Tak jsme se šťastně vrátili a domů a já mohu konečně sednout a napsat – Zvířetníci opět nezklamali, sešli se v počtu hojném, dobře naladěni a dokonce i každoroční zaklínání počasí přineslo své plody. A já mohu říct nejen organizátorkám jediné – děkuju.

Ale abych to nebrala tak zkrátka. O tomto kousku Vysočiny jsem neměla do prvních zpráv o letošním zvířetnickém Setkání ani potuchy, přece jen je pro nás tento kout naší země dost vzdálený. Jela jsem tam ovšem s důvěrou – jakákoliv vysočina je mému srdci blízká a navíc, děvčata, kterým věřím, tam ztratila kousek svých moravských srdcí, takže to by bylo, aby nebylo!

Dlouho před odjezdem jsem přemítala, zda s sebou vzít na setkání vedle Berry i Kazana. Bylo mi jasné, že i on by si s námi chtěl užít výletu, ale popravdě není na tom s nohama právě nejlíp a dlouhá cesta autem by mu nijak dobře neudělala. Nakonec rozhodlo počasí – strašlivé vedro by našeho Kazana nejspíš umořilo, takže jsme si s Berryškou naordinovaly svůj první velký samostatný výlet.

Vyjely jsme v pátek v odpoledne, cestou jsme v koloně před Hradcem Králové zamávaly Martinovi, který zrovna jel domů. V Pardubicích jsem nabrala taťku s Bertíkem a vyrazili jsme přes Chrudim a Žďár nad Sázavou do tajemného Podmitrova. Horko bylo pekelné, jen v těch Pardubicích mi ukazoval teploměr 36,5 stupně!

Zvířetníky nepřehlédnete

Do lesního penzionu Podmitrov jsme dorazili se západem slunce a bylo to jako určitý druh návratu domů. Plno přátelských tváří a usmívajících se psích tlam se objevovalo ze všech koutů velkoryse řešeného areálu. Říčka Bobrůvka přátelsky bublala a svojí přítomností ochlazovala vzduch na snesitelnou teplotu. Večerní program byl jednoduchý – sedělo se pod vysokým nebem plným hvězd, povídalo se, občas si někdo vyběhl s chlupáčem na procházku a po návratu zapadl do dalšího přátelského hloučku. Vždy se našli lidé, kteří se usmáli, posunuli se na lavici a pozvali příchozího, aby si přisedl.

Berry byla ze všeho maximálně vykulená. Poprvé byla sama mezi spoustou lidí a psů bez Kazana za zády! Moc mě potěšila, protože navzdory své nejistotě se nikdy nesnažila své pochybnosti nebo obavy řešit nějakou agresí. Spíš se řídila zlatým pravidlem, že kdo uteče, ten vyhraje a panička je domeček. 🙂

Většinu prvního večera se vyskytovala spíš v podobě dlouhonohého vlčího stínu, tiše a s maximální pozorností obíhajícího přítomné lidy i psy. Ovšem pozdě večer dorazila Hanča s manželem a českým strakatým Denisem a Berryška se nám zamilovala. Denis byl totiž první pes, který si s ní začal okamžitě a bez předsudků divoce hrát, nevadilo mu, že ho packuje a skáče na něho – vracel jí to stejně 🙂

Berry, Denis a Hanča

Sobota začala svěžím ránem, které jsem si díky Berry začala vychutnávat už o půl šesté. Okolí penzionu nabízelo spoustu půvabných míst a příjemných cest, pozdní léto dodalo krajině barvy a maličko zamyšlený lenivý šarm. Nehluboká říčka s čistou vodou byla luxusním nadstandardem vděčně přijímaným psy i jejich pánečky, když se přívětivé ráno vylouplo do horkého dopoledne.

Ve chvíli, kdy si většina nás dopřávala dopolední kávu, byl pořadatelkami v čele s Alčou otevřen zvířetnický obchůdek, kde byla ke koupi jak spousta krásných výrobků naší Myši a Myšátek, tak výrobky našich piškvorkářek (patchworkářek – pozn. pro neznalé). Než jsem stačila dopít kafe a říct popokatepetl, byly vyprodány japonské míčky a to jsem si je ani nestačila vyfotit! Myší výrobky ovšem mizely velmi podobnou rychlostí, takže se potěšili kupci, a Myšátka budou mít v novém školním roce opět šanci si zábavným způsobem pocvičit nepoddajné packy a taky si trochu zavýletovat.

Další kapitola by se dala napsat o zvířetnických deštnících a nástěnných kalendářích, o Jenniných nebezpečně dobrých koláčcích pečených podle tajného receptu, kamíncích od Veram, bylinkových koupelích od LA a… já si nějak nedokážu honem vzpomenout, jestli to bylo všechno, protože toho bylo tolik, že se jednomu točila hlava a připadal si, jako by mu bylo šest a rodiče ho prvně vzali na pouť.

Penzion v nedělním ránu

Potom už dorazili čestní hosté – vážený skorobrněnský veterinář doktor Milan Štourač se svojí ženou. Charismatický veterinář a chovatel dog s báječným přístupem k lidem i ke zvířatům více než hodinu odpovídal na zvědavé otázky Zvířetníků. Byla jsem velmi ráda, že jsem ho mohla poznat osobně. Nejen proto, že mám jeho knihu a konzultovala jsem s ním – přímo nebo prostřednictvím Alex – některé potíže svých psů, ale také proto, že je to zajímavý člověk. Líbí se mi, že se v léčbě zvířat nebrání používat i na první pohled nezvyklé metody, jako homeopatii a akupunkturu tak, aby v kombinaci se standardní medicínou hledal individuální cestu pro každého ze svých pacientů.

Po obědě si opět každý dělal, co chtěl. Přesto se utvořily dvě větší skupiny – jedna se jela koupat k jednomu z blízkých rybníků, druhá, kde jsem byla i já s Berry, vyrazila ke gotickému kostelíku ve Vítochově a pokračovala na hrad Pernštejn. Ten kostelík, ten vám byl! Sice se nám během jízdy přehouplo parné léto do větrného podzimu (snad během půl hodiny – to jsem zatím nezažila), ale možná právě ty mraky dokreslily tím správným způsobem atmosféru tohoto pozoruhodného místa.

Berry na výletě u kostelíka

Psi vyběhli z aut a už se nezastavili – vítané chladno v nich rozproudilo krev a radost ze života, takže nám nezbylo než se radovat s nimi, přestože trička bez rukávů a krátké kalhoty se v okamžiku jevily jako zoufale neostatečné oblečení. Nakonec jsme ale rádi sedli zpátky do aut a vyrazili na hrad Pernštejn.

Vzhledem k tomu, že městečko Bystřice je NAD Pernštejnem, byť by ho logika věci řadila pod něj, sedí samotný hrad schovaný v údolí, takže tam tak strašně nefoukalo a my jsme se mohli – opět v psím doprovodu – kochat prastarou architekturou, aniž nám přitom zimou cvakaly zuby. Tady musím podotknout, že dozí důstojnosti opravdu hrad svědčí – Beta tam vypadla jako doma, byť tam byl zřetelný nedostatek vhodných pelíšků.

Když jsme dojeli zpátky do Podmitrova, tak už lilo. Sice jsme přišli o večerní táborák a noční bojovku, ale díky dobře zvolenému penzionu jsme nepřišli o legraci. Dostali jsme k dispozici pohodlně velikou společenskou místnost a po opečených buřtech přišly na řadu soutěže – psí i lidské. Jo a Matylda byla úžasná a velmi přísná gotická královna! Přestože mě chytila na chodbě, poslušně jsem recitovala, a ani mě nenapadlo se vymlouvat. Tedy napadlo, ale netroufla jsem si!

Hudba hrála a všichni zpívali

Pořád přemýšlím, jak vám to celé popsat, abyste viděli to podstatné. Zkusím to takto. Kdysi dávno, když měli druidové posvátné háje, tak platilo pravidlo: vstup povolen pouze beze zbraní a pokud možno i s odzbrojenou myslí. Bohové nestáli o třenice na svém území.

Se Zvířetníkem je to podobné. Lidé potřebují místo, kde se cítí bezpečně, kde je hezky a příjemně. Pokud má takové místo existovat a přitom lidé smějí zůstat lidmi, musejí před vstupem odložit zbraně, zlost, prchlivost, netrpělivost a netoleranci.

Na Zvířetníku není příjemně proto, že by byl zázračný, nebo proto, že by se tam setkávali lidé, kteří spolu ve všem souhlasí. Je tu hezky proto, že lidé vědomě potlačí negativní emoce a dovolí rozkvést těm pozitivním. Mohou si to dovolit a nebýt přitom zranitelní, protože tak činí vlastně všichni.

A je velmi zajímavé, že to vlastně vycítí i ta zvířata. Tak různorodou smečku psů, jaká bývá na Setkáních, aby jeden pohledal. Přesto téměř nedocházelo ke konfliktům, a pokud k nim došlo (i zvířata jsou jen lidi   😉 ) byly vstřícnými pánečky rychle rozehnány. Ten mír není náhodný a stojí hodně práce. A je skvělé, že Zvířetníkům stojí za to se ovládnout a tu práci si dát.

No a nakonec musím poděkovat Moravským sestrám za bezvadnou organizaci a všechnu práci, kterou si s letošním setkáním daly. Místo bylo překrásné, jídlo bylo včas a bylo dobré, a my všichni, co se jen vezli, jsme se cítili opečovaní. Holky zlaté, to bylo na jedničku s hvězdičkou!

Howg! (Nastěnka od JarkyF)