Kolobka jede tiše, vnímám Alího pravidelné oddechování a ptačí zpěv. Nic jiného ticho lesa neruší. Další křižovatka, opět pečlivě označena terčíky i páskou. Zrzavý parťák nepochybuje, kam jít, volám spíš jen ze zvyku: „Levý Alí! To je dobře!“. Čeká nás příjemná rovinka. Pomáhám Alímu občasným odstrčením, vdechujeme chladné vůně probouzející se přírody.

V rychlém tempu přejíždíme asfaltku, ze které jsme o pár metrů výš prve sjížděli. Soustředím se na trať před náma. Tento krátký úsek se mi vůbec nelíbí. Široká lesní cesta s kopce zpevněná jakousi hrubou kamennou drtí. Kolobka na tom splašeně poskakuje a psí tlapky se můžou snadno zranit. Nájezd máme lepší než včera, soustředím se na „dobrou stopu“… když mě prudce škubne opasek do strany. Alík ostře vybočil a jal se zkoumat a čurat na trs trávy, v očích lehce tupý výraz.

Mačkám brzdy: „Alí, krucidopsa, co děláš?!! Padej dopředu! Ták je to dobře!“. Pozdě mi došlo, že jsme tady při ranním venčení potkali cizí hezkou mladou německou ovčandu, která měla uháranou chlupatou sukni pod sebevědomě máchajícím ocáskem. Spoléhala jsem na Aliho pamatováka trati a touhu běžet, nepodpořila ho povelem a ejhle, jiná touha byla silnější. No co, nevadí. Zdržení bylo pár vteřinek, alespoň nás zpomalilo v kodrcavém sjezdu a už zas hezky pádíme šerem vzrostlého smrkového lesa.

Sjezd končí pravoúhlou levou, pak kratičká blátivě kořenová spojka na další lesní cestu. Už vidím světlo mýtinky s křižovatkou. Tady se rozchází sprintová a midová trať. Srocení lidí. Jak se mi svět třese, nevidím obličeje, ale jedna z postav je Renča a loví v zatáčce záběry svým foťáčkem. Nemám čas zkoumat diváky. S pohledem upřeným na zem před kolem koloběžky hulákám na Alího: „Levý, Alí, levý! Šikulka! A pomalů! Víš, že panička nemá ráda blátoooo“.

Lehce sklouznu blátíčkem, hopnu přes kořen a těsně minu šutr na okraji. Za mnou zní Renči smích a snad i nějaké volání, ale Alík neúnavně a odhodlaně táhne, nemám čas poslouchat. Druhá prudká zatáčka: „Levý a dopředu! Ššš, to je dobře!“ Oddechla jsem si a hluboce vdechla vlhkou, chladnou vůni. Cesta se vine smrčinou. Hnědavá hlína je místy rozrytá od lesní techniky, sem tam kořen, sem tam kámen, místy louže, ale je dobře sjízdná a dnes podstatně pevnější než včera.

Blížíme se k jakési mělké tůňce, spíš kalužině vedle cesty. Les prosvětluje měkké ranní sluníčko. Voda je průzračná, na dně jsou droboučké zelené lístečky nějaké probuzené rostlinky. Světlá zeleň mladé travičky okolo kontrastuje k temné zeleni smrkových větví. Obojí krásně oživuje hnědé a rezavé odstíny hlíny, starého jehličí a spadaného listí. Ve slunci září kapičky rosy.

Alí se vyhýbá hlubším loužím a zpomaluje do klusu. Nepobízím ho, baletím po špičkách za ním, s kolobkou vedle sebe. Blátíčko prostě nemám rád! Zato mám čas se kochat a oba si můžem vydechnout před dalším rozletem. Uklidnění netrvá dlouho. Alí pozorní a jeho tlapky zabírají o měkkou hlínu s novým odhodláním. Před námi mezi kmeny probleskují barvy, hemží se chlupaté těla. V mžiku jsem napjatá stejně jako můj čtyřnohý parťák.

Dojeli jsme závodníka startujícího dvě minuty před náma. Probojoval se rozježděným bahnitým úsekem a pobízí dvojku do menšího stoupání. „Klid, Alí, pomalu! Ještě ne, ještě pomalu…“ Nechci se dostat do předjíždění právě ve stoupání. Přece jen Alouškovi tak úplně nevěřím, nevím, jsou-li chlupáči kluci nebo holky a při míjení kluků vždycky čekám, jestli můj rezavec nezapomene, že jsme přišli závodit a ne frajeřit.

Taky vím, jak předjížděné vyhecuje a zrychlí, když mají soupeře těsně před sebou. Nechávám spřežení malý náskok, ale na pevné stoupající pěšině už Alouška nebrzdím. „Tak pojďme, ššš, jedeme!“. Alí napíná svaly a hravě zdolává celý kopeček. Žene ho touha být první, předběhnout dvojku. Klučina se po nás otáčí a směřuje své psy ke kraji pěšiny. Jdeme před ně: „Tak dopředu! Padej, padej, dopředů!!! To je dobřééé!“.

Hladce se dostáváme před spřežení, ohlížím se a volám díky. Chlupáči nám chvíli dýchají na zadní kolečko, ale Alího tlapky neúnavně buší do lesní pěšiny a vzdalují nás každým úderem. Svorně prudce oddechujem. Nádech, výdech, pořád dokola, Alímu vlaje jazyk z lehce zpěněné tlamy. Trať opouští les a pokračuje rozježděnou polničkou rozhraním lesa a pole. Souběžně s polničkou se vine mezi krajními stromy uzounká suchá pěšinka.

Kára by se na ni nevešla, kolobka hravě. Včera jsme jeli právě po ní, chráněni alespoň trochu porostem před ledovým větrem, který prudce dul z pooraných polí. Zvažuju, mám li na pěšinku Alího navést, nebo jet polničkou. Nefouká, zem je ztuhlá. Alí to řeší za mě, prudce odbočí a už se řítíme mezi kmeny. Dvojka chlupáčů je pořád ještě blízko, jedou za námi a přidávají mému rezavému blázínkovi na odhodlání i rychlosti. Pevně svírám řidítka, oči upírám pod pádící tlapky.

Chvilka napětí, jestli si vyberu s rozjetou koloběžkou stejnou mezeru mezi kmeny jako Alík, pak hup na další lesní cestu, která ústí na polničku a: „Šikula Alí! Dopředu, ššš!!!“. Uvolňuju pevně zkouslé čelisti, vdechuju vůni poorané hlíny a rozhlížím se po krajině. Polnička je tady po noci vymrzlá, nezáludná. Sluníčko je někde za hradbou lesa. Ujíždíme chladným stínem, ale dál je krajina zlatá a jemně mlžná v měkkých ranních paprscích. Kochám se jen chvíli, vnímám pohyb vpravo v polích. Spřežení midařů!

Tříkolka a rezavo-šedá dvojka Honzy Peky. Moji oblíbenci. Alí přes terén spřežení ještě nevidí, běží lehce, jakoby bez námahy, jako by v pravidelném cvalu odpočíval a nabíral novou sílu. Máme to trošku s kopečka. Spřežení po své cestě v polích naopak stoupá. Oba mohutní psi napínají šňůry a odhodlaně táhnou pravidelným, vytrvalým klusem. Postavička na káře jim pomáhá silným odstrkováním. Pár desítek metrů a naše tratě se sejdou.

Jsem celkem v klidu, počítám, že v křižovatce budem s Alíkem první, náskok hravě udržíme a vyhneme se tak předjíždění. Terén se srovnal, psi se uviděli. Dvojice přechází do cvalu a Alík s hlavou otočenou do strany zrychlil. Řítíme se ke křižovatce. Poslední metry. Kára mizí za špičkou lesa, kterou odřezává moje cesta. Naše trasy se scházejí. Pobízím Alího a ten pádí ze všech sil. Šňůra napjatá, koloběžka pode mnou letí za ním. Nevím, kde je kára. Přes porost nic nevidím!

Nějak jsem zapoměla, že chci jet na pohodu. Zapoměla jsem na brzdy. Aloušek nepochybuje kam běžet. Bez zaváhání sbíhá teréní muldu a zatáčí doleva na širokou cestu vedoucí do lesa. Koloběžka se poslušně řítí za ním a ja pevně svírám řidítka a snažím se ustát skok a projet v náklonu zatáčku přesně v Alího stopě. Uff! „Šikulka Alí! Moc dobře! A ššš! Ještě dopředůůů!!“ Vřítili jsme se na cestu těsně před spřežením. Mám pocit, jako by za náma supěl náklaďák a chystal se nás převálcovat.

Proč jsem si vlastně myslela, že jsme s Alouškem rychlejší?! Statný malamut i jeho stejně obrovský rezavý parťák pádí dlouhými cvalovými skoky, káru s musherem jako by za sebou ani neměli. Pobízím Alíka a děkuju nočnímu mrazíku, že vysušil cestu. Alí běží, od tlapek mu odletují drobné kamínky. S každým skokem se spřežení malounko vzdalujeme. Nechci Alímu kazit radost z rozletu a nechci se nechat předjet, protože potom bych ho musela brzdit za spřežením, které jistě brzy zpomalí. Při každém ohlédnutí vidím dvě udýchané a odhodlané tlamy. Oni asi nezpomalí…

Psi pádí, kolobka drnčí na kamínkách a svět okolo je zas celý roztřesený. Před náma barvy, pásky, lidi. Prudká odbočka doprava a sjezd mezi stromy. Zřejmě po koňmi vychozené stezce. Přes kořeny, balvany a mezi pařezy. Nechápu, jak se tady dokážou proplést větší spřežení. Renča dobře věděla, proč na trať nenechala přihlásit žádné ačkové-dlouhé spřežení! „Alí pomalu, pomalu, nespěchej!“

Poučena ze včerejška, nesnažím se hadovitou pěšinku sjíždět. Seskakuju za jízdy a běžím, poskakující řidítka pevně v rukách. Alí mě táhne za opasek, sám si volí kudy běžet, na okraji lesa jistě zatáčí doleva na příjemnější širší stezku. Snaží se dostihnout závodníka s károu a trojkou alaskánů. Naskakuju na koloběžku, oddechuju, srdce mi buší jak zběsilé. Dovolím si kratičké ohlédnutí. Naše pronásledovatelé jsme konečně kousek setřásli, v lesním slalomu museli zpomalit. Mezi stromy se míhá další spřežení.

„Aloušku pomalu! Nech ty před náma běžet!“ nemám chuť do další stíhací jízdy. Stačí mi, že za sebou máme trošku volněji. Můj rezavý blázen ku podivu pochopil a táhne poněkud mírnějším tempem. Trojka před námi se zvolna vzdaluje. Nejsem dobrý závodník, jízdu si užívám, když jsme na trati široko daleko sami. Když se týmy houfujou jako teď, psi se hecují, znervózním a nevím, co si počít s vlnou adrenalinu.

Pěšina nás vyplivla z lesa ven, na nejkrásnější a taky nejpřehlednější úsek trati. Na louce ve stínu lesa se ještě drží jinovatka a stébla trávy jemně křupou pod tlapkami i koly. Vzduch je nádherně chladivý, průzračný. Na hranici slunce a stínu už jiskří záplava rosy, ale půda je stále pevná. Sluníčko září ze všech sil. Rozpouští noční zmrazky a snaživě vysává uvolněnou vlhkost.

Závodníci před námi, závodníci za námi. Není čas rozjímat. Traverzujem mírně svažitou loukou: „Alí pojďme! Dopředu! Šššš!“. A Aloušek pádí, koloběžka hladce klouže za ním. Povrch louky je naprosto skvělý. Ve chviličce jsme u mokřiny potůčku, který loukou protéká. Občerstvovací stanice pro žíznivé chlupáče. Alí žízeň nemá. Ve stínu lesa se dostatečně ochladil. Teď vbíhá bez zaváhání do mokřiny. Voda cáká, kapičky duhově září. Seskakuju z koloběžky, dva tři rychlé skoky vodou a svištíme dál.

Kratičké ohlédnutí. Loukou se nám v patách opět řítí odhodlaná šedo-rezavá dvojka. Dostáváme se k úseku, kde není prostor k předjíždění, do bukové strže zařízlé v loukách. Hnědočerné svahy působí v zeleni trávy temně. Navzdory slunci, které snaživě proráží paprsky skrz zatím neolistěné koruny stromů. Zem je pruhovaná stíny štíhlých rovných kmenů, na dně strže probleskuje hladina potůčku.

Nájezd do strže je vskutku dobrodružný. Její konec není zarostlý a travnaté svahy jsou zjizveny smyčkami motokrosařské dráhy. Naše trať vede kousek po dráze, z louky rovnou na mohutnou teréní muldu. Převýšení nejmíň metr a po doskoku zatáčka doprava. Psy svádí pevně ujetá půda k plnému nasazení…

Řítíme se k muldě. Nechci si zopakovat včerejší průjezd, kdy jsem se nechala unést a pak jen tak tak ustála doskok. „Pomalu, Alí, PO-MA-LU!!!“. Nádech a… Držím brzdy a k hraně doklouzávám rozumnou rychlostí. Povolit brzdy a seběhnou po vlastních s řidítky pevně v rukách a ÚFF, nepřerazili jsme se! „Jedemé! Alí pravý a dopředu!!!“. Hladce najíždíme na pěšinku. Uzounkou, dlouhou, zvolna se svažující úbočím ke dnu strže.

Jedeme teď čtyři týmy za sebou, jako vláček. Tempo je příjemné a udržujeme bezpečné rozestupy. Alí lehce kluše, nesnaží se jít dopředu a neřeší dvojku za náma. Připadá mi, jako by naši psí parťáci věděli, že na úzké stezce ve srázu se nedá nic vymyslet a klidný sjezd využívají k oddechu. Však na protější stráni se už opět závodí. Pěšina na úpatí srázu je široká, stinná, od vody jde chlad. Psi odpočatí po sjezdu po ní pádí plni nadšení. Z naší vyhlídkové stezky je máme jako na dlani.

Ale konec kochání se a klidu. Dostáváme se do prudšího sjezdu ke dnu strže. Stezka mizí v bezových houštinách, je rozměklá a blátivá. Spřežení, jedno za druhým nabírají rychlost. Opět běžím vedle koloběžky. Věřím vlastním nohám víc než kolům mlaskajícím v měkké hlíně. Jsme bezpečně dole. Zatáčka do protisměru. Za sebe se ohlížet nemusím, vím, kdo je nám stále v patách. Téměř cítím horký dech šedivé a rezavé zpěněné tlamy.

Kouknu do stráně. Úbočím sjíždí další spřežení a dlouhými skoky sbíhá první kanikrosař. Udivuje mě, že nás dohání až tady. Asi s Alouškem pádíme podstatně rychleji než včera. Že dlouhonohý mladík neběží pomaleji, nepochybuju. On nikdy neběží pomalu! Když závodil s borderkou, býval rychlejší než pes. Teď má mladého, krásného, dlouhonohého černobílého ohařoida.

On je to ESP s vybraným sportovním původem, ale ten ohař se u něho nezapře. A tenhle krasavec mu už prý dokáže hodně pomoct. Oba jsou vyloženě sympaťáci. Na Renčiny závody vždycky přijedou celá rodina. Mladíkova sestra taky skvěle běhá a závodí. Zatím pořád s borderkou. Maminka fotí, všichni působí moc příjemně a jako dobře sehraný tým.

Jen chviličku sleduju, jak pádí stezkou. Alí se rozhodl závodit, ani on nenechává spřežením před námi žádný náskok. Jeden za druhým zabočujeme na zarostlý úvoz rovnou vzhůru svahem. Alík má zpěněnou tlamu a jazyk z huby, tempo všech se notně zpomalilo. Svorně se sápeme těch pár desítek metrů k hraně stráně. Brodíme se závějema starého listí a všichni funíme. Všichni, až na dlouhonohou dvojici, která už nastupuje do stoupání, jako by žádné nebylo.

Všichni svorně uhýbáme na stranu, přidržujeme své psy a necháváme běžci volnou cestu. Klučina jen pravidelně oddechuje a za chvíli mizí za hranou. Mě tluče krev ve spáncích a srdce se zběsile otlouká o žebra, jak je mu hrudník malý. Plíce se napínají, co jim síly stačí. Nohy mi ztěžkly a jak jsem se zastavila, orosila jsem se jak vrata chlíva v zimě. Alí netrpělivě přešlapuje v listí. „Běžíme, na co čekáš?!“ říkají jeho oči. Stačí mu chvilička odpočinku. „Počkej Alí, mám dost, pustíme káru.“, koukám pod nás, vybízím pánečka šedo-rezavé dvojky, ať jede, že ho pustíme. Ale vrtí hlavou. Prý běžte… Ach jo, tak jo!

„Aloušku, ššš!“ Muj rezavý blázínek zapnul náhon na všechny čtyři tlapky a lopotí se vzhůru, vleče mě za opasek, já vleču koloběžku za řidítka. Vlastně spíš tlačím. Jak je vysoká, můžu se o ní opřít a odlehčit nohám. Odhodlaně stoupáme, jdeme před midaře, koloběžku s dvojkou zadýchaných haskounků. Těsně před vrškem nám uhýbá ještě kára se seveřany. Dík jen vydechnu. Konečně louky!

Záplava zeleně a slunce. Stoupání se srovnalo a záhy se terén začíná lehce svažovat. Vděčně se stavím na stupátko a nechávám Alouška, ať dělá, co umí. Z vršku je nádherný rozhled. Louky se koupou v záplavě slunce. V polovině louky se lesknou červenobílé pásky vymezující směr naší trasy. Vidím barevné postavičky před námi, za námi je taky živo. Alí jde pěkným klusem, nepobízím ho, nikdo nás nedohání. Kochám se a užívám si sjezd. Nizoučko vysečená louka je tak akorát měkká, neboří se ani nekodrcá. Sjezd je dlouhý, sluníčko příjemně hřeje.

Sjeli jsme na rovinku a stáčíme souběžně s lesem. Alí naskočil do cvalu a dal se do předjíždění kolistky s haskynkou. Fenka pomalinku kluše vedle kola a její panička na mě volá, že to přepískla a zavařila si ji. Alímu teplo nevadí, háže po dvojici okem a bez zpomalení zabočuje do porostu na okraji borového lesa, rovnou na širokou pěšinu. Je krásná, má jedinou vadu. Stoupá. A není to žádný směšný kopeček. Než trasa nabere pořádný sklon, běžím kousek vedle koloběžky.

Potom přecházím do kroku a Alí po mě opět vrhá nechápavé pohledy, kde to vázne. Kdepak, neběžím Aloušku. Nechci na vršku čekat na své plíce jako včera. Před námi jsou dvě spřežení, to bližší má s kopcem potíže. Chlupáči jsou zadýchaní, zastavují, i když jim musher pomáhá s károu. Jdeme před ně, v kroku.

Spřežení alaskánů s tříkolkou před námi s kopcem odhodlaně bojuje. Musher jim pomáhá a káru tlačí, místy v poklusu. Alího tím velmi motivuje, ale má smůlu chlapec. Odmítám změnit své tempo. Pravá – levá – nádech, pravá – levá – výdech. Je mi hic a těžknou mi nožičky. Ale plíce jdou se mnou. A Alí se opírá do postroje a pomáhá mi sunout se vpřed. Ještě že mám tak lehkou koloběžku a nemusím se do kopce strkat s nějakým těžkotonážníkem.

Kára před náma se rozjíždí. Konečně jsme i my nahoře. Alí se rozbíhá a já naskakuju na stupačku. Pomáhám mu odstrkáváním a jen vyfukuju: „Š š šikulka!“ Pěšina nás vede kolem vyhlídkového altánu pro turisty na stinnou polničku okolo lesa. Jedeméé! Opět s kopečka. Cíl už se blíží. Dojíždíme ke křižovatce. Po levé ruce máme rokli s motokrosařskou dráhou, polnička pokračuje rovně, kolmo na ni se napojuje lesní cesta. Naše trať je pečlivě označena a zapáskovaná, přibrzďuju jen lehce a zatáčíme do přítmí hustého smrkového lesa.

Opět mírné stoupání, cesta rovná, jak když střelí. Ještě s Alim zahlédnem tříkolku před náma, jak odbočuje ve sluncem zalité křižovatce doleva. Alí by je rád dohnal. Cválá, jazyk z huby. Kousek běžím, kousek se odstrkávám. Zabočujeme těsně kolem kmene smrku. Tříkolka už není vidět. Široká kamínky zpevněná cesta se lesem mírně klikatí a taky příjemně klesá. Alí běží, vezu se, občas se odstrčím. Ještě dvě křižovatky a dojezd do cíle, akorát že klesáme jen proto, abychom mohli zas stoupat.

První odbočka doprava a už stoupáme. Mírně, ale kopeček to je. Pro změnu po klikaté jezdecké stezce mezi kmeny. Káru máme na dohled. U krmelce míjíme spřežení samojedů, poděkování, pobídka a už zatáčíme doleva na asfaltku a zbývají poslední desítky metrů k cíli. Ale tady to není žádný efektní dojezd jako na Cakově. Tady se lopotíme do mírného stoupání až do konce. Cíl je těsně u křižovatky před chatou Pod věží. Povzbuzování, časomíra, úsměvy zcela neznámých diváků. Cíl!

Jsem bez dechu a unavená a jako vždy se ptám, proč to vlastně dělám? Pro sebe, pro Aliho, pro Renču? Jako vždy nevím. Asi od všeho trošku. Hlavně že jsem celá radostná a Alí taky.

Pomalu s Alíkem sjíždíme k chatě, užívám si uvolnění po tom výkonu. Před námi jde člověk a pes. Alík se najednou se celý napruží a naježí, začne bublat. Naprosto jasně mi dal najevo, že přesně ví, kdy se závodí a kdy ne. Jak mě oba dva dny překvapoval okázalou ignorací předjížděných, teď mě ujistil, že je pořád to stejné nervní rezavé potrhlo…

Neděle byla nádherný jarní den, teplo, sluníčko. Pro závodící seveřany bylo až moc horko, ale pro mě s Alím bylo naprosto ideálně. Než Renči mini tým zpracoval výsledky a bylo vyhlášení, vypravila jsem se s Alím ještě jednou na trať. Sbírali jsme všechno značení, dokud jsme se nesetkali s proti jdoucím sběračem.

Aloušek se taky přičinil a nosil kolíky s terčíky nebo pytel, do kterého jsem smotávala klubíčka pásek. Byl z té pomoci velmi radostný. Hromádky materiálu jsem pak nechávala na místě v dojezdu auta, aby ho později mohli Mackovi sebrat a schovat zas na příští závody. Byla to moc pěkná procházka, užili jsme si ji oba. Tečkou za akcí bylo vyhlášení výsledků. Dali nám medaili. Stříbrnou!

Fotky zde:

http://gwen.rajce.idnes.cz/mushing_pod_vezi_jaro_2011/

http://wami.rajce.idnes.cz/Radikov_jaro_2011/

http://pefo.rajce.idnes.cz/Sprint_pod_vezi_-_jaro_2011/

http://ledovastopa.rajce.idnes.cz/Radikov_26.-27.3.2011/

http://makychuckie.rajce.idnes.cz/Radikov_26.5.2011/

http://tulak.rajce.idnes.cz/11_03_26_Radikov/

http://profi-jessie.rajce.idnes.cz/Mushing_Pod_Vezi_%2C_Radikov%2C_26._-_27.3.2011/

http://offca.rajce.idnes.cz/Mushing_Pod_vezi_-_Radikov_jar_2011/

http://ladacernoch.rajce.idnes.cz/Radikov_26.3-27.3.2011/

A pozvánka na podzimní závody 5.- 6.11. zde:

http://www.ledovastopa.estranky.cz/clanky/radikov.html