Ti, kteří ví s kým mají co činit vědí, že jsem v nedávné době začal s intenzivní údržbou mé úspěšně se rozpadající tělesné schránky v místním Aqua a fit centru. Po měsíčním a každodenním mučení člověka na suchu ve vodě ba i v sauně se dostavily uspokojivé výsledky. Tělo lépe poslouchá, dokonce i pár kilo špeku ztratilo, a tak jsem se rozhodl, že to zase zkusím s Habsburky a výšlapy do okolního buše.

Zpočátku jsem vzal vždy jen jednoho na vodítko a cestou po ulicích ho drezíroval, abych ho v buši vypustil na volno. Musím říct, že Maxmilián i Ferdinand nezapomenuli nic ze svého dobrého vychování a chovali se přístojně. A v buši létali jako dělové koule, asi radostí, že tam zase jsou. Kdybych mohl, tak bych činil podobně. Ale stěžovat si nemůžu. Pohybuju se podstatně lépe než před výše zmíněným mučením člověka.

Ono mé nátuře příliš nesedí a mě se jaksi nelíbí cvičit jen pro to cvičení v kontrolované atmosféře na rafinovaných udělátkách, které mají prohnat tu či onu partii těla tak, že ji potom jeden skoro necítí, ale zato příští den ji cítí až moc. A navíc všudypřítomný hluk, zvaný moderní hudba a štěbetání jiných lidiček v těchto prostorách, mě jaksi nejde k duhu. Skutečně, preferuju si mučit tělo v přírodním prostředí, kde má jeden co pozorovat, poslouchat a čím se kochat. Habsburci evidentně taktéž. 

Po několika zkušebních procházkách okolním bušem, když jsem zjistil, že to docela jde, jsem zabrousil na zajímavou webovou stránku a zde si našel krátký výšlap v našem blízkém okolí. Zde jsem si vybral hned ten první, Blaxland Station to Boulder Pool. Tedy necelé 4 km tam a zpět ale se skoro 200 metrovým převýšením. Když si otevřete přílohu PDF tak tam je jak mapa, tak i popis a profil výšlapu.

Minulou středu ráno bylo blankytné a krajina byla umyta nočním deštíkem. Vzduch byl provoněn četnými květy kvetoucími jak v okolních zahradách, tak i v buši. Spakoval jsem Maxe a autem jsme zajeli k místní knihovně, kde jsme na parkovišti auto opustili a kde se chodník noří do buše. Jen jsme vyšli, tak jsme byli celí mokří. Chodník je zarostlý, na větvích keřů a velkých kapradinách jsou miliony krůpějí vody, které v ranním sluníčku září jako démanty.

V každé úžlabině teče voda a Max ji obezřetně překračuje. On je spíš pes pouštní než vodní. Asi po pánečkovi. Jen jsme došli hlouběji do buše, tak jsme hned slyšeli, jak se domlouvají spousty okolního ptactva. Vzduch byl zde provoněn eukalyptovými listy a chodník se občas v bujné vegetaci téměř ztrácel.

Jdeme mírně zvlněným terénem a obdivujeme asi třicetimetrové eukalypty čnící k obloze. K jejich obejmutí by bylo třeba aspoň tří lidí. Míjíme i nízké pískovcové útesy, které místy tvoří i pěkné převisy poskytující místnímu zvířectvu ochranu před deštěm. Jejich stopy v tamním prachu jsou nám důkazem. Překračujeme několik skalnatých koryt potůčků a za necelou půlhodinku docházíme k odbočce vedoucí k cíli našeho dnešního výšlapu.

Cesta vede dál na Florabella Pass a my se dáváme prudce doleva a strmě dolů k potoku jménem Glenbrook. Chodník vede nyní většinou po skále a po útesech k potoku zaříznutém hluboko v údolí. Max místy na skále váhá a zjevně se bojí, ale dá si domluvit. Ztuhnul až na stupních vytesaných ve strmé skalní plotně. A to tak, že se nehnul ani tam a ani zpět a jedinou cestu blokoval. Nezbývalo mě než těch několik metrů po strmých stupních k němu slézt, dát ho na vodítko, opatrně ho překročit a pak ho dolů trochu popotáhnout. Když viděl, že to jde mě, tak si dal říct a dále to šlo bez dramat. 

A tak jsme zdárně došli a dolezli až k potoku a zde se dáváme doleva podél toku po velice zarostlém chodníku s občasnou překážkou padlého stromu nebo velké větve. Takže o příslušný tělocvik je náležitě postaráno. A tak po náležité dávce této opičárny, kterou můžeme nazvat tělocvik v přírodním prostředí, docházíme ke krásné tůni. Tato je svojí nezčeřenou hladinou perfektním zrcadlem okolní krajiny. Jsme oba mokří jako bychom prošli průtrží mračen, ale zima nám rozhodně není. Z obou v klidném, chladném vzduchu vystupuje pára jak z uhnaných koní. Chvíli se kocháme okolní krásou, fotím, co se dá a pak se obracíme stejnou cestou k návratu.

Při výstupu po mírně exponované a strmé plotně, po vytesaných stupních, se Max opět proměnil ve Sfinx.  Takže to zase znamenalo dolézt až k němu, navázat ho na vodítko a pak se bez řečí odvážil lézt dál. Ale šlo mu to čím dál lépe a věřím, že zanedlouho z něj bude kamzík. Pak už bez zádrhelů, jen s občasnou zastávkou na focení, docházíme sice mokří ale spokojení, za necelé dvě hodiny, zpět k autu.

Protože se nám tento výšlap tak líbil a moje tělo poslouchalo, tak jsme se hned druhý den ráno vydali na výšlap číslo dvě. Tentokrát však s oběma Habsburky do údolí k potoku jménem Cripple Creek, který je nedaleko, ale hluboko. Tentokrát bylo už pod mrakem a cestou dokonce spadlo pár kapek. Jak páneček, tak i Habsburci byli spokojení a Ferdinand lítal bušem jako urvaný z řetězu, až jsem měl strach, že ho z toho snad klepne. Ve svých 11 letech není žádný mladík, ale on svůj věk naprosto ignoroval a choval se jako teenager.

Šli jsme údolím a pak dále, asi hodinku, zvlněným bušem až na vyhlídku na jednom z četných pískovcových útesů, kde jsme si udělali krátkou přestávku. Tedy po pravdě řečeno, přestávku jsem si udělal já, čokli šmejdili po okolí, četli si místní zprávy svými čenichy a vůbec nejevili potřebu zvolnit svoje tempo. Záhy jsme se vydali na zpáteční cestu a hafani byli furt čilí jako na začátku. O mě se to už říct nedalo, zvlášť cestou do strmého kopce, kterou Ferda i Max vyběhli tak, že jsem jim jen tiše záviděl.

Fotky najdete zde http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Vyslapy_do_okolniho_buse_v_zari_2011