VZPOMÍNKY STARÉHO ZBROJNOŠE: Toulky po slovenských horách 1962 (2)

V neděli 15. července 1962 ráno to vypadá na déšť. Ale voda nepadá a tak se po snídani vydáváme jen tak na lehko proti toku Hnilca do vesničky Stratená a dále k Dobšinské Ľadovej Jaskyni. Přesto že je víkend, tak je zde brzy dopoledne celkem mrtvo. Jaskyňa však premává a tak se uchylujeme pod zem, co kdyby začalo pršet, že ano.

 

Exkurze za letním ledem v podzemí se vydařila k všeobecné spokojenosti zúčastněných. Venku se počasí zvolna lepší a my si dáváme to, co jsme si přinesli na posilněnou, aby byla energie na zpáteční cestu do tábora. Vracíme se stejnou cestou a po zbytek odpoledne se jen poflakujeme po skalnatém břehu jezera. Také si plánujeme výšlap na příští den.

 

V pondělí 16. července 1962 vstáváme hned po úsvitu, bohatě snídáme abychom každý jen s krajícem chleba nebo Tatrankou vydrželi celý den a vydáváme se na delší výšlap jen tak nalehko. Pití je v každé bystřině co hrdlo ráčí. Počasí vypadá, že nám bude přát a my máme namířeno nejprve do Dedinek a z osady pak po zelené značce stoupáme k těm krásným vápencovým útesům, co zdobí vrch nad Dedinkami, jménem Gačovská Skala.

Pokocháme se pohledem na stěny koupající se v ranním sluníčku a pokračujeme dál. Přecházíme Garavy, zde se napojujeme na červenou značku, která nás vede přes 1121 metrů vysoký Suchý Vrch do Glaca. Zde nám začíná atrakce dne. Procházíme a prolézáme kaňony Kamenné Vráta a Veľký Sokol po toku s kopce, abychom se pak dali doleva po zelené značce a prolezli i Malý Sokol, proti toku do kopce. Byla to oku lahodící, ale mokrá a kluzká cesta, místy po žebřících v dech beroucím prostředí.

V úzkých soutěskách a šeru se s mojí tehdejší fotografickou výbavou nedalo nic dělat a tak nejsou žádné fotky, jen vzpomínky uchované v srdci. Foťák jsem proto nechal v táboře. Ostatně dnes není problém si na Rajčeti a nebo Flickr zadat do vyhledávače heslo „Slovenský Ráj“ a je tam fotoalb neúrekom.

Odtud už to je opět relativně otevřenou krajinou s kopce přes údolí na Havraniu Skalu 1158 metrů vysokou. Závěr výšlapu je snadný, jdeme s kopce do vesničky Stratená a odtud po červené značce do blízkosti našeho přechodného domova. Den se nám vydařil a zdravě unavení si vaříme na vařičích večeři. Někteří jedinci se pak i koupou v chladných vodách jezera. Potom se domlouváme na další den, pokud bude počasí, chceme vidět ještě více.

 

Horáreň

 

V úterý 16. července 1962 jsme činní ihned za rozbřesku. Počasí vypadá slibně a tak opět je na programu bohatá snídaně, abychom záhy vyrazili. Bereme si jen to nejnutnější. Něco na zakousnutí, a proti dešti. Takže to, co každý neseme, máme uvázáno ve větrovce kolem pasu a tak se můžeme pohybovat poměrně rychle a bez velké námahy. Začínáme stejně jako včera. Nejprve do Dedinek a z osady pak po zelené značce stoupáme k těm krásným vápencovým útesům, co zdobí vrch nad Dedinkami, jménem Gačovská Skala.

Přecházíme Garavy a tentokrát necháváme červenou značku na pokoji a pokračujeme dál po zelené kolem vrcholu Červená Skala 1112 metrů na Klauzy. Den je ještě mladý a my se za Klauzy u Medvedie jaskyně noříme kolem Bielyho potoka do soutěsky Tomášovská Belá. Tak docházíme až k soutoku s Kyseľem a dále k soutoku s Hornádom. Odtud se dáváme doprava po modré značce a po toku procházíme Železná Vráta až k mostu přes řeku na Smižany, kousek nad Spišskou Novou Vsí. Most přecházíme a dáváme se doleva po žluté značce přes Tomášovský výhled, za kterým spadáme prudce dolů po zelené značce k Hornádu, který u soutoku s Bielym Potokem po mostku přecházíme.

Tady jsme dnes už byli, protože máme ještě dost času a hlavně chuť a nadbytek sil, tak se dáváme po modré značce přes Čertovu Sihoť na Kláštorisko. Odtud prudce dolů, místy po žebříkách po žluté značce do soutěsky k Veľkému Kyseľu. Tento sledujeme soutěskou proti toku, až narazíme na červenou značku, po které se dáváme doleva směrem k horní části Sokolie doliny. Tuto soutězku sledujeme po toku dolů, až nás dovede do Tomášovské Belé, kde jsme byli dnes ráno. Odtud je zbytek cesty opak ranního nástupu, přes Klauzy a Dedinky do tábora.

Dnes toho máme plné kecky, bylo té opičárny po žebřících v kaňonech požehnaně a tak večer jen lenošíme a vyváříme si dobroty. Posádka je už netrpělivá a vyvstává otázka zda ještě zůstat a den se rekreovat u přehradního jezera, nebo se už přesunout do Vysokých Tater. Zcela demokraticky vyhrává druhá varianta, většina se nemůže těch velkých kopců dočkat.

 

 

A tak ve středu, 17. července 1962 je v táboře hned po ránu cvrkot. Po vydatné snídani likvidujeme tábor, všecko balíme a s našimi almarami na zádech se přesunujeme k zastávce autobusu ČSAD v Dedinkách. Odtud se vezeme do Popradu a dále pak električkou do Vyšných Hágú, odkud už jdeme po svých ke známé horárni v Nižných Hágách k horárovi Królovi oznámit Yettim dříve avizovaný příchod a následné táboření na známém místě u Štoly, nedaleko místa kde byl rekreační tábor Ingstavu Brno.

Horár Król nás přijímá jako ztracené syny, dokonce nám poskytuje i občerstvení chlebem a čerstvě nadojeným mlékem. My se na verandě jeho horárni cítíme jako doma. Obzvlášť, když se na nás přijdou podívat i horárovy dcérky. Po odpočinku, posilnění a pobavě s horárom a jeho dcérkama, které nám připomínaly luzné víly, odcházíme ke Štole a pak nedaleko pěkného horského potůčku u malé tůňky rozbíjíme náš tábor pod vysokými smrky. Ideální místo, v přívětivém počasí pozvedá naši už beztak dobrou náladu. Den se chýlí ke konci, vaříme si večeři a chladný vzduch za soumraku sestupuje s hor až k nám. Proto se dlouho venku nezdržujeme a zalézáme do teplých spacáků, abychom měli časnou večerku.

 

Čtvrtek, 18. července 1962 máme odpočinkový den. Počasí je přívětivé, střídavě oblačno a relativně teplo. Vstáváme později, dlouho se zabýváme osobní hygienou na břehu potůčku s ledovou vodou a snídaní, abychom se pak vydali do osady Štola k obhlídce vesničky jako z pohádky a hlavně na nákup dalších potravin. Učarovaly nám tamní udírny, jakési domečky provoněné kouřem, s vnitřní konstrukcí tyčí až do stropní výdřevy na věšení dobrot k uzení. Jakási pícka či uzavřené ohniště bylo pár kroků od udírny, odkud vedl pod zemí kouřovod do udírny.

Všecko velice primitivní z místních materiálů, ale hlavně znamenitě fungující. Místní usedlíci byli velice příjemní a vstřícní a dali nám ty laskominy ochutnat. Věděli, co dělají, pak jsme neodolali a koupili si za naše skromné finance trochu neskutečně chutného uzeného. Takže jsme se vrátili do tábora nejen s chlebem, těstovinami, rýží, několika masovými konzervami a trochou ovoce ale i s místními dobrotami.  Jinak jen lenošíme, vyvařujeme si dobroty, sluníme si těla a povalujeme se po okolí. Letní pohoda pod Tatrama.

 

V pátek, 19. července 1962 máme stále odpočinek na nabrání sil na další akce. Po ležérní snídani jdeme asi hodinku do Vyšných Hágů na električku a jedeme se podívat na Štrbské pleso, odkud jdeme procházkou po červené značce shlédnout Popradské pleso a odsud po cestě kolem potoka ke stanici električky. Touto jedeme do Tatranské Lomnice kde se projdeme po okolí a v údolí Bílé vody u Bělovodských vodopádů.

Protože je ještě brzo a my máme nadbytek sil, tak se dáváme po cestě, která více méně sleduje trať električky přes Sterou Lesnou do Smokovce, kde si to trochu prohlédneme, abychom pokračovali dál přes Tatranské Zruby, Polianku a Danielov Dom do Vyšných Hágú. Odtud to je jen necelou hodinku zpět do našeho tábora u Štoly. Zde se jen trochu zrestaurujeme a hlavně najíme. Počasí nám přálo a vypadá to, že bude přát i nadále a tak si plánujeme výšlap na další den, tentokrát už do hor.

 

Fotky najdete zde http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Toulky_po_Vysokych_Tatrach_cervenec_1962/

 

 

 

Aktualizováno: 22.8.2011 — 18:12

16 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Ha, prirodni ukaz ! Zatrasla se nam zeme. Teda zde jen maloucko, ale stejne to bylo citit – asi jako kdyby se zhoupla podlaha pod nohama. Staly jsme s kamoskou a obe jsme to zaregistrovaly. Nekolik dalsich lidi to citelo a ted rikaji na CNN, ze byl zemetras s epicentrem ve Virginii a pekne to zhouplo washington a new York. Tam to melo docela silu – 5.9. To jsou mi veci. (whew)

  2. Jo, ten Slovensky Raj se mi moc libil, az na ty zebriky – ty mne znacne znervoznovaly. Vrchol byl, kdyz jsme se ve vetsi skupine nahodnych turistu dostali po zebriku k tzv. mostu pres nejakou dost sirokou a hlubokou prolaklinu ci co. Ten tzv. most byla klada se zarezama na nohy, ale bez zabradli. A sprajcla jsem se a ze nepudu. Nestastnici viseli na zebriku, ale ja jsem nejak vedela, ze bych do te propasti spadla. No, nejaky udatny sportovne ladeny typ mne prenesl za opasek od dzinu. Ale jinak je tam fakt krasne – takove tajemno.

    1. Jak já tě chápu! (whew) Jinak na těch žebřících jsem kdysi nosila Maxe – jednou rukou, abych se mohla druhou držet. Jak to neměl rád, tak se ani nehnul. Asi tušil, že spadnout by nebylo to pravé ořechové 😀

      1. Hm, taky bohužel začínám chápat – nikdy jsem závratě nemívala, ale nějak se mi začaly objevovat, blé (envy)

  3. Jirko, konečně mě z tebe nezebe. (rofl) Okukovat v horárni horárové dcéry, tak to by taky šlo. A ty procházky, to bych bral taky, jen nevím, jestli by dnes mé ubohé nožičky unesly ten batoh, co mám vpředu takovou štreku. (chuckle)

  4. Krásné mládí bez neduhů stáří. Taky jsem prošla Slovenský ráj, přes ty žebříky po prolátlých cestách v tiesňavách, tenkrát jsme tam nepotkali človíčka. Nádhera. A taky pamatuji asi v 17 letech jsme byli s partou ve Starém Smokovci a tam jsem nahoře pod Hrebienkom od Bilíkové chaty šla na Skalnatý v obyčejných maratonkách,botaskách,ve sněhu, neb jsme tenkrát jinou botu neměli. První pohorky jsem si koupila až z první výplaty.Brigády stačily tak akorát na výlety. Áách to byly časy.

  5. Stejně jako Ygu mě udivuje, že tentokrát vám na horách počasí přálo. Ti kluci na fotkách vypadají velice mladě, maminky zřejmě nešílely, protože si zvykly. Já když jsem loni pouštěla Kačku měsíc po jejích šestnáctých narozeninách na vandr po Jeseníkách s tlupou dvacetiletých děcek, dlouze jsme zvažovala, jestli to mám udělat- ale jela a moc se jí to líbilo.

    1. Co se v mládí naučíš ve stáří jako když utne. Na zážitky v tomto věku se vzpomíná celý život. Já tehdy byl 21 a parta od 14 do 17 let.

  6. Milý Jiří, dotkol si sa kraja, ktorý mám veľmi rada – Dedinky a Mlynky, strávili sme tu nejednu lyžovačku a tých zážitkov teda hafo! Díky. (h)

  7. Víš, milý Georgi, já jsem po přečtení nezasněžených vzpomínek hledala nějaké optimisticky nasluněné letní obrázky a ty tam máš pořád sníh! 😀 Jo a líbí se mi zmínka …a protože nám stále z´bývaly síly… mám dojem, že tohle se mi nějak poslední dobou nestává. Tak ať ti pořád zbývají síly na všechno, co chceš podnikat (sun)

    1. Milá Dede, děkuju za přání sil do dalších nepravostí. Což o to síly by celkem byly, ale člověk občas neposlouchá to, co si hlava vymyslí. Ale mohlo by být hůř a tak je vlasně dobře. A tobě více sil do budoucna. Kdo by jinak dělal Zvířetník?????

  8. Milý Jiří – nějak se mi to nezdá! Ty v Tatrách a nepadají tragače?! (rofl) Toť zázrak.

    A fotky krásné – díky za ně.

    1. Tragače nepadaly, ale jak se dočteš v posledním dílu tak na Lomničáku nás chytila přímo exportní bouřka. Su rád, že se ti fotky líbí. Pokud to s tehdejší technikou šlo fotil jsem fšude, i se stromů. Šak ty máš na Rajčeti taky pěkný albumky, voko to pohladí. Okénečko na Jižní Moravu, díky.

  9. No tak tohle už bych snad – teda mimo těch žebříků – mohla, ale nějak mi tam vadí ten sníh.Ale kluci museli být nadšení.

Napsat komentář: Dede Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN