Když jsem se kdysi ocitla v Itálii, jedna z prvních věcí, o které jsem se snažila, byla, abych mluvila slušně italsky. Časem jsem začala chápat, že znalost řeči je důležitá nejen, když potřebuji uspokojit základní potřeby jako je jídlo, ale také k tomu, aby mě mí spolupracovníci, známí a přátelé přijali mezi sebe. A ještě později mi došlo, že bez znalosti řeči bych o Itálii nepochopila vlastně vůbec nic. Ostatně netvrdím, že jsem ji pochopila.

Jedna z věcí, které mě na počátku mého pobytu hodně překvapily, byl vztah některých Italů k předválečné fašistické Itálii a Mussolinimu. Klišé získaná ve škole totiž poměrně rychle vzala za své. Celá řada Italů totiž toto období dodnes nepovažuje za úplně špatné. Koneckonců jinak by velmi pravděpodobně Alessandra Mussolini, vnučka Duceho, nikdy nezasedla v italském parlamentu. Ti uvědomělejší Italové říkají, že se děly také špatné věci. Dokonce jsem se setkala s názory, že za Mussoliniho byl pořádek, že dal lidem práci a že se jim dařilo lépe. Dalo mi práci pochopit, že celá řada lidí v předválečné Itálii skutečně upřímně podporovala Mussoliniho režim.

Z dnešního hlediska se to zdá nepochopitelné. Ale oproti předchozímu období to pro Italy bylo období relativního klidu a dostatku, což dříve rozhodně pravidlem nebylo. Navíc, jak jsem pochopila, fašistická Itálie se nikdy nechovala ke svým odpůrcům tak tvrdě jako němečtí nacisté. Nebo si umíte ve III. Říši představit demonstraci odpůrců režimu, kteří dostali „pouze“ nakládačku obušky, jak mi vyprávěla jedna má známá, jejíž teta se té demonstrace účastnila? A ještě to brali jako strašnou krutost? Naši vysokoškolští studenti v roce 1939 zaplatili za své protesty úplně jinak. 

Zbytky sympatií k fašismu se daly vypozorovat i u některých mých vrstevníků. Někteří pro to ovšem měli ideální prostředí už doma. Otec jednoho z nich se narodil v době španělské občanské války a jmenoval se Franco (samozřejmě po španělském diktátorovi). Matka tohoto známého se narodila na počátku války, kdy ještě Itálie byla spojencem Německa. Jmenovala se přirozeně Germana (Německo se italsky řekne Germania). Celkem logicky se tito dva lidé sešli a vzali. Dotyčný tak měl někdy zvláštní názory.

Pan C. se narodil téměř o generaci dříve než rodiče mého známého. Asi tři měsíce jsem bydlela v domě, který obýval se svou paní, a protože v mém pokoji byla zima jako v morně, často jsem přijala pozvání na večer u nich. A tehdy pan C. občas vyprávěl. Například o předválečných cestách v oblasti Udine. Udine bylo vždy velkým městem (jeho počet obyvatel se dá přirovnat k Českým Budějovicím) a ulice byly dlážděné. Veškerá dlažba ovšem za městem končila a cesty byly pouze hliněné. Byla velmi nízká kriminalita. Život na venkově se odehrával podle starých tradic.

Služebnictvo u bohatých lidí (dodnes se ví, kdo byl šlechticem) mělo jistotu bytu pouze po dobu své služby a služba se obnovovala každý rok v listopadu. Koneckonců i u nás se kdysi na Sv. Martina obnovovala služba nebo se šlo do služby jinam. To mě zaskočilo. Přemýšlela jsem, zda u nás za každým větším městem končila dlažba a silnice byly pouze hliněné. Zda i u nás byla závislost obyvatel na bývalé šlechtě tak vysoká. Došla jsem k názoru, že ne. Možná tady někde pramenila podpora velké části italského lidu Mussolinimu. Ano, pan C. na Mussoliniho také neměl špatný názor ani v 90. letech 20. století. Tenkrát se měl totiž dobře.

Pan C. také často vyprávěl o válce. Na počátku II. sv. války narukoval jako mladý důstojník. Zdá se, že celkem nadšeně. Fašistický režim jednoznačně podporoval. Brzy se dostal do Albánie a podle toho, co vyprávěl, to pro něho a italskou armádu byla krásná doba. (Pozn. Apiny – Itálie okupovala Albánii v dubnu 1939, tedy těsně po okupaci naší 2. republiky nacistickým Německem a dávno před oficiálním vypuknutím války). Pro mě to bylo hodně nepochopitelné, ale nechtěla jsem pana domácího urazit nějakými poznámkami. Tak jsem se ptala, jak tam žili.

Okupovat Albánii byla podle pana C. úplná hračka. O boj v Albánii nešlo. Přišli do nějakého města, tam si určili starostu, který jim šel na ruku, a bylo to. Starosta dělal, co si vzpomněli a oni se měli skvěle. Několikrát jsem se ptala, jak okupaci prožívali Albánci, ale po pravdě řečeno za dosazeného starostu, který dělal, co chtěli a tudíž všichni byli spokojení, jsem se nedostala. Asi ani nevěděl, co si Albánci mysleli. Albánské období bylo pro pana C. to nejlepší z celé války. Prožíval doslova pohodové období. Možná proto tak vzpomínal. 

Přišly totiž mnohem horší časy. Itálie napadla Řecko (Pozn. Apiny 28. 10. 1940), a to nebylo zdaleka tak jednoduchým soupeřem jako Albánie. Prostě a jednoduše Řekové Italy rázně ze své země vyhnali. Pan C. se italského tažení do Řecka také zúčastnil a měl opravdu velké štěstí, že ho také přežil. Z jeho jednotky se zpět do Albánie vrátili pouze tři muži a on byl jedním z nich. Nebylo to ovšem zadarmo. Řekové ho mimo jiné střelbou přikovali na tři dny v nějakém příkopu, kde se nemohl ani pohnout, jak kulky létaly. Do Albánie se vrátil naprosto vyčerpaný, hladový žíznivý, ale nezraněný. Jenže potížím nebyl konec a naopak nabraly dramatický spád.

Kapitulaci Itálie Němci opravdu nepotřebovali a tak ji v ten moment raději obsadili sami. V ten okamžik začali Italy považovat za své nepřátele. Na Balkáně už v tu dobu Němci dávno byli, okupovali Jugoslávii i Řecko a dříve leckde postupovali spolu s Italy. Pan C. byl v té době zpět v Albánii. Do italské kapitulace spolu podle pana C. kolegiálně a kamarádsky vycházeli. Po kapitulaci Itálie se to ale začalo měnit.

V prvním období Němci s Italy zacházeli slušně, pořád je brali jako bývalé spojence. Později se ale vše změnilo. A vše se změnilo i pro pana C. Naložili ho do vlaku a odvezli do koncentráku v Minsku. O tomto období mluvil méně podrobně. Zažil hlad, bídu, vši, nemoci ostatně jako vězeň z koncentráku. Také tam spousta vězňů, včetně Italů, zahynula. Podmínky byly strašlivé. Ale pan C. měl tuhý kořínek. Přiznám se, že toto mi hlava nebrala – dřívější spojenci Němci si nedělali vrásky a italské vojáky jednoduše zavřeli do koncentráků. V podstatě se k nim nechovali lépe než k běžným vězňům.

Když se začali blížit Rusové, koncentrák evakuovali a přesunuli je blíže k Německu. Pan C. mi řekl, že vystřídal celkem jedenáct koncentráků. Ani nevím, kde všude byl, zřejmě prošel veškeré podstatné lágry od Minsku na západ. Už si nepamatuji, zda ho osvobodili v Buchenwaldu nebo v Mauthausenu, ale v obou táborech byl. Při osvobození koncentráku vážil celkem 48 kg. Pokud své utrpení v koncentráku někdy někomu kladl za vinu, byli to pouze Němci, které po této zkušenosti nemusel.

V době, kdy mi pan C. vyprávěl o svých zážitcích, mu bylo 77 let. Zemřel několik let poté, co jsem v jeho domě bydlela, někdy na konci 90. let 20. století. Prožila jsem tam zajímavé období a doufám, že už jsem italsky uměla natolik, abych z vyprávění pana C. pochytila to podstatné. Už to totiž nikomu nepoví.