Na odpoledne 11. září 2001 jsem měla domluvenou pracovní schůzi, na kterou jsem se připravovala dlouho do noci, tudíž jsem ráno do práce nepospíchala, a protože jsem marnivá, pracovala jsem na vizáži. Při této bohulibé činnosti jsem měla puštěné rádio, aniž bych to poslouchala, až mi najednou přišlo, že ti hlasatelé začali mluvit velmi rychle jeden přes druhého.
Přeladila jsem CNN a za chvíli jsem v té nádherné prosluněné zářijové obloze viděla druhé letadlo vletět do věže. Stála jsem u té televize nepohnutě snad dvě hodiny s pocitem absolutního neskutečna. Když jsem konečně vyjížděla z domu, protože jsem měla nutnou potřebu vidět lidi, tak hlásili na rádiu, že spadla druhá věž.
V tom šoku a hrůze z tolika zmařených životů a v těch prvních dnech nejistoty, co bude, vyrostla ovšem jistá krása a hrdost. Tisíce lidí v New Yorku se stavěli do fronty na darování krve; bylo jich až příliš moc a posílali je pryč. Hasiči z New Yorku se stali legendou. Na jejich památku jezdili i u nás ve městě hasiči s vlající americkou vlajkou a my jsme na ně troubili a zvedali palce. Veřejné sbírky na rodiny zahynulých vynesly neuvěřitelné množství peněz. 
Prezident Bush nabádající lidi, aby si nevylévali frustrace na muslimských spoluobčanech, protože nemůžeme každého měřit stejným metrem, zejména v Americe, kde převážná většina lidí přišla odněkud. A prezident Bush, ať už si o něm myslí kdo chce, co chce, zemi v té době podržel a povzbudil hrdost na americkou vlajku. V Čechách to možná ještě zní divně, ale bylo to tak. Objevily se všude a spontánně; i my s manželem jsme ji vyvěsili a měli u toho malý obřad… manžel ji tiše zazpíval.
Za týden po útoku měl jeden náš kamarád v Columbii dlouho plánovaný koncert v malém divadle. Nějak jsme to s kamaradama potřebovali – odreagovat se. Začal to tím, že požádal asi těch sto lidí, co přišlo, se postavit a vedl nás ve zpěvu neoficiální americké hymny America the Beautiful. Stáli jsme a zpívali v slzách, ale nějak přes ty slzy jsme viděli, že zas bude lépe. Bylo v těch dnech hodně společně sdílené lidskosti.
Jak čas šel, tak to nešťastné 11. září přineslo spoustu problémů. Původní výprava do Afghánistánu odchytnout Osamu dávala smysl. Ale když po deseti letech tam stavíme mosty a školy, zatímco naše chátrají a naší mladí lidé tam umírají – to není dobrá situace. Začali jsme si zbytečnou válku v Iráku a díky pár úchylům pohanili dobré jméno americké armády v Abú Ghraib.
Když občas někam letím a vidím na letišti ty mladé lidi v pouštních kamuflážích, tak mi nad nima skutečně srdce usedá, protože můj mozek ještě nepochopil, co tam děláme v roce 2011 a proč přijíždějí domů v rakvích.
Vypěstovali jsme si paranoiky – lidi, kteří například „bojují” proti tomu, aby se v USA neuchytilo muslimské sharia právo. Blbost na kvadrát. Začali jsme někteří z nás žít ve zbytečném strachu, což podle mne popírá celou myšlenku téhle země. Jak se to zpívá na konci americké hymny: land of the free and the home of the brave: země svobodných a domov odvážných. 
A přišli jsme o hodně svobod. To nejsou jen pravidla na letištích. Ta respektuju a poznamenávám, že zas tak mi ani moc nevadí zouvat si boty nebo odpovídat na poněkud slaboduché otázky typu jestli mi někdo nepodstrčil záhadný balíček. Jde o větší věci: starý dobrý habeas corpus, odposlechy, tajná právní řízení nebo žádná právní řízení. A ztráta té dobré vůle pro Ameriku, která v těch prvních dnech byla ohromná, za což jsme všichni tady byli neuvěřitelně vděční.
Jak tuhle vzpomínku zakončit? Snad připomenutím pádu letadla United Airlines letu číslo 93 v Shanksville v Pennsylvanii. To letadlo letělo z New Jersey směrem na San Francisco; po únosu se otočilo zpátky na východ a několik letušek a pasažérů přes mobilní telefony zvěděli, co se už stalo v New Yorku a v Pentagonu. Podle mobilních zpráv pasažéři odhlasovali, že únosce přepadnou.
Někteří se ještě stihli rozloučit po telefonu s rodinami a jeden z posledních záznamů, hlas pasažéra Todda Beamera zněl: Are you guys ready? Okay, let’s roll. Krátce poté letadlo spadlo na louku v Pennsylvanii, čímž zachránilo spoustu životu ve Washingtonu, kam nepochybně směřovalo. To let’s roll – jdeme na to – snad nejlépe vystihuje, proč mám tuto zemi ráda a proč si myslím, že svět potřebuje dobrou Ameriku.
Dodatečně moc děkuju za článek. Přiznám se, že já jsem si tenkrát ty věci asi až tak moc neuvědomovala, rozhodně to se mnou otřáslo – teroristickej útok – ano, je to zlý, ale nějak jsem si pořád říkala – proč to brát jinak v Americe, než třeba někde v Palestině, kde to je na denním pořádku, lidi trpí na obou místech… Asi mi to plně došlo, až když jsem teď v tý americe byla – když jsem byla v letadle na cestě z NY do Phoenixu, tak jsem si najednou všimla, že ÚPLNĚ VŠICHNI cestující mají zapnutej stejnej kanál na televizi (na každým opěradle byla pidiobrazovka) byl tam Obama a hlásil že chytili Bin Ladina. I co jsem pak slyšela na to komentářů od různých lidí. Uvědomila jsem si, že pro hrdé, pracovité Američany muselo být 11. září obrovskej šok, rána pod pás…
Hanko, díky za tohle psaní.
Zdaleka nejodpornější mi přišly ty reakce…to radostné křepčení v ulicích – pamatujete? To mě utvrdilo v poměrně nesmiřitelném postoji k tzv. politické korektnosti.
Nicméně mě, v této souvislosti, velice potěšil počinek v zahradě Černínského paláce… potěšil a doslova oppět rozveselil: No kdo by před + – 20 lety očekával, že, pod oficielní záštitou ministerstva zahraničí, budou koncertovat Plastici? 😀
Mili Zviretnici, kdyz jsem dnes prisla domu z prace, tak jsem Chetovi prelozila vsechny vase komentare a vzpominky a uvahy. Chet to intenzivne poslouchal, komentoval zpatky, poznamenal, ze Zviretnik je dobrej podnik, ale hlavne jsme si rikali, ze slusni lidi se domluvi vsude na svete. Tak ted jenom, co s tema horsima. 🙁 Ale vazne, Chet mne poprosil, at za neho podekuju a ze jsme v tom vsichni dohromady. (h)
Od rána přemýšlím, co napsat, aby to vyjádřilo pocity, které ve mě článek vyvolal. A od rána jsem nepřišla na to, jak je vyjádřit slovy. Neumím to, takže napíšu pouze Hano, děkuji za takovou vzpomínku. (h)
Dovolte, prosím, paní Hano, abych se připojil k těm, kdo Vám děkují za Váš článek.
Hanko, díky za vzpomínku (u)
Ten den se změnil svět a k lepšímu to nebylo.
Díky Hani za vzpomínku. Ten den se opravdu nedá zapomenout stejně jako den atentátu na J.F.K., nebo 21, srpen 68. 11.září se dotýká opravdu všech. Jak moc se dotýká všech, jsem si uvědomila při rozhovoru s jednou americkou mámou nedlouho po té hrůze. Má tři dcery. Jedna žije v Praze, druhá v Londýně a třetí je v Severní Karolíně. Prý:“ Nevím která, ale snad alespoň jedna bude mít klidný život.“ Co dodat.
Ano Zdeni a Alex; i pro mne jsou ta dve data zlomova. A oboji se prihodilo v tak prekrasny den, snad jako kontrast proti te zlobe. A ze nam to zivot zmenilo, o tom neni pochyb.
Tohle hodně říká o současným světě…
Rika to o nem prave jen to, ze je stejny jako vzdycky byl. Zadny konec historie se nekona, vseobecna laska a porozumeni nezavladly, svet je jaky byl … nejisty.
Milá Hanko, přečetla jsem si Tvůj článek s husí kůží po těle. V mém životě jsou dvě data, která určila, že život se změnil a vše bude jiné a to je 21.srpen 1968 a 11. září 2001. Díky!
Dekuju za vsechny ohlasy. Opravdu mne potesily a dojmuly. (h)
Milá HanoW, děkuji za tuto vzpomínku. 11 září 2011 byl šok pro všechny soudné lidi, ale u vás za velkou louží jste to museli prožívat mnohem silněji než my tady. Jedno bylo jasné od počátku – Svět se změnil. Je mezi námi mnohem méně důvěry, jsme nejrůznějšími způsoby sledováni mnohem více než kdykoli předtím. V čemž velmi napomáhají elektronická média. Muslimský svět je pro lidi okamžitý problém, v čemž bohatě napomáhají extrémisté, kteří dodnes nedají pokoj. Doplácejí na to normální lidé bez rozdílu vyznání.
Minulý týden jsem se dívala na National Geografy na dokumenty o 11. září, některé jsou opravdu fascinující. Mimo jiné – v negativním smyslu – ten, který mapuje činnost tajných služeb, kdy si navzájem nepředávali informace, ze kterých bylo zřejmé, že se něco velkého chystá. Jenže každá z těch tajných služeb věděla něco a nikdy všechno. Snad se to zlepšilo alespoň v tomto směru.
Hanko, krásně napsáno! (h) Prožívala jsem 11.září 2001 velmi intenzivně i z toho důvodu, že byl synek v té době v Americe.
Včera jsme na Primě sledovali Let číslo 93 (United 93) mistrně natočený Paulem Greengrassem. Téměř dokumentárním stylem, velmi civilně, bez obvyklých hollywoodských omáček, překvapivě s o to větším účinkem. Jeho sílu ani v nejmenším neoslabuje to, že člověk ten příběh zná a ví, jak nutně musí dopadnout. A přece bláhově těm cestujícím přeje, aby jejich heroický pokus vyšel. (h) Jenže náhle se zem blíží příliš rychle…. A pak už jen tma a bílé titulky. Koukali jsme na ně, aniž bychom je četli, a nemohli jsme se ani pohnout, ani promluvit. Bylo to nesmírně sugestivní! Pasažéři letu č. 93 mají jedinečný virtuální památník!
Tohle je silné téma k zamyšlení. Chtě nechtě si tohle téma připomínám každý rok (mám narozeniny) a říkám si, jak někomu tenhle den změnil život – slavím a vzpomínám na lidi, pro které je 11/09 noční můra.
A taky nikdy nezapomenu, co jsem dělala. Byla jsem poprvé v životě u moře – vyrazili jsme s Petrem do Chorvatska, první 3 dny pod stanem, ale bylo mi zima, tak jsme se ubytovali v apartmánu – dostala jsem od ubytovatele láhev vína, když mám ty narozeniny. V noci nás vzbudila série SMS od sestry. Psala z internetu a aby ušetřila místo, psala bez mezer, ale neoddělovala slova velkými písmeny a smsek bylo asi 5 a chodily na přeskáčku. Vzali jsme si papír a tužku, přepisovali shluky písmen a snažili se vyluštit obsah. Pořádně jsme tomu nerozuměli, však taky první zprávy byly pěkně zmatené – narazilo letadlo do věžáků, válka nebo ne?, úmysl nebo nešťastná náhoda?. Do rána jsme toho moc nenaspali a ještě před snídaní jsme vyrazili lovit informace – fakt jsme byli rádi, že nejsme třeba v Maďarsku, protože chorvatské noviny se dají celkem normálně číst a televizi jsme rozuměli taky. Rozuměli ano, ale chápat se nám to moc nedařilo. Proč by proboha někdo prásknul letadlama plných lidí do věžáků?! A v Americe? Jak je to možný? Pořád jsme tomu nemohli věřit, mozek to nebral.
Po návratu z dovolené jsem si nahrála dokument o téhle události – sestřihy z amatérských i profesionálních nahrávek, rozhovory s lidma (přeživšíma, záchranářema, hasičema, pozůstalýma), je to hodně silné. Viděla jsem to jen jednou, pak už jsem nenašla odvahu. Ale nevymažu to. Vzpomínám, jak tam byl nějaký kameraman, co natáčí už hořící druhou věž a ta se zřítí, pořád natáčí a tlaková vlna se k němu blíží, kolem utíkají lidi, křičí, lítají papíry vzcuchem a někdo ho na poslední chvíli vtáhne do obchodu a tím mu zachrání život, a ten kameraman pořád točí, jak se kolem výloh přežene tlaková vlna, která s sebou žene věci, rozbijí se tím tlakem okna, lidi v obchodě křičí a schovávají se a on pořád točí, je to strašně silné a když si to vybavuji, tak mám slzy v očích a knedlík v krku. Dojemná byla i ta vlna statečnosti a solidarity, jak se lidi kolem snažili pomáhat bez ohledu na sebe.
Nemám slova, kterými bych vyjádřila lépe, co cítím, když si vzpomenu na 11/09.
A skláním hlavu před statečností lidí v letadle č. 93, kteří i když věděli, že nemají šanci, tak nerezignovali a rozhodli se pro boj.
A konspirační teorii prostě nevěřím. Přece nemůže existovat v civilizovaném světě tak zkažená vláda, která by dokázala obětovat stovky svých obyvatel! Nevěřím a ani věřit nechci!
Jano (inlove) , z Tvého příspěvku mám husí kůži, je to tak sugestivně napsáno! Kdybych měla napsat deset věcí, které mám v sobě nesmazatelně zapsané, 11. září mezi ně bude patřit.
Dekuju Hanko, za psani o lidech za silene hruzy.
Hanko, dík!
11. září 2001? MLP byla na mateřské, já přišel z práce, ona žehlila a jen tak mimochodem se mě ptala, jestli vím o útoku na WTC. Říkám, že jo, že tam bouchlo auto v garáži. A teprve pak jsem si uvědomil, že má puštěné zprávy. A zrovna padala první z Věží. V první chvíli jsem tomu nechtěl věřit, myslel jsem si, že je to nějaký film, trik… Nebyl.
Klobouk dolů před cestujícími letu 93, hasiči, policisty i všemi, kdo pomáhali.
A moc dobře si pamatuji, jak hned druhý den vysvětloval v ČT nějaký idiot, že si zato USA mohou sami. Ona ČT to bere pořád stejně, včera dali „dokument“ že je to jako podvod, zatímco komerčí Nova výročí připomněla alespoň filmem WTC s Cagem.
Já myslím, že v určité době jsme chtěli věřit, že je to podvod. Dneska víme, že byly pak i další útoky, ale v té době mezi 11. zářím a těmi dalšími jsme tomu strašně chtěli věřit.
Prima dala Let č.93, což je podle mne mnohem lepší film (čímž nesnižuji kvalitu toho tebou zmiňovaného)
Hano, děkuji za připomenutí té hrůzné události. Cítili jsme všichni s těmi nevinnými lidmi a již tušili, že nic nebude jako dosud. Autentická Tvoje vzpomínka mně hodila zpět, zrovna v ten den jsme letěli ze Soluně zpátky do Česka, letušky byly zamlklé a bledé, nic nám raději neřekly,byly jsme poslední letadlo, které bylo odbaveno,pak i Řekové ukončili lety. Vystoupili jsme v Brně a viděli v hale tu hrůzu na obrazovkách. Zprvu jsme se domnívali, že jde o válečný film, pak nám teprve docvaklo. Hned jsme všichni volali domů, doma byli samozřejmě hrůzou bez sebe a nám se třásla kolena a všichni plakali.
Čest památce všech, kteří zahynuli při hnusném podlém útoku teroristů. Plně souhlasím s větou EvyŽ uvedenou na závěr.
Amerika je silná a hrdá. Doufejme, že to politická korektnost a další trendy nepodkopou. Autentické podání je úžasné.
I když… Ve vypjatých situacích se dokáže i jinak zcela nedostatečně hrdý národ, jako my, kteří se div neomlouváme za svůj původ, vzepnout k solidaritě a hrdosti.
I když jsou takové situace hrozné a každého zbytečně zmařeného života je škoda, ti mrtví nezemřeli zbytečně. Dokázali zvednout vlnu odporu, rozumu i citů, která občas musí rozhýbat hladinu našeho jinak poměrně bezpečného a spokojeného rybníka. I civlizovaný člověk někdy musí říci:“let´s roll“.
Díky Hano. Tenhle hrůzný den se asi zapsal do naší paměti napořád. Myslím, že mohu mluvit za většinu z nás, když řeknu, že Víme přesně, kde jsme byli, co jsme dělali a co jsme cítili. A je , že ti, kteří se domnívali, že budou vítězi, se jimi nestali. Deset let poté lidé na celém světě vzpomínají a projevují solidaritu s obětmi a jsou si vědomi toho, že to nebyl útok jenom na Ameriku, ale také na mne, na tebe, na nás všechny. Doufejme, že demokracie ideologii zdolá.
Milá Hano – velice lidský článek, děkuju za něj. Těžko k němu co dodávat – 11. září změnilo svět a nic už není takové, jak před ním. Mně došlo, že válka není v zákopech, na válečných polích – s tanky a děly a „Na ztéééč“ a „Urrráá“. Dnešní válka je plíživá a jednotlivé bitvy se odehrávají na těch nejneuvěřitelných místech – a obyčejný člověk stojí v úžasu a nechápe, že se to děje tady a teď a jemu.
Je mi líto svobodné Ameriky a staré Evropy – jejich klid a pohoda a svoboda zapadly do prachu pod Obchodní centrum. Kteří archeologové je kdy vykopou?
Děkuju moc milá Hanko (h) – pořád jsem přemýšlela, co k tomu mohu říct, aby to už nebylo klišé – a klišé si ti lidé nezaslouží. Vyřešilas můj problém s velkou noblesou a ještě to zasadila do dnešní reality – děkuju (h)
Ani já nedokážu zapomenout, jak jsem stála před telkou v té nevíře a hrůze, že to není stupidní film o konci světa, že ti lidé v té noční můře doopravdy jsou. Statečnost a obětavost hasičů a všech pomáhajících jsou ukázkou lidskosti v té nejkrásnější podobě – stejně jako ti teroristé jsou bohužel ukázkou téhož lidského druhu, jen naruby.
Vím, jak jsme tehdy na ty záběry koukala a pořád nechápala, že je to doopravdy… rodiče byli v Řecku na dovolené a nechápali, proč lidi stojí na ulicích a dívají se na televize ve výkladech, kde se pořád dokola opakovaly tytéž záběry, až můj večerní telefonát jim to vysvětlil… děti ve škole povinně dneska sledují dokumenty o 11. září, Kuba přišel lehce nazelenalý domů, když viděl záběry lidí, jak skáčou z oken mrakodrapů a podobně… mám z toho velmi smíšené pocity, ale převažuje vztek nad tím, že si někdo dovolil něco takového provést a ještě si to dokázal zdůvodnit jako správné!
Hanka,krásne napísané. Tých ľudí sme asi všetci oplakali, ale v článku je oveľa viac – je to hold ľudskosti, na ktorú musí byť každý normálny človek hrdý! (f)
Milá Maťo, mluvíš mi z duše, jen bych asi nedokázala zformulovat, tak se z dovolením připojím.
Hanko, díky (h) .
Aj, hrubka se vloudila, sypu si popel… (fubar)
Hanka ďakujem za pripomenutie tých ľudí-potrebujeme ich.
A este:všetkým Máriám,Marienkám,Majkám,Maričkám a ostatným tohto mena všetko najlepšie.
A ešte:vratila som sa z dovvolenky a prelúskavaám sa príspevkami-výborne-ten Podmitrov a tie fotky!!!
Nemusím ani zavírat oči, abych se do toho odpoledne přenesla. Tragédie se mi prolíná s osobní vzpomínkou … vím přesně, jaké bylo počasí a jak vonělo listí, jak jsem sledovala stále dokola opakované záběry a viděla, jak se řítí věž a s ním i starý svět – teprve tenhle okamžik byl opravdovým vstupem do 21. století. (u)
Z konspirační teorie, na kterou dávala odkaz dole Rputinka, se mi udělalo zle. Jen chorý mozek si může myslet, že by někdo dokázal v těch dech beroucích minutách a hodinách připravit něco takového. Jen skutečně chorý mozek to může myslet, protože normální lidé myslí jinak.
Hanko, děkuju. (h) (f) Myslím, že všichni civilizovaní lidé včera plakali s Amerikou. (u)
Také si pamatuji jak jsem zkameněla před obrazovkou a odmítala uvěřit, že takovou hrůzu může člověk vymyslet a dovést do konce.
A moc se mi líbí pojetí památníku na Ground Zero. Je to krásné a důstojné vzpomínkové místo. (h) (rose1) (h)
Při pohledu na tu apokalypsu a prvních zmínkách o záměru zde vybudovat památník, si snad nikdo nedokázal představit, že lze něco takového na tomto místě vybudovat. (h) (f)
Svět potřebuje lidi, jako byli ti v letadle UA, co si odhlasovali, že si nenechají od únosců diktovat a ty,co umí ocenit jejich oběť nejvyšší ne slovy, ale činy…aby svobody přibývalo… včera jsem na ně myslela a na ty ostatní, co mají společné datum úmrtí 11.9.2001. (u)
Včera večer jsem sledovala pořad o konspirační teorii. Pokud by to i byla pravda, je nedokazatelná a neustálé omílání a inovování nejen zhoršuje fobie, ale znevažuje třeba právě ty statečné hasiče. Děkuji za krásná slova, Hanko
Zrovna tenhle porad jsem nevidel, ale tech vice ci mene pitomych konspiracnich teorii se vyrojila spousta. Jako ostatne vzdycky. Jsou lide, kteri vidi konspiraci i za tim, ze cestou do prace zmokli.
Zajímavý článek k letu č.93
http://technet.idnes.cz/unos-letu-93-hrdinove-kteri-podle-konspiratoru-neexistovali-plh-/tec_technika.aspx?c=A110905_155952_tec_technika_pka
Hanko, dík za slova psaná (h)