BAF! B: Ajejej, brácha tady není! Zato je tu fůra lidí… Dobrý den. Neviděli jste tu malého černého kocourka? To je můj brácha a jmenuje se Mikeš. Jo, a mně říkají Bobeš, prý aby se to rýmovalo.

Chichi, původně jsme se asi hodinu jmenovali Pat a Mat, ale naši chovatelé… mimochodem, já se rád chovám, brácha tolik ne… tedy naši chovatelé brzy pochopili, že tato jména pro nás nejsou zrovna vhodná, protože jsme – na rozdíl od nich 🙂 – šikovní a obratní. Jim ta jména sluší víc 😀  😀

Brácho, kde jsi? Kde ses schoval? Pojď, ať se můžeme dál honit.

No tak ne, když nechceš. Já si tady zatím budu chvilku povídat. Chcete vědět, kde jsme se tu vzali? Narodili jsme se někdy před třemi měsíci na půdě. Paní, co dává krmení naší mámě, byla moc překvapená, když nás máma jednoho dne přivedla na dvůr. Spráskla ruce a začala nám hledat nové bydlení. Vzpomněla si, že jeden její známý si stěžoval, že má starosti s myšima… myšemi… no prostě že mu myši dělají v domečku neplechu. Slovo dalo slovo a ti dva se dohodli, že až nás máma odchová, půjdeme do služby a s těmi hlodavci zatočíme.

Jednou v sobotu nás paní zavřela do krabice a vydala se do vedlejší vesnice. V autě se nám moc nelíbilo, trochu jsme vyzpěvovali, ale pak jsme se i s krabicí dostali do domečku, kde…

Jauuuu, brácho, to je můj ocásek. Pojď taky něco říct…

M: Bobeš je kecka. JÁ jsem tedy nikde nevyzpěvoval.

B: Ale jo, brečel jsi stejně jako já.

M: Nebrečel, já nikdy nebrečím. A nekousej mě do ucha! Radši dopověz, co jsi začal.

B: Tak jo. Paní dala krabici s námi naší chovatelce a rychle odešla.

M: To aby si chovatelka nenechala jen mě a tebe nevrátila, he he he… Auuuuu. Nech si to! Víš co, já to rychle dopovím a půjdeme šplhat.

Chovatelka byla hodně překvapená, prý nevěřila, že nás paní opravdu přinese. Ale když viděla, jak jsem krásný…

B: Snad chceš říct, jak JSME krásní…

M: No tak dobře, jak JSME krásní, byla ráda, že nás má. (Poznámka chovatelky: Pánové, trochu přeháníte 🙂 ). Nejdřív jsme prozkoumali obývák, tam jsme dostali pelíšek a záchůdek. Chovatelka nás napřed nechtěla pouštět jinam, protože se bála, aby nám neublížily ty dvě velké bílé chlupaté holky.

B: To by si mohly zkusit. Já bych jim dal!

M: No, nekecej, brácho, když nás chovatelka držela v náruči a chovatel pustil holky poprvé k nám, pěkně ses krčil. Holky nás očichaly a potom musely zase ven. No a postupně jsme se seznamovali s holkami i s domečkem. Teď už můžeme všude, i na zahradu. Byl jsem tedy i na ulici, ale to se chovatelce nelíbilo, hned mě chytla. Stejně jsme ale nejraději doma. Vyhánějí nás jen z kuchyně… (Poznámka chovatelky: Z bezpečnostních důvodů, jak kvůli prckům, tak kvůli kuchařce. Nerada by někoho zašlápla nebo někomu – i sobě – jinak ublížila.)

Holky si na nás docela zvykly. Teta Stela je na nás hodná, občas nás i umyje. Teta Asta před námi nějaký čas v obýváku utíkala na gauč, nebo do pracovny, kde leží vedle chovatelky, když tam pracuje. Z pracovny nás vyhání, ale jen do chodby, dál nás nehoní. A na dvoře k nám jen přičichne a jde dál. Tu budu mít brzo omotanou kolem tlapky.

B: Uvidíme. Jo, brácho, řekni ještě o té blikačce.

M: Blikačce?

B: Ty nevíš? Přece jak si chovatelka sedne a bliká na nás. Nehleď na mne tak nechápavě. Tak to povím já. To si chovatelka vždycky sedne, bliká na nás a hrozně se směje. Každou chvilku řekne: To máme krásnou podlahu… Ta noha od stolu se mi povedla… Jé, ocásek…

M: A jó, už vím. To když běháme po místnosti a šplháme, kde se dá. Brácho, to byla švanda, jak jsme shodili ten květináč… A kdybys viděl, jak se chovatelka tvářila, když jsem visel na té zácloně! Jen tu nejlepší schovku nám někam schovala. Pamatuješ, jak jsem z té krabice vystrkoval packy a jak jsi je lovil?

B: To bylo príma. Jestli ji neschovala proto, že ses do ní vyčural, ty čunče.

M: Jaképak čunče. To sis dovolil moc. Pooočkej, já tě proženu…

Ch: A jsou pryč. Už se zase honí a perou. Tak jen několik posledních slov. Mikeš je celý černý, ale na sluníčku je vidět, že ta černá není jednolitá, na jeho srsti je viditelné mourování. Bobeš má bílou náprsenku a klín a bílé ponožky. Bobeš má zelené kočičí oči, přichází si sám pro pomazlení a často hlasitě přede. Mikeš má oči zlaté, přede málokdy, o chování moc nestojí, ale nechá se lehce chytit a pohladit.

Bobeš je o poznání menší, ale baští dobře, od jídla se odstrčit nedá, řádí stejně jako brácha, takže si s tím žádnou starost nedělám. Tak toto jsou nejnovější přírůstky do naší domácnosti, které významnou měrou přispěly k rozhodnutí, že se letos opět nezúčastníme Zvířetnického setkání.