V naší záchranné stanici Pinky se specializujeme na veverčí mláďata, což ve strohé řeči čísel znamená, že jenom za letošní rok nám rukama prošlo 98 malých veverčat. Pokud ale považujete veverku za zvíře natolik známé a s jiným nezaměnitelné, jste na velkém omylu. Každoročně se totiž setkáme s případy, kdy se po rozhovoru s nálezci z „veverky“ vyklube zvíře úplně jiné.

Nejkurióznější případ jsme zažili před dvěma lety, kdy jsme až po noční jízdě na jižní Moravu (a 250 ujetých kilometrech) po příjezdu k nálezkyni ve 3 hodiny ráno zjistili, že v košíku nemá čtyři malá veverčata, ale čtyři myši…

Zvířetem, které si nálezci s mládětem veverky pletou nejvíc, je plch velký (latinsky Glis glis). Důvodem je nejen to, že v určitém věkovém stadiu je malé plšátko veverce trochu podobné (chlupatým ocáskem), ale může za to i obecná neznalost plchů – většina lidí totiž o tom, že nějací plši existují, nemá ani zdání. Je to ale svým způsobem pochopitelné, protože o plších se se v knihách i časopisech dočtete jen minimálně a šance na osobní setkání s nimi je hodně nízká. Plši velcí totiž nežijí na území celé ČR, ale jen v několika lokalitách a navíc jsou to tvorové noční, kteří více než polovinu roku prospí zahibernovaní v zimním spánku.

Protože mám plchy strašně ráda, je pro mě každý takový „omyl“, kdy se z nalezeného veverčete vyklube plch, opravdovým svátkem. Svátek vzácným, protože se to nestává často, ale jen jednou za několik let… Poslední plch, respektive plšice, se mi do rukou dostala po dlouhé tříleté pauze letos v polovině srpna, od nálezců ze Šternberka. Při příjmu to bylo ještě třítýdenní malé „miminko“, vážící pouhých 20 gramů a necelé 4 centimetry dlouhé. Už tehdy ale mělo všechny poznávací znaky plcha – tedy nádherné obrovské černé oči (uzpůsobené nočnímu vidění), dlouhé „hmatové“ fousky, jemné „přísavné“ tlapky (umožňující lézt i po hladkém povrchu) a hlavně – a především – nezřízenou chuť k jídlu.

Plší „žravost“ ale není samoúčelná. Malá plšata se rodí nejčastěji v srpnu, a už v průběhu října upadají do zimního spánku. Za pouhé 3 měsíce (tedy srpen, září a část října) tak musí nejen vyrůst do dospělé velikosti, ale pořídit si i dostatečné tukové zásoby, aby půlroční hibernaci přežili. Váhové přírůstky malých chlupatců jsou tedy opravdu rekordní a plši v pravém slova smyslu rostou před očima – z váhy 20 gramů na součastný šestinásobek (120 gramů) letošní samička narostla za pouhých 6 týdnů.

K náhražce mateřského mléka, kterou každé 2 hodiny vzorně hltala ze stříkačky, si plšice po pár dnech začala „přilepšovat“ pevnou stravou v podobě ovoce, semen javoru babyka i drobných semínek lípy, oříšků a hlavně bukvic, na jejichž bohaté úrodě závisí i počet narozených plšat (v letech, kdy se bukvic příliš neurodí, část samic vůbec nezabřezne). V dalších týdnech se pak nejvyhledávanější pochoutkou malého „žrouta“ staly larvy brouka nosatce, které ji hledám uvnitř lískových ořechů a žaludů. Larev dokáže na posezení zkonzumovat i více než 30, a zřejmě by jich snědla i víc, kdybych jich dokázala tolik najít…

Plšice coby noční tvor přes den spí ve vlastní 2 metry vysoké voliéře v horním patře domu, v místnosti, kde v dalších voliérách žijí 3 handicapované veverky, které kvůli nevyléčitelným postižením nešlo vrátit do přírody. S příchodem večera „noční skřítce“ voliéru otevřu, takže může volně prozkoumávat celou místnost a když mám čas, beru ji „na návštěvu“ i do obytných částí domu. Plšice je příjemný společník – z horní hrany dveří či knihovny soustředěně sleduje dění kolem, ráda mi posedí na rameni či hlavě a když má chuť na nějakou pochoutku, začne mi jemně ohryzávat prsty na ruce. Nejzajímavější jsou její pohyblivé uši, které používá jako „radary“, takže je neustále natáči všemi směry k sebemenšímu zdroji zvuku v okolí.

Už za pár dní se ale budu muset bez její příjemné společnosti obejít, protože na ni čeká zimní spánek. Naše předchozí plšice před 3 lety zahibernovala ve velkém květináči s kapradím, v němž zahrabaná do kořenů bez přerušení prospala více než 5 měsíců. Ze zkušeností z jiných záchranných stanic ale vím, že někteří plši, „ubytovaní“ v teráriích či voliérách, do pravého zimního spánku neupadnou, ale vždy zaspí jen na několik dní, poté se proberou a najedí, opět usnou atd., a v takovýchto „krátkých hibernacích“ přečkají zimu. Sama jsem zvědavá, jaký způsob trávení zimy si vzácná návštěvnice naší záchranné stanice zvolí.

Na doprovodných snímcích si můžete prohlédnout růst plšice od dvacetigramového „prcka“ až po současnou „dospělou“ velikost. Na jedné z fotografií je i speciální podoba „švédského stolu“ s všemožnými plšími pochutinami. Nepřejte si raději vidět, jak ten vzorně srovnaný talířek vypadal po několikaminutovém soustředěném útoku nadšené plší gurmánky…

Kateřina Soukupová

(Autorka ve volném čase provozuje záchrannou stanici pro veverky Pinky, více na www.veveratka.cz/)

Poznámka redakce:

Letošní jarní mrazy znamenají, že nejen lidé mají málo ořechů, ale nedostává se ani divokým tvorům, kteří jsou na nich závislí a do supermarketu si z pochopitelných důvodů nedojdou 🙂

Katčiny veverky nejsou výjimkou, a tak bych ráda poprosila naše čtenáře, aby zvážili, co by mohli pro veverky udělat.  

Podle Katky v záchranné stanici potřebují nevyloupané vlašské a lískové ořechy, protože jen vlašských ořechů zvířata za sezónu spotřebují 12 beden. Též se hodí bukvice a nevyloupaná dýňová semena. To kdyby náhodou někdo pěstoval dýně na různé dobroty a semena vyhazoval.

Pokud byste měli k dispozici něco, o čem si myslíte, že by se to mohlo záchranné stanici hodit, napište prosím do komentářů nebo přímo Katce – kontakt je na jejích stránkách www.veveratka.cz

V případě, že by se nám podařilo dát dohromady nějaké zásoby, můžeme se dohodnout i na jejich shromáždění a posléze odvozu přímo Katce. Vhodnými „sběrnými místy“ by mohlo být třeba Mikulášské venčení, či nějaké Pražení nebo Brnění.

Co vy na to? Pomůžeme veverkám i plchům?

Dede