V pondělí poslal Jiný Honza článek SOS pro desítky psů, kteří zůstali zubožení a nevychovaní coby důsledek nezodpovědné činnosti jedné ženy. Jak jsme se dozvěděli, nestalo se to poprvé, kdy jsou útulky postavené před takovou katastrofu. Někdy bývá vyvolaná zištným vykořisťováním psů (množitelé), jindy se vymkne z ruky prostá láska ke zvířatům nebo dokonce i snaha pomáhat.

Základním problémem jak se zdá není co s těmi zvířaty, ale jak zastavit činnost lidí, které tyto zoufalce produkují. Protože jednou se taková lavina může snad ještě zvládnout, ale co dělat, když se takové případy opakují pravidelně? Nikdo nemůže přijmout pod střechu bezmála stovku zubožených zvířat bez toho, že zůstane v pasti – místo toho, kdo je za jejich stav a počet zodpovědný.

Bohužel další část problému je v tom, že činnost některých tzv. útulků v podstatě spadá do téže kategorie a zvířata spíš týrají, než je zachraňují. Dochází potom k absurdním situacím, kdy psi jsou zachraňováni z útulků. Je šílené, že zavřít taková zařízení je prakticky nemožné a nikdo těm lidem nezabrání s tím začít někde jinde. Zodpovědnost je v těchto případech prázdným slovem a slitování dobrých lidí, kterým je těch chudáků líto, tak vlastně nepřímo pomáhá tento stav udržovat, protože na místa těch „vykoupených“ určitě přijdou další.

Neštěstím je, že za současné situace zdá se není způsob, jak se s hromaditeli zvířat rozumně vypořádat, aniž by nastavená pravidla buď postihla slušné chovatele, nebo mohla být nějakým způsobem zneužita. Protože kdy je ještě chov pro zvířata a okolí (především sousedy chovatele) ještě snesitelný a kdy už ne? Deset psů o zodpovědného chovatele je něco úplně jiného, než deset psů žijících a nekontrolovaně se množících někde na dvorku. A nejde samozřejmě jenom o psy, stejně jsou na tom kočky a kupodivu třeba i papoušci.

Ale proč to vlastně píšu. Včera mi napsala Fuky a poslala svůj komentář k této kauze. Jak sama psala, má za sebou několikaletý boj s nekontrolovanými chovy desítek psů, takže ví, o čem mluví. Z jejího mailu cituji:

Problematika útulků:

Pojem útulek není dosud právními předpisy definován a neexistence této definice přináší problémy v praxi. V nedávné době se objevila snaha o obcházení právních předpisů, které stanoví povinnosti pro provozovatele útulků. V médiích byl uveřejněn materiál, ve kterém se uvádí, že rozdíl mezi depozitem a útulkem spočívá v tom, že útulek musí podléhat veterinárním a hygienickým předpisům, musí projít kolaudací a schválením veterinární správy, je většinou samostatným objektem s vlastním názvem, personálem a provozním řádem.

Dále bylo uveřejněno, že depozitum je naopak soukromý chov koček, který mohou mít jednotlivé fyzické osoby doma. Dále bylo v médiích uvedeno, že depozitum je výhodnější než útulek, jelikož je v něm méně zvířat, více času na péči o kočky a na fyzický kontakt s člověkem. Rovněž bylo uvedeno, že se depozitum nemusí nikde hlásit. Řada provozovatelů útulků nyní postupuje podle této nepravdivé informace.

V žádném českém právním předpise není uvedeno, že jsou za útulek považována pouze zařízení, která jsou jako útulek výslovně označena. Za útulek je tedy nutno považovat všechna zařízení, která poskytují péči toulavým nebo opuštěným zvířatům v lidské péči, bez ohledu na to, zda je slovo „útulek“ obsaženo v jejich názvu. Za útulek jsou považována i zařízení, která jsou označena například jako depozitum, azyl, domov, sdružení, společnost, psinec, stanice, centrum, pension, hotel, záchytný kotec, pomoc v nouzi.

Tento výčet je pouze příkladný. Za útulek jsou považována zařízení i s řadou dalších názvů. Pokud je poskytována péče toulavým a opuštěným zvířatům, musí ten, kdo tuto péči poskytuje, dodržovat podmínky stanovené právními předpisy pro provozování útulků, i když není výslovně označen jako útulek.

Každý útulek i jiné zařízení, které poskytuje péči toulavým a opuštěným zvířatům, musí být provozován v souladu s právními předpisy, zejména s předpisy na ochranu zvířat proti týrání a veterinárními předpisy, tedy především v souladu se zákonem na ochranu zvířat proti týrání a veterinárním zákonem. Jak ovšem dokázat, že se jedná o útulek, když chovatel vám do protokolu tvrdí, že jsou to jeho vlastní zvířata a že ty webové stránky, ze kterých čerpáte, vůbec nezná??

Proč znepříjemňovat lidem, kteří se chtějí starat o zatoulaná zvířata život? – Útulek by měl fungovat ve pro tento účel zkolaudovaných prostorech, ošetřovatelé by měli mít školení a doklad o získání kvalifikace, pokud by toto zařízení provozovalo i odchyt psů, kromě zmíněného školení musí mít ještě povolení k provozování jiné veterinární asanační činnosti (kolek 1000 Kč), musí vést evidenci, musí zajišťovat vakcinaci zvířat proti vzteklině…

Je to potřeba z toho důvodu, že nadšenci většinou nemají finanční prostředky, kotce jsou provizorní, neprobíhá kastrace, ale naopak při hárání vždy nějaký z chovaných psů obšťastní budoucí matku, počet zvířat se neustále zvyšuje, až to osoba s dobrými úmysly nezvládá, dochází k problémům se sousedy i v rodině a když se jedná o velké množství zvířat, problém se již velmi těžko řeší. Nehledě na to, že pokud toto zařízení není uvedeno v schválených útulcích, původní chovatel má velmi ztíženou šanci svého ztraceného psa nebo kočku nalézt.

Každý, kdo se ujme zatoulaného zvířete, se stává chovatelem a je odpovědný za jeho klinický stav a za plnění ostatních povinností vyplývající z veterinárních předpisů (např. zmíněné očkování proti vzteklině).

Podle českého právního řádu zatím je zvíře věc, a proto se na něj vztahuje ustanovení § 135 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, které se týká ztracených a opuštěných věcí. Ve smyslu občanského zákoníku je toulavé zvíře věcí ztracenou a opuštěné zvíře věcí opuštěnou.

V případě toulavých a opuštěných zvířat je tedy nutno postupovat v souladu s tímto ustanovením. Kdo najde toulavé nebo opuštěné zvíře, je povinen ho odevzdat vlastníkovi. Pokud vlastník není znám, předá nálezce zvíře obci, na jejímž území k nálezu došlo. Nepřihlásí-li se vlastník zvířete do 6 měsíců od nálezu zvířete, připadá zvíře do vlastnictví obce.

Toulavé nebo opuštěné zvíře je tedy nutné odevzdat na obecním úřadě nebo je předat do obecního útulku. Postačuje ovšem i oznámení místa nálezu zvířete obci. Nálezce není povinen zvíře odchytávat. Nekvalifikovaný odchyt by mohl způsobit utrpení nebo ohrozit zdraví zvířete i člověka. Odchyt zvířat zabezpečují kvalifikované osoby s povolením pro tuto činnost (§ 39 – 42 zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů) – převážně odchytová služba, městská policie, apod.

Kdo si ponechá nalezené zvíře, vystavuje se možnosti postihu podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění, nebo podle trestního zákona, v platném znění (zatajení nalezené věci nebo krádeže). Ovšem řešení zde je – sepíši s obcí smlouvu, že se o nalezené zvíře půl roku na vlastní náklady postarám. Obec je informována, může sdělit informaci i případnému zoufalému původnímu chovateli ztracence.

Obecní úřad má povinnost se o toulavé zvíře postarat. Utrácení toulavých nebo opuštěných zvířat po určité době, např. po uplynutí karantény, zákon nedovoluje, nejde-li o zákonem stanovený důvod k usmrcení. Náklady spojené s péči o toulavá zvířata nese obec. Což je velký problém, nakonec se obyvatelé obce bouří, proč se místo stavby chodníků nebo čističky má obec starat o toulavé psy nějakých Pražáků (omlouvám se, cituji).

Případy chovu velkého množství koček nebo psů, když chovatel péči nezvládá, řeší příslušná veterinární správa. Je vhodné napsat podnět dle správního řádu, tedy se jménem, příjmením, datem narození a adresou bydliště, s tím, co požadujeme. A s vlastnoručním podpisem. Velmi doporučuji v podnětu žádat o zprávu, jak bylo v této věci postupováno. Do třiceti dnů vám musí KVS odpovědět, i kdyby jen, že případ je v šetření a budete informováni později.

Podle klinického stavu zvířat v době kontroly může dát KVS i podnět na zajištění náhradní péče. Podnět se dává obci s rozšířenou působností, která hradí náklady náhradní péče a zpětně by je měla vymáhat po původním chovateli (zas často velmi špatně řešitelný problém). Proto umístění velkého množství zvířat do náhradní péče se obce s rozšířenou působností brání (nemají peníze). Problém je, původní chovatel si může dál pořizovat další zvířata. Dalším problémem je, že zvířata musí být skutečně ve špatném stavu. Omezit chov zvířat v zájmovém chovu, pokud nedochází k týrání, prozatím nejde.

Při snaze řešit tyto případy musíte být důslední, vytrvalí a osobně stateční. A my, úředníci, také.

Fuky

Tolik z mailu. Co z toho vyplývá? Pokud chceme aspoň něčeho dosáhnout, musíme konkrétně žádat o zásah a trvat na tom, abychom dostali zprávu o tom, jak vyšetřování pokračuje a jaká opatření byla podniknuta.

V této souvislosti bych tu ráda uvedla odkaz na petici, která se touto problematikou, tedy účinnější ochranou zvířat, zabývá. Na NZ na ni průběžně upozorňuje Alena s Maxem.

http://www.petice.nazory.cz/petice/petice-detail.php?id=335

Sama za sebe mám dojem, že je na čase, aby se definovala nova diagnóza, a to “Chorobné hromadění zvířat”. Patřila by pod obecnější diagnózu zahrnující chorobné hromadění věcí, která, pokud vím, už existuje. Potom by se snad mohl postiženým lidem “chov” zakázat.

Co by se nejspíš řešit dalo, je poskytování psychologické pomoci lidem, kteří se starají o opuštěná zvířata. Tu pomoc bych dala jako jednu z podmínek, která by existenci útulků nebo depozit podmiňovala. Proč? Protože péče o bezprizorná zvířata je strašně vyčerpávající a bezbřehá. Deseti chudákům s vypětím všech sil najdou nové domovy a dvacet jich čeká přede dveřmi. Je to činnost bez konce a navzdory dočasným úspěchům je velmi, velmi frustrující, protože ten boj s přílivem potřebných a věčným nedostatkem prostředků nelze vyhrát.

Není divu, že po čase hodně z původně pragmatických pečovatelů o opuštěná zvířata stanou štvanci a nakonec vlastně někdo, kdo k sobě přibírá další a další zvířata, i když v hloubi duše ví, že to už dělat nesmějí. Jenže jak může říct ne, když vidí další zoufalé zvířecí oči?

A tak se dávají tisíce korun na operace těžce zraněných či zmrzačených zvířat, bojuje se ten jednotlivý boj s osudem, protože tam může přijít uspokojení z vítězství, zatímco další ošatka vyhozených koťat nebo krabice s nechtěnými štěňaty od někoho, kdo chtěl fence aspoň jednou nějaká dopřát nebo prostě kašlal na plodnost své kočky nebo feny, znamenají jen další a další nekonečný problém.

Psychologická pomoc by snad mohla těmto lidem pomoct najít sílu držet svoji činnost v rozumných a zvládnutelných mezích, a pomoct jim se z té vší beznaděje nezhroutit. Aby se jednou „jejich“ zvířata nemusela rozdávat po jiných útulcích, protože oni už to nezvládli.

Tohle téma je velké, nedá se snadno vyřešit, ale musí se o něm mluvit. I proto dnes píšu tento příspěvek. I proto u nás na Zvířetníku sbíráme peníze na kastrace, protože ty jsou jediným opravdu účinným způsobem, jak zabránit nekontrolovanému množení bezprizorných zvířat.

Pokud se ale hodně z nás bude ptát na správných místech (především na svých krajských veterinárních správách) a trvat na tom, že chceme odpověď, třeba se i něčeho dočkáme. Pokud neuděláme nic, zůstanou nám jen ty otázky – a hromady týraných zvířat.