Už jsou to skoro dva roky, co jsem zvířetníkům naposled psal o svých tangových eskapádách a je třeba to napravit. Nebudu psát o všech akcích, to by ten článek byl moc dlouhý, protože jako správný závislák toho absolvuji hodně.

Už v předchozím článku jsem psal o tom, jak jsme si na Globální milongu připravili několik zábavných scének. Asi byly opravdu zábavné, protože už jsme měli dvě reprízy a tenhle pátek budeme, s celou naší Tangoloco&co v divadle Ponec.

První repríza byla už před časem v Jindřichově Hradci a tam nás právě viděli pořadatelé jedné z pravidelných Vídeňských milong a rozhodli se, že nás pozvou. Nabídli nám nejen, že se můžeme veřejně ztrapnit a pak, pokud se nás nebudou ostatní bát, si ještě zatancovat, ale dokonce že nás ubytují, nakrmí, napojí a proplatí nám cestu.

Asi byla ta nabídka až moc dobrá, protože se nám začali nějak podezřele množit zájemci o role ve scénkách a nakonec nás jelo čtrnáct. Jelo… a málem nedojelo.

Ale popořadě! Původně jsem chtěl jet už ve čtvrtek, v prvním autě, trochu si projít Vídeň, zajít na páteční tancovačku. Místo toho jsem vyrazil na oslavu dvaceti let fungování firmy ve které jsem před už více než deseti lety pracoval. Na to, jak je to dlouho a jaká tam za mě bývala fluktuace, jsem tam znal dost lidí… a musím říct, že to bylo skoro horší než třídní srazy. Změnili jsme se za těch deset let, změnili.

V pátek večer tedy vyrazily další dva plně naložené vozy a cesta probíhala bez problémů, pěkně po D1 (mimochodem to je fakt děsný tankodrom) až do té chvíle než nám z druhého vozu zavolali, že to škrábli o náklaďák, všichni jsou v pořádku a čekají na stodruhém kilometru na policii. Škrábli…

Vrátit se na dálnici o deset kilometrů zpět to znamená popojet o šestnáct dopředu, sjet, najet, vrátit se o třicet zpátky, sjet, najet a pak sledovat kilometry a krajnici. Policie už tam byla, co tam nebylo, byl předek toho škrábnutého auta. Nechápu jak je to možné, ale podařilo se jim opřít auto o TIRák jedoucí ve vedlejším pruhu, úplně ho zrušit a přitom jediné zranění byl jeden naražený loket a pár škrábanců. Obrovské štěstí! Ne fotky nemám, ani auta ani škrábanců.

Překvapivě nikoho ani nenapadlo, že bychom akci zrušili, řešilo se jen jak všechny dopravit do Vídně. Přece jsme to slíbili! Zbytku výpravy jsme se nedovolali, takže možnost, že se to první auto vrátí z Vídně a nabere přeživší, padla. Sehnat někdy o půl desáté večer někoho jiného s autem se také nepovedlo, tak bylo rozhodnuto, že my pojedeme dál a oni se nechají odtahovkou vzít do Brna, tam u někoho přespí a ráno se pro ně staví auto. No… ještě, že tam mám tetičku. Všichni známí zklamali, tak nakonec nezbylo než v deset večer vzburcovat tetu a oznámit jí, že nutně potřebuju, aby ubytovala čtyři lidi, které jí tam přiveze odtahovka. Děkuji!!

Tím už naštěstí problémy skončily, v sobotu dopoledne jsme se šťastně sešli ve Vídni, odpoledne si to ještě vyzkoušeli a večer si užili sukces. Nebudu tady popisovat jednotlivé scénky pro případ, že by někdo měl chuť zajít si v pátek do divadla, ale asi to opravu nebylo špatné … už máme pozvání na příští rok. Jen budem muset vymyslet nové scénky.

(Předchozí články najdete zde a tady)

Fotky:

http://www.tangonightmares.cz/

001 – Režisérka a herci padlí za vlast

021 – Ano, i s ploutvemi se dá tančit

027 – Takhle usilovně se mě Maruška straní. Ne nebyla by jí škoda?

043 – Ochranné pomůcky pro tanec v historických budovách

046 – Poslední přípravy

048 – Ne, ta vlevo není malá. Ano, ta vpravo, to je Marie, aneb i s o hlavu větší partnerkou se dá tančit.

054 – Ornamental lady a narcisistic tanguero