Dlouho jsem naše kočky přemlouvala, aby se konečně představily Zvířetníkům. Bohužel kočička Dixie to už neudělá. Ale možná teď o svém pozemském životě vypráví kočkám za duhovým mostem.

Povídá jim o tom, jak se k nám při jedné večerní procházce přidala coby malé, čtyřměsíční kotě. Jak za námi vytrvale cupitala a žalostně mňoukala, až jsem jí zvedla a odnesla domů. Na týden vyvěšené letáčky nikdo nereagoval a tak u nás zůstala. Jistě si posteskne i nad tím, jak byla dva roky rozmazlovaným jedináčkem, než jsme přes její protest vzali domů kočičku Smoky.

Začátky Smoky byly pohnutější a je to dlouhé povídání. Namňoukat o tom by pro ni znamenalo vzpomínat. To nedělá ráda, tak já to napíši za ni.

Začátkem srpna roku 2000 měla sousedčina kočka Jasmína znovu koťata. Ze všech dřívějších vrhů vždy nejméně jedno kotě skončilo pod koly aut, ostatním sousedka našla nové majitele. Tentokrát Jasmína porodila čtyři koťata, z toho jedno mrtvé. Zůstal zrzavý kocourek a dvě kočičky.

Jenže sousedka se rozvedla a začala pracovat dokonce na dvojitý úvazek (dopolední a noční). Její dvě malé dcerky někdo hlídal a dům téměř osiřel. Kočky bývaly hladové a chodily žebrat do naší garáže. Začala jsem jim přilepšovat a výsledek byl jasný – v garáži se zabydlely. Občas ještě odbíhaly domů, ale jakmile se ochladilo, trávily u nás celé dny a nakonec koťata v garáži i spala. Při honičkách prolézala plotem na naši zadní zahradu, což velice zlobilo Dixie. Z dálky na ně syčela, utíkala do domu a vůbec neměla zájem se s koťaty přátelit.

Přišel podzim, koťatům byly čtyři měsíce a sousedka nepodnikala nic proto, aby jim zajistila nové domovy. Z úst holčin jsme naopak slyšely, že prý si je asi nechají. Na náš dotaz (do schránky, nikdy jsme jí už doma nezastihli) sousedka neodpověděla. V půlce prosince jsme tedy sami na inzerát koťatům našli nové domovy. Šedo-bílou kočičku si odvezla mladá paní pro svoji babičku, kocourka se svojí druhou sestrou si vzala rodina, které právě kočička umřela. My jsme si je nechat nechtěli, ale přesto jsme odchod tří krásných a milých chlupáčů oslzeli. Sousedka se nás nikdy nepřišla zeptat, co se s koťaty stalo. Následující rok se odstěhovala i s Jasmínou, která určitě dál rodila koťata zase někde jinde.

Koncem listopadu ale byla koťata ještě v garáži. Jako každé ráno, i ten den jsem do ní nakoukla úzkým okýnkem dveří. Mezi třemi koťaty jsem zahlédla malou šedivou hlavičku. Neměla jsem tušení, kde se tam vzala. Jakmile jsem dveře otevřela, hlavička bleskově zmizela za krabicemi pod pracovním stolem. Stačila jsem jen zahlédnout malé, hubené tělíčko, které k hlavičce patřilo. Kotě bylo podvýživou téměř znetvořené, mělo krátké pokřivené nožičky, prohnuté nafouklé bříško a místo ocásku jen takové opuchlé párátko. Manžel prohlásil, že vypadá víc jako krysa, než kotě. Pro svoji kouřovou barvu dostalo jméno Smoky, aniž jsem věděla, jakého je pohlaví. Do té doby jsem se nikdy s takhle plachým kotětem nesetkala.

Od toho dne, jakmile jsem ráno otevřela garáž, koťata se ke mně hrnula, zatímco Smoky při prvním vrznutí bleskově mizela za krabicemi. Pozorovat jsem jí mohla pouze malým okýnkem dveří. Jasmína i koťata přijaly Smoky mezi sebe, ale prvních pár dnů se k jídlu vůbec nedostala. Při mém příchodu prchala, zůstala dlouho zalezlá a kočky mezitím misky vypucovaly. Musela jsem jim přidávat tak dlouho, až už víc nechtěly a zbytek přenechaly Smoky. Nebylo divu, že koťata byla pěkně vypasená. Za týden nebo dva už jedly kočky společně, ale i tehdy zůstávala Smoky ostražitá. Veterinář nás později ujistil, že Smoky musela v té době být určitě o měsíc starší, než koťata. Ale tenkrát svým vzhledem přípomínala spíše jejich chudou příbuznou.

Pravidelnou stravou se Smoky začala stavět na nohy, ale stále byla o hodně menší, než koťata. I po dvou týdnech zůstávala neuvěřitelně plachá. Z úkrytu už vylézala rychleji, ale jedině tehdy, když jsem v garáži nebyla. V její hlavičce musela být garáž živitelka se schopností „stolečku prostři se“, protože mne nikdy plnit misku neviděla. Hledat jí nový domov nemělo cenu, vždyť by se ani nedala chytit. O druhé kočce jsme neuvažovali, ale bylo rozhodnuto, že zůstane u nás. Šlo jen o to, zda jako kočičí duch v garáži, nebo kamarádka pro Dixie. Ovšem podle Dixiny reakce na koťata jsme věděli, že začátky budou možná těžké. Ukázaly se těžší, než jsme si kdy pomysleli. Jenže maličká, statečná Smoky mi už silně přirostla k srdci a měla stejné právo na trvalý domov jako nalezenec Dixie.

V půlce prosince koťata odešla do nových domovů. Jasmína se za to na nás urazila a do garáže přestala chodit. Smoky zůstala sama a já se ujala úkolu „krocení divé zvěře“. Pokud jsem chtěla, aby plachá Smoky v mé přítomnosti vůbec vylezla z úkrytu, musela jsem se v garáži proměnit v sochu. Ten rok byla nezvykle studená zima a garáž není vytápěné. Po manželově odjezdu do práce jsem garáž zavřela a přichystala si „posed“. Na zem jsem položila polštář ze zahradního lehátka a donesla si prošívanou deku. Nabalila jsem se do tepláků, bundy, čepice a rukavic. Sedla jsem si na podušku, zachumlala se do deky a bez nejmenšího hnutí jsem čekala. A čekala a čekala.

Trvalo dobře čtvrt hodiny, než jsem zaslechla šramot za krabicemi a Smoky opatrně vystrčila hlavičku. První den, když mě zahlédla, okamžitě zmizela, ale moje nehybnost jí dodala odvahy. Dlouho mě nehnutě pozorovala od svého úkrytu, ale postupně se pomaloučku a opatrně přesunula k misce s teplým mlékem. Při jídle mě nespouštěla z očí a stačilo, abych se jen nepatrně zavrtěla a ona vyklidila pole. Když jsem musela kýchnout, nebo se vysmrkat, vylekala se tak, že nemělo cenu v garáži déle sedět. Kočka pak zůstávala nejméně hodinu zalezlá, i když jsem garáž otevřela a sama odešla.

Vysedávala jsem v garáži denně každé ráno asi hodinu, někdy i odpoledne. Smoky zůstávala plachá, ale bylo vidět, že jí moje přítomnost těší. Otírala se o krabice, zvedala ocásek, ale přiblížit se neodvažovala. Už mi dovolila přinést si alespoň hrnek horkého kafe, abych si zahřála prokřehlé tělo. Ale musela jsem ho zvedat velice pomalu, jakýkoliv prudký pohyb jí plašil. Už neutíkala, když jsem na ní mluvila, nebo si jen tak prozpěvovala. Pak jsem si přinesla delší řetízek a začala ji lákat blíže k sobě. Po dvou dnech se odvážila přijít dostatečně blízko, aby mohla do řetízku pinknout. Jakmile jsem za něj zatáhla, uskočila. Ale každý den přicházela blíže.

Potom mi k Vánocům dala dárek (mám data poznamená). Přesně 25. prosince se prvně nechala pohladit. Měsíc ode dne, kdy se objevila v garáži. Když jsem se dotkla jejího kožíšku, jakoby jí projel elektrický proud. Celá se blaženě nahrbila a já poprvé zaslechla slaboučké zavrnění. A při hlazení jsem nahmatala hluboko do krku vytlačenou rýhu. Proboha od čeho? A zároveň jsem si zpětně uvědomila, že Smoky dosud nevydala ani hlásku. Nikdy nezamňoukala, jen dříve několikrát otevřela bezhlesně tlamičku.

I její předení bylo velice slaboučké, občas zvracela a často kašlala, což jsem přikládala nachlazení. Teprve teď jsem pochopila, že musela mít poraněný hrtan. Hluboká rýha nabízela hned několik možností. Jak všichni víme, lidská krutost někdy nezná mezí. Je možné, že se Smoky sama zamotala do smyčky, ale my jsme byli přesvědčeni, že se jí někdo pokusil oběsit. Jak se z oprátky dostala, se nikdy nedozvíme, ale vysvětlovalo to její přímo panický strach z lidí. Trvalo nejméně další týden, než rýha zmizela a Smoky k mé radosti fistulkou zamňoukala.

První pohlazení jsem považovala za neuvěřitelný úspěch a zlom v jejím chování. Zůstávala ostražitá a plachá, ale náš vzájemný vztah se den ode dne lepšil. Hrála si s řetízkem, nebo si lehla na samý konec deky, sledovala každý můj pohyb a vypadala šťastná. Na Nový Rok jsem jí poprvé mohla zvednout do náruče. Nedrápala se z ní, ale ztuhla a bylo vidět, že to nemá ráda. Od té doby si o mazlení přímo žadonila, hlavičkou mi provrtávala dlaň, ale chovat se nechtěla.

Někdy v půlce ledna jsme se rozhodli obě kočky seznámit. Dixie o „nějaké kočce v garáži“ musela vědět, cítila ji na mém oděvu. Ale až dosud ji neviděla. Jedno ráno jsem tedy zavřela garáž a otevřela dveře do domu. Po chvilce k nim přišla zvědavá Dixie. Smoky se možná stýskalo po koťatech, protože jakmile Dixie zahlédla, vztyčila ocásek, zavrkala a radostně k ní vyrazila. Jenže Dixie zasyčela, prskla a utekla.

Překvapená Smoky zůstala jako opařená, ale do domu se neodvážila. Seznamovací cvičení jsem několikrát opakovala, vždy se stejným výsledkem. Zkusila jsem jí dovnitř odnést, ale jakmile zjistila, že únikové dveře do garáže jsou zavřené, propadala panice. Žalostně mňoukala, zuřivě se snažila pode dveřmi podhrabat a zuby rvala koberec. Zpět v garáži, vylekaně a na dlouho zmizela v úkrytu.

V únoru začala hárat. Stále žila v garáži, ale už běhala i před ní a my nemohli riskovat koťata. Bála jsem se okamžiku, až jí budu chytat do přenosky. Smoky mě ale překvapila, šlo to snadno a i cestou se chovala klidně. Kastraci zvládla, a když jsme jí přivezli druhý den domů, bylo rozhodnuto, že zotavovat se bude v domě. Trochu malátnou kočku jsem zavřela do druhé ložnice, kde jsem s ní i spala. Smoky se do rána zcela vzpamatovala a přímo zběsile se domáhala z pokoje a do garáže.

Přesto se jí uvnitř asi zalíbilo, protože další dny se sama vracela, byla tu celý den, ale na noc chtěla do svého. Ke dveřím garáže chodila mňoukat ještě další roky, i když už trvale žila v domě. Pouštěla jsem jí tam večer, když byla garáž zavřená. Smoky si zalezla na svoje staré místo, zůstala tam třeba hodinu a pak se spokojeně vrátila dovnitř. Prostě se musela přesvědčit, že jistota garáže tady stále je, stejně jako její (asi vůbec první) pelíšek za krabicemi. Přestala jsem jí tam pouštět vlastně až tehdy, když se garáž stala domovem bílé Indy.

Křehoučká Dixie si na Smoky zvykala pomalu a nerada. Nesnažili jsme se to uspěchat a Smoky ještě několik dalších měsíců pendlovala mezi domem, zadní zahradou a garáží. Venku se kočky snášely lépe než uvnitř, kde Dixie žárlila. A protože Smoky stále dávala přednost garáži – pouštěli jsme ji na noc tam. Nikdy jsme nezalitovali, že jsme si Smoky nechali. Litovali jsme ale toho, že v ní Dixie nenašla kamarádku, v jakou jsme doufali. Zato Smoky byla ve své snaze o sblížení dojemně vytrvalá, silně přesvědčená, že Dixinu zlobu jednou zlomí.

Zamilovala si ji a její syčení, mručení a pohlavkování trpěla bez jediného protestu. Dixie na Smoky nejen žárlila, ale nejvíce jí dráždilo to, že za ní celý den „dolézala“. Kam se Dixie vrtla, tam jí tahle otrava dělala stín a chudák Dixie pomalu neměla moment klidu. Venku to ještě tolerovala, horší to bylo uvnitř, protože Smoky jí přebírala pelíšky. Jistě si chtěla jen přátelsky přilehnout, ale Dixie to chápala jinak, vždy se urazila a odešla. Postupně i u Dixie ledy povolily. Největší zlo v jejich soužití způsobila přesměrovaná agrese. Tu zavinil jednu noc cizí kocour na zahradě a na dlouho tím narušil dva roky těžce budované kočičí vztahy.

Posledních nejméně šest let spolu kočky žily v míru a pohodě. Když se honily chodbou, s manželem jsme je pozorovali s úsměvy od ucha k uchu. A já raději celou noc špatně spala, jen když byly obě kočky schoulené na mých nohách. Opravdová kočičí láska to z Dixiny strany ale nebyla nikdy. Snažili jsme se jí tajně nadržovat, přeci jen u nás byla jako první. Přesto jsme celý její život měli dojem, že by byla bývala raději zůstala tím rozmazleným jedináčkem.

Když se Smoky zjevila v garáži, opravdu vypadala spíše jako myš. K našemu údivu z ní po čase vyrostla krásná modrá kočička, kolem které jakoby se rozlévala svatozář. Když dorostla a zmohutněla, svatozář dost pobledla. Na první pohled vypadá jako obyčejná šedivá kočka. Ale stačí správný úhel světla a její kožich rozzáří původní modrá barva.

Právě pro její zvláštní zabarvení jsme byli zvědaví, co je vlastně zač. Veterinář o ní prohlásil, že v sobě má něco z ruské modré, já se přikláněla k modré barmské. Pročítáním informací jsem nakonec došla k přesvědčení, že by mohla být málo známá rasa „Korat“. Tohle plemeno jsem vůbec neznala a navíc se mi „poslání“ těchto koček moc líbí.

Kočka Korat pochází z Thajska z provincie stejného jména a zmínka o plemeni sahá několik století zpět. Je tam více známá pod názvem „Si-Sawat“, což znamená kočka, která nosí štěstí. Ve své domovině se nedá koupit, může být pouze darovaná. Párek koček proto bývá oblíbeným dárkem novomanželům, nebo vysokým hodnostářům. V Americe chov tohoto plemena založila pani Jean Johnsonová v roce 1959, odkud se o dvě desetiletí později dostalo do Evropy.

No řekněte, kdo by nechtěl mít doma kočku, která přináší štěstí? A Smoky měla hned několik poznávacích znaků. První byl úzký proužek na hřbetě, kde se srst sbíhá do nepatrné špičky a kočka občas vypadá jako mírně naježené. Druhým znakem byl ocásek. Ten mají korati u kořene tlustší, při stisknutí je to jako malá dobytčí oháňka. Také její velké oči se „předpisově“ změnily. Nejprve byly krásně jantarové (a moc jí slušely), během několika let postupně změnily barvu. Jsou teď krásně průzračně zelené.

Korati jsou přecitlivělí na hluk všeho druhu – přesně taková je Smoky. Možná tahle charakterová vlastnost přidala její začáteční panické plachosti, ale dodnes je děsně lekavá. Při neznámém hluku prchá do ložnice za postel a nevyleze třeba několik hodin. Tenhle strach se od ní rychle naučila i Dixie, kterou před tím nerozhodilo ani hřmění a blesky.

Z cizích příchozích má hrůzu, takže musíme fotkami dokazovat, že Smoky opravdu máme. Dokonce i před známými se vynoří z úkrytu až po delší době. Nás se nebojí, ale i tak nesmíme v její blízkosti třeba zadupat, zrychlit krok, nebo nějak naznačit, že ji chci chytit.

Zato když se chce mazlit, je nesmírně vytrvalá, domáhá se místa na klíně a nedá se jen tak odradit. Má ráda hlazení a docela ráda se češe. Ale vůbec nejraději má drbání hlavičky a to s takovou vervou, že mě až bělejí klouby prstů, jak na ně tlačím. Mohu jí drbat uši, nos i bradu, ve všech směrech nebo dokolečka dlaní celý ksichtík – miluje to a vydrží to mnohem déle, než moje unavené ruce.

Smoky brzy Dixie přerostla. Vyrostl z ní svalnatý pořízek, vážící rovných 5kg. Stále se nerada zvedá do náruče, ale když mi to výjimečně dovolí, vždycky heknu a nakonec jsem ráda, když chce kočka po chvilce zase dolu.

Ať je Smoky korat nebo ne, je to naše milá, hravá kočička. A jak je to s tím štěstím? Smoky si přinesla svoje vlastní, když zaběhla právě do naší garáže. V době, kdy nutně potřebovala, aby se na ní trochu štěstíčka usmálo. Možná jí k nám přilákala Jasmínina koťata, která si ten den před garáží hrála. Jak vůbec mohlo být kotě korata takhle zbídačené a z jaké dálky k nám přiběhlo, už zůstane navždy záhadou. V červenci bylo Smoky jedenáct let. Moc si přejeme, aby se jí štěstí ještě řadu let drželo, protože tím splní své poslání a udělá šťastné i nás.

Tady jsou doprovodné fotky. Jen se omlouvám za velmi špatnou kvalitu těch začátečních. Neměla jsem v té době digitál a ani ty papírové nebyly právě povedené, ty s malou Smoky jsem fotila dokonce skrze okýnko dveří.