Když jsme se už s Berry daly na vojnu, aby z nás byl možná jednou záchranářský tým, musíme se učit. Obě. Takže následovaly dvě akce: nejdřív jsem se dívala, jak pracuje zkušený stopařský tým a potom jsme to zkusily s Berry doopravdy – tedy hledaly jsme cizího člověka.

Coby psovod jsem se měla prakticky poučit sledováním Zbyňka s Boženkou – tedy zkušeného psovoda a jeho bloodhoundí fenky. Bylo to třetího srpna v podvečer, bylo opravdu dusno, ale Boženka se na práci těšila – tedy pokud to neznalý člověk dokáže z bloodhoundího obličeje vyčíst. Stopa byla stará tři hodiny a obcházela Bílé Poličany. Sledovala jsem, jak si fena ohledává terén, takže po oblečení do stopařského věděla velmi dobře, kudy na to.

Kráčela důstojně, velmi jistě, jen občas si ověřovala stopu. Nebo taky něco jiného? Když si s chutí vyšlápla zajíce, musel Zbyněk děvče upozornit, že je v práci. Boženka se tedy s lítostí podívala za upalujícím zajochem a vrátila se na stopu. Bylo svým způsobem fascinující vidět, jak dobře si celou situaci uvědomuje, jak přesně ví, co dělá. A co by dělat neměla. Víťa mi potom řekl, že Božka je výborná ve městě, na stopách v lese je ale potřeba počítat s tím, že ji zvěř nenechává chladnou 🙂

Další úsek cesty byl zajímavý. Dana, která kladla stopu a byla pro ten den pohřešovanou osobou, nám už dopředu řekla, že jak šla po pokosené louce, tak tam přijely traktory a začaly rozházené seno rovnat do řad. To znamenalo, že spolu se senem „uklízely“ i stopu a všichni jsme byli zvědaví, jak si s tím Boženka poradí. Poradila si velice snadno – prostě šla rovnou za nosem a nijak ji nevzrušil ani fakt, že jí traktor balící seno a snášející senové zamotance projel přímo před nosem.

Došli jsme na konec louky, pořád v odstupu řekněme patnáct metrů za dvojicí – abychom nerušili, ale abych já viděla vše podstatné. Stopa vedla přes hustě zarostlý akátový lesík a bylo vidět, jak Boženka přemítá, jestli by se nedal nějak rozumněji obejít. O stopě věděla dobře, ale vysoké kopřivy prorostlé ostružiním delikátní psí dámu nijak nenadchly.

Do lesa vešla kousek nad stopou, ale ven už vyšla v podstatě přesně. Chvíli to trvalo, protože jednak hledala, kam položit tlapu, aby to nepíchalo, a také ji Zbyněk dával napít. Horko a dusno trvalo, v lesíku nám připadalo horší než na loukách. Když vyšla ven, přišlo první vážnější zaváhání. Poté, co Dana přešla přes cestu lemující lesík, aby po louce obešla sousedící sad, projel přes její stopu traktor a na svých kolech přenesl část stopy umístěné na cestě, dolů, směrem do vesnice.

Fena zaváhala a následovala stopu traktoru. Bylo ale vidět, že má pochybnosti, často se dívala po Zbyňkovi, jako by čekala nějaké ujištění. Pokud by to bylo reálné hledání, tak by tady byl problém, protože psovod by sice zaznamenal její nejistotu, ale nemohl by tušit, z čeho pramení, a musel by psa následovat. Ovšem v tomto případě mohl Zbyněk Božence přikázat, ať hledá a ona pochopila, že jde špatně, přestože stopu tam měla.

Takže se vrátila po cestě zpátky na místo, kde si ještě jistá byla, a snadno našla místo, kde stopa opustila cestu a šla přes louku kolem zarostlého sadu k okraji lesa. Tady jsme dvojici trošku nadeběhli, protože jsme přešli přímo přes sad. Viděli jsme, jak hezky vede fena psovoda, nos měla dole a vypadala velmi profesionálně.

Potom, když přišla tak na dvacet… třicet metrů k Daně sedící pod posedem (měla jsem dojem, že už ji snad musí vidět), tak po nás Božka blýskla šibalským pohledem a začala velmi intenzivně prohledávat palouk. S nosem u země kličkovala sem a tam a velice pilně čuchala.

Čuchání se protahovalo a my jsme měli chuť se smát. Dana do vysílačky suše poznamenala, že ji Božka zaměnila za srnky – že je odtud vyháněla, když si šla po těch třech hodinách sednout do cílového bodu stopy. Teprve když Zbyněk na nezbednou fenku přece jen houknul, tak se psice bezchybně vrátila do stopy a konečně Danu našla. Tedy našla… ono bylo jasně vidět, že o ní velmi dobře věděla už dávno, a když tedy byla na dosah, tak proč se trošku nepotěšit čerstvou srnčí stopou?

Měla jsem dojem, že je to jedna z těch infarktových situací, které nám tu občas popisuje EvaŽ, když povídá o zkouškách a soutěžích svých fletích holek. Chvíle, kdy by člověk svého psího parťáka nejradši přetrhnul na dva kusy, protože machruje a dělá si ze svého člověka prachsprostou srandu. Zbyněk ale zachoval klid a svoji ušatou holku nakonec náležitě pochválil a nechal ji konečně proběhnout podle jejího gusta. Došli jsme k autům a já jsem měla pocit, že už tomu rozumím.

***

Že pochopit, možná i rozumět, opravdu pro praxi nestačí, jsem si uvědomila následující neděli – tedy 7. srpna. V polích nad Velehrádkem jsme měly s Berry svoji stopařskou premiéru a já najednou zjistila, že bych na všechny potřebné úkony potřebovala další pár rukou. Berry byla radostná už ve chvíli, kdy dostala před cestou z domu „stopařskou“ reflexní vestu, ale jakmile vyskočila z auta a poznala Danu s Víťou, tak její nadšení doslova vybouchlo – bude legrace, hurá!

První stopa byla velmi snadná, dlouhá kolem 130 metrů, vedla po louce na kraj lesíka, za jehož „rohem“ byl schovaný Víťa. Berry zjevně věděla, co se od ní chce, takže si čuchla k pachovce (kus člověčinou načichlé prachovky 🙂 ) a vláčela mě jetelem bez jednoho zaváhání až k hledané osobě. Ke své radosti dostala svůj milovaný míček na šňůrce, takže se odreagovala několikerým aportem a jedním divokým zápasem o ten nešťastný oslintaný kus ježaté gumy.

Odstrojila jsem ji a vyslechla si instrukce pro druhou stopu. Byla podstatně delší, podle mě nejméně 450 metrů, a prvně jsem se měla orientovat podle navázaných fáborků. Víťa nás nechal s Danou za hranou lesíka a odešel klást stopu. Berry zakvílela a pokusila se vyrazit okamžitě za ním, takže jsem měla plné ruce práce ji udržet na místě. Proč? Protože tentokrát viděla, jak dávám Víťovi JEJÍ míček a on s ním odchází! Čekaly jsme s Danou, dokud se ve vysílačce neozvalo stručné oznámení, že se zdárně ztratil.

Teorie pravila, že mám odvést psa na místo, kde byla položená pachovka a označovala tak začátek stopy. Praxe byla taková, že mě tam Berry s nosem na zemi odtáhla rychleji než spěšný vlak a žádná teorie mi neřekla co se psem, který nechce nic zkoumat, protože má nos na stopě toho bídáka, co krade míčky. Vypadala na mou duši ostře policejně!

Zastavit ji, ustrojit a rozmotat stopovačku byla šílená práce. Vlčka byla dychtivost sama, horko bylo k padnutí, a tak není divu, že se mi teorie jaksi vypařila z hlavy a vzala jsem pachovku prostě do ruky (hrubá chyba) a strčila ji psině pod čumák spolu s vytouženým povelem. Berry vyrazila takovou rychlostí, že jsem udělala další chybu, a nepovolila náležitě stopovačku, takže jsem ji vlastně zarazila. Naštěstí jí to nijak nevadilo, o stopě kradače míčků nepochybovala a vyrazila přes pole s jetelem závodní rychlostí.

S nosem u země šla v podstatě přímo, jen občas si stopu ověřila, takže šla cik cak tak metr na každou stranu. Bylo by to báječné, kdyby tak neletěla – jestli byla předtím spěšným vlakem, tak teď byla rychlíkem. Fáborky se míhaly, jak jsme je míjely a já už dávno ztratila snahu držet stopovačku jemně napnutou. Stopa vedla mírně do kopce po kolena vysokým mokrým jetelem, bylo horko a já nejsem závodní kůň, takže stopovačka většinu času drnčela napnutá jak struna.

Berry se na mě občas otočila, jako „Nešlo by to rychleji?“ Dana zezadu volala, ať ji pochválím, takže já, klopýtajíc, sípěla pochvaly, které měly nejspíš motivační sílu napůl strženého plakátu. Berry byla ovšem motivovaná dostatečně, takže navzdory svému psovodovi nakonec docválala k pohřešované osobě a konečně na ni mohla vybafnout – kde je můj míček??? I byla to veliká sláva a chválení. Hlavně od Víti, já jsem zasípěla tradiční „hodná holčička“ a bezmocně jsem se rozkašlala. Musím něco udělat se svojí kondicí, už kvůli tomu psovi!

Berryška tančila radostí, nejen z toho míčku. Vypadala nesmírně hrdá, cestou zpátky nám ukazovala všechny důležité body – začátek druhé stopy, místo, kde Víťa schovával poprvé, začátek první stopy. Bylo vidět, jak si uvědomuje, že to byla práce, že si všechno pamatuje, a že ji to nesmírně baví. Já jsem měla promáčené a zabahněné botasky i kalhoty, byla jsem zpocená jak kůň a vlekla baťoh se zcela nedámským obsahem. Ale bavila jsem se stejně dobře jako ona. Tak kam vyrazíme příště? No ano, čeká nás les.

Videa najdete zde http://rescue-stopari.cz/video.html

***

Tady musím bohužel udělat jednu poznámku – Boženku jsem viděla naposledy, minulou sobotu umřela po operaci druhé torze žaludku a to jí bylo teprve pět let. Milý Zbyňku, je mi to moc líto.

Dagmar Ruščáková