Moji lidé mi občas říkají tak nějak podivně: poltergeist. Musím se neprodleně ohradit – zaprvé nevím, co to je, a zadruhé mě to uráží. Takže opakuji… moment, na tohle se musím podívat zblízka. Hned jsem zpátky.

Kde je zase ta kočka? (Mimochodem, Ruby, takhle bys to jako novinářka nikdy nikam nedotáhla.)

Dosud neznámým způsobem Ruby prolnula mezi dvě části špaletového okna a snaží se proběhnout po špaletě kolmo vzhůru a pak i hlavou dolů. Když může moucha, proč by nemohla ona, že? Vypadá tam jako v akváriu. Zůstávám klidný, ta vosa, která vzbudila její pozornost, je na skle zvenčí. Je ovšem jasné, že dnešní vyprávění zůstane zase na mně. Jako ostatně skoro vždycky. Rubiška je členem naší smečky teprve asi půl roku, ale vyprávět se o ní dají legendy.

Především jsem za tu dobu dospěl k názoru, že ani Centrální distribuce nemá vždycky a všechno plně pod kontrolou. Pokud považovala černého Ebonyho za další vtělení perského prince Taze, ošklivě se zmýlila. Tasmánský čert nedostal své jméno pro nic za nic a vlastně až do konce svého kocouřího žití to byl vířící a plavně se přesouvající živel, střídavě pokrytý tou nejhebčí srstí nebo posetý od hlavy k patě zoubky a drápky ostrými jako žiletky. Ebony je kliďas s nadhledem, energií neplýtvá, a to nejspíš ani na vytahování drápků. Je to dokonalý spočívající a ozdobný kočkour, který s vámi bude sledovat detektivku i hokejový zápas, bude vám vytrvale příst do ucha a otírat si hlavu o vaši tvář, na knížku, kterou právě čtete, se nikdy nerozprostře celým kocourem, ale pouze na ni blazeovaně položí jednu tlapku, aby vám ukazoval, kde jste skončili… Když se rozběhne, vyskočí na šplhací strom a chvíli si brousí drápky, jako by pak na nejvyšším odpočívadle sám nad sebou pohoršeně kroutil hlavou: to že jsem udělal? Chmmm… na to se musím trochu vyspat. Podle všech příznaků se tak CD trefila až napodruhé, zato však do černého. Doslova. Do černé highlanderky Ruby, protože dalším Tazovým vtělením – pokud něco takového existuje – je jednoznačně ona.

Vzhledem k výskytu dítek – vlastních i spřátelených – a proměnlivého počtu koček v naší domácnosti jsme postupně přivykli jistému stupni ostražitosti. Podvědomě hodnotíme své okolí, není-li nebezpečně ostré, jedovaté, případně jinak zdraví škodlivé, a výstražné světýlko začne v našich hlavách blikat, jakmile se přiblíží cokoliv, o co se lze spálit, pořezat nebo do toho spadnout. I když jsem v předchozí větě říkal cosi o podvědomí, je to chování svým způsobem pořád trochu únavné a tak jsme doufali, že až dítka odrostou batolecímu způsobu zkoumání světa a chlupatí členové smečky dospějí do věku, kdy i kočka ocení pohodlí, klid a noblesu, bude naše pozornost vystavena poněkud menším zkouškám. Jak se zdá, CD s námi měla jiné záměry – a přidělila nám Ruby.

Když se jen pár dnů po svém příchodu do smečky tahle drobná štíhlá kočička pokusila inzultovat skoro o čtyři kila těžšího sibiřana Dalího, mělo nám to začít být podezřelé. Tihle dva ale velmi brzy uzavřeli přátelství a od té doby se packou společnou pokoušejí rozebrat na atomy největší a nejpevnější ze všech kocouřích šplhadel, co znám. Zatím se jim to, pravda, nepovedlo, ale snaží se. A jak jinak – hlavou téhle demoliční čety je Ruby.

Sssssssss…. Demoliční četa…. Zassse nějaké cizzzí sssslovo! Dej sssem tu blýskavou věc, co ti leží vedle klávesnice a neruš!

To snad ani kočka jako Ruby nemůže myslet vážně! Já nemám rušit – a ona si z mého pracovního stolu včetně zánovního notebooku může s přehledem udělat překážkovou dráhu, aniž by se příliš zabývala úvahami, jestli náhodou nepracuju.

Nepracuješ, pomlouvášššš mě!

Tak sis to povídání měla napsat sama! Ostatně, to bylo řečí, jak to uděláš. A dej sem tu karabinu od GPS, jinou nemám.

Tssss!!!

Něco bouchlo na schodech. Kde je zase ta kočka? Visí přední polovinou těla z tunelu na šplhadle a z kapsy pod sebou loví – nebo spíš vyhazuje – kuličky z králičí srsti a plyšáky. Má jich tam asi tak deset na výběr, ovšem dostat je hbitými tlapkami z kapsy do tunelu a z tunelu zcela neomylně na zem (protože gravitace funguje i na kočičí hračky, milá Ruby) jí zabere v nejlepším případě půl minuty. Když je kapsa prázdná, sedí nad ní jako ztělesněná výčitka.

Za to můžete vy, že mi všechno upadlo na zem. Podéééj!!! Všechno… Ještě tamhle tu kouli…

Hele, už je zase na zemi…

Jak je vidět, oblíbené hry všech mrňat, zvané „Hapalo, mami! Béééé!!! Podej!“ jsme se postupem času nezbavili. Nemáme mimina, máme Ruby. Naštěstí jsou někdejší mimina dnes už také zdatnými podavači a narozdíl od nás dospěláků, je tahle hra i poměrně dlouho baví. Ruby ovšem své šplhadlo s kapsami plnými hraček miluje. Je to po velmi dlouhé době první kočka, která se odmítá smířit se skutečností, že to šplhadlo u stropu končí, a odhodlaně se snaží pokračovat stále výš a výš… i kdyby to mělo být skrz omítku nebo hlavou dolů. Prostě ten strom nemá co končit, když ona chce ještě šplhat nahoru.

Dnes se znovu po létech – vždyť Tazík je za duhou už celé čtyři roky – začaly v naší domácnosti objevovat ty prazvláštní úkazy, připisované čas od času neklidnému duchu, zvanému poltergeist. Osobně jsem nakloněn všechna ta popisovaná klepání a bušení, kývající se obrazy a poskakující nábytek připisovat náhodě, nějaké činnosti lidí (vědomé nebo i podvědomé) probíhající v domě či okolí, v krajním případě zemětřesení. Nemám přílišnou důvěru k paranormálním jevům. Moje nedůvěra ovšem nic nemění na tom, že u nás doma zase padají drobné předměty z poliček, obrázky sem tam visí nakřivo a v temných nočních hodinách čas od času otřese domem rána, která by vzbudila i nasyceného upíra.

Obývákem sama od sebe putuje krychlová taburetka na kolečkách. Černý spiritus agens je do ní zaťatý všemi drápky a dobře se baví. Historická i moderní skleněná těžítka, která MLP už léta sbírá, se stěhují z míst praktických (poznámky, složenky a lístky se vzkazy) do míst nepřístupných kočičím tlapkám. Nevěřili byste, jak obrovskou ránu způsobí skleněná koule o průměru 8 – 10 centimetrů, když ji Rubiška vytrvalým pošťuchováním v půl čtvrté ráno shodí z výšky lehce přes metr a půl. Nepochybně se vám to jen zdá – ale v tom snu nadskočí celý dům a máte pocit, že právě praskl krov. Za denního světla objevíte však jen mělký důlek v korkové podlaze. Všechny ty znepokojivé jevy jdou celkem snadno vysvětlit a při troše snahy nemusí vzniknout ani žádné velké škody. Paranormální je na celé věci to, že když se pokusíte přistihnout pachatele těchto zvuků, pohybů a pádů, není v celém domě po žádné černé kočce ani památky. Tedy – kromě spícího Ebonyho, který se nastalým hlukem cítí dotčen stejně jako vy.

Jo, to panička taky jednou prohlásila, že máme doma Schrödingerovu kočku! To myslela mně! Ale já žádného Schrödingera neznám. Zato vás znám – a moc dobře! Co to žereš? Dej mi taky!

To je obložený chleba, Ruby. Nic pro tebe. Chceš Smetánek?

Chci. Vanilkovej.

Čokoládu stejně nesmíš.

A zeleninu nerada.

Zrovna tohle bych ti nevyčítal, Ruby. Jsi šelma, tedy masožravec. No dobře, tak s ohledem na Smetánka proteinožravec. To ti nenadávám. Proteiny a bílkoviny jsou jedno a totéž. Jsou v mase, víš? A taky v tom Smetánku.

A proč nemůžu mít to uzené, co mi tak voní? To je taky maso, ne?

Je, Ruby. Ale je v něm sůl, a ta by ti ublížila.

Co je to sůl?

Černý kočičí obrys se mi před očima začal rozplývat, nahrazen měděnou kšticí mladší dcerky. Ta bestie (rozuměj Ruby) to od ní musela okoukat. Naštěstí se Ruby rozhodla v nadějně započatém křížovém výslechu nepokračovat a i tím se podobala zmíněné mladé dámě: i ta čas od času ukončí podobný výslech takřka uprostřed věty a zmizí si po svých záležitostech mezinárodního významu, zanechávajíc mě mírně zpoceného a s pocitem tlejícího kůlu v plotě.

V misce nezbýval už ani atom Smetánku, tak co se mnou, ne? Místo toho mi Ruby názorně předvedla svůj vztah k zeleni, když se pokusila vyšplhat po tenkých větvičkách prastaré voskovky (Hoya carnosa), kterou máme doma od nepaměti. Ani velmi staré rostliny nemají výhonky silnější než několik milimetrů a tak dá rozum, že se tahle liána ke šplhání příliš nehodí. Ruby to vyřešila s obratností námořníka v lanoví plachetníku, když si prostě každou z tlapek opřela o jeden pevný šlahoun. Lhal bych, kdybych teď napsal, že to fungovalo. Kdyby to fungovalo, lhaly by nejspíš fyzikální zákony. Ruby se vysoukala přibližně půl metru nad objemný květináč a spadla. Když si asi tak po třetím nezdařeném pokusu znovu narazila své delikátní pozadí o neústupnou kameninu, ztratila o voskovku zájem. Doufám, že natrvalo, protože stěhovat liánu s dobře dvaceti skoro třímetrovými výhony pečlivě po léta splétanými a věšenými na oporu na zdi je práce pro vraha. A já jsem nikoho nezavraždil. Zatím.

Nemohu se zaručit, že o tom nezačnu uvažovat někdy později. Než jsem dopsal odstavec, kdosi neviditelný zapnul a znovu umlčel rádio, otevřel (ale už nezavřel) CD přehrávač a shrnul záclonky v okně. Po pachateli nemělo cenu pátrat – ostatně, seděl s nevinným výrazem přímo přede mnou na hromádce pečlivě skartovaných listů nějakého časopisu. Možná to bylo něco o zahradních rostlinách? Možná křížovka? Stejně už to nikdy nikdo nepozná.

Ruby!

Ano?

Uhni alespoň, ať to můžu hodit do koše. K ničemu jinému už to nikdy stejně nebude.

Pohled mladé kočičí dámy byl sírově žlutý a v tu chvíli i mírně vražedný. Pomalu se zvedla z papírové drti a lenivě se protáhla. Musel jsem uznat, že jí to velmi sluší. Je jí teď rok a čtyři měsíce, a stále ještě roste a mohutní. Už dávno je větší než obě poměrně křehké činčily a pokud jde o výšku, přerůstá s přehledem i Ebonyho – na perského suveréna však váhově nemá a myslím, že ani mít nebude. Ebíš má poctivých sedm kilo.

Dalííííí?

Ano, Rubiško?

Pojď se honit na strom…

Zdálo se mi to, nebo rezavý elegán opravdu na okamžik pozvedl oči ke stropu? Ta kočenka zaměstná ne jednoho, ne dva, ale mnoho dvou i čtyřnožců.

Mňááááúúúúú! Mňau mňau mňááááúúú! Mňa!!!

Ať už je tahle černá krasavice Highlander, bludný duch nebo reinkarnace prince Taze, v každém případě její přítomnost povážlivě otřásá mým skeptickým přístupem k paranormálním jevům. Měl bych se poohlédnout po nějakém pojednání například… o astrologii…?

Vážně o tom přemýšlím – a divíte se mi?

Fotky:

1),  2) Ruby a Dalí demontují šplhací strom

3),  4) Ruby a její hračky – hele…hapalo…