V sobotu ráno, 20. července 1962, nás za svítání vítá bezmračná obloha a my netrpělivě ale hlavně vydatně a rychle snídáme. Sebou si bereme to co obvykle, tedy něco proti dešti a něco málo na zakousnutí. Jdeme na lehko a tak se pohybujeme poměrně rychle.

Za necelou hodinku už stoupáme do svahu z Tatranské Polianky po zelené značce ke Sliezskému Domu ve Velické dolině. Cestou nám vychází sluníčko a za přívětivého počasí míjíme Sliezsky Dom a Velické pleso. Podél vodopádu spadajícím s prahu druhého patra doliny vystupujeme kolem 200 metrů prudce nahoru a ocitáme se u Kvetnicového plesa. Zde si dáváme krátkou přestávku a opájíme se pohledy na sluncem zalité okolní štíty. Po levé ruce máme masív Gerlachu, dolinu uzavírá Litvorový a Velický štít, spolu s Východnou Vysokou.

Stoupáme dále, přes další práh doliny do jejího třetího patra. Zde nás vítá průzračná voda Dlhého plesa, které je už 1953 metrů vysoko. Od něj míříme do svahů Polského hrebeňa. Tento překračujeme v sedle 2208 metrů vysoko a scházíme na druhé straně do Svišťové doliny k Zamrznutému plesu, 2047 mnm, kde si dáváme naše skromné občerstvení. Po krátké přestávce stoupáme strmě do Prielomu, sedla které je 2290 metrů vysoko. Odtud se kocháme pohledy do Velké Studené doliny a na hradbu vrcholů, které ji stráží.

Po pravé ruce máme Bradavicu a Slavkovský štít, aby po levé ruce se tyčil Svišťový a Malý Javorový štít, Široká veža a Stredohrot. Účelem našeho šmejdění po kopcích a dolinách je obeznámit nové osazenstvo s topografií a místopisem Vysokých Tater a zároveň si ověřit a vylepšit fyzičku. S Prielomu prudce spadáme do Velké Studené doliny. Zde jdeme kolem Zbojnických a Sesterských ples ke Zbojandě, tedy Zbojnické chatě, kde se jen krátce zastavujeme.

Zde posádce představuju pověstného kocoura Bedřicha. Nebyl to kocour ledajaký. Byl to kocour vysokohorský a navíc i horolezecký. Byl mohutný, velikostí rysa připomínající. Srst měl hustou, aby mu v těch výškách nebyla zima a navíc byl dobře živený. Návštěvníky chaty patřičně rozmazlovaný. Ta mrcha odmítala žrát nabízené uzeniny pod 80 Kčs za kilo. Tedy panstvo v roku 1962 to už byly věci nadmíru fajnové, které jsme my ani neměli.

Jejich pořízení bylo nad naši skromnou platební schopnost. Tento kočičák se rád vydával na horolezecké tůry s návštěvníky. Řešil to s inteligencí jemu vlastní. Od chaty až pod stěnu se nechal nést v kletráku, ze kterého jen pozoroval, jak ostatní funí do kopce, aby při navazování na lano a následném lezení předvedl, že není o nic horší horolezec než místní kamzíci. Dolů do chaty už seběhl sám a doma mu pak náramně chutnalo.

Od Zbojandy si to pak už šupajdíme stále s kopce k chatě Kamzík, kde se napojujeme na Magistrálu a kde se nezastavujeme. Ostatně se už nezastavujeme nikde. Máme po této procházce zdravou chuť k jídlu a to nás čeká až v našem táboře. A tak se jen mihneme přes Hrebienok, kde je konečná lanovky ze Starého Smokovce, abychom dál pokračovali po Magistrále na Sliezsky Dom, kde jsme byli už dnes ráno. Odtud pak s kopce po zelené značce do Tatranské Polianky a Štoly do tábora. Zde si vaříme vydatnou večeři, abychom doplnili energii na další den. Domlouváme se na další výšlap, protože počasí vypadá slibně a máme zase namířeno nahoru na hřebeny.

Nedělní ráno, 21. července 1962, je kopií rána předešlého, včetně přívětivého počasí. A tak nás za východu vidí sluníčko, jak rychle po zelené značce stoupáme do svahu ke Sliezskému Domu. Více méně jdeme sejnou cestou kterou jsme včera sestupovali a pozdě ráno, či brzo dopoledne míjíme už Zbojnickou chatu, ve velké Studené dolině. Pokračujeme ještě kousek za chatu, abychom se za Sesterskými plesy dali doprava po žluté značce, co nás vede do Priečného sedla. Kolem nás se strmí okolní štíty zalité sluncem, a já vychutnávám tuto změnu oproti počasí, co jsme před 21 až 14 dny měli v Batizovské dolině, kde nám skoro furt pršelo a sněžilo.

Jdeme kolem Starolesnianského plesa a pak překračujeme práh do dalšího patra doliny k plesům Sivým a Vyšným Streleckým. Odtud to už je jen strmě do kopce do Priečného sedla. Zde jsme ještě dopoledne a 2340 metrů vysoko. Otvírá se nám pohled do Dolinky pod Sedielkom a Malé Studené doliny. Do dolinky sestupujeme cestou co se klikatí suťoviskem abychom se kousek pod Modrým plesem napojili na zelenou značku. Tato nás vede kolem Pati Spišských ples a Téryho chaty dolů Malou Studenou dolinou k Chatě Zamkovského.

Zde se napojujeme na Magistrálu po které jdeme k chatě Kamzík a stejnou cestou jako včera do tábora. Zde máme hlavní starost něco si ukuchtit k večeři. Po celodenním aerobiku ve výškách přes 2000 metrů nám patřičně vytrávilo. Osádka má značně vybité baterky, a tak se rozhodujeme že další den bude odpočinkový. Takže s naplněnými břichy a slastně unaveni máme časnou večerku.

V pondělí ráno, 22. července 1962 vstáváme pozdě, až když nás ze stanů vyhání sluníčko. Yetti je netrpělivý, nejraději by byl někde v horách, ale posádka mlaďochů, je jim 15 až 17 let, si lebedí a vydatnou snídaní dobíjí baterky, které za dva dny poletováním po kopcích značně vybila. Celkem se nic neděje, Jen si prohlížíme osadu Štola, kolem poledne se věnujeme koupání v tekutém ledu minijezírka zbudovaném na horského potůčku, a tak i hygieně je učiněno za dost. Pak už jen vyvalování na sluníčku, tlachání a lenošení. Večer se osádka domlouvá, že si odpočinek o den prodlouží a tak se i v úterý 23. července děje s podobnou náplní dne. Když pak večer mládež nemá potřebnou motivaci vyrazit další den do hor, tak se Yetti rozhoduje, že nepromarní další den v nížinách a nachystal se na solo výšlap do hor.

Brzy ráno, ještě za tmy, ve středu 24. července 1962, tábor ještě spí. Yetti se rychle nají a stále pouze za svitu měsíce kluše směrem na Tatranskou Polianku, Starý Smokovec a odtud po zelené značce na Hrebienok. Dále v rychlém sledu chaty Kamzík a Zamkovského. Pak, už za vycházejícího sluníčka, Malou Studenou dolinou k Téryho chatě. Zde, kousek za chatou se dává doprava a mezi Velkým a Prostredným Spišským plesem překračuje potok a dává se do prudkého svahu po suťovisku a pak vysněženým žlebem. Míří do Baranieho sedla, které je 2350 metrů vysoko. Odtud jsou za jasného rána krásné výhledy do čarokrásného okolí.

Okolní štíty ještě vrhají temné stíny do dolin, den je mladý a velká sněhoviska starého zimního sněhu v krásné Velké Zmrzlé dolině kontrastují od okolních skal. Dominantní štíty, tvořící tuto dolinu jsou Čierny štít, 2436m, Baranie Rohy, 2536m, Laštovičná Veža, 2625m, Lomnický štít, 2634m a Kežmarský štít, 2556m. Je skoro jasno, klid a poměrně teplo, tak se Yetti rozhoduje vydat se po členitém hřebeni směrem k Lomnickému šítu. Hřeben to je rozeklaný, tvořený skalními bloky a místy i dost exponovaný. Stále to je buď nahoru, nebo dolů, jak to už je v horách dobrým zvykem.

Z Baranieho sedla je první po cestě Spišký štít, 2480m, pak dolů do Ovčiarské lávky, ze které zase pro změnu nahoru na Ovčiarskou vežu, 2490m. Dále to je dolů do Veterné štrbiny, odkud se leze na Veterný štít, 2515 m, ze kterého dolů do Supiej štrbiny, ze které se stoupá na Supiu vežu, 2540 m. Tělocvik to je nebývalý k tomu i aerobik na tak čerstvém vzduchu že si ho Yetti musí občas ředit Detvou. A tak s vršku opět dolů do štrbiny pod Strapatou, ze které se sápe na Strapatou vežu, 2562 m. Den pomalu utíká, Yetti nespěchá a často se rozhlíží, je ve svém prostředí. Navíc musí dávat trochu víc pozor, nemá žádné zajištění, kdyby mu snad sklouzla noha, tak zahučí do doliny.

Ze Strapatej veže to je zase dolů do Malej Laštovičiej štrbiny, odkud asi 60metrů nahoru na Pyšný štít, 2595 m. Tady si Yetti dává voraz, sluní se, je krásně a zrovna nefučí, výhledy jsou královské. Jistě to za trochu toho tělocviku stálo. Yetti zblajzne Tatranku, vyhulí několik Detev, pohledem se rozloučí s dalším hřebenem,, co vede přes Loktibradu na Laštovičiu vežu, 2625 m, a dává se stejnou cestou zpět k svému přechodnému domovu.

Do tábora dochází pozdě odpoledne. Zde se válí osazenstvo na slunku a nejeví známky žádné činnosti. No tři dny hnití v táboře po sobě, to je trochu moc a tak se Yettimu podaří posádku přesvědčit, že dokud přeje počasí tak by to stálo za výšlap do kopců.

A tak opět časně ráno, ještě skoro za tmy, ve čtvrtek 25. července 1962, vyrážíme všichni po už VELICE známé cestě k Téryho chatě, kde jsme pozdě ráno nebo velice brzo dopoledne. Jdeme jako včera Yetti, z kotliny Pěti Spišských ples, strmě vzhůru po suťovém kuželi a později vysněženou roklí do Baranieho sedla. Odtud se dáváme po hřebeni na opačnou stranu než včera Yetti. Jsme zde opět nahoře a výhledy do kraje jsou čarokrásné.

Postupujeme pomalu a obezřetně hřebenem tvořeným, jak jinak než sklaními bloky, k vrcholu na Baranie Rohy, 2536m. Zde si pak lebedíme v závětří na sluníčku, tlacháme, jíme tu trochu, co jsme si donesli, čumíme na tu Boží krásu a Yetti hulí jednu Detvu za druhou. Asi po hodince se domlouváme na zpáteční cestě. Je ještě hodně času, poledne právě minulo a tak sestupujeme zpět do Baranieho sedla a z něj do Velké Zmrzlé doliny, kde jsou rozsáhlá sněhoviska, na kterých se lyžovalo i v létě. Dokonce tam v tuto dobu trénovalo ČS reprezentační družstvo ve sjezdu a slalomu. Ocitáme se zde jako v zimním království.

Avšak ne na dlouho. Sestupujeme dolů do spodních pater doliny, kde tato přechází do doliny Zeleného plesa. U tohoto stojí chata Brnčálka, kde se ale nezastavujeme. Zato mlsně čumíme na spoustu mincí naházených turisty do čirých vod plesa u mostku. Vyvstala otázka. Nepotápět se a jít dále, nebo potápět se, následně se obohatit, a pak vše utratit za alkohol a cigarety. Vyhrála první varianta, protože jsme byli zodpovědní mladíci. Tedy mezi námi, voda tekla ze sněhu Velké Zmrzlé doliny, byla sice skupenství kapalného, ale teploty ledu a nikomu se do ní nechtělo. A tak si to štrádujeme po Magistrále od Zelenoho plesa k plesu Čiernému, odkud prudce stoupáme po serpentinách chodníku do sedla Pod Svišťovkou. Odtud už to jen co by dup na Skalnaté pleso a pak dále k chatě Kamzík a známou cestou zpět do tábora.

Osazenstvo je náležitě ucabrtáno. Vaří si večeři, někteří se smáčí v tůňce s ledovou vodou a debatuje se, zda zítra někam jít či nejít. Vyhrává druhá varianta. Bude se lenošit celý další den. V pátek, 26. července večer, po válení na sluníčku a koupání v ledové vodě jezírka se domlouváme na další den. Baterky mladého osazenstva jsou dobity a je chuť vydat se na další tůru. Hlavně proto, že Yetti navrhl „zdolat“ Lomnický štít.

A tak jako obvykle, ráno, v sobotu, 27. července 1962, vstáváme za tmy, abychom ještě za svitu měsíce byli na cestě, po které jsme se včera odpoledne vraceli do tábora. Pozdní ráno nás zastihuje na Skalnatém plese u Enciánu, jak se jmenuje stanice lanovky. Tady se jen trochu porozhlédnem, dnes je už pod mrakem, ale stále jsou pěkné výhledy a přívětivo. Nevynecháme ani astronomickou observatoř, kde paní Mrkosová – Pajdušáková se svým manželem objevila kometu a záhy se dáváme na výstup do Lomnického sedla. Zde jdeme doprava po hřebeni na Lomnickou kopu ale než na ni vylezeme tak uhýbáme doprava na Mojžíšov prameň. Odtud to je tak trochu lezení po plotnách a žebru do Vrátek, ze kterých po plotnách a zářezech dosahujem Matirkov návrat. Dále přes rokli a žleb se dostáváme ke strmé a hladké plotně, zvané Emericyho nárek. Nad ní to je už jednoduché roklí podél ocelového lana pod lanovkou na vrchol.

Na vršku si prohlížíme konečnou lanovky, občerstvovnu s nehoráznými cenami a jdeme se projít po kovových roštech se zábradlíčkem zbudovaných po okolních skalách. Výhledy jsou zatím pěkné, ale mračna se kupí a v nížinách může být i docela horko. Za chvíli začalo v kovové konstrukci jaksi bzučet a mě došlo, díky bývalým zkušenostem, že je v okolí spousta statické elektřiny. Začal jsem zahánět naši skupinu do budovy, když jedna z turistek, co dojela lanovkou, došla k zábradlí a chtěla se ho přidržet.

V tu ránu přeskočila jiskra a milá slečna se nestačila divit. Velice rychle se dala na ústup, vlasy měla statickou elektřinou zježené jako pohádková příšerka a než jsme se všichni uklidili pod střechu, tak ještě zaznělo několik výkřiků a nadávek. Vzduch jen praskal statickou elektřinou a z kovových konstrukcí sršel do rychle se kupících mraků „Eliášův oheň“. Z bezpečí budovy byl na toto divadlo zajímavý pohled.

Personál zavřel vchody a východy a bylo nám řečeno, že bude dovoleno vyjít ven až bude po představení, které právě začínalo. Náhle se spustila pravá vysokohorská bouřka. Lilo, funělo a skoro bez přestávky se blýskalo. Zvukový doprovod takový, že se nebylo možno domluvit. A tak nám Vysoké Tatry na rozloučenou předvedly, co dokážou. Za 20 minut bylo po všem a my jsme se vydali, nyní po mokrých skalách stejnou cestou zpět do nížin a do tábora.

Vaříme si večeři a domlouváme co zítra. Opět vyhrává varianta oddechu, aby hoši nedojeli domů „vyflusnutí“. Takže neděle, 28. července 1962 je ve znamení klidu. Při lenošení v táboře hodnotíme celý podnik ke všeobecné spokojenosti. Však ze šesti nováčků pak čtyři začali docela vážně lozit a stali se členové našeho horolezeckého oddílu. Jmenovitě: bratři Trnkové Jiří – Čiki a Pavel – Pitrýsek, Jarek Kozel – Farao a Mirek Gloser – Miki.

Večer si pak vaříme poslední večeři na této akci a chystáme si věci k zítřejšímu balení a odjezdu domů.

Fotky najdete zde http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Toulky_po_Vysokych_Tatrach_cervenec_1962/