Vzpomněla jsem si na ně ve chvíli, kdy jsem se po roce ošetřování pořádně podívala na svého chronicky nemocného, milovaného kocoura. Když se choroba před rokem objevila, bála jsem se, že do týdne bude po něm. Ale pravidelné léky udělaly své. Zdálo se mi, že kocourkovi se relativně dobře daří, a ubezpečovala jsem se, že bych ho nenechala zbytečně trápit. Stále se rád mazlil, žral, obstaral se. Jenže.
Přestal tolik pečovat o srst. Dobrá, obstarala jsem zcela neprášivé stelivo a s mytím mu pomohla. Předl, mazlil se, na záchod došel.
Zapotácel se, když si šel k misce. Dobrá, obstarala jsem taurin a potácet se přestal.
V letním vedru hodně těžko dýchal a já jen čekala, až bude mít vet hodiny a nechám to ukončit. V pondělí vedro polevilo a kocour dýchal lépe.
Mladší kocour se ho pokusil prohnat, výsledkem strašný jekot a starší kocour celý od krve. Zjistila jsem, že se mu skoro nic nestalo, jenom si cukl drápem mezi parketami a byla z toho krev. Jenže. Kocour se nepokusil umýt. Vzala jsem tedy misku s teplou vodou a něžně toho plašánka umyla. Předl a nastavoval i pupík.
Nakonec mu začalo slzet oko, bytněla spojivka. Vet dal mastičku a kapky. Chvilka zlepšení, ale pak se oko zhoršilo a já se konečně donutila podívat na souvislosti. Při posuzování jeho stavu jsem se řídila tím, zda mu chutná, zda si dojde na záchod a zda se mazlí (to je bonus).
Chutnalo mu – ale posledních pár dnů (nebo už týdnů?) nedokázal moc polykat. Ale jídlo mu vonělo ukrutně. Na záchod si došel – ale uvědomila jsem si, že síly střádá na tyhle asi osmimetrové pochůzky. Dva kroky na balkon na sluníčko a čerstvý vzduch si už ušetřil.
Mazlil se moc. A jeden den tak nezvykle moc, že mě to přimělo právě k tomuhle zamyšlení. Popovídala jsem si s ním, uznala, že tohle už není k životu (chronicky voda na plicích – s léky jakž takž nad hladinou; a v tom oku byla nakonec rakovina, zřejmě i nakonec v krku), a šli jsme k vetovi. Nebýt v té situaci, jsem si k smíchu – věděla jsem přesně, co tam chci říct, ale nakonec jsem akorát gestikulovala. Naštěstí pochopili, kocourka znali, a bylo to.
Vzpomněla jsem si tehdy na bajku o kotli s vodou, v němž sedí žába. Voda se na ohništi ohřívá a žába si říká, zatím je tu docela fajn, a kdyby to stouplo až moc, vyskočit můžu vždycky… Mám pocit, že jsem teplotu ve svém kotli nechala vystoupat až moc. Mohli jsme s kocourkem vyskočit přece jenom o chvilku dřív.
A připomnělo mi to i jiné kotle – v zaměstnání, vztazích… Z některých kotlů jsem dokázala vyskočit sama, byť dost opařená, ale to se zahojilo, ale v jiných případech jsem totálnímu uvaření unikla jenom tím, že je někdo převrhl.
Tož tak. Asi se tomu říká zkušenosti 🙂
OT pro Bětuláskovou: půlnoční Bikira, doporučuji od 50. vteřiny
http://nero89gorilky.rajce.idnes.cz/Kiji_pred_pulnoci_a_Biki_pulnocni-27.10.2011_video_foto#Biki_pulnocni111027_.jpg
Jo, toho se bojím, že to pro Penny nedokážu.
Byl to krásnej kocourek, Liko, a jseš statečná.
A vůbec, ahoj všem!
Dokazes, Io, protoze ji mas rada. A vubec, kdes byla? I missed you.
Nestíhám, nestačím. 🙂 Čtu, pokud to jde, ale už ne vždycky dokážu reagovat. Díky, Hani, jseš (h) (sun) !
Ahoooj, Ioannino! Jsem moc ráda, že ses stavila 🙂
Io (inlove) , dokážeš! Penny Ti to řekne, až bude čas. (h)
díky za odpověď. Mě totiž pořád nedá spát můj kocourek.Nejdříve si oškubal chlupy ze zadních nožiček (vet prohlásil, že se nudí – blbost, měla jsem ho 15 let a znala jsem ho jako nikoho)pak mu zhublo bříško, ale protože se přestal cpát granulema, které miloval, ale kapsičky nebo maso baštil,jsem usoudila na zuby. Vet mu udělal laboratorní vyšetření krve, řekl, že to jsou opravdu zuby a objednal nás cca za 4 dny na vyčistění. Jenže mu otekla tlamička, takže jsme tam jeli hned. Zoubky vyčištěny,vyčištěna píštěl a nasazeny na 12 dní atb, já ubezpečena, že se nemusím o kocourka bát, že je naprosto fit. Za 2 dny jsme tam byli znovu, v čekárně se hodně zhoršil – začal dýchat jako pes, a při rentgenu umřel.Bylo to tak děsně nečekané, že jsem v šoku ještě dneska a je to dva měsíce. Při každé návštěvě( 5x) jsem říkala vetovi, že se mi nelíbí jak dýchá (jak se zhubl bylo vidět, že proti kočce dýchá rychleji i když bez námahy nebo nějakého funění. Nějak na to nereagovali. V podstatě mi ho zabili svou neschopností a pak mi začali říkat diagnosy naprosto nesmyslné. Mám ty testy i rent. snímek a chci až budu klidnější to s nějakým jiným vet probrat. Omlouvám se, snad je to srozumitelný, já u toho zas brečím…
Je to srozumitelný, ale už nic nezměníš. Achjo. Hladím po tlapce.
Díky, bolí to moc, ale vy to tady víte
Ewo, hladím tlapku a objímám Tě. (hug)
To je moc smutný příběh, Ewo. (inlove) (hug) (u)
Kdo ví, zda se dalo něco dělat nebo ne, to už se nedozvíš. Kocourek měl pěkný věk, přesto je mi jasné, že ten rychlý odchod byl pro Tebe šok. Kocourkovi už vůbec ničím nepomůžeš, ale je to velká zkušenost pro příště, pro Tebe i pro nás.
Doufám, že nezůstaneš dlouho bez kočenky. (h)
Pokud to byla voda na plicích, jako že to tak vypadá, pak bys stejně moc nenadělala. To, že můj kocour přežil na lécích asi 3/4 roku, považoval vet za zázrak. A stejně ten život nestál za moc… Hladím po tlapce (h)
Ale klidně mohla být prvotní příčina srdce – zánět dásní často sedne na některý vnitřní orgán – ledviny, srdce… A když nechodí dobře srdce, někde se začne hromadit voda.
Problémy se zuby jsou ohromnou zátěží pro celý organismus, jsou popsány i případy, (u lidí), kdy podebraný zub byl prvotní příčinou potratu! A pokud se v čelistech nahromadí hnis, mají jedovaté produkty bakterií do mozku a krční míchy velice krátkou cestu. Výsledkem pak může být totální kolaps nervové soustavy a smrt.
Ewo, (hug) víme jak moc to bolí… a ten bezmocnej vztek,tomu rozumím…..
Děsím se toho, kdy budu hledat ten okamžik…. zatím moje zvířata odešla sama, ale nebyl to pes ani kočka, byli to ptáci, osmáci, potkánek… a všichni odešli za duhu po dlouhém životě a v klidu. Nejvíc se bojím utrpení a vím, že v tom případě bych volala veta na pomoc.
Předem se ničeho neděs, stejně bude všechno jinak 🙂 V tom je paradoxně útěcha (nod)
Z čeho se dělá voda na plicích u koček a čím se dá léčit a jde-li vyléčit. když se to podchytí včas. Neptám se ze zvědavosti, Díky
Voda na plicích může mít spoustu původců, od infekcí přes úrazy po FIP. Je třeba laboratorní rozbor odsáté vody. :-/
Příčinu jsme nezjistili (ani po ní nepátrali). Přišlo se na to náhodou při rutinní návštěvě veta, kdy kocour začal z toho stresu příšerně těžce dýchat. Vet se hlavně ptal, jestli kocour nevysedává v průvanu – mohl chytit zápal plic, pohrudnice a já nevím čeho všeho.
Vody na plicích je možno se zbavit podáváním Furonu, bohužel je to zničující pro játra a ledviny, zejména u starších zvířátek. Rozhodně to musí odsouhlasit vet a s dávkováním velmi opatrně a hlavně včas přestat!
Mimochodem, já dříve neznala legendu o Duhovém mostu, až nedávno, při prohlížení jednotlivých chovatelských stanic dalmatinů, jsem našla vyprávěníčko. A to na stránkách stanice Seniorita Boy. (h)
Milí Zvířetníci,díky moc za palcodržnu. (h)
Už jsme doma, Gina nebyla v hluboké narkóze, dostala oblbováka a lokální umrtvení.Nádor byl těsně pod kůží, ale podle mínění našeho veta není zhoubný, ještě uvidíme, co řekne histolka. Gí je v prubanu, v posteli zamotaná v dece a tváří se ublíženě.
Skvělý, držím paleček dál, ukřivděnce maličké. (y)
No dyť taky byla ubližovaná, né?
Tak ať se z toho brzy dostane! (y)
Emtesko, díky za zprávu. To bude dobré, uvidíš, že zítra už bude mnohem, mnohem lépe (y) !
Milá Liko, tuhle situaci zná bohužel asi každý z nás, kdo svůj život spojil s nějakým zvířecím přítelem.
Taky jsme to nějakou dobu válčili s kocourkem, který měl rakovinu, nemocné ledviny a cukrovku. Každá z těch nemocí by sama o sobě stačila na to, aby ho udolala k smrti, takže výsledek jejich kombinace byl bohužel předem daný. Ale taky jsme to nevzdali hned. Kocourek to svým rozoumkem naštěstí neřešil a viditelně rád žil a já jsem mu snášela doslova modré z nebe, aby si užíval, dokud to jde. Nemocný samozřejmě byl, to bylo vidět, ale fatální zlom přišel náhle – apatie a přestal jíst. Hned ten den jsem udělala to nejtěžší rozhodnutí, že druhý den zajedeme na veterinu, aby se můj zlatý kamarád už netrápil. Bylo to moc těžké, ale zároveň strašně osvobozující, protože jeho stav mi dělal velké starosti, až jsem z toho kolikrát nespala. Samozřejmě nemám patent na to poznat, kde je ta hranice. Ale myslím si, že jsem to odhadla docela přesně. Nelituji ani jediného dne, kdy jsme ještě byli s Pepíčkem spolu, a nemyslím si ani, že bych to byla měla protahovat dál. Hrobeček má na zahradě, od jara až skoro do zimy mu na něm kvetou kytky a já na něj vzpomenu každý den.
Netrap se, určitě jsi se rozhodla správně.
Nejhorší je, že mě to ještě nejméně třikrát čeká. Ale zatím na to nechci myslet. Času dost, až to přijde.
Tapuz, s těmi starostmi to ber jako ty kočky: užívej dne, a zítřek… to je docela jiný den:-)
Krásně ses o kocánka postarala 🙂
Utěšuje mne, Liko, že už se o Tebe stará jiný přítomný kožíšek; doufám, že Tebe to také utěšuje.
Včera jsem měla nějakou zádumčivou a navečer jsem zjistila, že pupíkatá Bikirka se uložila na teplé a měkké štěpky k výlohám. Tak jsem si nechala spuštěnou kameru a chodívala mrkat, jak krásně spí s tou růžovou hubinkou, občas si protáhne nožku nebo podrbe bradu, dává odpočívat zádům a velikému bříšku a má určitě úžasné sny o melounových dortech a podobných záležitostech.
Pak mne doutěšila Babetka: dávala jsem jí na lince noční mlsku a zdálo se mi, že vydává nějaký zvuk. Vypnula jsem ledničku, nacpala ucho ke kočičí tvářičce a vskutku: líhlo se tam něco jako předení, sice vzdálené, asi jakou bouřka v Ázii, no ale aspoň něco. (cat)
🙂 Včera jsem viděla Bikiru, jak spí složená na všech čtyřech, ženské na chatu to rozebíraly, jak si také musely ulevovat bedrům… (rofl)
To jsem propásla, už jsem Biki viděla jen „hajat“ na boku.
Dnes mi Babetka ve dvou a půl letech regulérně prvně zavrněla. Stále zdáli, ale né už z Ázie, už to bylo zblíž. A tři minuty bez odporu spočívala v náruči, akorát jsem musela použít všechny končetiny a všechny prsty a eště bradu a přebohatě všude drbat.
Ulevilo se mi: nebude to nakonec lasička, bude to snad skutečná kočka. 😉
Tohle je vždycky úspěch (y)
Čaká ma asi dnes deň ako pes a napriek tomu si tu tak sedím s priblblým úsmevom pred monitorom a teším sa z tvojej Babet. Dík! (sun)
Krásně a s láskou napsáno. Díky (h)
Já děkuji 🙂
Když to tak vezmu, tak z jednoho kotle, už pěkně bublajícího, mě vytáhla naše chrabrá armáda. Né že bych tedy díky tomu byl snad schopný bránit naši vlast, ale to je asi jedno. Ty důležité bitvy už se teď stejně nebojují samopaly a tanky. Proti masinerii vyuzivajici nase penize na sebepropagaci a manipulaci a dlouhodobě ignorující názor občanů samopal nepomůže. A to ani kdybych z něj býval za celou vojnu na střelbách vystřelil víc než devět nábojů.
Teda šrotovalo mi to dost dlouho, ale nakonec se vzdávám. Jestli můžeš a chceš prozradit, o jaký kotel se to jednalo??
Práce. Trávil jsem tam tak dvanáct hodin denně a ještě jsem tam denně potkával jistou nejmenovanou … ke konci už ta voda byla tak akorát na odvoz do cvokhauzu.
No a armada se rozhodla, ze mi nakonec po nekolika odkladech tu modrou neda. Tak jsem stravil rok coby „pomocnik dustojnika pro evidenci vojaku zakladni vojenske sluzby“. Fraška.
Tak to jsi slabší borec. Já jsem narukoval, po třech týdnech, (ještě před přísahou) skončil v ÚVN a po dalších pěti týdnech v civilu s modrou a vymazáním z evidence podle čl. 301 b. A stačilo sešvindlovat dva psychotesty. (rofl)
Aj, tak to musel být v tom kotli dost jedovatý guláš… Tak armádě zdar, nazdar!
Milá Liko, smutné povídání, nemám, co dodat, vše už zde bylo vysloveno lépe, nežli bych to napsala sama.
Jen já, starý plašan, teď pozoruju více a více Zrzínka, který se mazlí jak o život, spí se mnou na polštáři, cpe se k počítači….. Snad je to jen tím, že mu to mazlení moc a moc chybělo a teď si ho chce vychutnat……… Ach jo!
Tak to bych se nebála 🙂 Zrzínek předvádí klasickou proměnu z plašana na epesního mazlíka, nad něhož není, to mi můžeš věřit. Můj bílý kocourek předváděl při domestikaci totéž (sun)
Liko, krásné, jemné láskyplné povídání. A děkuji Dede, že je zařadila až dnes, nevím, jak bych je zvládla ještě včera…
Před několika týdny se vám představili dva uličníci-puberťáci Mikeš a Bobeš. K našemu domu však patří ještě jeden černý venkovní mňoukálek Čandar, přistěhoval se s námi z Čech. Je to asi dva týdny, kdy jsem navečer slyšela hlasité a rozhořčené kočičí nadávání. Vyhlídla jsem ven a uviděla Čandara sedícího před dveřmi. Jen tak zamával ocáskem „Vím o tobě“, ale dál seděl zády ke dveřím. Nikoho dalšího jsem neviděla, jen slyšela hlas, ale nepoznala, jestli byl jen jeden – Čandarův – nebo víc. A od toho večera nikdo nedoprovázel Petra a psí holky při večerním venčení. Krmení v komoře, kam Čandar chodí přes půdu, vůbec neubývalo…
Nedokážu snad spočítat, kolikrát jsem si nadávala, že jsem ho nevtáhla tehdy večer dovnitř, zvlášť když vím, že se v noci potuluje ve vesnici nejméně jedna liška a také psi.
Naštěstí včera večer se venčiči po chvilce vrátili s hlášením, že Čandar je na značce a jdou společně na procházku.I dnes po poledni přišel, vypadá blahobytně a vděčně přijímal mazlení.
Chystám se teď povolat ho do funkce domácího kocoura, jen nevím, jak se snese s dorostenci a zda vůbec bude mít zájem přejít do domu. V předchozím bydlišti přicházel do domu na jídlo, ale zůstat uvnitř nechtěl.
Tak to budu mohutně držet palce, aby se udomácnění povedlo! (y)
Zatímco jedny dveře se zavírají, druhé se někde otevřou – ani v té chvíli nemusíme vědět kde. (f)
Jako třeba tady – to „mimino“ je k sežrání! 🙂
http://www.novinky.cz/koktejl/248717-zoo-v-olomouci-predstavila-prvniho-tuzemskeho-mravenecnika-velkeho.html?ref=boxE
Ta má nos… skoro jako Vuvu (rofl)
Napsali jste to všichni moc pěkně, takže není k tomu, co dodat, jen že člověk opravdu váhá, jestli tu ruku už do té vroucí vody vrazit…
A já teď moc prosím o palcodržnu pro naši Ginu, ve čtyři jde pod nůž, vyoperovat nádor, který jí roste na mléčné liště. Není už nejmladší, jde jí na 11-tý rok a taky už nebude v narkóze poprvé. (h)
Držíme palce i packy (y)
Jsem tady! (y)
Držte sa (y) (y) (y) !!!
Emtesko, držím! (h) (y) (h)
držím!! (y) (y) (y) (h)
Držíme… (y)
Gina a puntíkatá – to je kombinace, která mě bere za srdce, držíme 2x. Naše Ginny černá a naše dve puntíkaté za duhou.
Operace se zvládne a snad to nebude zhoubné. Gino, drž se (h)
Připojuji se k palcodržně. Všechny naše tlapky pro Ginu !
(y) (h)
Držíme moc palce! (h) (y)
Devcata, myslim na vas a krasne Giny drzim palce. (y)
Emtesko – myslím, že jsem to stihla tak akorát (y) (y) pro Ginu, ať se operace zdaří!
Držte se! (h) (sun)
(y)
Dobrý den, zrovna před třemi dny se mi dostala do ruky knížka Gartha Steina Jak závodit v dešti. Myslím, že je v ní něco k dnešnímu tématu, svůj příběh tam vypráví pes.
Děkuji za zajímavý tip 🙂
Tohle?
http://www.kosmas.cz/knihy/140251/umeni-zavodit-v-desti/
To zni pekne 🙂
Milá Liko, našeho kocoura jsme taky „vařili“ déle, protože to chtěl a bojoval, ale když to už nešlo…
Když odcházela Fila, myslím, že ona i my jsme věděli, že to přichází a jsem hrozně rád, že jsem nekývl na prodlužování utrpení.
Díky za tohle povídání, je moc, moc potřebné! (h)
Určitě je lepší, když páníčci ve svých snahách tak nějak souzní se zvířetem, a to i v těchto chvílích. Protože znejisťovat zvíře svou nejistotou, to ti miláčkové fakt nepotřebují 🙂 Děkuji za milá slova.
Milá Liko,
dobrý a potřebný článek. Až přijde čas, taky budu mít pochyby – není ještě moc brzo … nebo už pozdě?! Je ta voda ještě příjemně teplá nebo už je vařící?!
Moc doufám, že poznám ten správný čas, kdy je třeba nechat kamaráda jít. Přeji to nám všem.
Děkuji, Ygo. Ono se řekne Duhový most, ale někdy má mýtnou budku s pěkně protivným výběrčím (devil)
Komentáře si přečtu až později. Liko, co dodat. Taky jsem ta žába. A čím jsem starší, tím déle se vylizuju z uvařenin. Právě dnes jsem potkala maličkou fotografii. Není moje ! Škoda. Tak jsem ji na jeden den dala na rajče, abych ji mohla ukázat ostatním. Nazvala bych ji Za duhou 🙂
http://zdenabp.rajce.idnes.cz/13072011_kytky/#301334_10150442959425359_199905080358_10653895_1798661939_s.jpg
Ta duha mohla být o malinko větší… ale i tak vypadá moc krásně. A ty kytky (clap) Hned jsem si Tě v rajčeti s dovolením „oblíbila“ (nod)
Dost často se dá najít originál takového přes internet získaného obrázku pomocí http://www.tineye.com/
Nebo najít sérii ze které pochází.
Tenhle mi to nenaslo.
Zdeno, moc krásná fotka, ale čím to, že všechny se mi v tomhle albu „kytky“ normálně otvírají a ta poslední „za duhou“ nee?
Víš, je to malilinká vypůjčená fotka. Nemá ani 10kb. A zvětšit mi nejde. To jen, že mi zrovna dnes přišla od kamarádky na fb. Já ji zítra uzavřu, protože mám pocit kradeného. Když ono se to tak poskládalo 😉 , že jsem neodolala.
Aha, já tušila (chuckle) .
(u)
Moc pěkně jsi to napsala.
Doufám, moc doufám, že až to bude potřeba, tak tu správnou chvíli poznám včas a nebudu trápit ani sebe, ani nemocné zvířátko. jenže vždycky vidíš naději – i když už vůbec není.
No jo, halt naděje je trochu potfora. Moc děkuji 🙂
auau… Liko (rose2)
Já vím, je to takové divné téma… Ale naše zvěř už mě pěkně vrátila k dnešku – nestačila jsem dost pohotově vyčistit kočkourům záchod a mladá to pustila do deky |-( A hned mám s filosofováním utrum (rofl)
myslím, drahá, že naše kočky ( a všechna zvířátka) mají dar vracet nás do reality 🙂 téma smutné a ze života.. v práci brečet nemůžu, pořád sem někdo chodí. dušičkové počasí, Halloween a Dušičky za dveřmi…a to pak tvorové volně procházejí otevřenou branou mezi naším a druhým světem 🙂 tvoje kočičky tě ale vrátily ( promiň ten výraz) zpátky k živým způsobem wellmi wellmi přízemním 🙂 , leč účinným 🙂 existuje na to hláška, ale sem se to nehodí psát. (rose)
Šiš, sem s ní (nod) (rofl)
sama jsi to chtěla 🙂 “ nejdřív metrák duchovna, potom sešup do ho..na“ a to tedy kočičky umějí realizovat excellentně!!
Dost dobrýýýýý (rofl) Myslím, že přesně tuhle pecku to sem chtělo (rofl)
děkuji za uznání, ani nevím, komu jsem štípla copyright 😀
Hmm, žeby hláška dňa? (rofl)
(y) tak to je superhláška!
Jj – najít ten okamžik, je to nejtěžší.
Když umíral Hero na autoimunitní onemocnění, které mu dělalo z konečníku řešeto, sedal každý večer do vaničky s odvarem s dubové kůry, která jeho stav zlepšovala. Prodloužila jsem mu život o tři měsíce. Operaci, která by konečník odstranila a oddálila další pokračování nemoci jsem už ale odmítla. Ale myslím, že ty tři měsíce za to stály. Sedala jsem u té vaničky s ním a povídala mu „psí pohádky“, aby to lépe snášel. Problémy s kálením ale přetrvávaly a věděla jsem, že lepší to nebude. V mezidobí to byl ovšem šťastný a veselý pes.
Když teď v létě odcházel dědulka Žofík, nepodnikla jsem nic. Netrápil se, jen slábnul a slábnul – a proč ho ještě stresovat převozem. Umřel si tiše doma, kde se narodil, viditelně šťastný, že může být ještě chvíli se mnou.
Nemůžeme dělat nic víc, než je doprovodit k duhovému mostu pokud možno bez trápení a bolesti. Je to i naše povinnost, kterou jsme na sebe vzali ve chvíli, kdy nám osud nadělil chlupaté klubíčko, které nám bezmezně věří.
(sun)
To je krása, jak jste si s Herem dokázali ty tři měsíce ještě užít a jak jste si povídali. Všemu rozuměl, o tom jsem přesvědčená. A Žofík umřel spokojený, co víc si přát 🙂
Rpuť: „Nemůžeme dělat nic víc, než je doprovodit k duhovému mostu pokud možno bez trápení a bolesti. Je to i naše povinnost, kterou jsme na sebe vzali ve chvíli, kdy nám osud nadělil chlupaté klubíčko, které nám bezmezně věří.“
– vytesat!
Přesně vytesat – přemýšlím o tom teď, kdy se mi z klubíčka klube veliká rošťanda a doufám, že spolu budeme žít dlouhé roky.
Pokud jsme pro Micánka přece jen dokázaly s mámou něco udělat, byl to fakt, že jsme mohly zavolat veterináře k nám do domečku a nestresovaly jsme ho v posledních chvílích převozem někam do ordinace. Odešel jako Žofík v klidu doma tam, kde se narodil a kde se cítil v bezpečí.
Milá Liko, cítím s Tebou a vždy když tady kdokoliv z nás musí řešit konečnou cestu pro zvířátko, prožívám to s Vámi a vzpomenu na naše zvížata za duhovým mostem. Je to tak těžké odsunout vlastní sobeckost a umožnit milovanému tvoru důstojný a bezbolestný odchod namísto prodlužování trápení. Ty pochyby zda jeden udělal dobře a v tu pravou chvíli si pak neseme zbytek života.
Chtěla bych říct taky, že až jednou nastane ten čas, ráda bych i já měla možnost volby a nepřežívat v nějakém vegetativním stavu. (h)
Máš pravdu, milá Jenny – lépe je vážit si možnosti volby, pochybností jsem si užila dost, než jsem se konečně rozhodla 🙂
Krásně napsáno milá Jenny. (sun)
Vzpoměla jsem na Dádulku. (u) Při vší té hrůze jsem byla vděčná za to, že odešla v lékařské péči relativně v pohodě během jednoho týdne. Ale smířená s tím nejsem dosud.
Ano, to bych taky ráda, a říkám si, jesli bych si neměla sehnat nějakou tu dávku T61, to je totiž název zvířecí euthanasie.
No jo, a to si ji chceš zastrčit do židle špičkou nahoru???
ach bože, já z toho letos asi nevyjdu – už zase jsem tu jako plačka ;(
Liko, je to s velkou láskou napsaný článek a myslím, že jsi tu správnou chvíli poznala, že tvůj kocourek se netrápil… měla jsi to o to těžší, že byl chronicky nemocký, a tedy poznat, kdy jde o nějaké příznaky kompenzované(!!) nemoci a kdy už něco jiného, musí být sttašně těžké – asi mě to taky jednou čeká s Nynyškou a její cukrovkou a modlím se, abych to zvládla
jedno zvířátko už jsem nechala odejít, svou první Zuzanku, ale ona měla FIP-ku a hodně dlouho jí vzdorovala, moc chtěla žít – přišla domů s léky a že to není zbytečné jsem bez jediné pochyby věděla, úplně nám doma rozkvetla, byla šťastná, hrála… a konec byl velmi náhlý, zlomově rychlý, to nebyla stoupající teplota – takže jsem věděla, že teď už je ten čas, ten den, ta hodina
jediné, co mě ještě i dnes po pěti letech pronásleduje, je to, že nemá vlastní hrobeček – resp. asi (snad!) má, ale já prostě nevím… kamarádka v útulku, odkud jsme si ji braly a která jí dávala tu poslední injekci, mi slíbila, že ji pochová v Radlicích vedle svých kočiček – moc chci věřit, že to udělala, ale stejně stále vidím, jak jsem ji zanechala, jak jsem opustila to už věčným spánkem spící tělíčko……..
za plačku nejsi sama. Šarik svůj hrobeček má. Chodím za ním a tam prostě sedím,vyprávím mu a brečím a brečím..a brečím..už 5 let…a teď zase, i když jsem v práci…
říkám si,že on ví,kolik je doma koček a že si představuje,jak je bude jednou z legrace prohánět a pak přijdu i já a on mi nastaví hlavu a já ho budu drbat a objímat a asi i tam za Duhou brečet,že jsme spolu a s náma všechny moje kočky… a už napořád a už nás nikdo a nic nerozdělí…
sharko, to jsi napsala moc krásně (h) (h) (h) (h)
Bedo, opravdu jsem Tě nechtěla rozplakat (h) Spíš už se na to dívám s takovým poklidem… A věř, že Zuzanka hrobeček má, o tom nepochybuj (wave)
Liko, děkuji, moc!!!!!! (h) (h) (h)
Ach, Lika … (u)
Už som tu písala, ako som sa naskytla pri takejto poslednej ceste na veterinu s mojimi dvomi kamoškami. Obidve o sebe doteraz presne takto pochybujú. Možno je to tak, ako so všetkým – jediná správna chvíľa je proste tá, kedy si to uvedomíme. Skôr to skrátka nejde a teda nemá veľmi cenu si to spätne vyčítať. Ale sme ľudia a tak pochybujeme a vyčítame si. Hladím na diaľku po labke (hug)
Děkuji za vlídná slova. Máš pravdu, ty pochybnosti z nás asi dělají lidi 🙂
Milá Liko, četla jsem už v noci, ale nedokázala odpovědět. I u nás je to ještě hodně čerstvé, přesto, že máme nový kočičí kožíšek a báječnou rošťandu. Myslím, že jsi ten správný moment odhadla docela dobře. Dokud bylo kocourkovi relativně dobře, myslím, že nebyl důvod ukončovat jeho životní pouť. Jestli ta voda byla o trochu teplejší – možná, ale určitě se nevařila. Důležité je, že měl s vámi krásný život.
Přemýšlím o našem Micánkovi, kdy jsme měly jeho trápení ukončit určitě o něco dříve – když přišel domů z posledních sil a zhroutil se. Ale člověk pořád doufá, že jeho milované zvířátko se zase sebere, že si odpočine, že léky zaberou a bude ještě chvíli kvalitně žít, v tom to je. Musely jsme se s maminkou přesvědčit, že v Micánkově případě už skutečně žádná naděje není, i když veterinář jen před několika dny říkal něco jiného. Bohužel nepoznal, že s Micánkem je něco naprosto zásadně špatně a dal nám naději.
Myslím, že bys měla přemýšlet o nové kočičce, vzpomínky na starého kocourka to nezažene, ale doma je veseleji a i máma to přiznává.
Na vašeho Micánka jsem hodně myslela. Vetové jsou taky jenom lidi a majitel nakonec zná své zvíře nejlíp (pokud ho má rád). A to si piš, že volné místo na válendě nezůstalo dlouho prázdné 🙂
Krásne dobré ráno všetkým! Smutné téma, mám vlhko v očiach. Zažila som to viac ráz a vždy to bola tá najťažšia vec. V tomto nám pánboh dožičil trochu málo- mali by tu byť dlhšie – ale na druhej strane zase vedia nesmierne milovať a preto tu sú. (h)
No jo, trefila jsem se do dušiček. A s tím delším životem, to si taky nevybereš. Znám řadu starších lidí, pro které je noční můra to, že je zvíře přežije. Ale se zvířaty se žije bezvadně, takže je potřeba si to užít 🙂
Největší umění je zřejmě umění včas utéci. Tedy kvalitně vyhodnotit první signály blížící se pohromy a vzít roha dřív, než začne být pohroma zjevná a davu se zmocní panika. Jenže když máte doma zvířátko několik až několik desítek let, snažíte se udělat i nemožné a doufáte, že se stane zázrak. Tohle mne nedávno potkalo také a také jsme bojovali do poslední chvíle.
Četla jsem o posledních chvilkách vašeho kocoura v době, kdy jsem se rozhodovala, a jenom mi zatrnulo. Aspoň jste se netrápili dlouho. A váš kocour byl úplný geroj, ale i ten největší hrdina si musí nakonec odpočinout. 🙂
Ono ani nebylo co řešit; výsledek krevního testu byl naprosto jasný a zcela vylučující jakoukoli jinou alternativu. Takže kocourka jsme odnesli k panu doktorovi, ten ho naposledy pohladil a uspal, Oba jsme u něj byli, hladili ho a říkali mu ať je hodný a hezky spinká, že už mu bude jen dobře. Odešel klidně a smířeně a teď odpočívá na chatě, kde tak rád chytal myšičky, ještěrky, pavoučky a slepýše. A jeho nástupce už mi dnes asistoval při přípravě své snídaně.
Totiž snídaně je nejdůležitější jídlo dne, to ví každý kocour (nod)
A jedna kapsička nestačí. Spapáme, lépe řečeno olížeme šťávičku, část masíčka necháme a jdeme si vymňoukat a vyducat nášup! Čertíka je lepší šatit, než živit, i když ,,smoking“ má naprosto přepychový; mohl by jít rovnou na vládní recepci. (rofl)
Milá Liko, ráno na okně koupelny sedí skoro stejný kocourek Piškůtek, čeká až mu dám jíst a s přicházejícími plískanicemi by přivítal možnost se plácnout na křeslo. Nevím čí je a už šest let prakticky jí u nás, ale bohužel domů ho už vzít nemohu. V zimě voní senem a zatím nikdy nebyl nemocný, tak uvidíme.Přivedla ho k nám Valinka, která se tři roky jen živila aby jednou na Štědrý den stanula ve dveřích s ůděsnou rýmou a sdělila nám, že u nás bude bydlet. Dali jsme jí veškerou péči a přes tři roky nám prosvětlovala naše bytí. Potom začala spát na mém polštáři a hladit mne pacičkou a za týden odešla. Nebyla nemocná, byla jen stará a z rodu koček, které odcházejí ze své vůle. Za měsíc nám poslala Batmana, abychom se netrápili.
Je umění najít ten správný čas a když člověk se zvířetem opravdu žije, měl by to vědět včas. U Mimiho myslím že jsme porozuměli, pan doktor říkal, že by ještě něco mohl dělat a prodloužit mu život o TÝDEN!!! To už jsem zažila s Bohouškem, takže v tu chvíli jsem věděla, že jsme se rozhodli správně a musím říct, že to ani tolik nebolelo.
Je zvláštní, že tihle kocourci se objevují jako přes kopírák. Jestli má někde chráněné místečko a dosyta se nabaští, nepovede se mu špatně. My jsme hned vyrazili CD naproti, takže u nás je už znovu obsazeno 🙂
Je nekastrovaný a zřejmě mu u nás chutná. Je poměrně dost plachý, se mnou se mazlí a komunikuje, ale jinak utíká i když ví, že mu třeba Bimbo nese jídlo. Zatím byl vždycky v zimě v pohodě a pokud by byl problém, tak holt by šel domů. Nechci to přehánět, gerontíci potřebují svůj klid a i když s ním na dvorku normálně jí z jedné misky, z domova ho vyhánějí, to už jsem vyzkoušela. Už i kvůli soužití s Majdou nechci dospělou kočku, pokud holt zase CD pošle něco z popelnice, postaráme se. Pokud s ní to kotě vyrůstá, tak ty její manýry zvládne – už zase vyjela po Batmanovi když jedla v obýváku kost. Tam ten blok ještě dlouho bude, co se týče žrádla je nevyzpytatelná
Myslím, že to děláte výborně (y) Tenhle můj kocourek býval plašan non plus ultra, z takových jsou po čase největší mazlíci. (sun)
Liko, co dodat k tomu, co už napsaly přede mnou? Také se bojím stoupající teploty vody v kotli a odhadu , KDY. Už jsem to zažila dvakrát a čeká mne to znovu dvakrát. Ale vzpomínám na slova jedné brněnské veterinářky, kapacity na klinice malých zvířat, tak asi v osmdesátých letech. Ta, když právě uspala kočičku, léčenou dlouho dobu na rakovinu si povzdechla, že lituje humánní kolegy, že nemají v některých případech stejné možnosti jako ona. Ano, je to naše povinnost, utrpení milovaného zvířátka ukončit. Ale je to povinnost po čertech těžká ;( .
Je to velká pravda a jsem za možnost eutanazie vděčná. Ty konce se snažím brát jako takový stín, díky němuž si líp uvědomím ty pěkné chvilky 🙂
Kocourka, kterému ze dne na den selžou současně játra i ledviny by nic dobrého nečekalo; jen křeče a prudké bolesti. Takže, ač velmi neradi, jsme se rozhodli se s ním rozloučit.
Milá Liko, píšeš mi ze srdce. I já už dnes vím, že jsem po „rozléčení“ ochrnutí v Maxových 14 letech milovanému psu prodloužila život o třičtvrtě roku trápení. Léčila jsem nohy, snažila se řešit záchvaty, těšila se z toho, že se pes pohnul, aniž bych si uvědomila jakým způsobem se snaží hýbat. Teprve když přišla ošklivá infekce zažívacího traktu (nebo něco horšího – to už nevím) se mi otevřely oči – jako tobě. A viděla jsem, co se z milovaného psa vlastně pod mou neutuchající péčí stalo. Tehdy jsem si umínila, že už nikdy… ale když je to tak strašně těžké a ten soud je konečný!
Napsalas to krásně, milá Liko (inlove) , celým srdcem a také rozumem. Nemohlo to být lehké, ale jsem ráda, žes to udělala. Člověk o těchto věcech musí mluvit a přemýšlet, i když to bolí. Děkuju! (h)
Je hrozně těžké tu situaci posoudit trochu objektivně, protože člověk o přítomnost milovaného zvířete velmi stojí. Jsme bytosti určené k životu a jednáme vlastně i v pudu sebezáchovy. Navíc nás prý z 95 % řídí emoce, takže než se těch zbývajících 5 % dostane ke slovu, chvíli to trvá. Když jsem se probírala fotkami, abych Ti nějakou poslala, přímo mě praštilo do očí, jak kocourek zchátral, což jsem si předtím neuvědomovala. Mimochodem tohle je velmi účinná komparativní metoda pro přesvědčování těch 5 % v hlavě, která se používá třeba i při hubnutí: pořiďte si na začátku a na konci svoji fotku, jinak si rozdíl neuvědomíte.
Konce našich miláčků pro nás nikdy nebudou důvodem k oslavám, ale k projevům lásky určitě vždycky 🙂
Milá Liko, nemyslím, že bys nechala kocourka „uvařit“. On je rozdíl, mezi tvrdostí přírody (kde by řada starších i když poměrně zdravých zvířat v konkurenci už nepřežila, ale s námi tu mohou ještě pobýt) a neúnosnou péčí, která trpící zvíře za každou cenu nenechává v klidu odejít. Myslím, žes dokázala najít tu správnou hranici. Kocourka jsi ani neodepsalal hned (jako krutá matka příroda), ani jsi ho netrápila přehnanou péčí v době, kdy už by to nebyla pomoc, ale trápení. Možná se ti zdála voda teplejší, ale určitě jsi svou „žábu“ neuvařila.
A sebrat odvahu je vždy těžké, když srdce řáká něco jiného.
A potměšilá CD čeká…
Lépe bych to nenapsala, ale je zatraceně těžké najít tu správnou pro nás strašně bolavou hranici. Do kdy ano, od kdy už ne. Ale jsem ráda, že ani jedno zvíře jsme nenechaly zdaleka tak trpět, jak si to museli prožít teta a hlavně táta.
Děkuji za milá slova a děkuji i za tu možnost, kterou na rozdíl od lidí máme. A jen si nemyslete, CD jsme vyšli naproti, však Dede už ví 🙂
Každý z nás stál nebo bude stát před podobným rozhodnutím, tak si jen přeju,abychom k němu našli sílu a nenechali naše zvířecí kamarády trápit. A nebo bojovali o další společný život,protože to,že to vzdal vet, neznamená,že to vzdal i náš zvířecí kamarád.
Milá Liko, o Tvém psaní budu dlouho přemýšlet. (h)
Důležitým signálem bylo, že přestal pečovat o srst. On, který vždy tolik dbal na to, aby byl jako z cukru. Bagatelizovala jsem to, ale tohle byl určitě velký skok v teplotě… Pak se mi konečně rozsvítilo, kolik sil ho stojí zachovat si důstojnost, a nedopustila aspoň to, aby to jednou na záchůdek nestihl. Jsou to broučkové a někdy to ke konci není moc veselé. Ale konkrétně kočky jsou filosofové – berou den tak, jak přijde. Snad jsem tomu nejhoršímu dni zabránila a to mě utěšuje 🙂
Tohle je hrozně težké rozhodování, ale vlastně důkaz lásky. Byl to krásný kocourek a u tebe měl krásný život.
A máš pravdu, po úraze se nám rozhoduje snáz, než když to přijde postupně stářím a s nemocí.
Máš pravdu, Bubu. Úraz je „náhlé zvýšení teploty“ a proto dobře rozeznatelné. Ale tohle plížení nemoci v kombinaci s mojí sobeckou potřebou si dál užívat kocourovy přítomnosti, na to si musím dávat fakt pozor.
Nejen ty, my všichni. Je to těžké a smutné, ale musíme tu odvahu najít. A doufám, že až to přijde, tak budu mít sílu na to rozhodnutí.
Milá Liko (inlove) , silným způsobem jsi popsala mou noční můru. Vlastně jsem se doteď úplně nezbavila výčitek za Pídinu druhou operaci, ačkoli drvetka ji naordinovala z důvodu pooperační kýly, nikoli obnoveného nádoru. Posledních pět dnů jejího života tedy bylo nejdřív ve znamení odloučení a potom bolesti a nakonec neskutečně rychlého rozpadu.
Říkám si tedy občas, radši o pět minut dřív než o pět minut později, jen ne utrpení a bolest, ale je mi jasné, že až to nastane, že pojem o tomto čase ztratím a budu tápat, stejně jako se to stává všem, pro koho je zvíře členem rodiny.
Kéž by člověk v této chvíli dokázal být stejně nesobecký jako jeho milované zvíře. Tahle naše služba je aktem lásky, poděkováním za společně strávený čas, jenže je to taky akt, který nesmírně bolí. (u)
Liko, Tvůj kocourek byl moc krásný a udělala jsi pro něj všechno tak, jak bylo v Tvých silách, dokázala jsi to. (hug)
Přeju všem krásný den. (h)
Děkuji za vzpomínku a milá slova. Mimoděk jsem se trefila do dušičkové nálady. Je to zatrolené dilema a pokaždé (nestála jsem před ním poprvé) je to rozhodování na pendrek. Ale když už se člověk konečně rozhodne, je to úleva.
hezký den všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Co k tomu dodat ?? Láska veliká z toho prýští, z každého slůvka… (inlove)
Málokteré zvíře je takový frajer jako Xerxes. Z plné síly, nadšeného skoku na procházce odejít za Duhu. Neměli jsme čas cokoli řešit, nad čímkoli přemýšlet… prostě můj veliký brouček to byl – od malinkata, až dokonce (inlove)
Xerxes byl opravdu frajer, však jsem se ho naobdivovala ve vašich albech. A takový konec je teda pro okolí hrozné leknutí, ale nakonec je k závidění. Děkuji za milá slova 🙂
Ach jo, mila Liko, to jsou ta tezka rozhodnuti, ale musime je za ( a pro) ta zviratka udelat. (u) S tim mazlenim. Kocourek, co mi umrel doma nad ranem minule pondeli, byl relativne mazlici, ale posledni tak tyden pred smrti se chtel mazlit furt. Lozil mi po klabosnici, z niz se vrhal do klinu. Poprve v zivote si mi vlezl do postele k hlave a olizoval mi ruku. I ucho mi vyliznul. Myslela jsem si, ze je to proto, ze manzel byl v nemocnici a zver byla tudiz cely den vetsinou sama bez nas, ale snad uz to na neho lezlo, snad vedel, ze plaminek dohoriva.
Tvuj kocourek byl nesmirne krasny a tak i zustane ve vzpominkach. Diky za clanek, i ta zvirata potrebuji nekrolog, jak kdosi zde pred lety poznamenal.
Milá Hanko, skutečně jsem to o tom mazlení slyšela z více stran. Ale většinou si to člověk uvědomí až zpětně. A děkuji za něj za pochvalu, byl to drobný kocánek s velkým srdcem a moc jsem se od něj naučila. O jakýsi nekrolog už jsem se taky pokusila, ale nějak jsem ho nedokázala dopsat, vyšla mi z toho spíš hodně osobní rekapitulace společně prožitých let… Spíš proto bylo to rozhodování tak těžké – končila jsem nejen s jeho životem, ale i s určitým obdobím svého života. Ale tak to prostě chodí (h)
Milá Liko, smutné povídání, ale plné „odvahy z lásky“. Musela jsi jí v sobě najít, abys rozeznala, kdy se kocourkův apetit a mazlení stalo utrpením. Takovéhle situace a nejtěžší rozhodování jsou černou můrou nás všechny, kteří svá zvířata milujeme. A je to právě ta láska ke zvířeti, která nám dodá odvahu ke konečnému zásahu. Byl to nádherný kocourek (u) (u)
Maričko, moc děkuji za laskavá slova. Najít tu odvahu, jak píšeš, bylo pro mě hodně těžké, protože jsem si na „stoupající teplotu“ měla čas přivyknout a dlouho jsem si ji neuvědomovala. Krásný opravdu byl. Jako každé milované zvíře 🙂