BTW: Stopy věčnosti

Dušičky mi jako obvykle stáčejí myšlenky ke vzpomínkám. A k myšlenkám na vzpomínky a paměť vůbec. Co vlastně tvoří památník člověka? Nejvíc asi jeho stopa v duši v těch, které miloval, s nimiž žil, pracoval, bavil se a možná i umíral.

 

Každý zanecháváme stopu, jen některá vybledne dřív, jiná později – podle toho, jak trvanlivý odkaz jsme vybudovali. Říká se, že šlechtic se od prostého člověka liší vlastně jen tím, že zná jméno svého prapradědečka. Demokratické je, že všichni máme prapradědečky, jen toho o nich většinou moc nevíme. Jejich stopa k naší paměti obvykle nesahá, protože ji neměl kdo vyšlápnout.

O Dušičkách chodíme na hřbitovy, čistíme a zdobíme hroby právě proto, abychom tyhle rodinné stopy nenechali zavát. Bereme s sebou děti a snažíme se vysvětlovat, kdo byl strejda Lojzík a prababička Maruška, zkoušíme rozplétat rodinnou historii, kterou nám stejně mírně nostalgickým způsobem předávali naši rodiče.

Kolem nás voní květiny a horký vosk, a my si umiňujeme, že tohle ještě musíme zjistit, tady se zeptat, protože za chvíli už třeba nebude nikdo, kdo by nám odpověděl. A pak přijedeme domů, pohltí nás uspěchaná současnost, a kdo ví, třeba si na ty otázky vzpomeneme zase až o příštích Dušičkách.

Mě ovšem tuhle došlo, že naše děti to už třeba uvidí jinak. O hodně jinak! Protože nám do života vlezl internet. Ano, to není novinka, ale napadlo vás někdy, že i tam zanecháváme svou stopu? Velmi dobře vyhledatelnou stopu?

Hodně lidí na internetu prezentuje svoji práci, podnikání, koníčky, diskutuje, či píše články. Někdy pod svým jménem, jindy používají nějaký nick. Je to stopa, která nemizí, protože prostory na serverech již obvykle nejsou omezené a archivuje se toho opravdu hodně.

Oproti stručnosti náhrobků a letmých vzpomínek to může znamenat, že se pro své prapotomky můžeme stát opravdu živoucími předky, protože na netu zůstane všechno. Tedy žádný reprezentativní výběr potvrzující rodinné legendy!

Hm, to člověka donutí přemýšlet. Co jsem vlastně všechno napsala – jen za minulý týden???

Aktualizováno: 1.11.2011 — 20:37

109 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Dede, to je moc zajimava uvaha, vcetne toho, jak si stavime pomnicky ? Ja mam Dusicky moc rada i vizualne. Kupodivu vcera Chet fotil jeden historicky hrbitov v Charlestonu s moc zajimavymi nahrobky. Byla jsem tam sluzebne a tak se Chet se zabavil. Fakt jsem chtela neco dodat, ale nejak ta prace po mne neco chce. Takze holt prijdete o perlu (chuckle) z meho zivota, ale musim zas nekam fofrovat.

  2. A absolutní OTéčko – nějak jsem si přepla klábosnici a to tak, že mi píše přehozeně „Z“ a „Y“ – pro mne, která píše všoma desetima je to kapánek problém – co mám udělat, aby to psalo jako předtím ;( ?!

    1. Yvetko, úplně dole, někde na spodní liště (nevím, jestli máš Windousy nebo Vistu) by jsi měla mít velkými písmeny CS, DE,nebo EN.Teď tam máš anglickou klábosnici. Když tak ji změn na CS nebo musíš jít do STARTU, OVLÁDACÍ PANELY,MÍSTNÍ A JAZYKOVÉ NASTAVENÍ. Nastav Češtinu.

    2. Zkus levý alt+shift… to je totéž, co píše Alex, jen rychleji 🙂 Ale ono to může být přehození v rámci češtiny a tam nevím, jestli to pomůže. Už jsem to moc dávno neřešila, tak jsem všechno zapomněla (tmi)

    3. Mně se přehazuje česká qwerty a qwertz (ne tedy česká a anglická) stisknutím CTRL+SHIFT (nebo obráceně?) A je fakt, že se mi to docela často podaří omylem. Tak to se taky dá zkusit…

  3. Hm, už od postpubertálních roků mám ohledně svého pohřbu jasnou představu – chci být pohřbená v New Orleans s velkou černošskou kapelou – na kerchov blůzově a s gospely a z kerchova s klasickým džezem. A mne šoupnou do krásně vyhřáté hrobčičky, kde se budu hezky sesychat a sesychat (nod) (ano, zrovna jsem dočetla Hotel). No, a kdydy to NÁHODOU nevyšlo, tak šups se mnou do pícky a pak do urničky a na hřbitůvek „radost poležet“ k mým předkům.

    Nechci do studené země – já vím, měla bych matce přírodě vrátit, co mi dala, ale ta představa sáhu hlíny nade mnou … (shake)

    1. Ygo, já tě asi miluju! (inlove) Tvoje představa nemá chybu a vlastně ani ta záložní (chuckle) Děkuju, že sis to nenechala pro sebe 🙂

    2. YGO, dnes jsme byli na rozloučení s našim přítelem na Centrálním hřbitově v Brně. Byl to starší pán, ale stejně mu jeho žena nechala zahrát džezárnu, žádné typické skladby, ale od Broma jazz. Krátce promluvil kněz a opět jazz. Bylo to moc hezké a asi máš takovou podobnou představu. Jenom ten New Orleans a černosšská kapela holt byla nahrazena Brnem a Bromem 😉 .

      1. Když nám tady v Norsku nečekaně zemřel kamarád, začala jeho kremace Poemem od Fibicha a pak to rozbalil Ježkův Bugatti Step. Mezi vzpomínkovými pozdravy se ozval Grieg, saksofonové solo, Eva Cassidy, Emmylou Harris a na rozloučení saksofon s What A Wonderful World. Bylo to jiné, přesto důstojné a neodcházeli jsme zatlučeni žalem do země. A myslím, že i on přecházel Duhový most lehkým krokem. Krátce shrnu – lepší New Orleans než Strašnice.

    3. Taky chci vysypat na louce zelené, hned vedle Ajušky a aby ze mne vyrostla třeba sasanka.Bohouš je informovanej a potomstvo taky. Chci být svobodná. (h)

      Dede, díky za dobrou úvahu o dušičkovém čase a zanechané stopě. Jenom aby bylo pořád dost elektriky jinak s těma compama budeme v pasti. (wait)

  4. Připojuji se k těm, pro něž vzpomínka na ty, kteří šli napřed, nijak nesouvisí s hroby.
    Sama chci být rozptýlena. Pokud to jen trochu bude možné, tak někde na břehu Berounky nebo Lužnice. Pokud ne, tak kdekoli venku.

  5. Mírně odlehčím dušičkové téma. Mám kamarádku, Francouzsku, žila tu skoro deset let, avšak čeština ji naprosto míjela. Je to duše poetická a velmi ráda chodila dumat na hřbitovy. A tak zas jednou přišla a povídá – „Víš co je zajímavý? Všimla sis kolik lidí tady v Česku se jmenuje Rodina?“ 😀

    1. Chachá, přesně ty samé rozhovory jsem vedla s mými italskými kamarády. Taky se divili, kolik lidí se u nás jmenuje rodina.
      Chvíli mi trvalo než jsem jim to vysvětlila. Oni totiž mají jiný, a pro nás docela krutý, systém pohřbívání. Oni totiž většinou rodinu do jednoho hrobu nestěhují. Každý zemřelý mívá svůj vlastní hrob včetně manželů. Dodnes jsou tam populární pohřby do země, v mnohem menší míře žeh. Prostě katolíci jsou katolíci. Jenže tím to nekončí. Právo na nájem hrobu zaniká, a to navždy, cca po 30 letech. Tedy může zaniknout a si po 10 – 15 letech, prostě tehdy, když už se tělo pokládá za dostatečně rozložené, ale zpravidla je to těch cca 30 let. Co se stane potom? Záleží, zda je hřbitov plný nebo ne. Ale pak se prostě nejstarší oddělení hřbitova vezme, zplanýruje se, ať tam příbuzní chodí nebo ne. Připraví se to pro nové zemřelé. Takto má kamarádka šla položit květiny na hrob svého strýce zemřelého ve dvou letech (její otec měl dalších 19 sourozenců), kde už místo bylo zplanýrované, ale ještě nebylo nově osazené. Jiná její známá k nim přišla s pláčem, že zrušili hroby jejích rodičů a ani ji předem neupozornili. Prostě přišla na hrob svých rodičů a ten tam nebyl.Podle jejich zákonů na to správci hřbitova měli nárok. Příbuzní mají právo si odvézt kameny, které na hroby usadili, a to je tak všechno. Kosti putují do nějaké obecní kostnice.
      Tak mi ten náš systém rodinných hrobů nakonec připadá přece jen humánnější.

      1. Tak to jsem vlastně ufňukaná holka, když jsem v pondělí smutnila na lavičce v prostoru zlikvidovaného starého hřbitova. Vzpomínala jsem na hrob pradědečka, kterého jsem nepoznala, ale milovala jsem jeho dceru (babičku přeslicovou) a ráda jezdím na kole do káranského lesa. Je tam pradědečkovo poslední dílo. Vodárna pro Prahu. Vlastně má pradědeček pomník u těch studní.

      2. I když nejsem hřbitovní člověk, takto zařízené, mi připadá dost kruté pro mnoho lidí. Divím se, že v tak přísně katolické zemi to funguje.

        1. Jednou jsme byli na výletě v Lužici, kde mě tenkrát překvapily dvě věci. Jednak jak tam bylo spojeno katolictví s češtinou (je to v podstatě katolickej ostrůvek v protestantským Německu) a druhej silnej zážitek byl tamní hřbitov. Všechny hroby byly úplně stejné, jen s křížem a tam se prostě pohřbívalo hřbitovem dokolečka, jak lidi po sobě umírali, tak šli jeden vedle druhýho… no a postupně se takhle vlastě přeorávaly ty starý hroby. Ten stejnej vzhled těch hrobů (takový to, že na věčnosti si budeme všichni rovni), to bylo velice působivý.

          1. Eště to po sobě čtu… (správně to Dede píše, co tu po nás zůstane)
            Pochopitelně ne čeština, ale lužická srbština (nebo jak se to skloňuje). To bylo jen z toho, že jsme se tam domluvili češtinou, což bylo hrozně fajn. (i když řekla bych, že občas jsem se i v americe dohodla češtinou zhruba stejně úspěšně jako angličtinou (jak jsem začala nadávat, tak všichni věděli, že do mě nemaj rejpat), čeština je prostě geniální jazyk 🙂 )

  6. Já miluji židovské hřbitovy, nejkrásnější jsem navštívila v Osoblaze. Moji prarodiče hrob mají a protože maminka už nemůže, jezdíme tam leta s Bimboušem my. Je to taková povinnost, kterou bohužel nechám svým dětem. Tatínkem počínaje jsme se dohodli na žehu bez obřadu, nějak to všichni to loučení špatně snášíme. Vyhovuje nám to a častěji vzpomeneme těch, kdo s námi nejsou než návštěvou hřbitova. Jinak je to někdy neuvěřitelná přehlídka tu vkusu, tu nevkusu.

    1. Židovský hřbitov na Olšanech mě poprvé neskutečně dojal a bylo mi doopravdy smutno. Na té přední části pohřby končí tak zhruba rokem 1942, kdy poslední z jejich příbuzných nastoupili do Terezína a potom dál jeli po cestě smrti. Hroby jsou překyté břečťanem, který milosrdně skrývá rozpadající se hroby a hrobky, které v některých případech mají impozantní rozměry. Už není, kdo by přišel za těmi, kdo jsou v hrobech uloženi. Vyletěli osvětimskými komíny. Jen občas se najde hrob, kde se někdo zachránil a může přijít.

      Jinak ať každý vzpomíná jak chce a jak mu srdce velí, v podstatě příliš neuznávám tu dušičkovou stafáž.
      Ale na druhou stranu se neumím se svými blízkými rozloučit bez obřadu, i když na tom pohřební služby nekřesťansky vydělávají. Prostě jak u tety tak u táty jsem potřebovala ten den rozloučení.
      A náhrobky na hřbitovech? No, nejúžasnější jsou od světských a od některých Romů. TO jsou někdy opravdové „skvosty“. Ale proti gustu… kdyžse jim to líbí tak ať, uctívají své zemřelé tak dobře, jak dokážou. Možná lépe než někdo, kdo udělá něco jen pro formu, že se to tak patří.
      JO, jsem dnes nějaká zadumaná.

  7. Velmi zajímavé zamyšlení, milá Dede. Nikdy mě nenapadlo tudyma uvažovat. V první chvíli se Dušičky a internet zdají jako vůz a koza… a vononé. Koneckonců právě na Zvířetníku se loni vytvořila virtuální obřadní síň a plno z nás se čas od času rádo vrací do starých diskuzí, k příspěvkům přátel, kteří nás na cestě za Duhu předešli (h) .

    Mno, zdá se, že vzhledem k aktivitám na internetu budeme velmi živoucími předky… o kterých si potomstvo nebude mít šanci vytvořit žádné iluze (rofl) .

  8. Dlouhá léta jsem chodila s rodiči po hřbitovech. Sourozenci tolik ne, mívali nějaké jiné aktivity. Ano, na své blízké můžeme vzpomínat i v teple domova, ale tak nějak vzpomeneme jen na ty nejbližší. Ale když už jsme na tom hřbitově byli, povodila mě maminka i kolem hrobů dalších příbuzných, na které by jinak nepřišla vůbec řeč. Už dlouho jsem s nimi na hřbitově nebyla, tak si z těch vzdálenějších pamatuji jen jeden krásný hrob. Leží tam mimo jiné i jedna malá holčička. Jmenovala se Jůlinka a na fotce na náhrobku je s velkým psem. Jinde než na hřbitově mi o ní rodiče nepovídali. Vůbec bych o ní nevěděla. A moje maminka se pokoušela sestavit rodokmen a z náhrobků se dá zjistit opravdu hodně informací. Je vám k ničemu možnost půjčit si matriční knihy, když nevíte které a co v nich hledat. Maminku zarazil až švabach, přes ten se fakt nedostala. Ale základem a odrazovým můstkem jí byly náhrobky, protože jsou na nich data a mnohdy rodná příjmení.
    A mému tatínkovi je strašně líto, že jeho tatínek je neznámo kde. Je to dlouhá historie, ale prostě tu kytičku nemá kam položit.
    Naše stopa internetová je něco uplně jiného a jednou možná budou specializovaní „detektivové“ hledat naší stopu pro naše pravnuky. Jestli tu ta data opravdu zůstanou, tak to pro ně bude asi hodně zajímavé. Ale zase jim někdo bude muset naznačit co a kde hledat. Zvlášť u těch, kteří důsledně používají přezdívky.

  9. Dušičky, vzpomínání, věčnost. Na hřbitovy chodím ráda. Je tam klid, jedna si může sednout pod strom a jen tak nechat plynout čas.
    A vlastně jo, k tomuto tématu můžu píchnout malé O.T. – trošku jsem mimo, začala škola, lehce nestíháme skoro nic, ale takhle mezi zimou a jarem nám jistá varianta CD nadělí miminko 😉 . Tak doufejte, že se z toho úplně nezblázním (i já v to doufám)

    1. Drahá Týno (inlove) , máš nejen vzhled, ale hlavně nezdolného ducha keltských princezen. (h)
      Eh, říká se, že odříkaného chleba největší krajíc – váhala jsi se školou, o miminku snad ani nebyla řeč, ale to bys nebyla ani Ty, aby sis nenadělila najednou oboje! (h) (y) (h) (hug) (f) (sun)

    2. Týno! (inlove) Moc blahopřeju k miminku (h) , ale nějak nechápu, jak to chceš všechno stihnout – děti i školu. Ty snad máš naklonované další Týny, jinak to není možné 😀

    3. Milá Týno,
      tak hlavně hodně zdraví pro tebe a miminko – jestli to bude další holčička, tak to bude u vás jako v pohádce „Byl jednou jeden král a ten měl tři dcery …“ (y)

  10. Naše rodina má na Malvazinkách hrobku ,,na věčné časy“. Ale já s manželkou skončíme jako hnojivo zahrádky na chatě. Nemáme rádi ani hřbitovy, ani dušičky. A aspoň to budeme mít k našim kocurkům blízko.

    1. Oba rodiče mám pochovány nedaleko Litomyšle v rodinném hrobu. Skoro tam nejezdím, stavím se, když jedu okolo. Já nesnáším dušičky, nesnáším chození na hroby, připadá mi to zbytečné pózování. „Jsou dušičky, tak halt budu muset nebo mně pomluví.“ Kdo se staral o své blízké po dobu jejich života a má je uložené v srdci navěky, kdo je měl rád a měl k nim vztah, tomu stačí zapálit doma svíčičku u jejich fotky a vzpomenout si. Vzpomínám často, nejen v době dušičkové, ale hlavně v dobách, kdy je mi ouvej a obracím se k oběma pro radu i když vím, že už nepřijde. Pamatuji každé jejich narozeniny, jsem s nimi o vánocích, velikonocích, nikdy nezapomenu a nějaký hrob je pro mne podružná záležitost.
      Já sama chci být rozprášená na chalupě na louce, ať nemá nikdo pocit, že mi musí jednou za rok donést čerstvé kytky nebo věnec z roští. Ostatně – stejně nikoho, kdo by to dělal, nemám.

      1. Na své milé myslívám průběžně. Jedna babička je u našich na zahradě, užije asi nejvíc péče. Má svůj vlastní květinový záhonek, určitě by souhlasila.Milovala kytky. Ještě pořád žije doma její vánoční kaktus. Na hřbitov o Dušičkách mě nikdy nic netáhlo. Letos mě mamka poslala pro květináč s jiřinami a zpět odeslala s květináčem chryzantém týden dopředu na hřbitov k jejím rodičům jako předvoj. Chryzantémy jsem nesla dlouho po setmění na opuštěný studený světýlkující hřbitov.Bylo to strašidelné (wasntme) . Nepodařilo se mi zapálit svíčku. Když jsem o několik dní jela kolem už jsem měla lepší ohňostroj a u hrobu se potkala s dlouho neviděnou tetou. Dobře,že tak.

      2. Naprosto tě chápu, přesto, že já přece jen na hroby chodím. Pro mě je to úcta k těm zemřelým, vyjádřit jim poděkování za to, co pro nás všechny v životě udělali. Ale pro toto nepotřebuji dušičky. Myslím na ně průběžně, když tam přijdu, tak to tam upravím, popovídám si s nimi a pokaždé poděkuji.
        Sama ale vidím hroby, kde by bylo lepší, kdyby si lidé své drahé vzali domů do vitríny nebo je rozsypali někde na louce, protože buď nemají čas nebo nechtějí nebo prostě takto vzpomínat nechtějí. Pak je lepší, když popel je rozptýlen na nějakém místě, kde to měl zemřelý rád.
        Koneckonců i jedna má příbuzná prohlásila, že na hrob, kam uložila své rodiče a svého manžela (mého strýce), chodit nebude a že to tam nebude umejvat jako domovnice schody. Tak to tam umejvám jako domovnice schody já. Nicméně to neberu jako křivdu, protože si tam s ostatními povídám a beru nejen jako povinnost ale jako projevení úcty. A holt otírám tu jednu urnu, kterou by měl z úcty otírat úplně někdo jiný. Jen nechápu, proč tam vlastně ty urny má.

        1. Ono je to dané také tím, že nemám děti. Co se stane s hrobem, když jediný příbuzný zemře nebo nebude schopen se o něj ze zdravotních důvodů starat? Zpustne! A já se mám trápit na nemocniční posteli někde v LDNce výčitkami, že jsem nestihla jít na hrob? Ani omylem! To si raději vytáhnu ze šuplíku stolku fotografie těch blízkých a v duchu s nimi budu prožívat to krásné, co jsme prožívali za jejich života. Budu-li toho tedy schopna. To je pro mne mnohem kvalitnější uctění jejich památky.

          1. No jo, tohle je ten koloběh života. Na daného člověka, si jeho blízcí pamatují řádově tak maximálně 3 generace ne o moc déle. Já sama nevím, kde jsou hroby leckterých mých předků. Potom ovšem dané hroby jednoho dne zpustnou, zapomene se, kdo tam ležel, někdy se kosti uloží do nějaké kostnice a hrob uvolní místo někomu, na koho se zase bude nějakých 50 – 70 let vzpomínat než se to samé bude opakovat. Takto to běží už tisíce let. Víme my, kdo uložil před tisíci lety bojovníka s plnou jeho výbavou a na poslední cestu ho doprovodil s maximální úctou nebo kdo uložil ženu i s jejími šperky, kterými ji vyzdobili ti, kdo ji milovali? U urny je to jednodušší. Je možné ji kdekoli rozptýlit a stopa po zemřelém zanikne o to snáze. V tvém případě (a možná i v mém) v tom vidím smysl a logiku, ale pokud existují ti, kdo chtějí vzpomínat, asi by se to mělo nechat na nich, jak to pojmou.

            1. Svatá pravda! Každý si vybere svoji cestu. Já to mám takto nastavené a měnit na tom nic nehodlám, ale ty, kteří chodí na hřbitovy pečovat o hroby svých blízkých, tak ty také chápu.
              Jinak procházka starým hřbitovem třeba u kostelíčka Wang na polské straně Krkonoš nebo v Horní Malé Úpě, kde jsou stařičké náhrobky původních obyvatel, psané švabachem, zdobené překrásnými rytinami, tak to je pro mne také nezapomenutelný zážitek a kdykoliv se tam dostanu, tak si ho nenechám ujít.

  11. Poněkud jsi mě, Dede, znejistěla. Co já jsem už všechno napsala… No potomci budou mít naprosto oprávněný pocit, že bába byla pěkně praštěná….

    1. Evi, KRÁSNĚ praštěná. Ale to jsme tady skoro všichni a ještě jsme na to hrdi (inlove) (sun) (dance)

  12. Já jsem si zvykla chodit na své Rajče, když si potřebuji připomenout časově nějakou událost a to prosím mám udělaná i papírová alba. Ale Rajče je rychlejší 😉 .
    Dnes mám Dušičkový den jaksepatří. Jdeme na Ustřední brněnký hřbitov na pohřeb-rozloučení, a od rána pragmaticky vymýšlíme, kde tam v tento čas zaparkovat. Vypadá to, že objedeme Brno šalinou, auto necháme u nás na konečné.

    1. Auto bych šupla do podzemních garáží v Intersparu, co je pod bohunickým kopcem, a sjela jednu zastávku šalinou.

        1. To velké parkoviště je o kousek dál, podle mě spousta lidí neví, že ten Interspar má podzemky, mají totiž i venkovní parkoviště. Interspar je v místě, kde jedou jedny šaliny do Modřic a druhé odbočují do kopce do Bohunic. Pokud se kousek vrátíte, nasednete na osmičku a pojedete jednu zastávku.

  13. Včera navečer jsem šla domů přes Olšana, je to skrz skoro kilometr a asi jsem úchylná, mně se tam líbilo. Ze šera prosvítaly bílé a žluté chryzantény, blikala optimistická(!)červená světýlka, semtam tajuplná zelená, a jeden dědeček se rozčiloval na vnuka- „jakýpak ještě za dědečkem, dědeček jsem já!“ 🙂

    1. Milá abyt, já tě úplně chápu! Vyrůstala jsem naproti nejstarší části Olšan a hřbitovy mám ráda. A kolem Dušiček je tam vždycky hezky 🙂

      1. Tak to máš určitě v živé paměti kostelíček Sv. Rocha hned dole u Olšanky. Až tuhle jsem se dozvěděla, že Sv. Roch je, mimo jiné, i patronem psů. (dog)

    2. Zrovna včera jsme na Olšanech byli uložit po skoro 4 letech tátu do hrobu. Prostě pro nás nastal čas nechat ho definitivně odpočinout se svými rodiči i sourozenci a ne ho mít doma, kde byl tak nějak pořád na půl té věčné cesty. Bohužel byly okolo hádanice ostatních příbuzných, kteří si myslí, že Olšany jsou hnusný hřbitov a chtěli, aby byl v hrobě, kde je domeček. Ještě ke všemu byli protivní. Jenže v hrobě u domečku nejsou jeho příbuzní, ale mámini, své rodiče a sourozence má na Olšanech. Nejsme s mámou schopny jim to vysvětlit. Bylo hodně důvodů, proč ho dát na Olšany a první z nich je, že to rozhodla máma, nevím, proč jí do toho kdokoli jiný chce mluvit. Byl to její manžel, se kterým prožila 54 let a má nárok rozhodnout, jak uzná za vhodné.
      Já jsem si také kdysi myslela, že Olšany jsou smutné a depresivní, ale jak tam v posledních letech chodím od jara do podzima a někdy i v zimě vidím, že je tam vždycky hezky. Zpívají tam ptáci, běhají veverky. Je to vlastně úžasný park. Člověk tam leckdy najde i zajímavé umění – tu zajímavý náhrobek, tu nějakou sochu.

  14. Zdravim. Som vecne iba citajuca, ale ktomuto mam nieco, co musim napisat. Nechcem mat hrob, silne vo mne tuzba posmrti sa nechat spopolnit. Ak na mna bude mat niekto preco spominat tak bude, ak nie tak nech sa na mna zabudne. Co nechcem je miesto kde by moje deti mali chodievat rok co rok a udrziavat pomnik, ktory ja nechcem. Spopolnit a popol rozsypat. I ked spopolnovanie nie je setrne k prirode to jedine ma na tom trapi.

    1. Na tom přání není nic divného, milá Alenisko. Je fajn, že dnes si to může člověk zařídit tak, jak mu připadá nejlepší. (inlove) A zaskoč častěji! 🙂

    2. Alenisko, mám podobné přání, s tím malým rozdílem, že se chci nechat rozprášit po nějakém zalesněném návrší, aby jsem se ekologicky vrátila k přírodě a ta ze mne něco měla. To nemyslím ironicky, ale vážně.
      Zaskoč častěji (handshake) .

    3. Mně připadal rozptyl popela jako poměrně dobrý nápad do doby, kdy se to provedlo na přání manželovo matky s jejím popelem. Takže můžeme chodit na hrob všem ostatním příbuzným, jenom jí ne. Je nám to líto. Jí to možná připadalo jako dobrý nápad, nám už tolik ne….

      1. My máme některé babičky a dědečky rozptýlené na loučce na brněnském hřbitově. Víme, kdo je pod kterým stromem a na okraj loučky blízko toho stromu dáváme ktyky a svíčky. V Brně je to tak zvykem, loučka bývá obskládaná kytkami a svíčkami. Na Dušičky z těch stromů padá barevné listí a je to tak nějak klidné….

      2. Souhlas. Člověk by měl mít kam si jít zavzpomínat. Jeste tak rozptyl na nejakem miste, ktere pro toho zemreleho neco znamenalo a kam se pribuzni mohou vracet, ale „rozptylova loucka“ to je … „sbohem, zapomeňte!“.
        Druhý extrém jsou lidé jako naše babička … rolsroyce mezi hroby, nejvetsi, nejmramorovejsi, nej nej nej. Aby sousedi koukali. Ten hrbitov je na peknem miste, ten hrob je desny.

      3. Ale jo, Evo! Můžeš položit kytičku a říct si – tohle je za tu, která tu s vámi neleží, ale na kterou vzpomínáme stejně jako na vás. Oni už si to rozdělí (F) .

        1. My to tak samozřejmě děláme, dáváme kytku na rodinný hrob. Vzpomínat se dá i doma nad fotkami, ale je to jako se všemi tradicemi. Dají se zrušit, ale člověku pak cosi chybí… Člověk je tvor, který byl tisíciletí veden různými mezníky v roce (slunovrat, půst, dožínky…) i v životě (křtiny, svatba, pohřeb). Zrušit to je možné, ale není to beztrestné (nemyslím nějaký fyzický trest, ale pro psychiku). Myslím, že právě proro se obnovují různé tradice, protože lidem chybí.

          1. Ja to detom hovorim uz teraz. Spopolnit, rozsypat. Syn sa smeje, ci si so mnou maju zatopit v krbe.(asi este nepochopil ako sa spaluju mrtvi ma 9) Spominat mozu hocikde nie iba na jednom specifickom miest, ak uz tak nech to bude pri kniznici s mojimi oblubenymi knihami.

          2. Takhle to máme s máminým otcem, jehož urna už není. Máma ale dala jeho jméno napsat na náhrobek, kde jsou babičky s pradědečkem. Sice víme, že je tam o jednu urnu méně, ale místo pro vzpomínku je a někdy je i docela těžké, když tam v létě nosíme až 8 konví vody denně.

  15. Taky mě už napadlo, že pravidelné psaní (stačí do diskusí) či ukládání fotek na internet je vlastně vedení deníku. Byť takového, o kterém se předpokládá, že ho někdo (v budoucnu, teď) bude číst.
    Dede (inlove) , silné téma! (y)
    Přeju všem krásný den. (h)

    1. Ano, napadlo to i mne, zvlášť když jsem zjistila, že moje články si máti tiskne, ukládá a občas se k nim vrací. Vlastně mi původně ani nedošlo, že by mohly být tak výraznou stopou- většinou je tady jeden den přečteme a pak se propadají na stránce níž a níž, až zmizí- a přitom nezmizí nikdy, jsou tu uloženy jako v deníku…

  16. Náš ukrajinský kamarád mi jednou řekl: Víš, já u Vás rád chodím na hřbitovy, máte je takové veselé…. není nic smutnějšího,než zanedbaný hrob..je to jak rána do duše, co se nezhojí…

    Dneska jedu za Šarikem, za prarodiči a otcem jsem už byla…a přeju všem , pěknej den…

    A moc myslím na živé a na ty naše zvířetníkový marody…. (hug) a (h)

  17. hezký den všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)

    Večer se vrátil polovička nějaký unavený – a tak jsme šli všichni na „optimistickou“ procházku – kolem místního hřbitova (chuckle) Dušičkově svítila spousta svíček, k tomu hvězdičky a srpek měsíce, šustilo padající listí… čas na rozjímání jak dělaný

    K tomu psaní – nedávno jsem si uvědomila, jak často hledám zpětně v Betím týdeníčku… Tam se dají vystopovat výlety, dovolené, návštěvy, počasí, výpadky kotle …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN