Vážené čtenářky a vážení čtenáři. Dovolte, abych vás dnes pozval na dvoudenní výlet na severozápad od našeho domečku v Modrých horách. Do kraje, který kypí historií bílého osadnictví v Klokánii, kdy celá kolonie stála a padala na tvrdé a nucené práci trestanců. Pak ovšem i do míst historie o tisíce let starší, na posvátnou skálu domorodců, kterou bílý muž pojmenoval Devil’s Rock, tedy Ďáblova skála, kde jsou k vidění mythologické petroglyfy vyryté do skály před mnoha tisíci lety.
Tento výlet se odehrál o horkém prosincovém víkendu v roku 1978. Účastníci byli naši kluci, Petr a Martin, moje žena Míla, moje maličkost a náš tehdejší pes Waldemar, jinak pes salámovitý tedy jozefčík. Jedeme naším „Honzíčkem“ jinak Land Roverem kterým jsme pak najeli přes 500 000 mil (přes 800 000km) a jezdili po Klokánii ještě dalších 32 let než jsme ho před pár lety prodali.
Vyjíždíme ještě za šera, brzy ráno v sobotu, abychom zhruba za půl druhé hodiny a 70 kilometrech cesty plné zatáček dorazili k přívozu jménem Wisemans Ferry přes řeku Hawkesbury. Zde je na řece už zřetelně patrný příliv a odliv a navíc to je řeka o dvou jménech. Ne není to na matení nepřítele, ale stalo se tak menším nedopatřením při objevování Terra Australis Incognita. Při průzkumu pobřeží na sever od trestanecké kolonie, kde nyní leží Sydney, narazili tehdejší průzkumníci na ústí velké řeky a dali jí jméno Hawkesbury. Podobně si počínali průzkumníci, co mířili na západ, do vnitrozemí. Když narazili na velkou řeku na konci plání, které se pak začínají zvedat do Modrých hor, pojmenovali ji Nepean. Tehdy nikdo netušil, že by to mohla být ta samá řeka, která se pozvolna vine krajinou dalších skoro 150 km. Ještě zde, u nás pod kopcem, kde teče, se jmenuje Nepean River, aby se pak dále po toku od mostu v osadě Yarramundi, kde se do ní vlévá Grose river, jmenovala Hawkesbury. Když řeku později konečně sjeli, svůj omyl zjistili, ale jména zůstala.
Přívoz Wisemans Ferry je velký motorizovaný prám šplhající po ocelovém laně, které je nataženo z jednoho břehu řeky na druhý, a tak spojuje dvě silnice. Tato služba je tu pocestným a jejich povozům poskytována gratis 24 hodin denně. Tedy náklady hradí státní vláda z našich daní. V době našeho výletu jsme se pohybovali volně po prámu a čuměli po okolí. Nyní musí cestující zůstat sedět ve svém autě, což je škoda.
Po opuštění prámu se dáváme prašnou silničkou čtvrtého řádu jménem Settler’s Road směrem k historické osadě Saint Albans. Silnička se vine podél řeky Macdonald malebným údolím, na které s obou boků shlíží skalní útesy, dnes je ovšem už asfalovaná. Jak jedeme proti toku řeky tak tato se mění v říčku a později připomíná spíše potok. Asi po hodině jízdy samou zatáčkou a 25 km dojíždíme do malebné osady St.Albans. http://en.wikipedia.org/wiki/St_Albans,_New_South_Wales
Tato se po založení v roku 1837 jmenovala „Village of Macdonald“, aby byla 24. ledna 1841 přejmenována na Saint Albans podle města St. Albans v hrabství Herdfordshire v Anglii. V této době bylo údolí Macdonald důležitou zemědělskou oblastí mladé trestanecké kolonie. Hlavně proto, že zde byl dostatek vody k potřebnému zavlažování. Jeho důležitost poklesla po pozdějším překročení velkého předělového pohoří, postavením železnice do vnitrozemí kontinentu, kde se rozvinulo zemědělství ve větším měřítku. Toto údolí, kdysi tak důležité pro kolonii, se stalo ospalou osadou v klínu přírody. Místní je nazývají Zapomenuté údolí. V roce 2006 zde žilo 72 obyvatel.
V nynější osadě St. Albans je stále používaný anglikánský kostel Sv. Albana, mučedníka. Tento byl postaven roku 1843 jako dřevěná kaple aby byl po třiceti letech přestavěn do nynější podoby z pískovcových kvádrů. Místní hřbitov, založený v roku 1826, se nachází několik kilometrů jižně od osady, po toku řeky. Pohřby zemřelých v údolí probíhaly tak, že z osady od kostela se jelo lodí ke hřbitovu, kde byl nebožtík pohřben.
Na bušem porostlém svahu, vysoko nad řekou Macdonald a osadou St.Albans, byla roku 1890 z pískovcových kvádrů postavena bytelná budova soudu s příslušnou policejní stanicí a vězením. Tento komplex je nyní zrestaurován a slouží jako penzion. Původní prostor k procházkám vězňů slouží nyní jako rekreační area a dvě vězeňské cely jako velice originální koupelny. http://www.courthousestalbans.com.au/The_Court_House.htm
Snad nejznámější budovou v osadě je místní hospoda. Tato je ve vynikajícím stavu a stále slouží svému účelu. Původně byl její název „Jurd’s Hotel“ a nyní se jmenuje Settlers Arms Inn. Byl postaven v roku 1836, kdy bylo také vydáno povolení číslo 36/10, tuto hospodu provozovat. Jsou zde i hostinské pokoje k přespání a zaručeně zde už 150 let straší místní strašidlo. Jídla zde připravují chutná a servírují v malých necičkách v množství, které by se na žádný talíř nevešlo. A pochopitelně pivo mají řízné, chlazené a správnou míru jak je v kraji zvykem.
Po náležité prohlídce místních atrakcí historickou osadu opouštíme a jedeme stále po prašné cestě jménem Wollombi Road podél nyní už potoka Macdonald směrem k osadě Wollombi. Cesta se kroutí stejně jako vodní tok a tak jedeme jen pomalu. Cestou pomáháme dostat na kola osobní auto, které na prašné cestě dostalo smyk a pak se překulilo na střechu. Posádka byla v pořádku, jen trochu vyděšená. Pomocí Honzíčka a lana to bylo dílem okamžiku a hned jsme jeli dál. Nedaleko osady Bucketty se jméno cesty mění na Settler’s Road, která v Bucketty končí. Odtud jedeme dál po Old Northen Road, (http://www.convicttrail.org/) která je stejné „kvality“ jako předešlá cesta až do osady Wollombi. Je to další historická osada tak se zde zastavujeme a prohlížíme si místní atrakce. (http://en.wikipedia.org/wiki/Wollombi,_New_South_Wales)
Starý soud nyní slouží jako muzeum, jsou tu dva kostely, budova pošty a u křižovatky silnic hospoda. To jsou ty hlavní atrakce. Základní kámen katolického kostela Sv. Michala byl položen roku 1840. Konkurence, tedy anglikáni, si postavili kostel Sv. Jana v roku 1846. Budova pošty a telegrafu byla otevřena roku 1860 a bývalá policajtovna a soud, nyní Endeavour museum, v roce 1866. Školu z kamenných kvádrů postavili v roku 1881, ale ta stará dřevěná zahájila už v roku 1852.
Ovšem zlatým hřebem naší návštěvy této osady byla návštěva místní hospody, kde se k napití nabízela místní specialita, „Dr. Jurd’s Jungle Juice“. Tedy mezi náma to byl bolehlav, taková míchanice vína, sherry a kdo ví čeho ještě. Po požití pár deci byl bolehlav zaručen. Proto jsme si toho koupili celý galon, což je 4,5 litru. Tehdy ještě ve skleněném flagonu. Ta šťáva džungle nám pak ještě dlouho vydržela. A za barpultem tam obsluhovala pohledná pěknice nahoře jen v tričku a „braless“, tedy bez podprsenky, jak to bylo tehdy v kraji zvykem. Ona si to nosila, co k ní patřilo. Aspoň měli štamgasti, co postávali u báru, na co upřít oko. Co neudělat pro zvýšení akumulace, že ano.
V roce 1851 zde žilo již 105 osadníků, aby za 11 let jich bylo už 233. V celém okresu žilo tehdy 1 655 obyvatel. Šedesátá léta devatenáctého století byla lety největšího rozmachu tohoto kraje. Jen v roce 1867 zde bylo vyprodukováno 26 856 bušlů pšenice, 23 042 bušlů kukuřice, 398 bušlů ječmene, 680 bušlů ovsa, 88 tun brambor, 7 502 liber tabáku a 180 galonů vína. Dobytku se zde také tehdy dařilo, jak nám praví statistika. Tento rok zde žilo 5 853 kusů hovězího, 3 543 ovcí a 1449 prasat. Takže osadníci nehladověli. My jsme však do tohoto kraje zavítali proto, že zdejší okolí je doslova pokladnicí domorodé historie, která je o pěknou řádku tisíciletí starší než ta bílého muže.
Původní obyvatelé tohoto kraje by měli být podle dostupných informací domorodci kmenů Darkinjung, Awabakal a Wanaruah. Jméno místa Wollombi znamená v domorodém jazyku „místo kde se setkávají vody“, nebo jednoduše „místo setkávání“. Asi to bude tak, protože v přilehlých národních parcích Yengo a Dharug se nalézá ohromný počet historických domorodých míst. Jsou jich stovky. Tato měla ceremoniální a mythologický význam a domorodci se zde setkávali i z několika stovek kilometrů vzdálených míst. Kopec Mount Yengo, v jehož blízkosti je i bílým mužem pojmenovaný Devil’s Rock, měl velký mythologický význam pro domorodce celého východního pobřeží Klokánie. Tento se po mnohá tisíciletí jmenoval Burragurra, což v řeči Palackého znamená „Hora posvátného muže“.
Nejen na Ďáblově skále ale v celém širokém okolí národního parku Yengo a Dharug se nacházejí četné petroglyfy, pak i žlábky v pískovcovém kameni, kde si domorodci ostřili nástroje a zbraně, kresby mythologických bytostí na skále a také mnoho míst kde domorodci tábořili.
A tak jsme z osady Wollombi popojeli naším bojovým vozidlem kus do buše a nechali jej pod skalnatým vrchem jménem Devil’s Rock. Na vrch jsme se vyškrábali v pozdně odpoledním letním hicu a pak jsme na do běla rozžhavené skále obdivovali četné petroglyfy. Byl to zajímavý pocit, procházet se po místě kde před mnoha tisíci lety domorodci začali do skály škrábat tyto obrazce. Následující generace domorodců je obnovovali, byla to součást jejich rituálu. V době když jsme tam byli, tak místo bylo volně přístupné a v dalekém okolí nikde nikdo. Jak to tam vypadá, dnes vím pouze z internetu. Tehdy tam byla dokonce i kniha návštěvníků, něco jako vrcholová knížka, do které jsme se zapsali. Waldemar raději chytře pospával v autě, byl jediný z výpravy, který měl zdravý selský rozum. Stejně by ho rozžhavená skála pálila do tlapek, i my jsme ten hic cítili přes podrážky. http://www.exploroz.com/Places/77670/NSW/Burragurra_Aboriginal_Site.aspx#Location
Ze skály je pěkný výhled do kraje a tak jsme zde strávili večer a pozorovali západ sluníčka. Pak jsme jen slezli k Honzíčkovi, udělali si večeři a šlo se do hajan. Kluci s Mílou pod stanem a já s Waldemarem v Honzíčkovi.
Fotky najdete zde http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Vylet_na_Devils_Rock_prosinec_1978/
yga.rajce.idnes.cz/2013_12%2C_13%2C_14_duben/
Milý Georgi, tohle se skvěle četlo – koukla jsem i na většinu odkazů. To auto muselo být úžasné! Po více než třiceti letech služby jste ho ještě prodali a ne pohřbili… 😀 Jste s Mílou báječná dvojka a vaši synové mají na co vzpomínat (inlove)
Jo a ty domorodé kresby jsou nejen zajímavé, ale i kapku znepokojující… A proč vlastně petroglyfy? Že je to vytesané ve skále?
Milá Dede,
Land Rover never dies and lasts for ever. Jeho nový majitel mi z Queenslandu telefonoval jak je s ním spokojen a jak dobře jede. Jsem rád, že Honzíček nalezl přívětivý domov. Áno petroglyf je řezba, škrábání a někdy i tesání do kamene. Ty první tam měly vzniknout pěed 15 000 lety. Copak se asi v tu dobu dělo v české kotlince….
Mily Jiri, tohle povidani bylo obzvlastne betelne. Petroglyfy mne zaujaly, obdivovala jsem LR, ale snad nejvic se mi libila mala Svehlata v gatich s ksandama. (inlove) To je ohromnej dar, co jste s Milou klukum dali, poznavat zemi, mit k ni uctu a jeste se pritom naucit mnoho zajimaveho a uzit si i nejake dobrodruzstvi.
Pardon. Asi „betalni“. Asi mne moje rudimentarni brnenstina opousti. 🙂
Milá Hano, děkuju za pochvalu. Ty gatě s kšandama Míla klukům šila, jako všechno ostatní tehdejší jejich oblečení i později do školy. Z vyštudované průmyslové chemičky se úspěšně přeškolila na švadlenku Madlenku.
Tak mě napadá: Georgi, je nějaký místo, kde jsi nebyl a mrzí tě to? Tak nějak mi přijde, že jsi svoje cestovatelský vášně moc pěkně realizoval (y) . Díky za bezva výlet.
Milý Jirí,počas pozerania fotiek ma napadlo/okrem obdivu a ochkania/ to“tak mladí a nevinní“. Zase budem machrovať pred kolegom-má tam syna,ale ani zďaleka nevie toľko o Austrálii ako ja-vďaka Tebe.Myslí si,že som vzdelaná tak všestranne.netuší,že mám svoj prídatný mozog-mozgový trust.A ani mu to nebudem hovoriť,tieto informácie by ho mohli rozhodiť….
Ty petroglyfy jsou zajímavé, jako nakouknutí do dávné doby…. vůbec se nedivím, že někteří mají snahu je spojovat s výskytem mimozemských civilizací, působí tak.
Sa ti tak troška prilepím – je to nakuknutie do minulosti vo viacerých smeroch. Divoká krajina Austrálie je sama o sebe ako momentka z dávnych vekov a ešte k tomu máme aj históriu osídľovania kontinentu ľudstvom, ale aj súkromnú históriu osídľovania Švehlovcami 🙂 Tie miesta, ktoré ste zachytili po ceste po Austrálii 70-tych rokov už tiež asi vyzerajú úplne inak. Veľmi sa mi tento výlet páčil! (wave)
Jirko, další skvělá reportáž z doby „dávno minulé“. Udělali jste si dokonalý rodinný výlet (i se psem), který jsi nám skvěle popsal a doplnil spoustou úžasných fotek. Byli jste odvážní, ale viděli jste místa tak, jak už to ti dnešní turisté nikdy neuvidí. Jistě nejen ty a Míla na tuhle dobu nostalgicky vzpomínáte, ale i vaši kluci si určitě se zájmem všechny fotky znovu prohlédnou.
A bezpochyby si to užil i „Honzík“ – Land Rover, neb jel terénem pro který byl vyroben. Jen by mě zajímalo, jestli to kolo na kapotě neomezovalo rozhled (nejen pro řidiče)? Na jedné fotce z vnitřku auta mi to tak přijde. Tady u nás vídám jezdit nejméně dva LR. Vždy jede auto po perfektním asfaltu, je čistě umyté, žere zbytečně moc benzínu a já mám dojem, že si ho majitel pořídíl pouze „na chlubení“. Nedávno jsme jeli kus cesty po silnici, která postupně dostávala nový povrch. Ale průjezdná část byla ještě stará, se spoustou děr a hrbolů – nepříjemné, ale s trochou natřásání se to klidně projelo. A před námi jel právě jeden LR – tedy jel, on se šinul pomaloučku jako šnek, vyhýbal se těm dírám jak jen mohl, jen aby se proboha moc nevytřásl. Bylo to úsměvné.
Maričko, děkuju za pochvalu. Ten LR měl tvrdé listové pružiny a tak to „pérování“ bylo jen symbolické. Ale zato jsme všichni dostali prvotřídní „masáž“ a jídlo také brzo „sedlo“. V Klokánii je tento jev také, lidičci si pořídí 4WD a nikdy s ním do terénu nevyjedou. Mají to auto v mylné představě, že je při kolizi bezpečnější, což není pravda a navíc to sežere daleko víc benzínu a nebo nafty. No a navíc takový samohyb je dost drahý a mnozí se o něj bojí aby někde nepřišel k úhoně. Ještě že my jsme si toho užili jak se sluší a patří, křížem krážem krajinou, přes hory, doly, řeky a pouště ve spartánském vozidle. Mělo tu výhodu, že se dalo opravit kdekoliv jen pomocí základního nářadí a dokonce i přední sklo, co bylo za dvou půlek, se dalo vyměnit za 20 minut jen pomocí šroubováku.
Ja jsem zas pravy opak. I do terenu se pustim se silnicnim autem, staci jej vybavit gumama s hrubym vzorkem. Rodinu nemam a navic jsem setrny a tak vsude jezdim malym station wagonem ve kterem take spim.