Vážené čtenářky a vážení čtenáři. Dovolte, abych vás dnes pozval na zhruba dvouhodinovou procházku jarním bušem nedaleko osady Blaxland v Modrých Horách.

Zjišťuju, že se mě chodí čím dál, tím lépe a radostněji. Skoro se mě to nechce věřit a v podvědomí mě tane myšlenka na jednu lidovou moudrost, která byla za našich mladých let poskytována nemocným a trpícím. „Z teho si, Jožko, nic nedělé, před smrťó se tě uleví.“ No mezi náma, když už se vydat za duhový most, tak raději v buši, v prostředí přívětivém, než být někde rozjet autobusem do placata při přecházení vozovky nebo zkomírat na drátkách a hadičkách třeba rok ve špitálu.

Na tento výšlap si beru jen mlaďocha Maxe. Jedenáctiletý Ferdinand i při méně náročných výšlapech už občas odpočívá. Tedy na těch co trvají déle jak půl druhé hodiny. A tak naložím bafana do auta a zajedeme ty asi 4 km, kde začíná chodník. Tento a jemu podobné byly zřízeny už před druhou světovou válkou v době hospodářské krize. Ale dobrovolníky bez nároku na odměnu. Jen tak aby se snad doma nenudili a pak třeba nezlobili.

Cesta je trochu divoká a zarostlá, téměř neudržovaná, ale prošlapaná nesčetnými chodci. Sem tam dokonce ve strmějším úseku schází nějaký ten schod, kterých tu je požehnaně. Cesta se totiž vine prudkým svahem přes skalní prahy a útesy do hlubokého údolí kde teče potok jménem Glenbrook.

Vzduch je provoněn nejen vůní eukalyptového oleje z listí stromů ale i vůní nesčetných kytek co teď na jaře rozkvetly. Z Maxe se už stal téměř kamzík, učí se rychle, a skály mu nejsou překážkou. Veškerý jeho strach z příkrých skalních útvarů vymizel, i když opatrný je furt. Jdu pomalu, Max ovšem šmejdí po okolí nadzvukovou rychlostí. Často se zastavuju a fotím okolní divokou nádheru.

Navíc jsem si vzal sebou nový foťák, který se furt učím a tak mě to trochu déle trvá, aby se výsledek dal prezentovat a byl takový, jaký si představuju. V ranním slunku vypadá i mech na balvanech parádně, pavučiny a velké kapradí v ranním sluníčku září. Cestou míjíme v pískovcových stěnách erozí vyhlodané kaverny fantastických tvarů a barev. Pastva pro oči a do toho všeho bzučí uspěchaný hmyz.

Asi za půl hodinky docházíme k rozcestí, které je kousek za jednou takovou skalní kavernou. Zde je možnost dát se buď dále proti toku potoka k železniční stanici Warrimoo a nebo dolů k potoku, kde je další rozcestí. Dokonce to je i označené aby jeden nezabloudil a nedal se špatným směrem.

Máme v Klokánii už hezkých pár měsíců nebývalé vlhko a v buši to je patrné nadmíru. Veškerý podrost vyrost tak, že se jím téměř nedá projít. A nejsou to keříčky s hedvábnými listy, nýbrž trnové, kousavé a škrábavé větévky jednoho zřídí tak, že po projití vypadá jako by se porval se smečkou divokých koček.

Po nekonečných schodech a strmým svahem dolů, kolem kvetoucích keřů a pohádkového kapradí tak docházíme na rozcestí, které je asi 15 metrů nad hladinou potoka na okraji útesu, ze kterého spadá malý, asi desetimetrový vodopád tvořený z leva přitékajícím malým potůčkem. Odtud je možnost dát se do soutěsky k tůním potoka Glenbrook a nebo překročit malý potůček a dát se do strmého svahu k osadě Blaxland. Tůně nás lákají a tak nejprve zkoušíme cestu na břeh potoka Glenbrook.

Zde nabývá cesta na zajímavosti. Asi 2 metry vysoký, vlhký a oslizlý skalní práh jde ještě s trochou obezřetnosti a štěstí zdolat. Jak mě tak i Maxovi. Octli jsme se na tak na asi metr široké skalní lavici, opět klouzavé, kde po asi pěti metrech čněl řetězy zajištěný horní konec kovového žebříku, který překlenuje oněch zhruba 10 vertikálních metrů se skalní lavice na břeh potoka. Kousek vedle vodopádu. Je zde smaragdové šero se stěny kape voda a vše je urousané.

Čokl stepuje na kluzké lavici vedle žebříku a neví co a jak. 10 metrů je 10 metrů, že jo. „A pánečku nechtěj ani omylem abych se naučil lézt po žebři, jo!“ Páneček rekognoskoval terén a nastalou situaci a zjistil, že Maxovy obavy jsou liché. Žebř měl pouze vrchních asi 5 šprušlí a pak dolů už nic, jen dvě téměř vertikální tyče. Šprušle odrezly a tak bylo po legraci a k tůni jsme se nedostali. Max tak přišel o rychokurz v lezení po žebři a páneček o zábavu s tím spojenou.

Pánečkovi vytanula vzpomínka na psa Waldemara, který s ním absolvoval nespočet výšlapů ve zdejší divočině, a jak tento zdolával i třicetimetrové řebříky na různých útesech. Nutno dodat, že Waldemar byl jozefčík, tedy měl krátké nožičky a vážil asi třetinu toho, co Max. Páneček měl obvykle na zádech pětadvacetikilovou krosnu a pod takovým žebříkem chytl jednou rukou milého Waldemara za kůži za krkem jako kočka kotě a tou druhou se přidržoval šprušlí žebříku.

Už po prvních metrech visel Walda v ruce jako chcíplina, ani se nehnul. Buď zcepeněl strachy, nebo byl tak hodný. Tehdy jsem se ho na jeho pocity neptal. Vždy po několika metrech jsme si odpočali, psa jsem opřel prdelkou o šprušli, aby mě snad z ruky nevyklouz a pak se pokračovalo, až jsme celý žebřík vylezli. Walda byl pak rád na pevné zemi a z útesu čuměl do hlubiny jako by nahoru vyšplhal sám. A ani averzí k žebřům pak netrpěl.

A tak jsme s Maxem vylezli zpět na 2 metry vysoký sklaní práh, překročili potůček a dali se do strmého kopce. Cesta opět pohádkově zarostlá a pro změnu vybavená stovkami skalních schodů různých výšek. Šel jsem zvolna, často fotil, počítal schody a čokl si hrál na kamzíka na okolních útesech. Sluníčko na obloze pomalu stoupalo a my také, ale pro změnu po svahu k osadě Blaxland. Místy se otevíraly pohledy do údolí potoka Glenbrook jako z letadla. Šli jsme skutečně strmým svahem. V okolních pískovcových skalách opět obdivujeme sochařské umění eroze a v buši tisíce různých květů. Do všeho nám buď zpívají, nebo jen vyřvávají a také se chechtají okolní ptáci. Přírodní zvuková kulisa.

Asi po čtyřiceti minutách nádherného aerobiku na čerstvým provoněným luftě, a překonání 896 schodů a 235 vertikálních metrů, jsme zpět v osadě Blaxland. Bafan jde na vodítko a čárujem si to asi půl kilometru po sluncem zalitých ulicích zpět k autu. Tato část osady je stará a přízemní malé domečky se zahrádkami jsou jako z pohádky. Žádné ohavné velké krabice jaké se staví dnes. Zahrádky udržované a plné květů. Klid jako v kostele. Tedy relativně. Zdejší ptactvo je nesmírně ukecané a zobák nezavře. Ale to jaksi patří k věci. Takže i cestou po ulicích si jeden připadá jako na procházce parkem. Neřkuli dva, Max a moje maličkost.

Další (pozn. red. nádherné 🙂 ) fotky najdete zde