Pravda je koberec spletený z mnoha nití, v němž každý má tu svou. Na jednom školení nám přednášející vyprávěl příběh motýla, nějakého vzácného žluťáska nebo hnědáska (odborníci na problematiku ochrany přírody a ekologického zemědělství, odpusťte mi, prosím, nepřesnosti).

Vyskytoval se vzácně v Beskydech, přes všechnu ochranu se jeho stavy stále snižovaly. České republice hrozila pokuta od Evropské unie. Z ministerstva tedy přišel příkaz. Tam, kde se vyskytuje žluťásek, je možné hospodařit pouze ekologicky. Zdá se to být dobrý nápad? Ekologické zemědělství se řídí přísnými předpisy.

Například do 15. července a podobně přesného data v září musí být všechny louky posekány, seno usušeno a z ploch sklizeno. Předtím se Frantovi nechtělo sekat, měl dost sena z loňska, udělal až otavy. Honza zas měl moc pěkné seno z jara, nedělal otavy. Pořád někde nějaká louka kvetla. Ekologické zemědělství sjednotilo ošetřování luk. To byl to konec žluťáska v Čechách.

Jiný příklad ze stejného školení. Indové mají druh krokodýla, kterému hrozilo vyhubení. Založili proto farmu. Krokodýlové dobře živení, v podnebí, které jim bylo vlastní, se začali rychle množit. Velikost farmy nestačila. Jenže co s nimi. Vrátit zpět do přírody? Krokodýl má dva metry, od Inda k Indovi s trochou nadsázky je jen metr a půl 🙂

Řešením je snaha zabránit dalšímu rozmnožování, tedy rozdělit krokodýly podle pohlaví. To ovšem u ještěrů není tak snadné. Počet snesených vajec klesá, ale stále jich je dost. Jedná se o velmi přísně chráněný druh CITES. S těmito jedinci ani jejich produkty se nesmí obchodovat. Tak se tam jejich vejce protokolárně rozšlapávají!

***

Jako další příklad složitosti žití si přečtěte mou odpověď jednomu autoru podnětu, myslím, že je pochopitelná i bez uvedení textu stížnosti:

„Místo polního hnojiště je skutečně nešťastné, proč družstvo zvolilo právě toto místo, se mohu pouze domnívat (pravděpodobně proto, že sem vede pevná polní cesta, takže při navážce nebyla znehodnocena orná půda – i za to jsou zemědělci pokutováni, a že místo už je na rovině – při umístění na svahu dochází k splavování a opět by mohli být pokutováni od životního prostředí). Problematika polních hnojišť nespadá do kompetence KVS, jediné, co je mi známo, že polní hnojiště nesmí být na jednom místě déle než 1 rok.

Dozor nad polními hnojišti vykonává odbor životního prostředí, můžete se na ně se svým podnětem také obrátit. Na místě jsem se byla podívat hned v úterý, žádné kadávery jsem nenašla, ale je pravda, že jsem hromadu nerozhrabávala. Chovatel, z jehož chovu pocházela podestýlka, našel velmi dobrou výmluvu – v podestýlce nic nebylo, kadávery kuřat někdo (třeba členové mysliveckého sdružení jako újeď) naházel na hnojiště až po vyvezení na místo, dokažte, že se jedná o kuřata z našeho chovu.

Bohužel takové jsou naše zákony – porušení předpisů musíme dokázat bez jakýchkoli pochybností. Další úhel pohledu: pokud se zajímáte o ekologii, tak možná víte že, myslím, v předloňském roce, byl v teplických skalách odchycen velmi vyčerpaný sup pocházející ze Španělska. Španělsko patří také do EU, platí tam stejné předpisy ohledně vedlejších živočišných produktů (buď neškodná likvidace v asanačním podniku, v některých případech zahrabání 80 cm hluboko s použitím dezinfekčních přípravků).

Draví ptáci, zejména ti orientovaní na mršiny (ve Španělsku sup, u nás třeba káňata – a že jich tam nad hromadou kroužilo) pak nemají dostatek přirozené potravy – zmíněný sup tak dlouho vyhládlý kroužil nad Španělskem, až ho vzdušné proudy zanesly nad střední Evropu.

Další úhel pohledu – půda potřebuje dodávat živiny a humus. Humus chemickými hnojivy (které se aplikují přímo a jsou obvykle bez zápachu, ale snadno se mohou předávkovat a ohrozit životní prostředí) do půdy nedodáte. Podestýlka od domácích zvířat je velmi dobrým hnojivem a dodává i humus, ale bohužel se musí nechat uzrát a zapáchá.

Pokusila jsem se vám nastínit problematiku v celé šíři a požádat vás, abyste se na nás nezlobil, ale to je vše, co mohu dělat (a i tak překračuji své kompetence). Věřte, že vás chápu. Sama jsem chovatelkou psů a koní, v přírodě trávím hodně času a určitě bych nebyla nadšená, když v blízkosti polní cesty, kudy chodím pravidelně se psy na procházku, by se objevilo takovéto polní hnojiště (pokaždé bych musela psy přivolávat k noze, protože když nic jiného, určitě by se v tom váleli a možná to i požírali). Přesto bych to musela vydržet, neměla bych ani jinou možnost, pokud bych se psy nechtěla chodit přes celou vesnici a tu obtěžovat štěkotem od ostatních psů za plotem.“

***

Svými články jsem vás nejdřív chtěla pobavit a posledními třemi ukázat, jak je problematika široká. Vůbec nechci, abyste mi dávali za pravdu, protože hloupý je ten, kdo nutí druhé, aby mu uvěřili. A také: Blud nepřestává být bludem, i když ho sdílí většina. Ale byla bych ráda, aby si lidé uvědomovali, že ne vše je tak, jak to vypadá. Některé situace jsou pak úplně neřešitelné: Co udělat, když zákonem chráněné zvíře žere zákonem chráněnou rostlinu?

Nejvíc ze všeho bych si přála, abychom se s druhými drželi kolem krku a ne pod krkem. I když nevím, jestli se vám tady nepředstavuji moc v růžových barvách. Protože pouze očima druhých můžeme vidět naše chyby.

Manžel občas říká: „Tys byla taková milá holka, než si se stala tou inspektorkou, teď už je to možná horší, než kdybys byla učitelkou.“ Tuhle na frekventované křižovatce jsem mu musela dát za pravdu. Mám malinkaté autíčko, vyjížděla jsem z malé boční, ještě k tomu slepé, silničky, kam většinou nikdo nejezdí. Musela jsem vjet na čtyřproudou komunikaci a i protilehlá vedlejší byla čtyřproudá.

Odbočovala jsem doleva, takže přednost měl úplně každý. Proti mně obrovský náklaďák. Nevím, jak mě to mohlo napadnout, protože žádný z ukazatelů směru zapnutý neměl, ale prostě jsem rozhodla, že odbočuje doleva a podle hesla, auta odbočující vlevo se míjejí vlevo, jsem vjela do křižovatky. Protijedoucí šofér vytřeštil oči, moc brzdit nemusel, ale klakson zmáčkl dlouze.

Mého třídveřového tříválce to sfouklo zpět. Nevím, zda toto mé pochybení bylo výsledkem únavy, ale hlodá ve mně červík pochybností, že už mám tu nemoc – mám vždy pravdu 🙂