Letošní léto se jevilo slibně už v zimě. To jsme s kamarádkou o vánočních svátcích listovaly katalogem cestovní kanceláře a vybíraly, kam se vypravíme koncem srpna k moři. Do nového roku jsme vstupovaly už s rezervací týdenního pobytu na Rhodosu. Další týden jsem zase měla dopředu rezervovaný pro hlídání Renyho, zatímco na dovolené budou rodiče. Užíváme si to vždycky spolu – já ho rozmazluji a jemu se to líbí 🙂

Jak se doba dovolených blížila, pochopitelně jsme se v práci bavili, kam se kdo chystá. Kolegyně se pochlubila, že chtějí autem projet pobřeží Španělska a Portugalska a s významným pohledem dodala, že mají jedno místo volné. Pohled byl rozhodně mířen správným směrem, protože zrovna letos se mě urputně drží touha po poznávání nových míst a vyrážím na výlety při každé příležitosti.

Neodradily mě dokonce ani podrobnosti cesty – spaní pod stanem, jídlo z vlastních zásob, plán cesty přibližný. Kempování nikdy nepatřilo k mým hobby. Nicméně jsem si řekla, že tak jako se jiní lidé vydávají pokořit osmitisícovky a prodírat se neznámou džunglí, překonám sama sebe. Zakoupila jsem ešus, sbalila nafukovací karimatku se spacákem a vyrazila vstříc dvoutýdennímu dobrodružství.

La Defence

Plán cesty byl přes Paříž dojet na západní stranu severního Španělska a pak obkroužit Pyrenejský poloostrov po pobřeží Portugalska a Španělska.

Nejdříve jsme se ale zastavili ve francouzském Verdunu, kde se odehrávala jedna z největších bitev první světové války. Prohlédli jsme si obrovský symbolický hřbitov, vojenskou pevnost Douaumont a i samotné městečko. Pak jsme se krátce zastavili v Remeši na prohlídku katedrály Notre-Dame, kde byli korunováni francouzští králové a následoval konečně den v Paříži.

Podívali jsme se do moderní čtvrti La Défense, o které se říká, že tam Pařížané postavili všechny budovy, co jinde nechtěli, prošli se kolem Seiny ke katedrále Notre-Dame a odtud pak po druhém břehu řeky až k Eiffelovce, u níž jsme nahlédnutí do Paříže zakončili. Líbilo se mi tam moc a určitě se tam ještě někdy vrátím.

Následovala zastávka na nocleh v kempu pod největší evropskou písečnou dunou v Arcachonu téměř 3 km dlouhou. Věřím, že valná většina lidí, se bez ohledu na věk radostně sápe na vrchol, jakmile tu hromadu písku spatří. My jsme tam pozorovali západ slunce.

Alcazar Segovia

Pak už jsme konečně přejeli španělské hranice a v letovisku San Sebastian, kde nám počasí příliš nepřálo, navštívili alespoň Oceanárium. Odtud jsme se pak měli vydat přímo na západ, do Portugalska. Jelikož už ale byl podvečer pátého dne naší cesty, museli jsme uznat, že Portugalsko je poněkud dále, než jsme doufali, tudíž jsme místo na západ, zamířili rovnou na jih, na Gibraltar.

Cestou jsme navštívili krásné historické město Segovia, jehož královský hrad byl inspirací pro logo Walta Disneye, v kraji Dona Quijota de la Manchy jsme poobědvali pod větrnými mlýny v Consuegře a v Córdobě si prohlédli slavnou mešitu, která je pár století už zase kostelem.

Když jsme míjeli město Jerez de la Fronterra, vybavila se mi jedna z mých nejoblíbenějších scén z filmu Škola základ života, jak učitelka dějepisu říká mamince nezvedeného žáka: „Váš syn, milá paní, je naprosto zanedbán. Představte si, že vůbec neví, kdy byla bitva u Chérez de la Frontéra. Pochopíte, že mu nemůžu dát známku dostatečnou.“

Díky on-line mobilnímu připojení jsem si na místě ověřila, že k ní skutečně došlo léta Páně 711 a velkou část Pyrenejského poloostrova následně po několik stolení ovládli muslimové, neboli maurové.

Benaguasir

Jih Evropy nás na městské pláži v Algeciras přivítal nehezkým pohledem na Gibraltar zahalený smogem a přístav produkující černý kouř. Opustili jsme velice rychle myšlenku se ubytovat na místě a raději hledali v podvečer jiný kemp, což se nám asi o 15 km dál podařilo a ještě jsme se mohli při západu slunce vykoupat v moři na krásné pláži, která k němu patřila.

Gibraltar samotný ale napravil náš prvotní nepříliš valný dojem a užili jsme si jízdu uličkami postavenými ve strmém kopci, prohlídku jeskyně sv. Michala s krásně nasvícenými krápníky a hlavně opičky. Na ty jsem se těšila úplně nejvíc. Moje představa, kterak čile dovádí v zeleni, se sice vzhledem k panujícímu vedru nekonala, protože trávily právě svou odpolední siestu ve stínu hradeb, ale na druhou stranu, nikde ani stopy po jejich vyhlášené drzosti. Fotili jsme si je z těsné blízkosti a úplně nás ignorovaly.

Dosažením nejjižnějšího bodu Evropy, místa zvaného Tarifa, které tvoří předěl mezi Středozemním mořem a Atlantikem, jsme vlastně zahájili náš návrat do ČR a konečně jsme se dostali k cestě při pobřeží a těšili se na koupání. Jako první zastávku jsme si vybrali turistické městečko Nerja, kde jsme se malebnými uličkami prošli do centra na vyhlídku zvanou Balkon Evropy a posléze se koupali na krásných plážích mezi skalami. Voda byla teplá, průzračná, barvy tyrkysové, co víc si přát.

Gibraltar

Libé pocity bohužel skončili večer v kempu u přírodního parku Cabo de Gata, kde se na nás a věci sesypaly hejna malých mušek, patrně pocházejících z nedalekých zemědělských pařníků. Naštěstí se nám podařilo zamezit jim vstup do stanů, takže noc jsme přečkali v klidu, ale ráno byl nutný co nejrychlejší odsun. Ani samotný přírodní park nás příliš neoslnil. Kromě strážního majáku, útesů v moři a plameňáků, kteří se dají coby tečky spatřit dalekohledem z pozorovatelny, tam nic moc k vidění nebylo.

Pokračovali jsme přes Xábii, Denii a Benaguasir, kde nás hledání kešky zavedlo na vyhlídku u kláštera, až do kempu na okraji Barcelony. Tam nás zastihla velká bouře, která trvala až do rána, takže jsme do centra dorazili o trochu později, než jsme zamýšleli. Naše první kroky vedly k Sagradě Famílii. Vím, že je nedostavěná, ale stejně mě ty jeřáby a lešení kolem dokola spolu s dlouho frontou linoucí se k pokladnám poměrně rozladily.

Ten den mi zrovna nebylo nějak dobře, takže jsem se vevnitř vděčně svalila na židli a značnou dobu se kochala interiérem, který je opravdu nevšední. Naštěstí ani mí spolucestující ten den neměli náladu na nějaké velké pobíhání po památkách, takže jsme se pak už jen prošli po přístavu a po ulici Las Ramblas a odjeli za posledním cílem, do Figueres, kde se nalézá známé Dalího muzeum. Co k němu říci. Zvláštní muzeum se zvláštními uměleckými díly, avšak rozhodně obdivuhodnými. Stojí za to, ho navštívit.

Consuegra

Potom už ale nastal čas nesmlouvavě zamířit k domovu, jelikož cesta před námi byla ještě daleká a času málo. Zastavili jsme se už jen krátce na francouzských hranicích v pevnosti Bellagarde, projeli krajem Camargue, proslulým chovem bílých koní a párkrát se smočili v moři na Francouzské riviéře. Čas nám bohužel už nedovolil se zastavit v krásných městech Cannes a Monte Carlo, kterými jsme projížděli v noci.

Přenocovali jsme v italském kempu a následující den a noc při italském pobřeží a posléze přes švýcarské Alpy jeli a jeli…až jsme v brzkých ranních pondělních hodinách dorazili do Prahy. Doma jsem vyměnila cestovní bagáž za kabelku a vyrazila do práce. Radostně, s vizí brzké dovolené s Reníčkem a v Řecku 🙂 O těch se rozepisovat nebudu, protože byly, jak jinak, bezva. Nezbývá než si letošní léto pochválit 🙂

Fotky: http://picasaweb.google.com/112902565671703871569

Nerja