V tuto dobu byl náš horolezecký oddíl již jaksepatří zkonsolidován a my jsme jezdili lozit na cvičné skály do okolí Brna nejméně tři víkendy v měsíci.

Pozorným jistě neušel výraz „cvičné skály“. To proto, že tehdejší formy horolezeckého sportu se od těch dnešních lišily asi jako jablko od banánu. Cvičné skály nám tehdy sloužily k nabytí lezecké techniky či umění, potřebné pro to „opravdové“ lezení ve velehorách, byť jen kapesní velikosti jaké byly naše milované Vysoké Tatry. Alpy, i když geograficky blízko, nám díky tehdejšímu politickému uspořádání světa, byly vzdálenější než Měsíc. Takhle Kavkaz to jo, ale to bylo tehdy pro nás daleko. Je to někde až na pomezí Asie a navíc tehdy tyto krásné velehory spadaly do říše země, kde zítra znamenalo už včera a na tuto filosofii jsme jaksi nebyli dělaní.

Od těch dob se změnilo v horolezeckém sportu snad vše. Technika lezení, vybavení, etika a vznikly různé specializace, klasifikace obtížnosti jsou také jiné. Ostatně to jsou jevy patrné i v jiných sportech. Na každou činnost je v prvé řadě to nebo ono speciální vybavení. Na kole jsou ve svém oblečení „kolaři“, zrovna tak jako jsou na motorkách „motorkáři“. A tak na skále dnes vidíte sapače s přílbou na makovici ve speciální obuvi a oblečení, ověšeného železářstvím z lehkých, ale pevných kovů s pytlíkem magnézia u pasu. Vím, o čem mluvím, můj starší syn se potatil a furt o víkendech oblézá okolní skály i když mu už je přes čtyřicet. Když spatřím tu jeho výbavu, tak mě z toho oči přecházejí.

Nám prakticky na všechno stačilo jedno oblečení. Na cvičné skály jsme se sápali pokud možno v tom, v čem bychom lezli ve velehorách a tak to často byly i pohorky na nohách. V čem jsme lezli v tom jsme došli nebo na kole či motorce dojeli pod skálu. V kletru bylo lano, několik těžkých, ocelových karabin, lanových smyček, nějaká ta skoba a kladivo. V poslední době i tenisky či kecky, které jsme si obouvali k lezení. To nám ke štěstí stačilo a jen doufám, že ti nynější adrenalinoví závisláci mají podobné pocity, jako jsme měli tehdy my.

Na tom adrenalinu asi něco bude. Mohu dosvědčit, že když jsme vynechali jeden víkend na skalách a nedostali svůj adrenalinový „fix“, tak se s námi následující týden nedalo vyjít, jak jsme byli nerudní. Tedy možná že ne všichni, ale bylo nás dost. Zřejmě stejný motor žene dnešní sólo lezce, kteří zdolávají zdánlivě nepřelezitelné bez zajištění. Pokrok?

Ale zpět do naší temné minulosti počátku let šedesátých. Tehdy bylo tradicí, že se horolezci z celé republiky dvakrát do roka sjížděli. Na jaře při otevírání skal na Pálavě a na podzim na celostátním horolezeckém srazu tamtéž. Na svazích za vinohrady, pod skalami Martinkou a skupinou Trůnu vyrostla spousta tábořišť jednotlivých klubů. Bylo tam živo a na skalách byl provoz jako na Václaváku. Večer, mnohdy pozdě do noci, byl zase provoz ve vinných sklípcích vinařů Horních Věstonic. A tak o zábavu nebyla nouze, zvláště když se pak kamarádi a kamarádky museli navzájem jistit, když lezli zpět do tábora. O vzpřímené chůzi se zde moc mluvit nedalo.

Byly mezi námi i takové otrlé povahy, že si ve sklípku načepovali moku do feldky a nebo jen do ešusu a tento dopravili až pod skálu. Ti nejotrlejší a trochu starší, jako třeba krajský metodik Maty, blahé paměti, si brali tento životabudič sebou na skálu, kde si pravidelně na jištění z feldky přihnuli. Muselo to pracovat, pokud si pamatuju, tak nikdy se nikomu nic nestalo.

A tak na jaře roku 1962 jsme se vydali na slavnostní otevírání skal. Tehdy se na Pálavu jezdilo obvykle vlakem z Brna do Popic a pak už po svých přes Strachotín a dál, nyní zatopenými lužními lesy do Dolních Věstonic, Horních Věstonic a pod skály nad nimi. Co jsme na víkend potřebovali to jsme si přinesli na zádech. Pak už si jen najít „flek“ a postavit tábor. Některé oddíly už měly „svoje“ místa. Tradičně. Usnadňovalo to pak hledání toho nebo onoho. Lidí bylo jako mraků.

Doufám, že tucet fotek z této akce na Rajčeti čtenářům tuto událost trochu přiblíží. Jednotlivé cesty na skalách nejsou klasifikovány jen co do obtížnosti, ale i obdařeny jmény. Tato byla vybírána těmi, co cestu první vylezli se značnou fantazií a poetickým cítěním, jak o tom svědčí popisky u fotek.

Protože my, co jsme z bývalého oddílu zbyli, neleníme a toulavý boty každý podle svých možností furt obouváme a tradici ctíme, svědčí i letošní podzimní akce těch kteří, jsou schopni, ochotni, přítomni a po ruce. Tradiční výroční výšlap do kraje Kopčema a Mamutíka, na Pálavu. Nyní už pamětníků a tentokrát podzimní. V sobotu ráno, 24. 9. sraz na roli, tedy hlavním nádraží a přesun vlakem do Šakvic a pak autobusem do Dolních Věstonic. Odtud krokem rozvážným na Děvičky a potom přes Klauzu, čili Soutěsku k Martince a Trůnu. Odtud pak do sklípku v Horních Věstonicích na burčák a autobusem a vlakem domů. Doufám, že si kamarádi u Manitoua objednali přívětivé počasí.

Fotky najdete tady http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Palava_jaro_1962