Záhada zamčeného pokoje patří mezi oblíbené výzvy autorů detektivek. Čtenář je vždy napnutý, jakým způsobem bude záhada vyřešena a obvykle se ukáže, že pokoj nebyl zdaleka tak zamčený a nepřístupný, jak se zprvu zdálo.

My jsme si svoji záhadu řešili v pondělí. Musela jsem odjet do Hradce a Marek také. Protože pršelo, nenechala jsem tentokrát psy na zahradě, ale zavřela jsem je v domě. Nijak je to netěšilo, ale už dva týdny se snažím vyléčit Kazanovi ošklivou ránu na lokti a polehávání na mokré trávě žádný obvaz dlouho nevydrží. Oba potom proto, aby jim nebylo smutno.

Přijeli jsme domů asi po třech hodinách a já jsem spěchala – musela jsem vzít Kazana k veterináři. Nechala jsem auto před domem se zapnutým motorem a vyběhla pro psa. Odemknu, a vítá mě jenom Berry! Kazane, honem poběž? Nic. Počítám, že psovi došlo, kam pojedeme, a schoval se.

„Kazane!“ volám ostře policejně a kontroluju temný prostor pod mými pracovními stoly – tam se vejde nejeden vlčák. Nic. Kouknu na příkré mlynářské schody vedoucí do podkroví, kam psi nechodí. Synek mi čte myšlenky a vybíhá nahoru. Volá, kouká a hlásí, že pes tam není.

Zhasínám motor v autě a přemýšlím, jestli mi mohl vyběhnout ven. Ale kde, vždyť si jasně pamatuju, jak znechuceně vyplivnul žvýkací kost, kterou jsem ho uplácela, aby zůstal doma. To přece není možné! Tohle je poměrně velký pes a žádná kočka, kterou člověk klidně omylem zavře do prádelníku!

Napadá nás jedna teorie šílenější než druhá. Kam ten pitomej pes mohl zmizet? Začínám prohlížet i prostory, kam by se stěží vešla Kazanova hlava a připadám si jako idiot. „Berry, kde je Kazan?“ ptám se své možnájednou záchranářské fenky. Berry vesele zavrtěla ocasem a přinesla mi velké nakousané žluté plastové vejce. Osud jejího pohřešovaného druha jí zjevně nedělal starosti.

Sice jsem si připadala divně, ale vypravila jsem se k sousedce přes cestu s dotazem, zda v době naší přítomnosti nezaznamenala něco zvláštního. Dívala se na mě starostlivě, ale vypadalo, že jí spíš dělá starosti můj duševní stav, než pohřešovaný pes. Psi se přece ze zamčených domů neztrácejí!

„Mám ho!“ volá najednou Marek – opět z podkroví. „Ten trouba vám vlezl do ložnice, zavřel za sebou dveře a ani ho nenapadlo se ozvat!“ „Dědek jeden chromej psí!“ láteřím šťastně, když mám konečně chlupatého delikventa na dosah. Ten se na mě vesele směje a oči mu poťouchle září.

Nejenže mě potrestal za nedovolené opuštění nemocného pejska (tedy spíš za jeho bídácké zavření v Domě místo venku), ale navíc se báječně prochrupnul v mé jinak nedostupné posteli. Dveře za sebou ovšem musel přibouchnout pořádně, protože mají dost tuhý zámek a obvykle je nezaklapne ani průvan. I proto Marek původně ložnici nekontroloval – nečekal, že by za zavřenými dveřmi mohl Kazan být, navíc, když o sobě vůbec nedal vědět.

Takže to byla záhada zavřeného pokoje, jen jiného, než kde jsme hledali my!