Jako většina lidí, tak i já se denně myji před zrcadlem. Mívám nejednou chuť říct tomu obličeji naproti mně to, co si o něm myslím: „Víš, nelíbíš se mi, ale i tak tě musím každý den umýt a obden i oholit“.

Vídávám tak sám sebe v zrcadle přinejmenším ráno a večer, někdy i častěji, a téměř nevnímám tu nemilou skutečnost, které jsem si až příliš dobře vědom: že čas pracuje proti mně… Výrazněji si to uvědomím, když náhodou najdu nějaké své starší fotografie. Ano, ten celkem pohledný mladík, s bohatou hřívou černých vlasů, to jsem byl já. Jenže kde ty loňské sněhy jsou… Tenkrát jsem byl občas schopen spát jen čtyři hodiny za dva dny, dnes už by to pro mne bylo asi dost náročné.

Odpočívám trochu víc, někdy i chvíli přes den. Večer před spaním si musím chvíli číst, je to u mne, a pokud vím, nejen u mne, dlouholetý návyk. Dalším návykem je ale lehkost spánku, vypěstovaná v době, kdy jsem míval noční směny, které sice umožňovaly více nebo méně spát, ale bylo nutno počítat s možností nečekaných kontrol. Těch se již dávno bát nemusím, ale probudím se několikrát za noc a tak sny, které jsou součástí mého spánku, si většinou pamatuji.

Do mých snů vstupují lidé, které jsem znal, mnozí již nejsou na tomto světě, děje, které s nimi prožívám, jsou všelijak komplikované, i v tom spánku mnohdy nevěrohodné, a příběhy mívají otevřený konec… Nedávno se mi zdálo, že jsem se pohádal s někým ze svých známých, nepochopil jsem ale proč a s kým to vlastně bylo… Děj se najednou nějak divně přerušil a já jsem se v tom snu rozhodl, že zatelefonuji příteli Jaromírovi, a domluvím si s ním, že si zase uděláme menší výlet…

Nezatelefonuji. Sen skončil nečekaným probuzením a já jsem si v bdělém stavu uvědomil, že přítel Jaromír žije už jen v mé představě a v náhodném snu. Ve skutečnosti není na tomto světě již přes dvacet let. On, jeho paní a jejich dvouletý synáček zemřeli, otráveni v noci svítiplynem. Co bylo příčinou toho, že jedovatý svítiplyn, předchůdce současného zemního plynu, unikal a zavinil, že spánek rodiny byl jejich spánkem posledním, nevím.

A právě při vzpomínkách na ty, které jsem znal a kteří již nejsou, uvědomuji si tu nesmlouvavou krutost času. S nikým z nich se již nesejdu, byli mezi nimi lidé, jimž jsem byl a třeba i dodnes jsem vděčen, ale nikomu z nich už nemohu poděkovat. Neomluvím se nikomu, koho jsem mohl nějak zarmoutit, nikomu z těch, kdo odešli, nemohu nic dát, nikoho z nich se nemohu na nic zeptat. Pokud bych chtěl vědět něco, co znali jenom oni, nemohu jim položit otázku, a odpověď odešla navždy s nimi.

Nemohu vstoupit do minulých rozhovorů a dějů, dokonce ani žádnou z těch krásných, mladých žen, které jsem znal, nemohu pozvat na schůzku. Podle pravděpodobnosti, dané statistikou, všechny ještě žijí, byly mladší než já, ale kdybych se s některou z nich setkal, asi bychom se vzájemně nepoznali. S odstupem času oba jsme jinými bytostmi…

Ten mrcha čas, dělající z přítomnosti minulost, proměnil živou skutečnost ve vzpomínky. Těch máme sice stále víc, ale některé vybledly nebo ještě vyblednou, jiné se objeví nečekaně, impulsem pro jejich zjevení mohou být známá místa, běžné předměty, obrazy, knihy, písně…

Najdu si někdy počítačem internetovou adresu youtube.com – plus něco dalšího, a zajdu si pro svérázný návrat do minulosti. Zpravidla nevím jistě, co mne tu čeká. Černobílá videa o těch, které jsme měli rádi: talentovaný mladý muž s trochu smutným pohledem, jako by tušil, že osud mu nedopřeje dlouhý život. Spolu s ním v písňovém rozhovoru zpívá roztomilá, velice hezká zpěvačka. Oba jsou již v nedohlednu, on v jiném světě, ona výrazně zestárla a už nezpívá. Nádherná, snad že nesmrtelná píseň téhož talentovaného hocha, v podání zpěvačky, která se ani v mládí nestyděla za to, že nosí brýle.

A zase jiná, poněkud dojímavá píseň v podání jiné, dnes už málo známé zpěvačky, s příjemným hlasem ve výškách a sametově líbezným v hloubkách. Sedím u počítače, sluchátka na uších, aby zvuk nikoho nerušil, dívám se a poslouchám, někdy s pocitem tajeného uspokojení, někdy s pocitem neurčité nostalgie, nebo také nedefinovatelné lítosti… Možná nad dobou, která se nám zdála důležitá, možná nad těmi, kdo již nejsou, možná nad sebou, snad pro sny spálené, oči se zarosí…

Tato pozastavení, cosi mezi vzpomínáním a modlitbou, uskutečňuji jen vzácně, ale chci být při nich sám. Nemám s nikým společné vzpomínky, nechci s nikým hovořit, nechci poslouchat ničí připomínky: tohle je druh mé bohoslužby. Nechci a nemohu se s nikým dělit o citovou rezonanci, která je mně drahá, hlavně ale nechci, aby případně někdo viděl můj obličej, změněný těžko zvladatelným a jiným nepochopitelným smutkem, a bezděčné, někdy neúspěšně zadržované slzy…