Tady Melíšek tady Melíšek, jak mně slyšíte??? Blbost, že, protože vy mně čtete a neslyšíte, no, nevadí, ale já musim podat hlásání, musim podat hlásání, jsem toho plnej, protože u nás byly veeeeeliký změny!!! A Ríša to moc sepsat neumí a Zrzík? Ten je z toho hotovej! No, ale já teda tentokrát tak trochu taky!

Takže začnu od začátku: asi tak v půlce srpna se začaly u nás doma dít divný věci. Prostě najednou se začaly kupit tašky na podlaze a denně něco zmizelo z našeho pidibytečku. Tu nějaký krabice, tu nějaký hrníčky, tu nějakej obsah zásuvky… nechápal sem to. Lehl sem si vždycky ke dveřím k těm prázdným taškám, pak k těm plným a koukal sem fakt jako naprosto dezorientovanej puk na povoleným ledu (to mám od mamči, to není z mý hlavičky černý). Vůbec sem netušil, co se děje.

Ta skoronová velká rohová police, co na ní tak rád skotačím a vylezu si až úplně nahoru a pak skáču dolů na psací stůl (to je dycinky rána) nebo na parapet, tak ta najednou byla skoro prázdná!!! Kde nic – tu nic! Pravda, lezlo se mi pohodlně, ale tím, že ubyly ty věci, tak se povážlivě kejvala a moc príma to teda nahoře nebylo. A v předsíňce, kde sme měli v poličce takovej pelíšek mezi kosmetikou, mejdly, bylo najednou místa pro 5 kocourů.

Melíšek

Jo a taky se přestalo uklízet! Ta čistota, co na ní máma tak vždycky dbala, najednou šla někam dopryč a ten obrovskej hlučnej vodní vysavač sem neslyšel nevimjak dlouho, sice ve špíně sme nežili, to by máma nedopustila, ale třeba obrázky byly už docela zaprášený a nikdo je nepucoval, občas se tam projel jen ten vrčící kartáč a ten pidivysavač… prostě divný to bylo.

Hlavně mi taky bylo povolíno vlízt si do skleníku, to mně vždycky máma vyháněla, že tam nemám tlapkat mezi skleničkama a tak vůbec… A najednou tam žádný nebyly! Zato tam bylo pěkně prachu, takže sem vždycky vylez jako britskej modrej.

Furt sem pozoroval cvrkot, ale vůbec nic sem nechápal. Kam to ta máma sakra furt odnáší??? A hlavně prooooč? Tázavě sem se díval, copak mi někdo něco vysvětlil??? Ubohýho kocourka nechala v naprostý nejistotě. Ríša na to dlabal, toho pupkáče zajímá plná mistička a občas pomazlit, hlavně se soustřeďuje na to, aby se nepřevalil, když si sedá a prdku mu čistí máma žínkou, protože si na ní nedošáhne přes ten pupek, to sem ho napráskal… tlusťocha jednoho. Zrzínek byl nervní, ale celkem to neřešil, nějaký krámy ho nezajímaly nikdy. To já věděl, kde co máme uložený a věděl sem, že najednou to tam není a někam se to stěhuje! A byl sem z toho pěkně nervózní.

Moje kebulka černá blboučká – to říká mamča, já bych si svojí hlavičku nazval jinak – geniální Melíškova hlavička – prostě nic nedokázala kloudnýho vymyslet, a snažila se seč mohla dát si 1+1 dohromady, zbytečně. A to sem bádal i v těch taškách, než byly odnesený, aby zase byly přinesený, prázdný, zase naplněný, proboha co se to tady děje?

Čekal sem, že někdy se sundají přenosky, Zrzín zapadne za postel strachy, že se zase někam pojede, Ríša pod postel a jen já si lehnu a budu čekat na to, že bude nějaký dobrodružství, třeba že pojedeme do Maršova, že tam zase budu řádit… NIC. Lidi NIC! Prostě NIC. Jen furt stěhovala ty věci ven.

No a pak jednou přišla večer mamča domů a brečela. Teda tak se tomu říká u lidí, prostě sem jí slízával slanou vodu z obličeje a zase nic nechápal. Byl jsem z toho jelen, a viděli ste někdy kocoura, co vypadá jak jelen nebo jelena co vypadá jak kocour? No, tak vidíte. Takhle sem na tom byl! A furt něco o nějakým zmetkovi. Hmmm.

Furt sem hledal tu poličku, co jí tenkrát mamča donesla a prohlásila, že je to pěknej zmetek, protože ty díry sou vyvrtaný úplně jinde, ale tohle byl asi nějakej jinej zmetek, protože prej nějakej ředitel. No, nevim, že by byl taky špatně vyvrtanej? Jo a taky nějakej šmejd tam proběh, nojo, šmejd vim co je, to je ten kartáč, co si mamča donesla domů a on se zlomil hned po prvním použití. Ale tenhle šmejd byl zase nějak spojenej s nějakým ředitelem? Že by taky byl ještě zlomenej a nejen vyvrtanej? Fakt sem z toho jelen co vypadá jak kocour!

A pak se zase všechno stěhovalo zpátky! Mezitím se mamča jala umejvat ten skleník a všechno, co v něm bylo a zase tam dávat ty skleničky a všechny věci, proboha proč to odnesla a zase přinesla, aby to umyla a poskládala zpátky??? Tý práce s tím balením a pak to stejně zase rozbalovala a myla doma! Já byl fakt jak v kocouřím vidění!

Zrzínek

No, tašky se zase stěhovaly zpátky, všechno se pucovalo, nic nezůstalo na svým místě, zmizeli plyšáci (dokonce i pejsek po mamince mamči, co byl plnej prachu, byl zabalenej do tašky a že prej pojede trvale na chalupu – ne že by mi to vadilo) a došlo i na stěhování nábytku. To už teda zpozorněli i Zrzík s Ríšou a začali bejt taky pěkně nervní.

A pak si mamča prostě jednoho večera sedla a začala kreslit kostičky na papír, když předtím lítala jak poletucha po bytečku s metrem. A to nebylo kam šlápnout, protože všude se zase válely ty tašky, co nanosila domů. Asistoval sem, pochopitelně, ale byl sem nemilosrdně vykázán z prostoru. Urazil sem se! Bodejť ne, chtěl sem pomáhat, tak sem honil ten koneček metru a pokaždý se mi ho povedlo vrátit zpátky do tý zavinovací škatulky.

Hrozně pěkná zábava, akorát mamče se moc nelíbila. No a pak šla spát a cosi si brblala, že takhle by to šlo. No, zase sem byl mimo mísu. Už sem to pomalu vzdával a odevzdaně sem si lehnul do postele na peřinku, jako vždycky, ale tentokrát sem čekal, že zítra už nebude ani postel!

No a takhle jednou v pátek odpoledne přišla už po obědě – svém, my sme eště neměli, převlíkla se a začaly se dít věci. Stěhovalo se všechno, co nebylo přišroubovaný! Prostě škatule škatule… Hejbaly se, to teda jo! Skřínka tam, skřínka sem, tohle o kus posunout, tohle úplně jinam, tohle vyhodit…

Pomáhali sme, co sme mohli všichni 3, ale nějak to nebylo to ono, furt nás vyháněla! Ale to nejdůležitější – postel a naše šplhadlo s pelíškama a škrabadlama, to zůstalo na místě! Tak aspoň nějaká jistota. Jo, misky taky!

A pak sem šel kolem štafliček, na kterých mamča stála a zrovna sundavala tu malou poličku, co byla uložená na rohový polici a ocáskem sem jí trochu zavadil o nohu a ona se lekla, zavrávorala a bác. Polička skončila na podlaze a mamča taky. No, nadává hezky, obohatil sem si slovník! Akorát že nevim, komu bych ty nadávky směroval! Žádnýho ředitele neznám. Aspoň toho blbnutí nechala a šla si pro obklad a spát.

V noci kňourala a skoro nespala, asi jí ta nožička bolela. V sobotu měla někam jít, no, ráno se ukázalo, že z toho nic nebude, sotva pajdala. A se stěhováním byl konec. Chodila s nějakým prej kryjokompresním zábalem a furt kňourala. Víc než Ríša a ten kňourá taky furt i když ho nic nebolí. To mi nevadilo, hlavně, že už je klid, měl sem o mamču trochu strach, ale pak dorazila přičinlivá naše chůvička a jelo se nanovo.

Mamča dirigovala a chůvička stěhovala a pak luxovala a večer už sme měli nový bydlení. Teda nový ve starým! V neděli šla mamča k doktorovi na rentgen, aby se ujistila, že ten šroubek v kotníku se nehnul, tak prej nehnul a tak byla klidnější a taky doma už bylo skoro hotovo, dostali sme tyčinky a bonbónky sýrový a drožďový, po těch se můžeme všichni 3 utlouct…

Takže zbytek neděle proběhnul v pohodě a jen sme se váleli. A stejně to nechápu – šroubek v kotníku? V nábytku jo, ale v kotníku? Jako v tlapce? Kovovej? To bych teda nechtěl! Proč to tam má? A nerezne to? Tak sme se s Ríšou snažili mamče pomoct. Hezky sme si ustlali v tý čerstvě povlečený posteli a zahřívali bolavou nožičku! Zrzík spinkal u mamči na polštáři, to je teď jeho místečko.

A co si myslíte, že sme se my dva ráno dozvěděli? No, že sme pěkný záškodníci. Prej že si na nohu dala chladivej kompresní zábal, ale tím, jak sme jí zahřívali, z toho zábalu měla prd. No, prd mám občas z kapsiček, ale ze zábalu na noze? Tady se halt jeden kocour nezavděčí, natož dva.

No, rozhodně divnej víkend to byl, hodně sem se namáhal, abych něco pochopil. Stejně sem ale nic nepochopil, akorát to, že to tu máme „větší“, teda míň nábytku. A tak se můžem honit a dovádět líp a taky teda zmizla spousta krámů, který sme fakt nepotřebovali.

No a v úterý, hned po tom velkým domácím třesku bylo zase veselo, protože mamča jela se Zrzínkem narychlo k panu doktorovi a Zrzík se vrátil bez dvou zoubků. Nebylo to nic příjemnýho, teda pro něj, ale asi to bylo nutný, protože už má tlamku zavřenou, tak těžce nedejchá a asi mu je líp. Nevim, mně nic neřek, ale vypadal, že ho ty zoubky dost bolej.

Ríša

Tak to sem vám to namňoukal, abyste věděli, že se máme dobře, teda až na Zrzíka, ten si užil se zoubkama, ten to teda nemá jednoduchý. A máme trochu víc místa! Bylo to náročný, hlavně na hlavu, já se tak snažil, ale byl jsem nepochopenej a moje genialita nebyla doceněna. Ale stejně to nakonec dopadlo tak, jak sem mamči vsugeroval, aniž by to tušila. Protože dráhy našich honiček s Ríšou znám já nejlíp.

Takže sem Ríšu honil vytrvale, aby si je zapamatovala a výsledek je super, sem moc spokojenej. Hlavně i proto, že úplně nahoře na knihovničce je takovej košík, tam sem si udělal denní pelíšek – mám přehled, Ríša se tam nedostane, je moc tlustej a Zrzka vejšky nelákaj. Co můžu chtít víc? Mám svý místečko!

Jo, co se nás kocourků týče, tak máme víc prostoru na skotačení a mamča si pochvaluje, že je tam absolutní čisto (hmmm, zatím, protože naše chlupy budou za chvíli zase všude) a líp se uklízí, protože je víc volných ploch a tak se jí tam s tím řvacím blázincem líp chodí. Ale stejně je trochu smutná z toho, že se to muselo řešit takhle a nemohli sme jít do většího. Ale co, hlavně, že sme spolu.

Tak to Melíšek všechno namňoukal za mne, akorát nenamňoukal to nejdůležitější.

Měli jsme slíbené větší bydlení. Shodou různých intrik a divných zákulisních hrátek to ale nedopadlo a tak jsem vše, co jsem původně tak krásně sbalila a nastěhovala do kanceláře, aby se nám to pak lépe přemísťovalo do nového, zase pěkně tahala zpátky. Připadala jsem si trochu jako magor, ale nakonec se potvrdilo staré známé osvědčené VŠE ŠPATNÉ JE PRO NĚCO DOBRÉ!

Když už to dopadlo takhle, tak jsem alespoň přestavěla celý náš pidibyteček (i s pomocí chůvičky), vyházela hodně nepotřebných krámů i nábytku a ejhle! Máme i v tom malém prostoru spoustu místa, spousta věcí se ukázala být naprosto zbytečnými, takže jsem se jich zbavila a přeházením nábytku jsme získali takového prostoru navíc, že je to až neuvěřitelné. Jediné, co chybí, je pračka a nějaké inteligentní mytí nádobí. Ale to tu zkrátka řešit opravdu nejde. Vše je čisté, pro mne můžou klidně nastat vánoce!

Jo, změna je život, i když změnu jsem si představovala původně trochu jinak!

Teď jen aby se Zrzínkovi dobře hojily ty zoubky a měli jsme zase chvíli vytoužený klid! Nějak mi není dopřán. Krom toho – Melíšek si myslel, že se Ríša nahoru nedostane! Omyl. Dostal se až nahoru na tu polici s košíčkem, ve kterém odpočívá Melíšek.

Tam se chvíli na ploše nějakých 20×60 cm packovali a Ríša málem spadl a tak cestou dolů stihl shodit vázičku s kytkou, posunout ubrus, kterým je zakrytá ošklivá police s časopisy a rozšlápnout plastovou mističku a vysypat z ní všude potpourri. Grrrr, Melda se svou štíhlou elegancí nemá problém se slézáním, ale mohutný a poněkud neohrabaný Richard prostě cestuje dolů jak kombajn žitem. No, rozhodně se s nimi nenudím.

Pár foteček přikládám. http://kmz.rajce.net/Par_obrazku